Ze začátku jsem se tu zmínila o tom, že mě práce pro velké firmy připravila o všechny iluze, které jsem o světě kdy měla. Kecala jsem. O všechny ne. Pohled nové šéfové mě docela zarazil a vlastně svým způsobem i zamrzel. Nejhorší pro mě bylo, že jsem ji vlastně nedokázala přesvědčit o opaku, to jest, že se už nemůžu dočkat, až vyměním pracovní prostředí.
Kateřina Janulová
Autorka se mezi počítači pohybuje už několik let, z toho tři roky v prostředích bankovních IT. Psaní jí pomáhá odpočinout si od pracovního života pro korporace.
Mojí jedinou devizou vlastně byla jen moje nevyhraněnost a povšechná nebo spíš povrchní znalost různých technologií z oboru i mimo něj a vášeň pro techniku. Jinak bych si u menší firmy ani neškrtla. A už vůbec ne jako projektová manažerka. Tam nic takového vesměs potřeba není.
Práce v korporaci je prostě taková diagnóza. Punc nebo spíš cejch, který vás poznamená na hodně dlouhou dobu. A vůbec nezáleží na tom, co tam děláte, i jestli tam vůbec něco děláte. A hrozně moc vám změní způsob přemýšlení. U „čistokrevného“ IT je to ještě poměrně v pohodě, ale čím blíž byznysu, tím hůř. Co si budeme povídat, velké firmy i víc platí, o bankách ani nemluvě, člověk se až na výjimky moc nepředře a dostane spousty benefitů, o kterých by se mu u malého živnostníka mohlo akorát zdát.
Když jsem prve přišla do velké firmy, připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Tolik vzdělaných, krásných a chytrých lidí kolem mě. Fascinovala mě organizovanost a přesnost chodu celého kolosu. Asi za dva měsíce bublina splaskla a od té doby jsem začala utíkat, revoltovat, vracet se a opět revoltovat. Nějak jsem nedokázala v šedivém kostýmku zapadnout do té krásné symbiózy plné tabulek, grafů, prezentací, schůzek a virtuální práce v pravidelné sterilní šedé krychli. Office park se tomu říká. Pro mě to bylo vězení. Chodila jsem každé ráno do boje s šedivým monstrem.
Co hůř, zjistila jsem, že mě to monstrum postupně pohlcuje. Že můj pracovní kolektiv je jediné, co mi zbylo. Čím dál častěji jsem se obklopovala ve volném čase pouze lidmi z práce, se kterými jsem se bavila opět o práci.
Úplně nejhorší pak je, když začnete pochybovat o smysluplnosti své práce. Pravidelný report, který nikdo nečte, nebo čtvrtá schůzka se stejnými lidmi, kde říkáte počtvrté to samé, je toho skvělým spouštěčem. Ale zas na druhou stranu, dobře platili, dostávala jsem stravenky a až na výjimky jsem se vlastně moc nepředřela.
Ptala jsem se pár kamarádů, kteří ve velkých firmách pracují a jejichž nářky na práci slýchávám dost často, proč nezmění práci. Vesměs mi odpověděli, že by už neměnili. Dost často proto, že si uvědomují, že zvládají jen tu svou určenou výseč práce, která je přesně omezená. Většinou je to jedna bankovní aplikace, případně pár databází. Pak taky stravenky, dobrý plat a stabilní práce, u které se až na výjimky nepředřou. A v neposlední řadě, i kdyby nakrásně měli zaječí úmysly, punk spolu s hypotékou na krku už taky nejdou moc provozovat ve vzájemné shodě.
Naštěstí nemám hypotéku, takže ještě můžu z toho kolotoče vyskočit a odkráčet středem vstříc neznámu víceméně bez ztráty kytičky. Tak uvidíme. Možná se mi po půl roce zase zasteskne a nechám se zlákat pozlátky velké firmy, abych za dalšího půlroku začala skuhrat, jaká je to hrůza. A možná taky ne.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU