Když před několika lety České dráhy spouštěly program internetového prodeje elektronických jízdenek, které bylo možné zaplatit i bezhotovostními platbami a zákazník navíc dostal zdarma místenku jako bonus, zdálo se, že je nakročeno správným směrem. Stěžejní myšlenka celého programu spočívá v tom, že elektronickou jízdenku opatřenou čárovým kódem a unikátním kontrolním kódem stačí vytisknout na papír nebo zobrazit na displeji mobilního zařízení, přičemž průvodčí tyto údaje zkontroluje prostřednictvím svého terminálu, a prověří tak skutečnost, že jízdenka byla skutečně zaplacena a nejedná se o bezcenné falzum. Původně tato nabídka platila pouze pro spoje rychlíkové a vyšší třídy, v loňském roce jsme se však s velkou pompou dočkali i možnosti zakoupení jízdenek s přestupem na ufuněné dieselové lokálky.
Kdo však cestuje vlakem častěji, mohl si povšimnout velkých rozdílů mezi tím, jak jsou jízdenky kontrolovány v různých spojích. Na palubě českého „rychlovlaku“ Supercity Pendolino jsou průvodčí vybaveni terminály se snímačem čárového kódu, kontrola správnosti elektronické jízdenky tak netrvá o nic déle než té, která by byla vydána přímo na pokladně ČD. Při cestě rychlíkem nebo vlakem třídy EC/IC si pozornější cestující povšimne faktu, že terminály, s nimiž průvodčí disponují, již nejsou vybaveny snímačem čárových kódů, možná z důvodu nedostatečných prostředků pro realizaci takové investice. Kontrola jízdenek tak probíhá na bázi zadání kontrolního kódu z jízdenky do přístroje, což je již časově náročnější, avšak v zásadě stále akceptovatelné. Dobrý nápad tak ovšem v realizaci zůstal pouze na půli cesty.
Terminály mají "drobné" mezery
Celý systém má však především jednu poměrně podstatnou mezeru – synchronizace terminálu (s nímž disponuje průvodčí) a databáze zaplacených elektronických jízdenek probíhá podle dostupných informací a zdrojů pocházejících přímo z ČD chvíli před tím, než vlak vyjíždí ze své domovské stanice. To může způsobit nemalé problémy v případě, když si elektronickou jízdenku zakoupíte krátce (řádově několik desítek minut až hodin) před svým nástupem do již rozjetého vlaku, přičemž váš nástup proběhne například v polovině trasy. V tu chvíli sice máte v ruce jízdní doklad se všemi náležitostmi, průvodčí však není schopen zkontrolovat jeho správnost, protože má ve svém zařízení „starou“ verzi databáze, v níž vaše jízdenka ještě není potvrzena.
Obratný (nebo snad proškolený?) průvodčí takovou situaci přejde mlčením a na jízdenku pouze alibisticky neotiskne své razítko (pro případ, že by došlo k drážní inspekci), běžný cestující tak nemá šanci výše uvedený problém odhalit. Pokud však na svých cestách potkáte průvodčího, jehož loajalita k zaměstnavateli je nižší nebo snad jeho důvtipnost po celodenním cvakání lístků poněkud otupěla, dozvíte se holou pravdu. Po otázce, zda jste elektronickou jízdenku skutečně zaplatili, totiž následuje jeho přiznání, že má ve svém terminálu nahranou starou verzi databáze, a že tedy musí věřit výhradně věrohodně vypadajícímu dokladu a vašemu dobrému slovu.
Důsledek této chyby? Pokud si vytisknete elektronickou jízdenku, která bude vypadat dostatečně věrohodně a bude na ní vyznačen čas zakoupení blízký termínu vašeho odjezdu, nemají průvodčí v ruce podle všech dostupných indicií žádnou možnost, jak pravost takového jízdního dokladu ověřit.
Pokračování článku nejen o dlouhodobých zkušenostech naleznete na sesterkém magazínu CIO BusinessWorld.
Úvodní foto: © olly - Fotolia.com
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU