Zábava roku 1999

aneb o čemkoliv, co kdo může považovat za zábavu pro nadcházející rok


Psát o zábavě může být zřejmě tím nejzábavnějším, co člověk může
dělat. Pochopitelně pojem zábava je výslovně subjektivní
záležitost, závisející na povaze a možnostech dotyčného člověka.
Navíc zábavno se může velmi rychle měnit. Konkrétně: televizní
hra založená na krvelačném honění křížků kolečky byla jistě
příčinou zhouby mnoha herních fanatiků, dnes by ovšem někoho
uspokojila jen stěží. Otazník samozřejmě visí nad obráceným
směrem - nadchnuly by dnes klasické hity někoho před desítkou
let? Většinou se nabízí kladná odpověď, nicméně ta není tak
samozřejmá. Grafika a zvuk se stávají dokonalejšími a
přitažlivějšími.

Hry se ale stávají rychlejšími, krvelačnějšími a také neskonale
obtížnějšími. Rychlost reakcí a schopnost řešit základní
zápletky děje se tu předpokládají, vzhledem ke studijní přípravě,
kterou předpokládané hráčské obecenstvo prošlo. Krvelačnost
potom nemusí být adekvátní slovo pro výsledek týmu psychologů
(či spíše psychiatrů?) spolupracujících na vývoji hry.
Explicitní grafika, podprahové obrazové a zvukové vjemy, mohou
v herním zaujetí představovat až nebezpečný útok na nervy. Pokud
jste se již někdy u hry krčili či uhýbali v reálu neexistujícím
střelám, víte přesně, o čem tu je řeč.

Extrémním příkladem náročnosti hry potom mohou být letecké
simulátory. V ještě televizním herním pravěku bylo spíše
problémem, jak pomocí tlačítka ty symboly vůbec na obrazovce dát
do pohybu. O pár let dál do českých domácností přišlo Atari
(oproti ZX se snadněji dostupnými joysticky a podobným
vybavením) a najednou mezi úspěšným a neúspěšným pilotem
nerozhodovala hrubá motorická schopnost, ale spíše instinktivní
chápání principů vztlaku a funkčnosti klapek. Vlastnictví
manuálu k danému "letadlu" tady již mohlo znamenat rozhodující
bod ve vztahu k simulátoru - jasně si vzpomínám na okamžik, kdy
jsem to pochopil. Nebyl jsem schopen přistát s jakýmsi čmelákem,
zatímco příbuzný, skutečný letec, to zvládl napoprvé, jen co
zjistil, jak se ovládají jednotlivé prvky stroje.

V současné době s nejlepšími simulátory dostáváte dokumentaci,
která se blíží reálným manuálům letadla a při adekvátní výbavě
se na nich dá připravit ke skutečným pilotním zkouškám. Nároky
jsou ovšem u tohoto typu softwaru náležitě hardwarově-žíznivé,
k tomu se ale ještě dostaneme.

Za zábavné u počítače uživatel může považovat vůbec možnost
vlastní kreativity, ať už je to kreslení, 3D modelování nebo
stříhání nadigitalizovaných filmů. Hodně aktivní přístup potom
vyžaduje skutečné začlenění počítače do domácnosti ve smyslu
domácí automatizace, která je velkým hitem v bohatších zemích.

Za finančně úspornou potom můžeme považovat již dlouho a
zdlouhavě nastupující konvergenci mezi světem počítačů a
konzumní elektroniky, kde stále častěji - de facto i de jure -
máte tentýž přístroj, a často vlastně i tytéž tchajwanské čipy,
v místnosti několikrát.

Hrubé svaly rovná se dostatečný rozum

Nejdříve se ale věnujme oblíbenému tématu u zábavy - hrubým
výkonnostním svalům počítače (podotýkám, že na čistou tematiku
her má IDG specializovaný časopis GameStar). U procesorů
v poslední době panují dosti výjimečné ceny, za necelých 30 000
Kč můžeme získat stroj kategorie 300 MHz, i když to zrovna
nemusí být Pentium II. V nižší cenové kategorii se totiž
nashromáždila nabídka navzájem si konkurujících procesorů, ať už
jde o AMD K6 s vlastní multimediální instrukční sadou nebo
procesory Celeron firmy Intel. U Celeronu připomínám jejich
schizofrenii u 300 MHz - klasická varianta 300 neobsahuje žádnou
cache level 2, zatímco varianta označovaná jako 300A má 128KB
cache pracující na frekvenci procesoru. Cenový rozdíl tu ani
nedosahuje výkonnostního rozdílu a Celeron 300 je naprosto
neperspektivní, zatímco 300A bez problémů konkuruje Pentiu II
300.

V této konkurenci si AMD vede zdatně, vše ovšem závisí na míře
podpory softwaru pro AMD architekturu instrukcí 3Dnow! Ta
nedávno získala značnou posilu v podobě DirectX 6.0, která ji
přímo podporuje. Většina her však nebyla až dosud pro DirectX
psána, takže stejně i nadále budeme závislí na ochotě vývojářů
optimalizovat své produkty pro "kdejaký" standard, který se na
trhu objeví. Pokud si vzpomenete na historii MMX, zjistíte, jak
dlouho trvalo, že přišel "ten správný" MMX software.

Nové kolo téhož problému ovšem čeká Intel, když někdy v březnu
uvede procesor Katmai, s novou verzí multimediálních instrukcí
KNI (Katmai New Instructions - proti staršímu MMX2 pošetilé
označení, nicméně název MMX se jiným výrobcům nepodařilo
zakázat, takhle to snad půjde, že). Při "běžné" frekvenci 450
MHz to budou právě na 3D orientované instrukce a optimalizovaný
software, který rozhodne o výsledném výkonu (jako obvykle
otazník).

Do té doby se tedy budeme muset spokojit s možnostmi Pentia II na
400-450 MHz. Ty ale na 100MHz motherboardech stojí za to. Značné
části požadavků softwaru se zde dá vyhovět softwarovou cestou -
většina her jinak stojících a padajících na 3D akcelerátoru zde
dosahuje 30 f/s. Totéž potom platí o softwarovém dekódování DVD
videa a prostorového zvuku. Při detailním pohledu ale nárůst her
není tak velký, jak bychom očekávali - podle Intelu nejsou
současné hry na realitu hrubého výpočetního výkonu a žádné
pomocné akcelerace připraveny.

Během této čekací doby ovšem do tohoto výkonu doroste i levný
Celeron, pro rok 1999 se počítá s frekvencemi 300-400 MHz, při
plném vybavení cache pamětí.

Multifunkční karty

Separátně od toho se však vyvíjejí i 3D akcelerátory a zejména
plnokrevné grafické karty, kde právě na trh přichází nová
generace, dobře reprezentovaná novými kartami Matrox postavenými
na firemním čipu G200. Díky výkonu jediné čipové sady je přitom
stále jednodušší navrhovat multifunkční karty. Karta jako Marvel
200TV tak integruje do jediného AGP slotu 2D/3D kartu s TV
výstupem, TV tunerem (americká varianta) a pochopitelně
zachytáváním videa. V případě G200 přitom můžete hrát varianty
her obohacené o nekomprimované textury v rozlišení 800x600
(plných 30 f/s vám ovšem zajistí jen osazení karty 16 MB SDRAM).
Slot AGP mimochodem od jisté doby již pravidelně prokazuje u 3D
grafiky rozpoznatelný výkonnostní náskok pro PCI řešením, a tady
tomu není jinak.

Podobně plně vybavené varianty karet ovšem nalezneme i u jiných
výrobců. Totéž platí o podpoře DVD přehrávání, které je většinou
softwarové (jsou akcelerovány některé operace přibalovaného
přehrávače, jako je ATI Soft DVD, XingDVD nebo PowerDVD),
zatímco nabídka hardwarových modulů je slibovaná na počátek roku
1999.

Podotýkám, že nejde o žádnou chiméru, během přípravy článku pro
sesterský časopis IDG o DVD jsem s překvapením zjistil, že
softwarové přehrávání DVD nenápadně dozrálo k plné použitelnosti.
Z 5násobného DVD-ROMu Toshiba jsem byl na Pentiu II 266 pomocí
softwaru PowerDVD prakticky bez zadrhnutí - v závislosti na
intenzitě pohybu v dané scéně - schopen pouštět DVD tituly
s neuvěřitelnou čistotou obrazu a zvuku, tak jak je dokázala
prezentovat trinitronová obrazovka počítačového monitoru a
připojená věž s AV receiverem. Nepříliš drahé DVD karty by ovšem
téhož měly dosáhnout bez ohledu na procesor.

Velká obrazovka televizoru tu zůstává výhodou, obzvlášť má-li
poměr 16:9. Pokud bychom skutečně začali svou konvergenci
počítače s elektronikou myslet vážně, tady bych navrhoval neváhat
investovat do 16:9palcového televizoru - za 40 000 pořídíte
velmi slušnou 100Hz Nokii, ostatně 20 000 ušetříte na DVD
přehrávači. Jste-li bohatí, pořiďte si libovolný projektor,
všechny funkce včetně teletextu vám obstará počítač.

Moderní zvuk

Poslední složkou naší počítačové hifi věže je samozřejmě zvuková
karta, často oprávněně předmět opovržení. Poslední PCI modely,
zejména jako Creative Lab Sound Blaster Live, nabízejí více než
100dB odstupy od šumu, digitální vstupy a výstupy a hardwarovou
podporu prostorového zvuku. Pokud připojíte moderní DVD-ROM přes
digitální kabel (levnější CD přehrávač neseženete), získáte
velmi slušnou aparaturu, s příslušným dekodérem přehrávající i
poslední hifi výkřik, CD s DTS zvukem (zvuk AC-3 se na CD
nepoužívá). Sound Blaster Live navíc podporuje přímý výstup do
čtyř reproduktorů - jde o čtyři kanály, nikoliv jen slabé efekty
strkané do zadních kanálů v Dolby Prologic. (Podpora DP je
triviální, takže ji ani nikdo nezmiňuje.) Jako obvykle je tu
ovšem nezbytná podpora hardwarových služeb softwarem, u SB Live
je obzvláště podařená svým prostorovým zvukovým polem hra
Unreal. Doufejme, že s novými procesory dorazí i AC-3
kódování/dekódování v reálném čase, kterém nám chybí ke kompletní
AV aparatuře (více viz článek Prolomte bariéry obyčejného zvuku
v rubrice Hardware - pozn. red.).

Když už jsme byli u technologie DVD, jež nám přináší obraz
komprimovaný metodou MPEG-2, nemůžeme přehlédnout zvuk v MP3
(MPEG 1, Layer 3), nejkontraverznějším komprimačním formátu roku
1998. Obdobně normě 2 dokáže tento MPEG velmi dobře komprimovat
proměnný datový tok a to ztrátově, nicméně s ohledem na oblasti
zvuku, kde chybějící či zkreslená data nevnímáme. Ovšem
algoritmy MP-3, stejně jako odpovídající software, jsou zdarma
na Internetu. Totéž platí i o celé řadě CD titulů, které někdo
digitálně extrahoval a uložil v komprimaci MP3 1:10 (3 MB na
píseň, při 16 bitech; stereo; 44,1 KHz; 128 Kb/s), což je
pochopitelně legálním úrazem. To je ostatně důvod, proč hudební
průmysl se zoufale snaží prosadit Liquid Audio jako budoucí
standard pro komprimované audio. Má totiž zabudovanou podporu
pro ochranu kopií a copyrightu.

Pozdě... MP3 se již stal standardem. Jediným protivníkem mu bude
právě dokončený MP4, který je modernější, lepší, nicméně zpětně
nekompatibilní. A co se týče legality, podle firmy Diamond
Multimedia je legální downloadovat licencované MP3 soubory
z Internetu a také vyrábět vlastní - dokud jsou z vaší CD kolekce
a používáte je pro vlastní potřebu. A proč zrovna citovat DM? Je
to právě tato společnost, která právě začala distribuovat
(vyhrála soudní při o možnost jeho prodeje) MP3 přehrávač, což
je 70g krabička (odstup 95 dB) se sluchátky a 1-3hodinovou
paměťovou kartou na MP3 soubory. Je očividné, že nic založeného
na rotujících součástkách, včetně minidisku, nemůže nikdy
rozměrově ani hmotnostně konkurovat. A i kdybychom zůstali u CD
- s MP3 máte šanci si z vlastní těžce získávané kolekce disků
Beatles vytvořit jednocédečkovou variantu (včetně textů, hrací
doba 32 hodin). Kvalita MP3 se přitom blíží klasickému CD, takže
variantami koupě hudby budoucnosti asi budou MP3 nebo DVD Audio
a CD vypadne ze hry?

Jinak se o DVD blíže zmiňuje článek Vítejte do světa DVD
v rubrice Hardware, a o formátu MP3 text v rubrice Komunikace
s názvem MP3 zní skvěle.

Závěr

Co k tomu dodat? Jsme ve světě počítačů, takže nejsme omezeni
vybavením čipy a nápady výrobců. Budete-li vše provozovat na
jednom počítači, můžete mít jednotné ovládání, virtuální, ale i
reálné (žádné IR přeslechy). Tuner se vám může zaktivovat ve
zvolenou dobu, totéž platí o nahrávání filmu na disk či o
automatickém získávání hodnot akcií z teletextu. Pokud vám má
pohybový detektor spustit záznam se štěkotem vašeho superbuldoka
(v živé podobě je manželky nesnášejí), nemusíte pájet, nýbrž
programovat. Na domácí automatizaci ostatně existují již
osvědčené standardy jako je třeba X10, přenášející informace
jejich modulací na elektrickou síť. Software dodávaný
k SoundBlaster Live umožňuje nejen současně hrát hru a poslouchat
CD (tuner.), ale dokonce jednotlivé virtuální zdroje zvuku
umisťovat do konkrétních pozic okolo sebe.

Tyto možnosti tu jsou, dokonce jsou jednotlivé komponenty stále
více ochotné spolu spolupracovat. Stále máme po celý rok 1999 co
dělat a připravovat. Já začnu s montáží "otřesových induktorů" na
mé křeslo a zakoupením joysticku s force feedbackem. A co vy?





D-VHS, starý recept s novou chutí?

Možná jste si povšimli prvních nesmělých zmínek o technologii
D-VHS v denním tisku nebo hifistických časopisech. Principiálně
jde o klasickou videokazetu, na kterou jsou ovšem videodata
zaznamenávána digitální cestou. Částečně to můžeme považovat za
pokus zachránit staré videomagnetofony (analogová data jsou na
kazetě také) ve zlém světě DVD. A částečně je to pravda, kvalita
VHS obrazu přece jen patří do 20. století, a především pro
nejbližší rok nebudeme doma na DVD nahrávat, což je náležitě
ohromné mínus.

Pro oblast počítačovou se tu ovšem otevírají nové možnosti.
Leckdo ze čtenářů používá různé zálohovací kazetopáskové
jednotky, principem nepříliš vzdálené, já bych tu ale spíše
připomněl stařičké 8bitové Commodory, ke kterým šikovné ruce
nadšenců vyvinuly technologii záznamu dat na videokazetu.
Vzhledem ke klasickému toku dat 2 400 b/s na nekvalitní CC
kazetu zázrak z jiného světa.

Jestliže se nyní podíváme na D-VHS firmy JVC, konkrétněji na
dnes nejkapacitnější videokazetu DF-420, získáme médium schopné
"absorbovat" až 44 GB dat. Uvědomme si, že právě v této době je
na trhu jediný formát zapisovatelného DVD, s kapacitou 2,6 GB na
jednostranném disku, s často vyjadřovanými pochybnostmi o jeho
kompatibilitě a morální životnosti. O všech ostatních formátech
se zatím více mluví, než se něco koná. Nejviditelnější,
nejserióznější krok nakonec možná udělala firma TDK za stranu
médií - ohlásila disk DVD-RAM s nahrávací kapacitou 4,7 GB na
jedné straně. Takže teď už pro rok 1999 zbývá jen maličkost -
vyvinout mechaniku, která těmi menšími bity bude na disky TDK
schopná zapisovat, pokud možno kompatibilně s DVD-ROMem i
klasickým DVD Videem.

Souboj mezi výrobci bude jistě zajímavý, zcela určitě ještě
nějakou dobu budou uživatelům zkoušet věšet podivné formáty na
nos - jak by se vám líbilo kupovat si CD-R mechaniku s kapacitou
300 MB (30 minut audio), která by navíc nebyla kompatibilní s CD
přehrávači? Psychologicky nejzaručenější úspěch bude mít
pochopitelně právě formát založený na rovnoprávném soužití
s nahranými DVD médii, což znamená podle počtu stran a vrstev
kapacitu 4,7; 8,5; 9,4 a 17 GB.

Mimochodem, povšimněte si tu zajímavého, nicméně pochopitelného
trendu. Vývoj mechanik pro čtení vždy tlačí spotřební
elektronika, zatímco jejich zapisovatelné protějšky se vždy
nejdříve objeví v podobě počítačových komponent. Za současného
stavu se objevují prototypy pro "konzumní" zápis na DVD, nicméně
výhradně v podobě kamkordérů a 8cm disků.

Stále tu ovšem máme očividné kapacitní vítězství D-VHS. To má
nevýhody ve svém nepočítačovém původu, a především vzhledem k
problematickému vyhledávání podél pásky, omezujícího ji tak
pouze na archivační účely. Pokud jste ale někdy pocítili choutky
vyrenderovat si nějaký animovaný film, tady máte jedinečnou
šanci, jak jej levně uložit. Totéž platí o možnosti záznamu dat
z bezpečnostních systémů domu, včetně kamer. Páskové zálohovací
jednotky u domácích uživatelů počítačů přílišného úspěchu
nedosáhly, pokud by ovšem současně šlo o domácí videomagnetofon,
kdo ví...