Když jsme v jedné velké bance řešili přechod všech počítačů na nový, o dvanáct let mladší operační systém, často se mě lidé z byznysové části banky po zhlédnutí sady barevných obrázků ptali, jestli to opravdu musíme dělat tak složitě, a odmítali se smířit s mým tvrzením, že toto je nejjednodušší a nejspolehlivější cesta. „Jistě, mohla bych nechat náhodně přeinstalovat všechny počítače a dát se na modlení a slanou vodu. Po okamžitém propuštění by mi na nic jiného ani nezbyly peníze. A pojišťovna, ve které mám pojistku na blbost, by se se mnou asi taky nebavila, neb vyřadit banku na tři dny z provozu je celkem drahá a adrenalinová sranda,“ říkala jsem jim.
Kateřina Janulová
Autorka se mezi počítači pohybuje už několik let, z toho tři roky v prostředích bankovních IT. Psaní jí pomáhá odpočinout si od pracovního života pro korporace.
Dlužno dodat, že podobnou otázku jsem si však dost často kladla i já. Copak by to opravdu nešlo jinak a lépe? Odpověď mi však vycházela stále stejná.
Evidence výpočetní techniky totiž ve většině útvarů spíše nebyla, centrální evidence aplikací na tom byly obdobně. Další velkou neznámou byla z toho se odvíjející jejich kompatibilita s novým operačním systémem a webovými prohlížeči na koncových počítačích a serverech. Už se nám ty neznámé začaly množit. A protože se jednalo o banku, byly tu další vypečené Pandořiny skříňky. Například ty bezpečnostní, kam si lidé mohou uložit své cennosti. Ne všude se totiž ovládají pouze klíčkem.
A mohla bych pokračovat dál a dál, ale myslím, že z tohoto krátkého výčtu si lze vyvodit, že se nám z toho začala rodit poměrně monstrózní akce na několik let, která se bez přesných postupů jak co řešit, nastavovat a konzultovat prostě neobešla. Například jenom rok trvalo, než se podařilo sjednotit, přepsat, otestovat a zabalit všechny bankovní aplikace.
Vedoucí pracovníci z byznysové části o tom měli alespoň částečný přehled z pravidelných reportů, ty se však dále k jejich podřízeným nedostávaly (ani to nebylo záměrem). Proto jsem jim, když mi při prvním setkání kladli zvídavé otázky typu: „A proč ta výměna u nás bude trvat dva dny?“, zpočátku zazlívala, že přes stromy nevidí les, a snažila se je do lesa uvést. Ukázalo se, že je to zbytečná a marná cesta. Zestručnila jsem tedy pak svoje proslovy při prezentacích a prakticky je stavěla před hotovou věc, nenabízejíc jim naději na to, že by mohli některé etapy projektu změnit nebo si je přiohnout.
Jen s tou odpovědí, proč je to tak složité, jsem možná nemusela být tak stručná. Odpověď „Protože nemám ráda slanou vodu“ mě často vracela zpátky na začátek.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU