uvnitř našich počítačů se všechny čipy "vaří" stále stejně. Rozhodli jsme se
proto porovnat "vodníky", jejichž obliba v poslední době stále roste, s
ostatními způsoby chlazení. Přinášíme vám informace o základních principech
chlazení počítačů, představíme jednotlivé technologie odvádění tepla, a na své
si přijdou i milovníci tipů a triků.
Klasické řešení pro chlazení vzduchem dnes dodává spousta výrobců, od
nejjednodušších modelů za pár set korun až po hotové turbíny za cenu v řádech
tisíců. Při nákupu si dejte dobrý pozor, jako vždy totiž platí, že cena nemusí
být přímo úměrná kvalitě. Pokud si nejste jisti při výběru konkrétního modelu,
poraďte se s osvědčeným dodavatelem výpočetní techniky nebo se zkušenějším
známým.
Otáčející se ventilátor vzduchového chladiče bohužel vždy vyluzuje jistý hluk,
a pouhé pasivní řešení na moderní procesory již nějakou dobu nestačí. Poměrně
spolehlivým parametrem, ovlivňujícím hlasitost větráku, je rychlost jeho
otáčení (např. 7 000 ot./min. již zaručeně uslyšíte). Zásadní vliv na únik
tepla do okolního prostředí pak má aktivní plocha chladiče, proto si vždy
vyberte raději ten s větším žebrováním. Kvalitu dále ovlivňuje také použitý
materiál a povrchová úprava (čím drsnější povrch žebroví, tím lépe). Ideálním
řešením je najít přijatelný kompromis mezi výkonem chladiče, jeho cenou a
nízkou hlučností.
V praxi to u vzduchového chlazení vypadá tak, že se nejdříve rozpálí jádro
procesoru, potom následuje chladič, který už odvádí teplo pouze do vzduchu
uzavřeného ve skříni. Ve chvíli, kdy se okolí tepelného zdroje zahřeje natolik,
že již není schopno žádné další teplo přijímat, může dojít ke kolapsu PC z
důvodu přehřátí, neboť se teplo nakumulovalo uvnitř bez možnosti úniku. Tomu se
dá předejít několika různými způsoby:
1. Kupte si větší skříň. Dá se říci, že čím větší, tím lepší. Například v
"bigtoweru" se nachází více vzduchu než v "minitoweru", a tudíž trvá déle, než
dojde k jeho teplotnímu nasycení. Také materiál, ze kterého je počítačová skříň
vyrobena, má podstatnou roli při odvodu tepla, a tak poslouží hliník lépe než
klasický plechový kryt. Je sice o dost dražší, ale kromě výborných vlastností
se vyznačuje i velmi efektním vzhledem.
2. Zajistěte dobrou cirkulaci vzduchu ve skříni. Nejsnadnější a zároveň velice
účinné řešení představuje kombinace dvou větráků, z nichž jeden je umístěn v
čelní části skříně (ten slouží pro nasávání studeného vzduchu) a druhý je v
části zadní (ten ohřátý vzduch vyfukuje ven). Podmínkou správné funkčnosti
tohoto řešení je, aby ve skříni mohl vzduch dobře plynout, což znamená, že
budete muset svázat volně uložené a visící kabely a například umístit
překážející PCI karty co nejvíce z cesty vzduchového proudu. K lepší
optimalizaci cirkulace mohou posloužit i kulaté IDE kabely.
3. Můžete otevřít skříň vydáte tím počítač sice napospas působení nečistot,
vyprodukované teplo však poměrně spolehlivě odejde pryč. Pokud vše doplníte
stolním větráčkem, foukajícím do útrob počítače, získáte slušný chladicí výkon
za minimální pořizovací cenu. Předem se však smiřte s nižší životností většiny
komponent, jimž společnost prachu opravdu příliš neprospívá. Působením prachu
nejčastěji odcházejí paradoxně právě chladicí větráčky. Rozhodnete-li se k
tomuto řešení, musíme vás upozornit, že odporuje bezpečnostním pravidlům a vše
provádíte na vlastní riziko.
4. Pořiďte si vodní chlazení, které odvede teplo přímo ven z počítače s
maximální možnou efektivitou. Navíc vám díky vyššímu chladicímu výkonu umožní
přetaktování s daleko menším rizikem "upálení" procesoru. O dalších
alternativních způsobech chlazení se zmíníme za okamžik.
Ptáte se, proč je chlazení vodou tak účinné? Voda i vzduch svůj tvar flexibilně
přizpůsobují okolnímu prostředí (tečou). Stěžejními fyzikálními veličinami,
ovlivňujícími efektivnost chladicího média, jsou měrná tepelná kapacita a
tepelná vodivost. V obou případech vyznívá srovnání vzduch kontra voda výrazně
ve prospěch vody. Způsobuje to především skutečnost, že molekuly ve vodě jsou
uspořádány daleko těsněji než v případě vzduchu, díky čemuž si mohou předávat
teplo mnohem rychleji.
Chladíme vodou
Vodní chlazení potřebujeme všude tam, kde přestává stačit standardní chlazení
vzduchem. Vývoj chladicích soustav pro počítače můžeme přirovnat například k
motorům automobilů; první motory byly chlazeny vzduchem, spolu se zvyšováním
výkonu však bylo potřeba nacházet nové, efektivnější způsoby odvádění tepla.
Ztrátový tepelný výkon dnešních procesorů se nezřídka pohybuje nad hranicí 50 W
(srovnejte např. se stejně silnou žárovkou), a proto je nutné stále zvyšovat
také chladicí potenciál.
Pokud se rozhodnete pro vodu jakožto chladicí náčiní, počítejte se zvýšením
stability systému, nezanedbatelným zmenšením hluku vydávaného počítačem a také
se zvídavými až obdivnými pohledy kamarádů či spolupracovníků. Chladit přitom
nemusíte zdaleka jen procesor, vodní chlazení obvykle zvládne odvádět teplo i z
GPU nebo též z čipsetu základní desky. Kutilové obdaření šikovnýma rukama se
jistě neochudí o možnost vyrobit si "vodníka" v domácí dílně, návodů na
zhotovení získáte na internetu tucty. Stránky zabývající se tímto tématem
naleznete na konci článku. Méně zruční uživatelé nechť raději zvolí variantu
zakoupení kompletního profesionálně vyrobeného produktu od některé ze
specializovaných firem. Instalace profesionálního chlazení se většinou obejde
bez dalších mechanických úprav počítačové skříně, a dokáže ji provést i
průměrně zdatný montér.
Rozlišujeme dva základní typy vodního chlazení, lišící se především umístěním
radiátoru odevzdávajícího teplo. Interní řešení sice ušetří prostor v
místnosti, který by zabral externí radiátor, ale horký vzduch se stále kumuluje
ve skříni počítače a tím znemožňuje efektivní distribuci tepla do okolí.
Podařilo se nám nalézt jedno elegantní řešení tohoto neduhu, o němž se dočtete
dále. Protipólem řešení interního je varianta externí, která se v praktickém
použití ukázala jako jednoznačně lepší. Odvádění tepelné energie do okolí se u
externího vodního chlazení děje jinde než v místě chlazené součástky (tzn. mimo
PC), a vyzářené teplo tím pádem negativně neovlivňuje jiné komponenty počítače.
Účinnost vodního chlazení procesoru přímo závisí na kvalitě externího
radiátoru, jenž odevzdává teplo odebrané procesoru do okolního prostředí mimo
PC (kde se však opět nachází jen vzduch). Vodu tedy můžeme považovat za
jakéhosi prostředníka při přenosu tepla ze skříně počítače ven. Tímto způsobem
se efektivní cestou vyhneme případům, kdy se v uzavřeném PC kumuluje teplo tak
dlouho, dokud nezpůsobí kolaps systému přehřátím komponent. Jako jistou
nevýhodu můžeme vždy chápat rozměry chladicí soupravy, které jsou řádově
několikrát vyšší, než u klasického odvádění tepla vzduchovým chladičem. Vyšší
pořizovací náklady při zakoupení vodního řešení kompenzuje kromě zlepšeného
odvodu nežádoucího tepla také pocit, že máte ve svém počítači něco opravdu
neotřelého a do jisté míry i výjimečného.
Praktický test
Systém vodního chlazení se obecně skládá z několika hlavních částí: těleso
chladiče (někdy též nazývané vanička) se sponou pro uchycení na patici
procesoru, výměník (radiátor, který odevzdává teplo), čerpadlo chladicí
kapaliny, propojovací hadičky. Součást balení komerčních produktů obvykle tvoří
také tepelně vodivá pasta, injekční stříkačka pro doplnění chladicího média a
různě obsáhlý manuál.
Testy a srovnání
Testy jsme prováděli na této sestavě osazené procesorem AMD Athlon XP 2600+
(333MHz FSB), deskou MicroStar KT4 VL (MS 6712) s čipsetem VIA KT 400, 256 MB
paměti DDR, grafickou kartou ATI Radeon 8500, diskem WD 80 GB (7 200 ot./min.,
8 MB cache), 350W zdrojem a operačním systémem MS Windows 98 SE, jehož klíčové
komponenty nám zapůjčila firma Optima (http://www.optima.cz).
Veškeré zkoušky probíhaly za pokojové teploty okolo 26 ?Celsia, pro všechny
chladiče jsme v rámci maximální objektivnosti použili stejnou tepelně vodivou
pastu. Hlavním zátěžovým testem se stal několikahodinový provoz utility, díky
níž procesor neustále pracuje na 100 %. Po uplynutí této doby jsme zjišťovali
teplotu chladicí kapaliny a procesoru.
Z přiložené tabulky vidíte, že vítězem našeho srovnání se stal paradoxně
papírově nejslabší produkt od DataCooleru, který jsme aplikovali jako
poloexterní zařízení (viz tipy a triky). Na druhé místo se těsným rozdílem
zařadilo řešení od Aquacoolu s rovněž velmi přesvědčivými výsledky. Třetí místo
obsadil Aquarius II, jenž se sice příliš nepředvedl zejména v poměru
cena/výkon, ale i tak si své ctitele najde. Všechna testovaná vodní chlazení
byla vybavena sponami pro oba typy dnes obvyklých patic (AMD Socket 462 a Intel
Socket 478), díky svému univerzálnímu designu se však s trochou dobré vůle dají
úspěšně použít i na další mikroprocesorové platformy (např. aktuální K8).
Všechna testovaná vodní chlazení s přehledem obstála; nejenže zaručila
spolehlivý provoz počítače, ale navíc výrazně snížila i jeho hlučnost. Stejně
dobře se vyrovnala s lehkým overclockingem, jejž jsme si na závěr celé
testovací akce jednoduše nemohli nechat ujít. Se základní deskou vhodnou pro
přetaktování a kvalitní pamětí je díky vodnímu chlazení možné zvýšit výkon
celého systému až o několik desítek procent.
Budoucnost
Jak se bude vyvíjet chlazení počítačů v budoucnosti? Vzhledem k tomu, že Intel
nedávno oznámil ztrátový tepelný výkon svých nových procesorů řady Prescott
okolo 100 W, dá se usuzovat, že dříve či později bude nutné začít masově
používat některý alternativní způsob chlazení, protože "obyčejný" vzduch již
jednoduše nebude stačit. Těžko se dá předpokládat, že v dohledné době přijde
zbrusu nová převratná technologie chlazení, proto lze s trochou nadhledu a
odvahy tvrdit: "Ano, budoucnost chlazení patří vodě".
Slovníček užitečných termínů
Lapování - Co je to vlastně ono magicky znějící lapování? Definice říká:
přelešťování povrchů za účelem dosažení co nejnižší hrubosti, která vede k
odstranění "mezer" mezi chladičem a procesorem. Plocha procesoru má povrch
zpravidla dokonale rovný, ovšem chladič bývá často jen hrubě ofrézován. Tím
vznikají na stykové ploše vzduchové bubliny, které pak působí jako tepelný
izolant. Sice jejich větší část zatřeme pastou, ale ta není tak dokonale
tepelně vodivá jako kov, a tak přichází na řadu lapování. Jak na to? Nejdříve
se ujistěte, že opravdu chcete lapovat, uvědomte si možná rizika. Sejměte
chladič z procesoru (dejte při tom pozor, abyste nic nepoškodili) a podívejte
se na spodní stranu. Vidíte-li se v ní podobně jako v zrcadle, tak není třeba
nic dalšího dělat, lépe se vám to už stejně asi nepovede. V případě, že se
nevidíte, odmontujte větrák. Zakupte si brusné papíry pod vodu, běžně se
používá hrubosti 400, 600, 1000, 1200 a 2000. Čím větší číslo, tím větší
jemnost takového papíru. Papír si položte na skleněnou desku, zalijte vodou a
postupně pokračujte od nejvyšší hrubosti až po dolešťovací dvoutisícovku. Po
dokonalém opracování řádně osušte pasiv, přidělejte případný ventilátor,
naneste trochu pasty a připevněte chladič zpět k procesoru. Nyní by se teplota
procesoru měla o něco snížit (běžně až 4 ?C).
Heat-Pipes - Není tomu ani tak dávno, co se několik zavedených, uznávaných
firem rozhodlo vyrobit chladiče mikroprocesorů vybavené technologií Heat-Pipes.
O co vlastně šlo? Představte si vodní chlazení zkombinované se vzduchovým.
Chladič vypadá jako klasický vzduchový, ale po stranách si můžeme všimnout
nejčastěji dvou měděných trubiček, podle nichž se zařízení dostalo názvu
"hřející trubky". Princip funguje tak, že je vytvořen uzavřený okruh s
kapalinou, která má tak nízký bod varu, aby se po zahřátí na provozní teplotu
začala silně zahřívat a odpařovat. Z praxe víme, že teplo stoupá nahoru, a tak
nám ohřátá chladicí kapalina stoupá trubičkami až těsně pod ventilátor, kde se
čerstvým vzduchem ochlazuje a následně opět ochlazená padá dolů do základny,
čímž se nám okruh uzavírá. Na papíře to hezky vypadá, ale v reálném použití
technologie Heat-Pipes zklamala. Na jednom internetovém serveru se záhy
objevily testy, kde recenzenti přeřezali trubičky a kapalinu vylili. Rozdíl
teplot činil v podstatě zanedbatelných 3-5 ?C. Vzhledem k ceně to tedy není
příliš dobrá koupě, proto vám doporučuji raději zakoupit kvalitnější osvědčené
chlazení, ať už vodní či klasické vzduchové.
Peltierův článek - Před několika lety se v oblasti overclockingu bouřlivě
diskutovalo o tzv. Peltierových článcích. Tento vynález z roku 1834 má na
svědomí fyzik Jean Charles Athanase Peltier (1785-1845), který se ve své době
zabýval termoelektřinou. Peltierův jev můžeme popsat jako děj, při němž se
spájené místo dvou různých kovů ochlazuje anebo zahřívá v závislosti na směru
elektrického proudu. Po opadnutí prvotního nadšení se zjistilo, že tato
technologie byla značně přeceněna. Peltierův článek totiž neúnosně zvyšoval
spotřebu elektrické energie, navíc si ho vzhledem k pořizovací ceně nemohl
dovolit každý. Pouze u některých profesionálních vodních chlazení se vyplatí
kombinace vody s Peltierem, pro průměrného uživatele postrádá tato technologie
větší význam. Extrémní chlazení Řešení pro absolutní overclocking se realizuje
například tekutým dusíkem s teplotou minus několik set stupňů Celsia, nebo ve
speciálně upravených skříních, které svým vzhledem občas spíše než bednu PC
připomínají malou mrazničku.
Teplovodivé pasty
K většině chladičů již dnes v rámci příslušenství dostanete také teplovodivou
pastu. Často se ale jedná o pasty s nepříliš přesvědčivým účinkem při odvádění
tepelné energie, proto si raději důkladně prověřte, o jaký druh se vlastně
jedná. V zásadě rozlišujeme tři typy past na chladiče:
1)pasty silikonové (čiré) sice stojí nejméně a splní svůj účel, ale existují i
lepší.
2)pasty s hliníkovou příměsí (bílé) stojí o několik desetikorun více než
silikonové, za což se vám ale odvděčí znatelně lepším přenosem tepla.
3)pasty s příměsí stříbra (šedivé) vycházejí z tohoto malého srovnání
jednoznačně vítězně, nezbývá než je doporučit všem těm, kdo nemají příliš
napjatý rozpočet.
Ačkoliv rozdíly v cenách těchto past jsou v podstatě minimální, mohou významně
působit na výslednou teplotu pracujícího procesoru. Známe případy, kdy
odlišnosti v teplotě mikroprocesoru při použití různých past činily několik
nezanedbatelných stupňů Celsia, které mohou mnohdy rozhodovat o stabilitě či
labilitě počítače.
DataCooler Water Cooler Kit
První produkt, který prošel našimi testy, zapůjčila společnost TNTrade. Výrobek
přišel zabalen v docela rozměrné krabici z pěnového polyuretanu, v níž jsme
kromě samotného chlazení našli stříbrnou pastu, šroubky, oboustrannou lepicí
pásku k uchycení tepelného čidla, náhradní sponu na chladič pro Pentium 4 a
injekční stříkačku určenou k doplnění chladicí kapaliny. V balení interního
zařízení DataCooler Water Cooler Kit nechybí ani kompletní návod s instrukcemi
v angličtině, s jehož asistencí sestaví soupravu i ne zcela zdatní montéři.
Chladicí systém se skládá z měděného chladiče na procesor, silikonových hadiček
a hlavní chladicí jednotky, která se instaluje do volné 5,25palcové pozice.
Vlastní chladič si zaslouží pochvalu za precizní provedení, jeho spodní hrana
byla dokonale vyleštěna, tak aby mezi ní a procesorem nevznikaly žádné nechtěné
mezery. Horní perforovaná strana hlavní chladicí jednotky s větrákem má za úkol
ochlazování měděného radiátoru, který zabírá největší část celého dílu. Na čele
hlavního panelu se kromě loga výrobce a modře podsvíceného indikátoru hladiny
vody nacházejí tři různé regulátory. První z nich se stará o otáčky 60mm
větráčku na procesoru, druhý řídí obrátky 80mm ventilátoru na hlavní chladicí
jednotce. Poslední regulátor přímo spolupracuje s poblíž posazeným numerickým
displejem, na němž sledujete teplotu vody, čidla v chladiči a volně
umístitelného čidla. Pro Water Cooler Kit 100% platí náš tip určený pro interní
vodní chlazení, o němž se zmiňujeme na poslední straně tohoto článku.
V dokonale větrané velké skříni dosahoval tento výrobek skvělých výsledků,
ovšem v menší nevětrané bedničce se po chvíli doslova zadusil horkem. Při
nastavení minimálních otáček se zdál takřka neslyšitelný (25 dBA), při maximu
dosahoval stále ještě příjemných 34 dBA. Nutno dodat, že obrátky chladičů
neměly na celkový výkon nijak zásadní vliv, tudíž doporučujeme zvolit tišší
režim a otáčky zvyšovat jen v případě akutní potřeby, např. při hraní náročných
3D her. Ocenili jsme kvalitně vyvedenou přítlačnou sponu chladiče na procesor
(s jedním příchytným očkem), neboť přilehla velmi těsně a přitom šla dostatečně
lehce zatlačit. Naopak se nám záhy zprotivily regulátory otáček, jelikož se s
nimi kvůli malým rozměrům nepříjemně manipulovalo. Doporučená cena Water Cooler
Kitu činí asi 3 650 Kč vč. DPH.
Thermaltake Aquarius II
Jako druhý v pořadí následoval našim čtenářům již dobře známý Thermaltake
Aquarius II, zapůjčený rovněž od TNTradu. Překvapilo nás, v jak malé krabici
zařízení přišlo, ale brzy se ukázalo, že se v ní ukrývá vše potřebné. S
chlazením Aquarius II potěšíme všechny kutily, dostanete jej totiž jako jakousi
stavebnici, se kterou se dá různě experimentovat. Pokud si celou sestavu
postavíte podle manuálu, určitě nic nezkazíte, ale praví počítačoví fandové si
vždy najdou způsob, jak výrobek vylepšit vlastní metodou tak, aby fungoval co
nejlépe. Montáž je o řád složitější a zdlouhavější než u předchozího produktu,
naštěstí vám v ní výrazně napomůže přehledný manuál. Výrobek se skládá ze čtyř
hlavních částí: 12V čerpadlo s modravým podsvícením a kontrolou stavu kapaliny,
mohutná měděná vanička s nepříliš dobře provedeným povrchem, expanzní nádobka
(tu do okruhu umístit nemusíte) a konečně měděný radiátor, vybavený tichým 80mm
větrákem. Radiátor s jemným žebrováním si zaslouží zvláštní pozornost již z
důvodu, že jej lze umístit jak uvnitř, tak i vně PC. Ke spojení chladicích
komponent slouží 3 metry přibalené silikonové trubičky, pro větší bezpečnost
vybavené pružinou a pevnými držáky na krizových místech. Kladně jsme ohodnotili
nízkou hlučnost (podle oficiálních materiálů 29 dBA), výtečnou sponu pro
uchycení vaničky na procesor s nastavitelnou tvrdostí, nelze zamlčet ani
profesionálně působící vzhled s propracovanými detaily (např. měděná mřížka s
logem výrobce na chladiči). Potěšilo nás také, že se dá celé chladicí zařízení
jednoduchým zásahem rozšířit i o chladič GPU nebo čipsetu. Výrobce myslel i na
maličkosti jako jsou magnetky pro připevnění chladicích komponent uvnitř PC
nebo pro jejich přichycení v případě, že máte magneticky neaktivní hliníkovou
skříň. Zklamalo nás, že navzdory očekáváním zabíral Aquarius v PC hodně místa,
navíc se zmocnil obou větráčkových konektorů přítomných na námi testované
desce. V chlazení odvedl statečný kus práce, ale byl poněkud nečekaně poražen
výrazně levnějším produktem od DataCooleru. TNTrade si tento model cení na 6
080 Kč vč. DPH, což se nám vzhledem k nepříliš výhodnému poměru cena/výkon
zdálo pro běžného uživatele trochu moc. Aquarius II se asi zabydlí v počítači
movitého počítačového nadšence, ochotného si s vodním chlazením hrát a
experimentovat. Takový entuziasta po jistém experimentování asi dosáhne ještě
nižších provozních teplot.
Aquacool Crystal
Posledním výrobkem na kapalinové bázi, který jsme podrobili testu, byl Aquacool
Crystal od firmy Aquacool. Tuto nedávno inovovanou sestavu jsme získali na test
exkluzivně jako vůbec první tištěný časopis. Veškeré potřebné zařízení k nám
dorazilo v klasickém poštovním balíku, v němž se ukrývalo čerpadlo značky EHEIM
s příkonem 5 W, masivní radiátor, návod v češtině, asi 5metrová silikonová
hadice, expanzní nádobka, stříbrná pasta na procesor a konečně tři různé
chladicí vaničky (CPU, Northbridge, GPU). Jedná se tedy o komplexní řešení pro
chlazení celého PC vodou, jež lze navíc umístit jak uvnitř, tak i vně počítače.
Objemný černý radiátor je vybaven dvěma velkými nízkootáčkovými ventilátory a
důkladným žebrováním, takže při provozu nevydával takřka žádný hluk. Čerpadlo s
průtokem kapaliny 600 litrů za hodinu po řádném odvzdušnění také prakticky
neuslyšíte. Měděné těleso chladiče s plexisklem na povrchu nejenže vypadalo
více než efektně, ale navíc také velmi dobře plnilo svou funkci. Spona na
procesor je chytře vybavena škálovatelným přítlakem, který se přitahuje nebo
uvolňuje imbusovým klíčem. Vanička pro chlazení GPU je kompatibilní s většinou
dnes prodávaných grafických karet s čipy ATI i nVidia, navíc díky ploché
konstrukci nezabírá místo pro PCI sloty. Rovněž chlazení čipsetu výrazně
napomáhá stabilitě celého systému; vývody kapaliny z této chladicí vaničky
vycházejí kvůli usnadnění manipulace kolmo. Při aplikaci vodního chlazení na
CPU, GPU i Northbridge zároveň se chladicí kapalina pochopitelně ohřívala o
něco rychleji, avšak díky velkému objemu vody uvnitř koloběhu setrvávala
teplota na stále rozumných hodnotách. Bezchybné propojení jednotlivých
chladicích prvků hadičkami zaručují důkladné jisticí šrouby, k jejichž úplnému
dotažení se nebojte použít více síly.
Smontování celé sestavy nám trvalo trochu déle než v předchozích případech, dá
se tedy předpokládat, že nezkušenému uživateli by instalace mohla činit jisté
potíže. Naštěstí se dá každá nesnáz zvládnout s asistencí přehledně
zpracovaného manuálu. Potěšilo nás, jak profesionálním dojmem na nás tento
výtvor zapůsobil i přes skutečnost, že se nejedná o výrobek od žádného ze
světově proslulých výrobců chlazení. Produkt Aquacool Crystal můžete stejně
dobře používat jako interní i externí řešení, vše záleží jen na tom, kam se
rozhodnete umístít výměník. Díky stavebnicovému systému nadto můžete provádět
podobné experimenty jako v případě Aquaria II. Reálný výkon sady Aquacool
Crystal hovoří dostatečně důrazně sám za sebe, v našich zkouškách v žádném
případě nezklamal, konečně podívejte se přímo do výsledků testu. Po důkladné
úvaze jsme přišli pouze na jeden dílčí nedostatek: čerpadlo se připojuje přímo
do elektrické sítě, takže vám zabere další místo v zásuvce. Na stránkách firmy
Aquacool (http://www.aquacool.cz) lze systém objednat za 5 560 Kč vč. DPH.
Řešení pro chlazení samotného procesoru přijde na 2 990 až 4 190 Kč, v
závislosti na druhu použitého čerpadla a podle procesorové platformy
(P4/Athlon).
Praktické tipy a triky pro instalaci
1)Před pořízením vodního chlazení si dobře zvažte, vyplatí-li se vám vůbec
investice s ním spojené. Pokud váš systém vykazuje dostatečnou stabilitu s
běžným chladičem a vy se nehodláte věnovat overclockingu, nemáte důvod o něčem
takovém vůbec uvažovat. Vodní chlazení má smysl ještě pro vyznavače maximální
tichosti při provozu PC, ale spočítejte si, na kolik tisíc korun by vás v tomto
případě přišlo ztišení počítače o pouhých několik decibelů.
2)Mohou se objevit jisté problémy s vestavěním "vodníka" do malých počítačových
skříní nebo desktopů, kde se místo pro další dráty a hadičky hledá jen s
velkými potížemi. U středně velkých skříní typu miditower apod. se možná také
setkáte s jistými nesnázemi při montáži, ale ty se dají v krajní nouzi vyřešit
pomocí několika mechanických úprav za přispění vrtačky, kleští či pájky. Opět
platí, že méně zruční postoupí tuto práci někomu dovednějšímu. Pozorně si
pročtěte návod k použití, s vodou volně tekoucí v počítači není žádná legrace,
při nesprávné manipulaci může snadno dojít k poškození vašeho zdraví nebo
některé ze součástí PC.
3)Nepoužívejte velké množství teplovodivé pasty, uvědomte si, že méně může být
někdy více. Dbejte spíše na to, aby byl chladič v místech, kde se dotýká
procesoru, naprosto hladký a bez škrábanců. Mohli byste se domnívat, že
nerovnosti v řádech mikrometrů nemají na efektivitu chlazení pražádný vliv, ale
opak je pravdou. Kvalitní povrch stykové plochy chladiče má na chladicí výkon
podstatný vliv. Zkontrolujte raději ještě jednou, zda jste chladič umístili
rovně a stabilně. Pokud nezajistíte, aby procesor těsně přiléhal k chladiči,
nikdy nedosáhnete uspokojivých výsledků chlazení. Dejte pozor i na zdroj: pokud
jej máte slabý (200W nebo 235W), zauvažujte o pořízení výkonnějšího, čerpadla a
větráčky vodního chlazení si totiž nárokují větší příděl elektrické energie.
4)Než chladicí soustavu definitivně nainstalujete do PC, vyzkoušejte ji alespoň
jednou mimo skříň. Získáte tak alespoň neocenitelnou stoprocentní jistotu, že
nikde nic nepoteče. Zvláštní pozornost zasluhují všechny spáry a také místa
napojení hadiček, právě tam se může teoreticky objevit voda. Pokud se už voda
dostane mezi komponenty, okamžitě PC odpojte od elektrické sítě a vyhledejte
odborný servis. Snažte se důsledně dodržovat přiložený návod k použití, všechny
ostatní zásahy jsou na vlastní nebezpečí.
5)Jak si udělat z interního chlazení externí? Jak bylo řečeno již v úvodu,
interní vodní chlazení trpí jistými neduhy, které lze odstranit poměrně
jednoduchou úpravou. Nad panelem vodního chlazení, kde se mimo jiné nachází
radiátor a větrák, v každém případě vynechejte jednu 5,25" pozici pro náležitý
odvod vzduchu. Na vynechané pozici dále odstraňte záslepku, právě tudy poputuje
horko ven z vašeho počítače. To by již sice mohlo stačit, ale vy určitě znáte
fyzikální poučku o tom, že teplý vzduch stoupá vzhůru, a proto ve finále
zakončíte úpravu jednoduchým odvaděčem vzduchu napříč 5,25palcové pozici. Tím
navíc zabráníte tomu, aby se vzduch dostával zpět k ostatním komponentám PC.
Pokud by vzduch stále necirkuloval optimálně, nabízí se východisko ve formě
menšího tichého větráku, vyfoukávajícího žár ven. Druhá varianta téhož již bude
vyžadovat menší zásah do plechu na vaší počítačové skříni. Umístěte hlavní
modul "vodníka" do nejvrchnější 5,25palcové polohy. Aby mohl vzduch spolehlivě
odcházet ze skříně pryč, navrtejte nad ním do plechu několik větších i menších
děr. Pokud vám záleží na vzhledu takto upravené bedny, uspořádejte tyto větrací
dírky do libovolných zajímavých obrazců nebo je opatřete nějakým pohledným
nasávacím ventilátorem. V námi testovaném případě činil rozdíl před a po těchto
úpravách asi 20 ?Celsia, což nelze ani náhodou považovat za zanedbatelnou
hodnotu. A rázem máte dokonalé interní provedení s kladnými vlastnostmi
externího.
6)Udržujte vaše vodní chlazení v dobré kondici. Užívejte jen destilovanou vodu
(nebo jinou doporučenou tekutinu), jinak riskujete, že se chladicí systém brzy
zanese nečistotami. Zoxidované součásti nadto daleko hůře odvádějí teplo.
Kontrolujte pravidelně stav vody, čas od času doporučujeme celý systém rozebrat
a vyčistit.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU