Olympus E-400 skvělá funkční výbava a kvalitní ostré snímky
Mezi zrcadlovkami nejnižší třídy to v poslední době vypadá jako na soutěži supermodelek fotoaparáty jsou stále štíhlejší a lehčí, některé z posledních modelů vyhlížejí až anorekticky.
U Canonu je tento trend patrný už dlouho, ale že se k němu připojí i Nikon (D40) a nástupce Minolty, Sony (Alpha 100), to bychom opravdu nečekali. Nejmenší a nejlehčí zrcadlovky nicméně tradičně pocházejí z dílny Olympusu a model E-400 je důkazem, že se na tomto stavu jen tak něco nezmění. Je dokonce menší než některé současné špičkové kompakty, například Samsung Pro815.
Dosavadní uživatele kompaktů tato skutečnost pravděpodobně potěší, zkušené zrcadlovkáře už méně. Ve snaze ušetřit každý gram totiž výrobci sáhli k nevídanému kroku a zcela odstranili úchop pro pravou ruku. Cíle bylo pravděpodobně dosaženo, hmotnost 380 g je skutečně raritní, na druhou stranu ale touto úpravou těžce utrpěla ergonomie fotoaparátu. Vzhledem k malým rozměrům se na něj nevejde malíček pravé ruky a zbylé tři prsty musí svírat tělo přístroje mnohem pevněji než je zvykem u fotoaparátů s větším úchopem. Pokud ale tento způsob držení bývalým majitelům kompaktů vyhovuje, nic proti.
Z kompaktů vychází i systém ovládání. Na těle fotoaparátu najdeme jen minimum tlačítek a dalších ovládacích prvků, rovněž chybí stavový displej, na němž se u jiných fotoaparátů zobrazují základní expoziční hodnoty. Základním ovládacím prvkem je tedy podobně jako u kompaktů LCD displej na zadní straně. Na něm jsou v pohotovostním stavu vidět veškeré fotografické parametry, mezi jednotlivými hodnotami se přepíná pomocí směrových šipek. I tento systém je šitý na míru uživatelům kompaktů, lidem zvyklým na zrcadlovky budou velmi pravděpodobně chybět samostatná tlačítka pro základní fotografické hodnoty, například citlivost nebo vyvážení bílé. Některé důležité parametry dokonce ani nemají na displeji místo a musíme kvůli nim otevírat menu. Platí to zejména pro výběr ostřícího bodu, což může být v mnoha fotografických situacích opravdu velká nevýhoda. A ještě bychom měli k systému ovládání jednu vážnější výhradu: pokud displej před samotným fotografováním ručně nevypneme, dokáže po přiložení hledáčku k oku dosti nepříjemně oslnit. U některých jiných fotoaparátů bez stavového displeje (např. u zrcadlovek značky Konica Minolta) je tento problém vyřešen pomocí automatického senzoru, který po přiložení fotoaparátu k oku displej zhasne. Olympus nic podobného bohužel nenabízí.
Dost kritiky, nový Olympus má kromě zmíněných nedostatků celou řadu předností. Tou nejvýraznější je patrně vyčerpávající funkční výbava marně přemýšlím, na co výrobci zapomněli, a nic mě nenapadá. Lahůdkou je například práce s vestavěným bleskem jeho intenzitu lze korigovat v procentech maximálního výkonu, k dispozici je pomalá synchronizace s první či druhou lamelou, se současným předbleskem proti červeným očím. Při fotografování do formátu RAW dokáže přístroj zároveň ukládat i snímky typu JPG, a to v libovolném stupni kvality (některé konkurenční modely ukládají v podobných případech JPG jen v nejnižší kvalitě). Rovněž možnosti vyvážení bílé jsou úctyhodné kromě automatiky si může uživatel vybrat mezi sedmi předvolbami, manuální kalibrací a také přímým nastavením barevné teploty v kelvinech. A snad nejsofistikovanější funkce nabízí fotoaparát při prohlížení snímků k dispozici je histogram v jednotlivých barevných kanálech, a také velmi spolehlivý ukazatel přepalů i míst, kde je kresba utopená ve stínech. Tady zaslouží Olympus absolutorium. Při fotografování v šeru pomůže asistenční přisvícení. Pravda, funguje jen s vyklopeným bleskem a série bílých záblesků zdaleka není tak příjemně nenápadná jako oranžové světlo některých jiných fotoaparátů, ale zase s ním lze fotografovat i v naprosté tmě. Celkově reaguje E-400 i s nepříliš svižným sklem v základní výbavě dosti rychle, jen zamrzí tradičně dlouhý náběh, na němž se podílí nevypnutelné čištění snímače. To je samozřejmě samo o sobě výhodou, bohatě by ale stačilo, kdyby se aktivovalo řekněme na každé desáté zapnutí.
Co se kvality fotografií týče, je nutno pochválit skutečnost, že snímky z E-400 již netrpí takovým šumem při vyšších citlivostech jako výstupy z některých předchozích modelů, zejména E-300 a E-500. Na druhou stranu je ale nižší hladina šumu vykoupena určitou ztrátou detailů obrazový procesor zjevně fotografie trochu odšumuje i při vypnuté redukci šumu. Jiné desetimegové fotoaparáty ve stejné třídě (Canon 400D, Nikon D80) zachytí detailů o něco více. I zde se tedy E-400 chová trochu "kompaktním" způsobem, na druhou stranu je ale třeba říci, že i tak svou kresbou drtivou většinu současných kompaktů překonává rozdílem třídy. Pochvalu zaslouží i tradičně povedené barevné podání, naopak mě nepříjemně překvapil pro zrcadlovky netypický výskyt chromatické aberace to je ale problém setového objektivu, nikoli fotoaparátu.
Pokud tedy E-400 porovnáváme s dalšími desetimegovými zrcadlovkami na trhu, není špatný, ale má jisté mezery a na špičku své třídy přece jen nestačí. Jako přístroj pro dosavadní uživatele kompaktů, kteří se nechtějí vzdát malých rozměrů a nízké hmotnosti a kompromisy v ovládání a kvalitě obrazu jim nevadí, nicméně obstojí bez vážnějších výhrad.
Olympus E-400
vyčerpávající funkční výbava
malé rozměry a nízká hmotnost
dobré barevné podání
problematická ergonomie
ovládání připomíná kompaktní fotoaparáty horší kresba detailů než u konkurenčních modelů
Cena vč. DPH: 21 990 Kč (tělo), 23 990 Kč (kit s EZ 14-42 mm)
K testu zapůjčila firma: Olympus C&S, www.olympus.cz
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU