Část 1: Byla jednou jedna revoluce aneb o historii, vývoji, a současnosti weblogů
Jedna z nezadatelných předností internetu jako média je, že nerozlišuje mezi poskytovateli a konzumenty obsahu. Každý může přispět do moře internetu tím, že v některé z jeho služeb zveřejní svá data. To je veliký rozdíl oproti starším typům elektronických médií (k nímž se internet řadí). Tato na první pohled nenápadná a vlastně samozřejmá vlastnost je právě tím, co umožnilo internetovou revoluci a co způsobilo rozšíření sítě do takového měřítka, v jakém existuje dnes. Ať už jde o sdílení multimédií, telekonference, o virtuální nástěnky nebo – v dnešní době snad nejdůležitější – web.
World Wide Web už od svých počátků na začátku 90. let minulého století těžil nejen z využití hypertextu, tedy z možnosti spojovat logicky dokumenty, ale také z relativní jednoduchosti, s níž je možné na něm publikovat. Stránka, kterou kterýkoliv uživatel uloží na veřejně dostupný webový server, je takřka okamžitě k dispozici všem ostatním uživatelům stejné služby. Nic obdobného před masovým rozšířením internetu (nepočítáme-li jiné služby jako třeba Gopher) neexistovalo.
Bereme-li webový server jako informační médium, pak internet umožnil, aby „své“ médium měl kdokoliv, kdo o to bude mít zájem. Vlastní médium je díky němu možné provozovat za zlomek nákladů, jež by bylo nutné vynaložit i na ty nejjednodušší noviny, časopis nebo elektronický informační kanál, nemluvě o potenciálním dosahu.
Jeden z prvních weblogů
Od stránek k blogu
Weblogy, o nichž dnes budeme hovořit, představují z technického hlediska třetí generací publikování na internetu. Předcházely jím informační stránky a jednoúčelové portály. Termín weblog vymyslel pravděpodobně americký spisovatel Jorn Barger (dnes se o něm hovoří jako o prvním bloggerovi) v roce 1997. Slovo „blog“, které se dnes pro webové deníčky používá častěji, je pak o něco mladší. A samotné blogy – což je překvapivé – jsou o hodně starší.
Kdybychom měli weblog definovat, nejlepší bude, uděláme-li to na základě jeho srovnání s osobními internetovými stránkami. Weblog je víceméně pravidelně, avšak hlavně často aktualizovaný server, na který jsou umisťovány aktuality. Příspěvky, které na blogu najdeme, nemusí mít znaky žurnalistických komunikátů. Většinou jsou subjektivní v tom smyslu, že vyjadřují názory a postoje svého autora. Obvykle jsou krátké, konkrétní asi jako poznámky v deníku. Weblog ostatně není ničím jiným, než webovým osobním deníčkem. To ale vůbec neznamená, že „blogovat“, jak se tvorbě takového deníčku říká, mohou jen soukromé osoby. Právě naopak.
Jednou z typických vlastností klasické webové prezentace, jak vypadala ve druhé polovině 90. let, byla rubrika aktualit. Sem lidé, ale i firmy a instituce, které stránky provozovaly, umisťovaly novinky – ať už ze svého života nebo z aktualizace svých stránek. Rubrika aktualit byla většinou to první, co návštěvník stránek přečetl, ačkoliv zdaleka ne vždy musela být hned na titulní stránce. Aktuality se ukázaly být jednou z nejefektivnějších cest komunikace se čtenáři, a tak je jejich autoři postupně prodlužovali. Původní podoba aktualit jako krátkých textů upozorňujících na nejčerstvější změny se začala proměňovat v delší textové informace. Ukázalo se také, že není efektivní (pokud to z nějakého důvodu, například u úřadů, není přímo nutné) komunikovat se čtenářem úředně znějícím jazykem. Takže aktuality se postupně prodlužovaly nad původní rámec dvou vět a současně byly čtivější. Cesta k weblogům byla z jedné strany nastartována.
I když samotný pojem weblog, respektive blog vznikl na konci 90. let, webové deníčky v té době již existovaly. Situace na tehdejším internetu způsobovala, že byly většinou uživatelů ztotožňovány s běžnými zpravodajskými servery, a to nebylo příliš dobře. K jejich jasnému vymezení jako subjektivních sdělovacích prostředků přispělo několik faktorů. Tím nejdůležitějším byl rozvoj profesionální webové žurnalistiky – i když, jak uvidíme, právě s ní někteří blogaři vedli, respektive snažili se vést tuhý boj.
Weblog pro každého
Skutečný rozvoj blogování, který nastal s příchodem nového milénia, byl podmíněn dvěma faktory. První z nich byl sociální. Internet měl stále více uživatelů, kteří nechtěli být pouhými konzumenty mediálních sdělení, případně účastníky diskuzí, ale chtěli sami sdělovat své názory prostřednictvím „plnohodnotného“ média. Provoz zpravodajského serveru nebo malého portálu byl ale pro ně příliš náročný – a také příliš drahý. Naproti tomu osobní stránky v té podobě, v jaké byly zakládány a provozovány do té doby, přestaly být moderní, a to tím více, čím častěji se hovořilo o nadcházejícím „webu 2.0“. Ten se od klasického vnímání webu liší tím, že se na jeho obsahu podstatně více podílejí uživatelé a podstatně méně „content provideři“, kteří by návštěvníkům předkládali hotové, předem připravené informace. Lidé – uživatelé – tak hledali cestu, jak na webu publikovat jednoduše, bez svazujících konvencí daných běžnými médii, a současně co nejpřístupněji. Odpovědí byl právě weblog.
Server root_cz dává svým bloggerům vydělat
Druhým faktorem rozvoje weblogů byl technický pokrok. První webové stránky a portály byly pasivní – statické. Autoři své časopisy připravovali pomocí editorů HTML a pak je nahrávali na severy programy pro práci s FTP. Stálo to hodně času a vyžadovalo znalosti HTML a dalších technologií. Takový server se nedal upravovat z jakéhokoliv počítače, ale jen z toho, na němž jsme měli uloženu jeho lokální kopii a příslušný software. Současně bylo nemožné, aby na jednom serveru – deníčku, časopisu – současně pracoval více než jeden autor. Bylo to dáno tím, že při nahrávání aktualizovaného obsahu na sever by mohlo dojít ke kolizi. Tedy ke stavu, kdy dva různí lidé publikují tentýž dokument a aktualizace způsobená jedním z nich fakticky smaže aktualizaci toho druhého.
Obtíže s nutností znát HTML a orientovat se v jeho strukturovaném kódu se daly vyřešit pomocí WYSIWYG editorů, umožňujících psát a kreslit web způsobem obvyklým z textových procesorů. Tyto editory ale byly a jsou komerčními aplikacemi, navíc HTML kód, který vytvářejí, není vždy optimální. Dokonalejší z nich byly sice schopny web automaticky publikovat, přesněji řečeno nahrát na server novinky, nicméně pokud by zůstalo jen u nich, weblogy by se jistě nestaly tak masovou záležitostí jako dnes.
První systémy pro správu obsahu (CMS), respektive redakční systémy (RS) vznikaly již na počátku webu: přesněji od okamžiku, kdy se začalo využívat na serveru zpracovávaných skriptů. Jejich zjednodušení a určitá unifikace však mohla teprve vnést světlo do světa osobních stránek a také webových deníčků. Integrace administračního rozhraní do samotného webu – přesněji řečeno jeho přenesení ze speciální aplikace do okna webového prohlížeče, z počítače uživatele na server, autory stránek osvobodila. Používání CMS zabraňuje kolizím. Web lze aktualizovat nikoli jen z jednoho počítače, ale z jakéhokoliv místa připojeného k internetu a schopného zobrazovat stránky s jednoduchými skripty. Ačkoliv pro formátování textu publikovaného na serveru je potřeba (někdy) stále znát základní HTML značky, míra dovedností, které potřebuje uživatel k tomu, aby mohl vést svůj vlastní webový deníček, se oproti předchozímu stavu podstatně snížila. Jednoduché CMS systémy otevřely cestu na web (respektive k weblogům) široké mase nových uživatelů.
Příklad speciálního blogu
Na začátku našeho století začaly vznikat specializované servery, které weblog poskytují jako službu – na ně se podíváme v další části tohoto textu. Jestliže se s příchodem CMS nároky na správu blogu snížily na minimum, jeho založení a aktivace stále vyžadovaly určitou úroveň jednak administračních schopností, jednak investice do nezbytného vybavení. Tím byl především samotný CMS systém, dále pak místo na serveru (hosting), prostor v databázi nutný pro ukládání textů CMS. K nákladům se přidala nutnost sehnat nebo vytvořit hezkou šablonu pro vzhled, logo, a pro ty, kteří chtěli, aby jejich časopis někdo četl, pak také propagace. Všechny tyto náklady s příchodem specializovaných služeb padly. Založit si vlastní deníček bylo (a je) tak jednoduché, jako je založit si e-mailovou schránku na serveru s bezplatnou službou. Stačí k tomu vyplnit jednoduchého průvodce, zaregistrovat se a stanovit výchozí parametry svého periodika – jako například název, žánr nebo rubriky. Blogovat tak mohl (a může) kdokoliv. A samozřejmě miliony uživatelů internetu toho okamžitě využily.
Miliony „novinářů“
Weblog má mnoho společných znaků s jednoduchým webovým časopisem, a proto jej někteří s ním přímo ztotožňují. Existence snadno dostupných CMS a především služeb, které umožňují publikovat vlastní deníček zadarmo (respektive za vytvoření reklamního prostoru pro provozovatele služby) vyrobila miliony uživatelů internetu, kteří začali publikovat své vlastní „noviny“. Někteří nadšenci, ale kupodivu i mediální teoretikové začali hovořit o revoluci v poskytování informací. Od nynějška (z pohledu zhruba roku 2003) už nebudou existovat standardní noviny – média řízená a spravovaná redakcemi. Veškerý obsah on-line dodají samotní čtenáři – erudovaní odborníci, ale i obyčejní lidé z ulice, kteří budou ve svém weblogu publikovat aktuální zprávy a klasické webové (a nejen webové) noviny postupně vytlačí.
Pro mnoho lidí byly snadno dostupné weblogy nejen příležitostí, jak snadno a rychle publikovat vlastní myšlenky a informace, ale i něčím jiným. Považovali je za příležitost, jak zatočit s „monopolem“, který podle jejich názoru měli profesionální publicisté a média na informace. Tato lákavá představa „informačního socializmu“ přilákala miliony uživatelů.
Ačkoliv je weblog jako takový obsahově, respektive tematicky neutrální, mezi nejaktivnější tvůrce nových médií patřili fanoušci informačních technologií. Není na tom nic zvláštního, neboť právě pro ně byly CMS nejpřístupnější a právě oni dokázali nejrychleji reagovat na technologické trendy. Servery, které vznikly jako provozovatelé blogů, zažívaly okolo roku 2005 velký boom, avšak tvůrce samotných deníčků čekalo postupné, ale o to nepříjemnější vystřízlivění.
Zatímco někteří z tvůrců blogů publikovali své názory především pro vlastní potěšní a pro konkrétní skupinu svých čtenářů, mnozí (a dá se říct že většina) doufali v to, že je čeká úspěch skutečných publicistů a profesionálních médií. Je třeba říct, že po určitou dobu se k těmto tvůrcům – zůstaneme-li ve světě IT – mnozí stavěli jako ke skutečným novinářům. Jako při každém větším sociálním fenoménu, i zde vznikla skupina „eminentních bloggerů“, kteří se stali v rámci své působnosti celebritami. Jejich deníčky získaly takovou návštěvnost, že byly schopné samy sebe díky prodeji reklamy uživit, a jejich tvůrci se tak postupně stali skutečnými publicisty. Mnoho dalších ale čekalo zklamání v podobě nízké návštěvnosti, postupné demotivace a úpadku. Mnoha z velmi ambiciózních (a často velmi mladých) se dotklo to, že když se pokoušeli v reálném světě jednat s různými firmami či institucemi z pozice bloggerů jako novinářů, byli odmítáni a postupně také zesměšňováni. Klasickým případem se stal postup organizátorů slavného veletrhu informačních technologií CeBit v Hannoveru, kteří přestali bloggery akreditovat jako novináře přibližně v roce 2003. Bez ohledu na množství negativních reakcí, kterých se dočkali, museli tito lidé platit standardní vstupné, což nejen bolelo jejich peněženku, ale i sebevědomí. Fenomén weblogu, který postupně nahradí klasická média, začal postupem času vyhasínat. To ale vůbec neznamená, že vyhasly weblogy jako takové.
Blog ve službách profesionálního média
Ve službách…
Skutečná profesionální média bloggery dlouho přehlížela, ale úspěch některých z nich jako profesionálních publicistů je přinutil s přehlížením přestat. Považujeme-li weblog za médium, pak si nemůžeme nevšimnout jeho potenciálu. Weblog je (z pohledu profesionálního média) přímým, jednoduchým a aktuálním, subjektivizovaným sdělovacím prostředkem. I když se nehodí například k pokrývání základního zpravodajství, existují situace, kdy dokáže médiu přinést neocenitelnou službu. Příkladem je, nachází-li se autor v rychle se měnící situaci, která mu neumožňuje připravovat texty podle standardů obvyklých u profesionální novinařiny. Weblog nabízí neformální, ale aktuální cestu k tomu, aby autor sdělil to důležité a současně se nemusel starat o dodržování rigidních pravidel žurnalistických žánrů. Někteří autoři blogů dokáží přinést neuvěřitelně zajímavé informace formou, kterou běžná média neznají – tedy formou deníku. Příkladem mohou být blogové záznamy anonymního autora z obléhaného Bagdádu, weblogy amerických vojáků v Iráku a v Afghánistánu (než je velení zakázalo), ale třeba i „odpočtový“ blog, který vede NASA před startem svých raketoplánů. Blogy mají zkrátka veliký potenciál.
I tuzemská elektronická média zjistila, že blogy mohou být dobrými služebníky, a to v zásadě ve dvou situacích. První z nich jsme již popsali. Jsou to aktuální situace, rychle se vyvíjející kauzy, ale také například on-line textové „přenosy“ ze sportovních utkání. I když se těmto blogům někdy říká on-line reportáže, ve skutečnosti nejde o nic jiného, než o poněkud odlišnou formu deníčků.
Druhou metodou využití weblogů v současné profesionální on-line publicistice je „celebrity blog“. Weblog v rámci profesionálního média může zprostředkovávat prostor pro vyjádření známým osobám – politikům, ekonomům, různým veřejně činným lidem a odborníkům. I když jejich příspěvky nejsou integrální součástí sdělení daného média, jsou využívány s tím, že je současně zdůrazněn rozdíl mezi autorem blogu a samotným médiem. Takové blogy poskytují zdroj obsahu s přidanou hodnotou a přinášejí médiu další čtenáře.
Některá média umožňují blogování svým čtenářům na obdobné bázi, na jaké jim jiná dávají přístup k diskusním serverům. Kdokoliv se zaregistruje, může si v doméně svého oblíbeného časopisu založit vlastní blog. Když jsou jeho příspěvky čtené a/nebo kvalitní (metody hodnocení kvality nechme stranou), může ho hostující médium nějak podpořit. Může například dát odkaz na jeho aktuální příspěvek na svou titulní stránku. Může na něj v některém svém textu odkázat. Nebo mu dokonce může poskytnout za nejzdařilejší příspěvky autorský honorář. Na druhé straně se ale autor takového blogu vystavuje restrikcím, které by na svém „vlastním“ deníčku neměl. Například musí počítat s tím, že ne všechny jeho příspěvky se na titulní stránku skutečně dostanou, že editor může některé z nich měnit nebo dokonce smazat. A že v krajním případě mu může být zablokován přístup. Někteří autoři blogů to těžce nesou, ale na druhé straně tak může fenomén weblogu dosáhnout zcela nového rozměru.
V druhé části článku, kterou na našem webu naleznete na konci příštího týdne, se budeme věnovat způsobům, jak si vytvořit vlastní weblog.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU