ze života IT

Minule jsem si postěžovala, že nedokážu změnit systém něčí práce. Donutit ho opustit klidné břehy své pohodlnosti, zažitých postupů a zvyknout si na jiná pravidla.

Nevím, co mě vlastně opustilo dřív. Jestli euforie z prostředí korporace nebo zjištění, že s těmi změnami to nebude zas až tak žhavé. Nechci, aby to vyznělo nějak negativisticky, dílčí úspěchy v projektech ale teď neberu v potaz. Jde o to, že jsem nezměnila celý ten systém fungování pracovníků firmy.

Zhruba rok a půl jsem trávila svůj pracovní čas s dalšími asi osmdesáti lidmi v openspace. Docela se divím, že jsem si z té doby neodnesla žádné trvalé duševní poškození.

Možná je stvořil pánbůh, možná vznikly lusknutím prstu. Zlí jazykové tvrdí, že za tím stojí ilumináti. Já mám teorie dvě: plíživý vývoj i velký třesk.

Jednou z věcí, na které korporace stojí a padá, jsou řády, předpisy a postupy. I ty mají své řády a postupy, ale než se zacyklíme, zkusím tuto problematiku přiblížit okem někoho, kdo u zrodu několika postupů už stál.

Před pár lety jsem se dostala k první práci pro bankovní prostředí. Když opadla má prvotní euforie „ach, pracuji pro krásnou velkou a zářící korporaci“, která, věřte, opadla velmi rychle, ale o tom někdy jindy, poznala jsem odvrácenou stranu.