To mi takhle celkem nedávno přistál v poště mail od kolegy, se kterým toho nemívám moc často co do činění, a kterému onehdá dali nějakou vedoucí funkci. Tázal se mě, proč jsem cosi neudělala a oproti tomu udělala něco jiného. Uklidnilo mě, že si na to nepotřeboval „sednout“, takže mojí reakcí bylo jen mírně zvednuté obočí.
Kateřina Janulová
Autorka se mezi počítači pohybuje už několik let, z toho tři roky v prostředích bankovních IT. Psaní jí pomáhá odpočinout si od pracovního života pro korporace.
Poslední dobou mi píše podobné dotazy docela často a dost dobře se mu nedá ani rozumně odpovědět, už jen proto, že mu do toho nic není, a i kdyby nakrásně bylo, moc dobře ví, kde dané informace hledat. Zkrátka, začala jsem být na něj mírně vysazená. Obzvlášť, když dává do kopie všechny mé nadřízené. Nechala jsem to bez odpovědi. Odkud vítr vane, to jest, že se na to původně ptal jeho náš nejvyšší šéf útvaru, jsem se dozvěděla až o pár dní později. Moc nechápu, že se nezeptal přímo mě nebo šéfa projektu, ale tak budiž. Naštěstí, mě tu už moc věcí nepřekvapuje.
Nicméně ten samý člověk si chtěl urvat na projektu mnohem více práce a kompetencí. Co dostal vedoucí funkci, začal být nějak aktivní. Ale jen když se mu to hodí. Ostatně, podobné mocenské ambice tu má poslední dobou víc lidí. Když jsem řešila, že můj čas se tu krátí a bylo by dobré, kdybych alespoň část svých činností někomu předala, neboť se samozřejmě projekt nepodaří dokončit včas, je najednou ticho po pěšině. Ticho po pěšině je i z druhé strany – prodloužení smlouvy a posunutí termínu dokončení projektu. Nicméně od doby, co jsem zaměstnanec, mám o něco klidnější spaní. Nějaký stručný popis rozdělané práce po sobě zanechám, jinak smažu svá data v notebooku a děj se vůle boží. A aspoň zvládnu předvánoční úklid v klidu.
Jestli jsem se někde naučila být netečná k takovýmto situacím, tak to bylo ve firmách, kde vládne chaos. Obzvlášť v té naší, neboť tu se nějak rozbilo krom jiného i delegování zodpovědnosti.
Dříve by mě to vytáčelo do neskutečných výšin, neboť i přes moje rebelství hraničí moje potřeba mít ve všech pracovních záležitostech pořádek a přehled s obsedantně-kompulzivní poruchou. Ono se totiž hlavně velice špatně kveruluje v chaosu, neboť vás buď nikdo neposlouchá, a když náhodou ano, hrozí, že vám budou o hlavu omláceny vaše vlastní nedostatky.
Jedinou výhodou budiž, že si mohu v mezích projektu ještě 14 dní dělat, co uznám za vhodné, skoro by se nechalo zdát, že ho i svým způsobem ještě pořád řídíme, ale spíš funguje setrvačností a ochotou jezdit na mrtvém koni. Inu, i tak to někdy dopadá.
A alespoň už mě nerozčiluje neumytý hrnek od kafe stojící nehnutě na kuchyňské lince tři dny.