Z praxe IT: Přicházení a odcházení

Ačkoli jsem původně tak nějak tiše doufala, že letos si konečně udělám prosinec relaxační, nedočkala jsem se. Chtěla jsem si odpočinout a hlavně nabrat síly do nové práce a do nového roku.

Z praxe IT: Přicházení a odcházení


Takže mezi tím vším pečením cukroví, pobíháním po adventních trzích v různých evropských městech, zdobením stromku, kupováním a balením dárků ještě píšu CRMko pro novou firmu. Ta poslední položka mi zabírá suverénně nejvíc času, takže jsem zase v jednom kole. Ale v novém, cizím, jiném. Když nad tím tak dumám, já to vlastně ani jinak neumím.


Kateřina Janulová

Kateřina Janulová

Autorka se mezi počítači pohybuje už několik let, z toho tři roky v prostředích bankovních IT. Psaní jí pomáhá odpočinout si od pracovního života pro korporace.


Zase se sžívám s novým pracovním prostředím a s novým kolektivem, se kterým budu trávit podstatnou část týdne. Zjišťuju, že čím jsem starší, tím hůře podobné věci nesu. Ale pořád nějak nejsem v té fázi, kdy bych někde vydržela déle než rok, aniž bych se začala ošívat. Já si především ráda kopu sama za sebe a externí spolupráce na jednorázových projektech tomu dobře nahrávají. Kdysi v jednom assessment centru na mě vylezlo, že nejsem vůbec týmový hráč. Což je pravda pravdoucí, to přiznávám a nestydím se za to, ale někdy je to pěknej hendikep, horší než klaustrofobie nebo strach z výšek.

To pak přijdou občas momenty, kdy mi veškeré interakce s okolím začínají lézt na nervy. Ačkoli o sobě tvrdím, že jsem hodně komunikativní, někdy prostě potřebuju mít svůj klid a všechny mobily a tablety v režimu letadlo. Onehdá jsem kvůli tomu odjela na chatu, leč jsem bohužel musela interagovat i tam, a to rovnou s tamějším policejním sborem, neboť mi nějaký místní dobrotivec odnesl krom jiného rouru od kamen a konzervy s masem. A to na dobré náladě rozhodně nepřidalo. To si pak říkám, jaké by to bylo, kdybych jen byla nebo třeba ještě k tomu byla krásná, to už je jedno, hlavně abych nic nemusela dělat ani nic řešit.

Ale abych jen neskuhrala, jak je ostatně mým dobrým zvykem. Jsem ve výsledku ráda za to, že se můžu neustále učit něco nového, korporátním jazykem řečeno “přijímat nové výzvy”. Představa, že stojím dlouhodobě rytmicky na místě, mě totiž děsí mnohem víc než nové prostředí, které můžu vesele prozkoumávat, analyzovat, případně řídit nebo na něj nadávat.

Když totiž jen budu, může se taky nakrásně stát, že se zastavím na místě na pěkně dlouho a už nebude síly, která by mě rozhýbala. Krásná už taky nebudu, takže by už na mě nebyl nikdo tuplem zvědav. A hlavně, já jsem přece ta změna, nebo ne?

Úvodní foto: © Pavel Losevsky - Fotolia.com










Komentáře