Druhá část amuletu
Nebudu zde plýtvat slovy a napíši, že Wolfenstein je celkem klasická střílečka se sklony k okultismu, které váš však neustále drží u hry. Hlavní trik je v amuletu, který vám poskytuje jednu ze čtyř schopností: schopnost vstoupit do stínové dimenze, ve které uvidíte věci, jež pouhým okem spatřit nejdou; schopnost zpomalit čas; schopnost vytvoření ochranného štítu a schopnost posílení vašich kulek (ne, doopravdy je tím myšlena síla palby zbraní a vaší munice). Tyto schopnosti a rozsáhlá škála klasických zbraní vás staví před téměř rituální zabíjení nácků.
Během hry se setkáte s další zvláštností, která má hře přidat na nelineárnosti. Po každé misi se přesouváte na velitelství různých skupin - odboje, okultistů a dalších (přijmete misi a vydáte se zpět do boje). Je to otázka pár minut, ale připadá mi to zbytečné. Po pár hodinách hraní jsem se modlil za klasické postupy z mise do mise. Přišlo mi, že pochodováním po základnách trávím až příliš moc času. Herní mapa není také nic pro mě a kompas se celou dobu choval dosti podivně, takže jsem se musel častokrát vracet, abych našel místo, kde se daný úkol plní a mohl pokračovat.
Běž, kam se ti zachce
Jakmile se ale dostanete do boje, začíná ta pravá zábava. Pro vaše zbraně a schopnosti si můžete kupovat vylepšení, sbírat skryté schránky s penězi a nacházet tajné informace, díky kterým si odemykáte další vylepšení; jakmile jsem získal zaměřovač a tlumič pro Kar98, stal jsem se nezastavitelným odstřelovačem nácků. Schopnosti jsou opravdu důležitou vlastností hry a mohou proměnit ošemetnou situaci v procházku růžovým parkem. Jen kdyby bylo jejich použití jednodušší. Při spouštění jsou totiž hůře dosažitelné a přesunutí palce z analogových tlačítek může v bitevní vřavě znamenat rychlou smrt.
Tento týden si pravděpodobně skočím do kina na Tarantinovy Parchanty. I když ho mám rád, nečekám žádný oskarový film. Co čekám, jsou obří exploze, hromada mrtvých nácků a zapamatovatelné hlášky. A to je přesně to, co vám přinese Wolfenstein. To je ale spolupráce, že?
Army of One
Zkusil jsem si také chvíli zahrát multiplayer, ale žádné nadšení se nedostavilo. Po pár kolech Team Deathmatche jsem očekával trošku více. Také se mi hra zdála trošku zalagovaná, ale možná je to tím, že jsem hrál s hráči z UK. Nevím, jestli se mi to zdálo, ale dokonce mi i grafika v multiplayeru přišla horší. Každopádně čím déle hrajete, tím více odemykáte schopností a vylepšení, takže věřím, že jakmile máte něco odehráno, bude multiplayer daleko zábavnější, než na začátku.
PRO: Došlo mi, že střílečky z druhé světové války mě ještě neštvou tak, jak jsem si myslel; dokonce i čtyři schopnosti jsou celkem použitelné.
PROTI: Příliš dlouhé prostoje mezi misemi; herní mapa je k ničemu; pohřbený multiplayer.
VERDIKT: Nacisti... proč pořád musíme zabíjet nacisty?!
HODNOCENÍ: 80%
Autor: Tae Kim, GamePro.com
Překlad: David Kindl