Strašně moc miluju jízdu autem. Lepší věci jsou už jen dobré jídlo a dlouhý spánek. Je mi vcelku jedno kam jedu, důležitá je cesta. A čím delší, tím jsem samozřejmě spokojenější.
Zbožňuju vstát za ranního kuropění, sbalit si cestovní propriety, počítač a vyrazit vstříc modrým směrovým cedulím. Nevadí mi jet do Ostravy na otočku na dvouhodinovou schůzku a oběd. Do jisté míry mě asi zdeformoval pobyt s dalšími sto padesáti lidmi v jedné kanceláři. Jízda autem byla a je dodnes takový můj malý útěk od stereotypu a od nepříjemných myšlenek.
Kateřina Janulová
Autorka se mezi počítači pohybuje už několik let, z toho tři roky v prostředích bankovních IT. Psaní jí pomáhá odpočinout si od pracovního života pro korporace.
V minulé práci jsem měla ze všeho nejradši služební cesty. Když vedení rozhodlo, že musíme jet na pobočky představit projekt osobně, bez otálení jsem nadšeně souhlasila s tímto výjimečně dobrým nápadem. Co se týče cest, nejsem nijak náročná, nemusí být vlastně ani nikam daleko, bohatě mi stačí vzít auto a objet párkrát kolem dokola Českou republiku. Ani si nepotrpím na dálnice. A nepotřebuju ani služební auto, bohatě mi stačí ten můj prskolet, který jsem si koupila z prvních výplat.
Díky „nuceným“ návštěvám poboček jsem se po dlouhé době podívala do míst, která jsem naposledy navštívila jako dítě, viděla své dlouholeté přátele, které mám v různých koutech republiky a vídám je minimálně, a osvěžila si zeměpis. Znám na cestách každou větší zatáčku a na spoustu míst bych trefila i poslepu.
Nicméně každá cesta má svůj cíl a každý projekt svůj konec. Nelitovala jsem, že opouštím pracoviště, vlastně se mi tam ani nelíbilo, jen mě mrzelo, že se na spoustu míst jen tak zase nepodívám.
Vydržela jsem to dva roky. Letos mi došla trpělivost. Přestala jsem ve volném čase sázet kytky na chatě a hrát na počítači hry s automobilovou tématikou a zase jsem sedla do opravdového auta. A postupně si objíždím všechna ta krásná místa naší republiky.
V poslední době se objevují samořiditelné vozy. Zatím pouze na zkoušku, ale nebude to dlouho trvat a budou součástí našeho běžného života. Moje děti mi už určitě nebudou věřit, že jsem kdy byla schopná a ochotná takovou obludu řídit.
Vítám skoro každou technickou novinku a i tohle považuju za velký krok vpřed. Sednete večer do vozidla, zadáte cíl cesty, dáte si šlofíka a ráno se probudíte u moře. Co víc si přát. Vědecko-technická revoluce uvolní obě ruce i nohy. Ale stejně se mi bude stýskat po točení volantem a šlapání na pedály. Aspoň, že mi zbydou ty hry.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU