Existuje nepsané pravidlo, že druhý díl by měl být přinejmenším tak dobrý jako jeho předchůdce. Už jsme si zvykli na to, že často bývá stejný, ale aby byl po všech stránkách horší, to se jen tak nevidí.
Ten náš svět je zvláštní. Ať se vývojáři snaží sebevíc, úspěch jejich projektu záleží především na přístupu vydavatele. Jen on totiž může zajistit, aby se o hře zákazníci dozvěděli, jen on ji může řádně zpropagovat. A pokud dojde k názoru, že mu to za to nestojí, dostane se onen titul do rukou jen pár zasvěceným. Přesně to se přede dvěma lety stalo belgickým vývojářům z Larian Studios, jejichž precizně zpracované RPG Divine Divinity totálně zazdil vydavatel v podobě německých CDV. Ale nechme minulost minulostí. V Larian Studios nejenže pracují na plnohodnotném pokračování Divine Divinity 2, ale nedávno navíc uvedli na trh další projekt ze stejného světa – Beyond Divinity (dříve Riftrunner). Pod jiným vydavatelem, s „hmatatelnější“ propagací. Že by se blýskalo na lepší časy? Kéž by. Skutečnost je bohužel trochu jiná, ale tentokrát si za to mohou tvůrci sami.
Svatá svatost
Nejprve se však vraťme v čase o dva roky zpátky a podívejme se na předchozí projekt Larian Studios – zmíněné RPG Divine Divinity – protože oba tituly mají hodně společného. Téhle hře bylo možné vytknout vlastně jen jedno jediné: poněkud „pomuchlanou“ perspektivu. Autoři se totiž rozhodli pro izometrické zobrazení, ale kameru umístili do poněkud nezvyklého úhlu. Že to je vlastně prkotina, na kterou si každý během pár chvil zvykne? To rozhodně. Všechno ostatní se navíc vývojářům podařilo na výtečnou. Nelineární příběh, procházení rozlehlým světem, atmosféra počínající války společně s pocitem blížící se zkázy světa a všudypřítomný inteligentní humor – no řekněte sami, vy byste takové hře odolali? A to jsme se ještě nezmínili o propracovaném vývoji hlavní postavy, při kterém jste mohli svému hrdinovi přiřadit přesně ty vlastnosti, po jakých jste toužili, aniž by vás svazovala nějaká povolání. Zapomenout nesmíme ani na desítky typů nepřátel, stovky různých zbraní a předmětů, teleporty, magické runy a další lahůdky.
Z výše uvedených skutečností by se mohlo zdát, že Divine Divinity bylo vlastně klasické „klikací“ akční RPG ve stylu Diabla. Svým způsobem to je pravda – ovšem s tím, že díky svému otevřenému vývoji hlavní postavy a velice příjemnému ovládání tato hra svého legendárního předchůdce v mnoha směrech překonala (alespoň v singleplayeru, podpora pro více hráčů v Divine Divinity nebyla). Jenže tím to nekončí. Larian Studios nezpracovali svůj projekt jako klasický click-fest. Na každém kroku jste dostali nějaký quest, vedli jste dialogy se stovkami NPC a viděli, že obyvatele zdejšího světa trápí kromě armády orků také jejich každodenní starosti.
Víc než svatost
Beyond Divinity se vydalo stejnou cestou. Procházení podzemních labyrintů či divočiny, kde se utkáte s více než sto typy nepřátel, se střídá s rozhovory se spoustou postav, několik základních úkolů tvořících hlavní dějovou linii doplňují zhruba tři stovky (!) vedlejších questů a na vše opět nahlížíte z izometrické perspektivy. Ovšem s tvrzením autorů, že jejich nový počin ve všech směrech překoná svého předchůdce, rozhodně nemůžeme souhlasit. Uznáváme sice, že do nového projektu začlenili několik zajímavých novinek, ale často na úkor funkčnosti a hratelnosti.
Ne že by základní myšlenka Beyond Divinity byla nějak špatná. To rozhodně ne. Jen se zkuste vžít do hlavní zápletky: jste učedníkem hrdiny, který před dvaceti lety nastolil alespoň částečný pořádek ve hře Divine Divinity. Jakožto paladin(ka) lovíte služebníky temnot, ale jednoho dne padne kosa na kámen a vy se ocitnete ve vězení zlého, do morku kostí prohnilého démona Samuela. Nečeká vás nic dobrého: věčné mučení, neskonalé utrpení a podobné radovánky. A aby toho nebylo málo, je vaše duše připoutána k jinému vězni – jednomu ze Samuelových Rytířů smrti, který se nechoval přesně tak, jak si jeho pán přál. Hlavní úkol je jasný: dostat se ze žaláře pryč, a až budete na svobodě, navždy se se svým „partnerem“ rozejít. Vzájemné spojení vám totiž není zrovna moc po chuti – zatímco vy jste služebníky dobra, on stojí na druhé straně barikády.
Méně by bylo více
Do vínku tedy dostanete hned dvě postavy, které vás poslouchají na slovo. Rytíř smrti je sice svým založením válečník, ale to neznamená, že byste si stejné zaměření nemohli zpočátku zvolit i vy. Důvod je zřejmý: i tentokrát můžete své hrdiny učit libovolným schopnostem bez ohledu na počáteční výběr. Proč tedy nemít třeba nabušeného bojovníka, který v bitevní řeži metá jeden fireball za druhým, vráží dýky do zad a nezastaví jej žádný zámek?
Zpočátku máte zpřístupněny samozřejmě pouze ty skilly, které jsou pro vaše povolání charakteristické – jakožto mág si tedy na prvních úrovních můžete o tulákových dovednostech jen nechat zdát. Dostanete se k nim až později – a zde přichází první změna oproti Divine Divinity. Nezpřístupňují se vám totiž automaticky, nýbrž se je musíte naučit od mistra daného oboru. Ten vám onu schopnost za příslušný poplatek „otevře“, ovšem jen do té úrovně, nakolik ji sám ovládá. Logické, elegantní… ale v případě Beyond Divinity naprosto nefunkční.
Proč? Dovedností totiž je neskutečné množství (téměř tři sta), jsou velice úzce specializovány a z jejich pojmenování není jasné, k čemu vlastně slouží. Proč nás tvůrci nutí vybírat si mezi dvěma typy odolností vůči kouzlům? Jako by nestačilo, že v každé skupině si musíme zvolit ještě mezi šesti „elementy“. Chcete-li tedy mít „od každého kus“, musíte obětovat dvanáct dovednostních bodů. Že se to nevyplatí? Naprosto souhlasíme. Proč nás tvůrci zaplavují desítkami bojových schopností? Vždyť kdo se v tom má vyznat: celou dobu trénujete skupinu „Specializace v boji nablízko/Jednoruční/Sečné/Poškození“ (dále je na výběr Přesnost, Trvanlivost zbraně, Kritické zásahy a Smrtelný úder) a po čase s hrůzou zjistíte, že se máte učit „Specializace v boji na blízko/Jednoruční se štítem/Sečné/Poškození“, o které jste ovšem do té doby vůbec nevěděli. No není to na zabití? Možná by to nevadilo, pakliže byste po levelech svištěli jako po skluzavce, jenže v Beyond Divinity jeden bodík získáte za zhruba hodinu usilovné práce. Zjištění, že jste to všechno dělali zbytečně, pak opravdu bolí…
Peníze vládnou světu
Vývojáři si možná uvědomili, že to se zdejšími „hyperspecializacemi“ poněkud přehnali, a tak do hry zakomponovali možnost se zbytečné dovednosti opět odnaučit a body přerozdělit znovu a lépe. Jenže i v tom je jistý háček. Za takovouto „skillosukci“ totiž zaplatíte poměrně nemalou částku, ale kde ji vzít? Peníze jako takové jsou ve hře velice nedostatkovým zbožím, a ačkoliv je pravda, že na nic jiného než na odstraňování nepotřebných dovedností je nebudete potřebovat, sehnat dostatečnou sumu je poměrně velký problém. Ne že byste ve svém inventáři neměli dost cenností – ve hře se to jen hemží různými náhrdelníky, prsteny, bylinami, runami, krystaly, zbraněmi, šípy, a dokonce celými sadami, pro něž nenajdete jiné využití, než je donést koupěchtivému obchodníkovi a za tučnou sumičku mu je přenechat. O překupníky není nouze, jenže jsou chudí jako kostelní myš: prodáte jim dva prsteny, a víc už jim jejich finanční situace nedovolí. A to prosím mluvíme o NPC, které mají pomyslný živnostenský list „nákup a prodej“. Snažit se něco vnutit obyčejným postavám, na které narazíte, nemá vůbec smysl.
Alespoň částečnou záplatou za tento neduh jsou Bitevní pole. Jedná se vlastně o jakési jiné dimenze, do nichž se můžete po nalezení příslušných klíčů kdykoliv přenést a hodit za hlavu starosti s nerozlousknutelnými questy a supertuhými neporazitelnými monstry.
Existence Bitevních polí sice nemá ve hře vůbec žádné logické vysvětlení, jsou tu vlastně jen jako záplata na neschopnost tvůrců vyladit herní systém Beyond Divinity, avšak najdete zde několik poměrně (avšak ne zcela dostatečně) bohatých obchodníků, jimž můžete prodat nepotřebné cetky, a co je nedůležitější, v těchto dimenzích můžete levelovat do alelujá. Zdejší generované lokace jsou totiž prošpikovány všelikerými dungeony, v nichž se to hemží různou živou, mrtvou i nemrtvou havětí. Kromě toho můžete plnit questy typu „přines tohle“ nebo „zabij tamtoho“.
Ovšem vzhledem k tomu, že Bitevní pole se náhodně skládají ve chvíli, kdy do nich poprvé vstupujete, představují z kvalitativního hlediska to nejhorší, co si lze v žánru akčních RPG představit: tupé mlácení potvor, sbírání lektvarů, žádné dialogy a nudné, dokola se opakující podzemní komplexy. Na získání vyšší úrovně v případě, že vám cestu v hlavní části hry blokují příliš silní nepřátelé, to není špatné; jinak se ovšem jedná o naprosto nejslabší část Beyond Divinity.
Zavřete oči, odcházím
Samostatnou kapitolou je grafické ztvárnění. Nápad zasadit do předrenderovaných lokací 3D postavy a objekty není nikterak nový a už vůbec není špatný. Jenže zpracování v tomto případě špatné je. Samozřejmě uznáváme, že vytvořit tak rozlehlé prostory není nic snadného, ale Beyond Divinity působí dojmem, jako by hlavní grafik byl neustále na drogách a nevnímal svět kolem sebe. Jak je možné, že Divine Divinity bylo o tolik hezčí? Sice postrádalo bohaté vizuální efekty (jichž si ani zde moc neužijete, pokud nehrajete za mága), ale aspoň jste se při pohledu na monitor neotřepávali odporem. Trojrozměrné modely nevypadají špatně, ovšem vůbec nechápeme, proč je tvůrci použili, když je nedokázali řádně rozanimovat; to, co hlavní hrdina předvádí při přesunu z jednoho místa na druhé, lze označit za „běh“ jen v případě, že daná osoba trpí akutními střevními problémy. A že je možné obraz přiblížit, bereme spíš za minus, protože co předtím vypadalo nevábně, je v takovém případě vyloženě odporné.
Alespoň že zůstalo to nejlepší z enginu starého Divinity: obrovská interaktivita prostředí, která v oblasti izometrických RPG nemá konkurenci. Takřka se všemi objekty lze pohybovat (bohužel vás k tomu nic nenutí), jako zbraň můžete použít třeba i pánev nebo koště (bohužel vás k tomu nic nenutí), a máte-li chuť, můžete kombinovat jednotlivé ingredience lektvarů nebo jídel jak jen libo (bohužel vás k tomu nic nenutí). Tyto klady ovšem tvůrci opět dokázali něčím přebít: hra je plná nepříjemných bugů a nevyvážeností. Většinu z nich sice půjde odstranit všemožnými patchi, ale i tak to je důkaz, že někdo (kdopak to asi byl?) silně podcenil potřebu řádného betatestování.
Jen pro maniaky
Možná se vám zdá, že jsme příliš kritičtí. Ano, jsme. Divine Divinity se nám totiž neskonale líbilo a doufali jsme, že nové dílo Larian Studios bude přinejmenším stejně dobré. Že bude horší, to nás ani ve snu nenapadlo.
Hardcore milovníci RPG možná všechny zmíněné neduhy přejdou s přimhouřeným okem, protože jestli v něčem Beyond Divinity opravdu exceluje, tak to je jeho rozsah, množství soubojů a questů a v neposlední řadě vývoj postavy, který hráče nutí k neustálému piplání, přesouvání bodíků a shánění peněz na úpravy. Pakliže na něco podobného nemáte nervy a raději byste se zaměřili na příběh a hraní jako takové, sáhněte bez rozmýšlení po starším Divine Divinity. V něm po vás nikdo nevyžaduje, abyste přehlíželi otravné bugy a nevyváženosti a „naháněli levely“ v nezáživných dungeonech, na nichž je znát, že vznikly v generátoru map. Přijdete sice o občas vtipné poznámky Rytíře smrti, ale na druhou stranu si ušetříte jeden dva kyblíky nervů.
Výrobce: Larian Studios
Vydavatel: HIP Interactive
Distributor pro ČR: Cenega Czech
Lokalizace: titulky
Internet: http://www.beyond-divinity.com
Multiplayer: ne
Minimum: CPU 800 MHz, 256 MB RAM, HDD 2 GB, 3D karta 64 MB
Doporučujeme: CPU 1,5 GHz, 512 MB RAM, HDD 2 GB, 3D karta 128 MB
Verdikt: Především kvůli nevyváženosti herního systému a celé řadě chyb dopadlo Beyond Divinity hůř než jeho předchůdce.
Hodnocení: 69 %
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU