Dnes známe stroje, tvořící po hardwarové stránce opět jiné stroje, ale v budoucnu bude pravděpodobně stále více možné narazit na přenesení tohoto trendu i do softwarové oblasti, kdy programy budou tvořit jiné programy i další „nehmotné“ produkty. Samoreplikace bude obzvlášť v oblasti nanotechnologií důležitým prvkem a spolu s možností strojového učení, kdy nově vyrobený stroj bude mít v sobě obsažen jen základní program, sloužící primárně k učení z vnějšího okolí, bude možné hovořit o paralele k vývoji živých organismů.
Tento vývoj se může stát velmi snadno již naprosto nezávislým na člověku, což ovšem také není jev z historie neznámý. V listopadu roku 1988 vypustil student Robert Morris junior do počítačové sítě samoreplikující se virus nazvaný Internet Worm. Záhy nad ním ztratil kontrolu a mohl jen bezmocně přihlížet, jak se šíří po celé síti. Toto není vůbec náhodné, neboť právě počítačové viry jsou svojí podstatou a chováním nejvíce podobné svým organickým vzorům a nejlépe v současnosti splňují požadavky na uměle vytvořenou entitu, kterou by bylo možné považovat za skutečně živou.
Uvedený prvek povede k překlenutí rozdílu mezi živým a neživým a potvrdí tím možnost evoluce i v nebiologických materiálech, kterou předpovídal již v 60. letech Stanisław Lem. Navíc počítače budou schopné stále efektivněji komunikovat nejen „svým jazykem“, uměle vytvořeným z binárních kódů, ale i lidským přirozeným jazykem. Díky pokročilému způsobu zpracování jazyka však počítače budou mít také pravděpodobně schopnost samostatně se učit z nesmírného množství elektronických textů a dat, dostupných v prostředí kyberprostoru, neboť zhruba 80 % těchto dat je dnes k dispozici v počítačových sítích právě v nejsnáze zpracovatelné, textové podobě.
Pomocí automatizovaných text-miningových a data-miningových metod tedy budou moci inteligentní počítače a stroje získávat znalosti rychlostí a rozsahem naprosto přesahujícím jakékoliv současné lidské možnosti. Člověk budoucnosti s nimi pak v této oblasti bude moci držet krok snad jen pokud se vydá cestou rozšiřování svého mozku o elektronické prvky, které mu pak umožní dosahovat v učení a zpracování informací podobných výsledků.
Z těchto úvah je patrné, že vhodnější než o umělé inteligenci by bylo mluvit v širší perspektivě spíše o umělém životě, který rozvojem dnešních informačních technologií už dostává svůj základ. Jak je vidět, umělý život je prvek, jehož realizace byla ještě před několika desítkami let spíše otázkou vědeckofantastických románů, než reálnou alternativou a svými důsledky přesahuje všechny dosud zmíněné trendy, neboť existence nových, inteligentních entit na Zemi může radikálním způsobem zasáhnout do podoby zdejšího života.
Američtí vědci Doyne J. Farmer a Aletta Belinová v této souvislosti tvrdí, že za 50 až 100 let se s velkou pravděpodobností objeví nová kategorie organismů. Tyto organismy budou umělé – v tom smyslu, že původně budou vytvořeny člověkem. Budou se nicméně rozmnožovat a také „vyvíjet“ v cosi, co bude od původní formy odlišné; budou „živé“ podle jakékoli racionální definice tohoto slova. Tyto organismy se budou vyvíjet fundamentálně odlišným způsobem. Tempo evolučních změn bude krajně rychlé. Dopad na lidstvo a na biosféru může být obrovský, větší, než u průmyslové revoluce, jaderných zbraní nebo průmyslového znečištění. |
Ian Pearson a Ian Neild, výzkumníci z BT Labs, umisťují ve svých předpovědích budoucnosti rozvoj miniaturních robotů vyrobených nanotechnologií dokonce již na léta 2025 až 2035 a v souvislosti s nimi hned mluví o nanotechnologických válkách, neboť i oni počítají s brzkým zneužitím tohoto objevu pro vojenské účely. Tento jejich odhad je sice poměrně optimistický, nicméně za příznivých podmínek opravdu nemusí být nerealistický.
Eric K. Drexler, jeden z propagátorů trendů umělého života, přiznává, že „mnoho lidí včetně mě samotného vnímá následky této technologie pro budoucnost se značným neklidem. Jde o změnu dosti velkého množství věcí, aby riziko, že nedostatečně připravená společnost se s nimi nedokáže vyrovnat, bylo veliké.“