pevnému disku jen s nábožnou úctou a při pomyšlení na to, co by se mohlo stát,
vám vyvstává na čele studený pot, možná se s námi rádi podíváte, jak to vlastně
všechno je. Kromě pevného disku nahlédneme pod povrch i CD-ROM a DVD diskům a
dalším zálohovacím médiím.
Zapnete-li dnes svůj počítač, okamžitě uslyšíte, jak se jeho hard disk pustí do
práce to je ten bručivý zvuk, který všichni dobře známe. Pevný disk se začíná
otáčet a připravuje se na přenos informací do paměti počítače, odkud k nim má
přístup procesor.
Poté, co zapnete počítač, začne tedy okamžitě přenos potřebných dat, včetně
operačního systému a jeho podpůrných programů, z pevného disku do paměti.
Později, jak otevíráte další soubory a aplikace, jsou tato data přenášena do
operační paměti. Uložíte-li nějaký soubor, zapíše se jeho kopie zároveň na
pevný disk a do operační paměti, takže pokud počítač spadne, máte k dispozici
trvale uloženou záložní kopii.
Mnoha uživatelům samotný pevný disk nestačí, a k ukládání, zálohování či
snadnému přenášení dat mezi více počítači potřebují i jiná média. V dobách, kdy
běžná kapacita pevného disku nepřesahovala 20 MB, byla disketa se svými 1,44 MB
více než dostatečným doplňujícím médiem.
Dnes je ovšem situace jiná. Zatímco disketa ještě stále může posloužit pro
přenesení několika textových či tabulkových souborů z domova do zaměstnání a
naopak, na většinu ostatních souborů její kapacita nestačí. Grafické nebo
multimediální soubory s největší pravděpodobností limit 1,44 MB překročí.
Bylo tedy zapotřebí nalézt alternativní média, která by tuto nevýhodu
odstranila. Přenosných disků je dnes nespočet, a stále se objevují nové. Jejich
kapacita se pohybuje od 100 MB do 70 GB, v závislosti na tom, potřebuje-li
uživatel zálohovat pouze jeden větší soubor nebo celý obsah pevného disku. V
tomto článku se na některé z nich blíže podíváme, abychom vám usnadnili
rozhodnutí, budete-li potřebovat některý z nich zakoupit.
JAK PRACUJE PEVNÝ DISK?
Pevný disk se skládá z řady tvrdých "ploten" tvořených keramickým nebo
skleněným základem, který je po obou stranách pokryt magnetickou vrstvou. Data
zapisovaná na pevný disk jsou uložena právě v této magnetické vrstvě. Většina
pevných disků se skládá v závislosti na kapacitě disku ze dvou až šesti ploten
připojených k centrální ose, která jimi otáčí.
Mezi plotnami se pohybuje soustava čtecích a zapisovacích hlav, jejichž
prostřednictvím jsou data na pevný disk ukládána a opět načítána. Celý disk je
uložen v neprodyšně uzavřeném ochranném krytu, zabraňujícím vniknutí prachu a
dalších nečistot, které by mohly poškodit hlavy a povrch disku. Kryt také
udržuje tlak vzduchu kolem pevného disku na stabilní hodnotě.
Po instalaci pevného disku do počítače je zapotřebí disk naformátovat, aby bylo
možno na něj ukládat data. Formátováním se disk nejprve rozdělí do oblastí, v
nichž se budou data ukládat, a poté se vytvoří tabulka FAT (file allocation
table), která toto rozdělení zaznamenává. Tabulka FAT by se dala přirovnat k
obsahu knihy jsou v ní uloženy informace o tom, co se kde na pevném disku
nachází. Oblasti pro ukládání dat jsou dále rozděleny do stop a sektorů.
Stopa je úsek na pevném disku, který tvoří kruh, aby se usnadnil přístup k
datům a jejich čtení čtecí hlava může přečíst všechna data náležející do stejné
stopy, aniž by musela změnit polohu. Rozdělení stopy do sektorů potom usnadňuje
čtecí hlavě orientaci v rámci stopy. Každá stopa je rozdělena do sektorů, z
nichž každý má kapacitu 512 KB. Sektory obsahují určité značky, s jejichž
pomocí hlavy rozpoznají kde začít se čtením potřebných dat.
Aby se zrychlilo a usnadnilo načítání velkých objemů dat, jsou stopy na pevném
disku sdruženy do takzvaných "cylindrů". Cylindr tvoří všechny stopy, které
zaujímají na jednotlivých plotnách vertikálně stejnou polohu, a které tedy může
sestava čtecích hlav postupně přečíst, aniž by se musela pohnout.
Přijde-li řeč na pevné disky, určitě se dříve nebo později setkáte také s
termínem "cluster". Cluster je skupina sektorů, respektive vyjádření jejich
poloh či adres na pevném disku. V tabulce FAT je zaznamenán seznam souborů
spolu se seznamem clusterů, které jim odpovídají, tj. míst, kde jsou tyto
soubory uloženy. Velikost clusteru závisí na způsobu rozdělení pevného disku.
Více informací o tomto tématu najdete v rámečku "10 TIPŮ PRO LEPŠÍ PRÁCI S
DISKY".
Dostane-li pevný disk pokyn k vyhledávání dat, vyhledá nejprve požadovaný
soubor v tabulce FAT. Poté řadič pevného disku (mikroprocesor, který je trvalou
součástí disku) nasměruje čtecí hlavu k danému sektoru. Při otáčení ploten jsou
čtecí hlavy udržovány mimo kontakt s povrchem disku proudem vzduchu, jenž je
vytvářen pohybem ploten. Když se otáčení disku zpomalí, čtecí hlavy se dostanou
do kontaktu s magnetickou vrstvou.
KDO SI TO MÁ VŠECHNO PAMATOVAT
Po přečtení jsou informace z pevného disku převedeny do digitální formy, aby
jim počítač rozuměl, a poté jsou poslány do vyrovnávací paměti disku.
Vyrovnávací paměť tvoří součást systému pevného disku, kde jsou data uchována
před další cestou k procesoru nebo k paměti počítače.
Nesmíme si však plést vyrovnávací paměť disku s "kešováním" na disk, které
nastává v okamžiku, kdy je na něj třeba uložit část operační paměti počítače.
Do této oblasti se však mohou ukládat data, jichž bude třeba v nejbližším
okamžiku, například následující sektory na disku. Tímto způsobem se výrazně
urychluje práce s daty uloženými na pevném disku.
Někdy je ovšem těžké přesně vysvětlit, proč je pevný disk rychlejší nebo
pomalejší. Záleží to většinou na více faktorech, především na rychlosti, kterou
jsou data načítána z povrchu pevného disku (toto je nazýváno stálá rychlost
přenosu dat), a na rychlosti přenosu dat do procesoru nebo paměti počítače
(přenosová rychlost). Stálá rychlost přenosu dat je největší měrou ovlivněna
rychlostí otáčení ploten, vyhledávací dobou a latencí pevného disku.
U každého pevného disku je uvedena rychlost otáčení, která určuje, jakou
rychlostí se otáčí osa, k níž jsou plotny připojeny. Mnoho EIDE (enhanced IDE)
pevných disků uvádí rychlost otáčení od 5 200 do 5 400 rpm (revolutions per
minute, otáček za minutu), ale nejmodernější EIDE disky dosahují až 7 200 rpm.
SCSI (small computer system interface) disky jsou ještě o dost rychlejší, mnohé
z nich dosahují 10 000 rpm.
Vyhledávací dobou se rozumí množství času, jejž potřebují čtecí hlavy, aby se
dostaly k potřebné stopě na plotně. Latence potom znamená časový úsek, za který
se plotna natočí tak, aby se pod čtecí hlavou ocitl požadovaný sektor. Je
zřejmé, že čím rychleji se disk otáčí, tím méně času bude zapotřebí k tomu, aby
se tento sektor dostal do kontaktu s čtecí hlavou. Sečteme-li vyhledávací dobu
a latenci pevného disku, dostaneme jeho přístupovou dobu. Vyhledávací doba,
latence i přístupová doba se pohybují v rozmezí milisekund.
Přenosová rychlost závisí na typu interface, který pevný disk používá, a na
modu, ve kterém pracuje. Většina pevných disků dnes podporuje mod PIO 4 a
Multiword DMA (direct memory access) 2. PIO (programmable input output)
zařizuje načítání dat do procesoru počítače, zatímco DMA má na starosti přenos
dat přímo do operační paměti, aniž by docházelo k zbytečnému zatěžování
procesoru. Jak PIO, tak DMA mají přenosovou rychlost až 16,6 MB/s (megabytů za
sekundu).
Setkáte se nejspíš také s označením pevných disků jako UltraDMA-33 a
UltraDMA-66 (někdy nazývaných ATA-66). Tyto disky podporují maximální
přenosovou rychlost až 33 nebo 66 MB/s. Moderní motherboardy mají podporu
UltraDMA-33 disků, ale s podporou UltraDMA-66 disků se ještě setkáte jen
zřídka. Pokud váš motherboard UltraDMA-66 disky nepodporuje, rychlost takového
disku se automaticky omezí na 33 MB/s.
Je ovšem dobré si uvědomit, že přenosová rychlost je často jen teoretickým
údajem. Má-li disk kupříkladu stálou rychlost přenosu dat 7,9 MB/s, není
většinou zapotřebí ani 16,6MB přenosová rychlost, pokud nepracujeme s většími
objemy dat uložených ve vyrovnávací paměti.
RADY PŘI NÁKUPU
Chystáte-li se zakoupit jakýkoli druh disku, měli byste vzít v úvahu čtyři
věci: velikost disku, jeho výkon, kompatibilitu se systémem vašeho počítače, a
konečně spolehlivost disku.
Při nákupu nového pevného disku záleží ze všeho nejvíce na konfiguraci vašeho
počítače. V dokumentaci k vašemu počítači a v BIOSu si ověřte, které druhy
pevných disků váš motherboard podporuje.
Dále uvažte, jakou kapacitu pevného disku potřebujete. Vzhledem k relativně
nízkým cenám disků v současné době a k minimálním cenovým rozdílům mezi různými
velikostmi disků, je pochopitelně výhodné zvolit disk o větší kapacitě.
Chystáte-li se tedy vyměnit svůj starý pevný disk za nový, bylo by nejlepší
zvolit disk o kapacitě 19-20 GB rozhodnete-li se disk rozdělit, získáte tak
oddíly (partitions) s dostatečně velkou kapacitou a váš pevný disk bude
pracovat efektivně. V případě, že se jedná o nákup druhého pevného disku, který
chcete pouze ke stávajícímu disku přidat, můžete zvolit disk menší.
Spolehlivost pevného disku se většinou liší kus od kusu, což ztěžuje hodnocení
výkonnosti disků. Jak již bylo řečeno, můžete se řídit rychlostí otáčení a
přístupovými dobami, ale není radno považovat přístupové doby za neochvějnou
záruku skutečné výkonnosti hard disku.
Jiným způsobem posouzení výkonnosti pevného disku je jeho interface, tedy
způsob připojení k počítači. Všechny PC motherboardy mají EIDE výstup, ale jen
poměrně malé množství jich má vestavěný řadič SCSI. Pokud váš motherboard nemá
podporu SCSI, budete muset dokoupit SCSI kartu, což značně zvýší náklady na
pořízení disku.
Kvalitní SCSI pevné disky jsou ovšem o dost rychlejší než EIDE disky jejich
rychlost otáčení často dosahuje až 10 000 rpm. Existuje mnoho druhů SCSI disků
s různou rychlostí připojení. Jejich přehled najdete na adrese
www.hardwarecentral.com/hardwarecentral/print/36/.
PŘENOSNÉ DISKY
Interface přenosných disků je ještě rozmanitější. Například mechaniky Zip je
možné připojit interně přes rozhraní EIDE či k řadiči SCSI, nebo externě pomocí
SCSI, paralelního portu nebo USB (universal serial bus).
Druh rozhraní určuje rychlost připojení zařízení. Mechaniky Zip jsou
nejpomalejší při připojení pomocí paralelního portu, ale při připojení přes
USB, nebo dokonce přes SCSI či interně přes sběrnici IDE, dosahují vyšší
rychlosti. Iomega uvádí pro tato připojení rychlosti o hodnotách 0,8 MB/s, 0,9
MB/s a 2,4 MB/s.
Mechaniky Jaz je možné připojit pouze externě k SCSI. Iomega uvádí maximální
stálou rychlost přenosu dat 8,7 MB/s, minimální potom 4,9 MB/s. Uváděná
přenosová rychlost je 20 MB/s, což je maximální rychlost UltraSCSI připojení.
Pořizujete-li si přenosný disk převážně pro přenášení větších souborů, grafiky
či prezentací z domova do zaměstnání a naopak, tedy nemáte-li v úmyslu ukládat
větší množství dat najednou, bude pro vás nejvýhodnější koupit mechaniku LS-120
nebo Zip. U mechanik Zip je dobré si uvědomit, že 100MB mechaniky je možné
používat pouze pro čtení 100MB disků. Chcete-li používat novější Zip disky o
kapacitě 250 MB, budete potřebovat 250MB mechaniky u obou počítačů, mezi nimiž
data přenášíte.
Máte-li v úmyslu zálohovat velké objemy dat přesahující 500 MB, potřebujete
přenosné disky o větší kapacitě, například Jaz. Tak ušetříte čas nejenom tím,
že nebudete muset disky v mechanice často měnit, ale i zvýšením rychlosti
přenosu dat.
Detailní informace o přenosných discích najdete ve vloženém článku.
10 tipů pro lepší práci s disky
1.Pokud pevný disk zrovna pracuje, nepohybujte s ním. Čtecí hlavy by mohly
narazit na povrch disku a mohlo by dojít k jeho poškození.
2.Disk zbytečně nepřeplňujte. Je-li na disku nedostatek volného místa, nebude
pracovat efektivně.
3.Pravidelně pevný disk prověřujte. Nejběžnějším programem k prověřování disku
je Windows Scandisk. Pravidelným používáním tohoto programu si udržíte přehled
o stavu vašeho disku a odhalíte případné vadné sektory.
4.Disk pravidelně defragmentujte. Windows Disk Defragmenter uspořádá data na
vašem pevném disku tak, aby na sebe navazovala, a tím zrychlí k těmto datům
přístup.
5.Rozdělte si disk. Tabulka FAT16 (používaná Windows 3.1/95) nedokáže pracovat
s oddíly většími než 2,1 GB, takže disky s vyšší kapacitou jej třeba rozdělit
na více oddílů. Novější verze Windows 95 OSR2 a Windows 98 již pracují s FAT32,
která zachází s prostorem na disku mnohem efektivněji.
6.Trocha magie. Chcete-li provozovat více než jeden operační systém nebo
rozdělit data do několika diskových oddílů, mohou vám pomoci různé utility. Pro
lepší práci s oddíly můžete zkusit třeba PartitionMagic a pro práci s více
operačními systémy program SystemCommander.
7.S přenosnými disky zacházejte opatrně. CD-ROM, CD-R, CD-RW a DVD disky jsou
náchylné k mechanickému poškození.
8.Nenechávejte přenosné disky ležet na slunci. Sluneční záření může disky
CD-ROM, CD-R, CD-RW a DVD nenávratně poškodit.
9.Přenosné disky čitelně označujte. Jen tak budete vždy vědět, co se na kterém
disku nachází.
10.Všechna data pravidelně zálohujte. Každý disk může selhat, měli byste proto
mít důležité soubory uloženy alespoň ve dvou kopiích.
Jak pracuje pevný disk
Pevný disk se skládá z řady ploten pokrytých magnetickou vrstvou, na niž se
ukládají data. Kapacita jednotlivých ploten se v dnes rychle zvyšuje, ale pokud
chce výrobce dosáhnout maximální kapacity disku, musí do jeho vnitřku uložit
ploten více. Rozložení struktury dat na těchto plotnách je naznačeno na spodním
obrázku.
Mezi jednotlivými plotnami je umístěna soustava čtecích a zapisovacích hlav,
pomocí nichž se data dostávají na disk a z něj. Hlavy jsou uloženy tak, aby je
při práci disku udržoval proud vzduchu, vytvářený rychlými otáčkami ploten,
bezpečně nad magnetickým povrchem. Celý mechanismus pevného disku je uložen v
ochranném krytu, který nejenže brání přístupu prachových částeček na povrch
disku, ale také slouží pro odhlučnění disku a udržení stabilní tlakové hladiny
vzduchu kolem pevného disku.
Disky do kapsy
Pevný disk je nezbytnou součástí každého počítače většina uživatelů by se ale
jen stěží obešla také bez CD-ROM či DVD (digital versatile disc) disků. Jak
CD-ROM, tak DVD mechaniky používají ke čtení dat z povrchu disku laserový
paprsek. Data jsou vypálena na lesklé straně disku a analyzována pomocí odrazu
laserového paprsku od jeho povrchu.
CD-ROM disky jsou vyrobeny z polykarbonového substrátu, do jehož povrchu jsou
vyleptány jamky. Ty jsou na disku uspořádány do stopy ve tvaru spirály, směrem
od okraje disku ke středu.
Laserový paprsek je po dopadu na aluminiový povrch odražen, ale je rozptýlen
jamkami. Odražené světlo je dále analyzováno čočkou jednotky, převedeno
analogově-digitálním konvertorem a ve formě digitálních dat je pak signál
odeslán do počítače.
ČTECÍ A ZAPISOVACÍ RYCHLOST
První CD-ROM mechaniky měly čtecí rychlost dat 150 KB/s, ale 32rychlostní
mechaniky dokáží číst data až rychlostí 4,8 MB/s. Tohoto zrychlení bylo
dosaženo zvýšením rychlosti otáčení disku. Rychlost otáčení není ovšem možné
zvyšovat donekonečna otáčí-li se disk příliš rychle, začíná vibrovat, což
ztěžuje přesné čtení dat. U starších mechanik se disk otáčel rychleji při čtení
dat na vnitřní části disku, než při čtení dat po obvodu.
Tato technologie, nazývaná CLV (constant linear velocity) měla za cíl dosáhnout
rovnoměrné rychlosti přenosu dat při větším množství jamek na vnější nežli na
vnitřní části disku. Novější technologie, která ji nahradila, CAV (constant
angular velocity), naopak při stálé rychlosti otáčení umožňuje rychlejší čtení
dat umístěných po obvodu disku.
Zpočátku bylo možné vyrábět CD-ROM disky pouze průmyslově. Později byly
vyvinuty zapisovací disky, CD-R, které umožňují ukládání dat běžnému uživateli.
CD-R disky se od CD-ROM liší v tom, že aluminiová vrstva je nahrazena vrstvou
speciální vrstvou, do níž jsou pomocí laseru vypalovány jamky. Reflexní povrch
je tvořen buď tenkou vrstvou stříbrné slitiny, nebo 24karátového zlata.
Vzhledem k tomu, že disky CD-R používají stejný systém jamek a stejné
uspořádání do stopy jako disky CD-ROM, je možné pro jejich čtení používat
standardní CD-ROM mechaniky. Tento systém umožňuje levné a pohodlné
zaznamenávání dat, která navíc dokáže přečíst téměř každý počítač CD-ROM
mechaniky už dnes patří k běžně používanému standardu.
Nevýhodou CD-R disků je, že není možné data na nich uložená přepisovat. Proto
byly vyvinuty přepisovatelné CD-RW disky. Data na těchto discích je teoreticky
možné přepsat více než tisíckrát. Jsou vyrobeny ze stejného materiálu, jenž je
v tomto případě potažen vrstvou chemické látky, která při zahřátí na určitou
teplotu vytváří krystalickou strukturu.
Při zahřátí na ještě vyšší teplotu se struktura této látky mění na amorfní.
Místa, kde zůstala struktura krystalická, odrážejí laserový paprsek stejným
způsobem jako povrch na CD-ROM discích, místa s amorfní strukturou ho
rozptylují obdobně jako jamky.
Aby bylo možné data zapisovat, mazat i číst, musí být mechanika schopná vysílat
laserový paprsek ve třech různých intenzitách. Při nejnižší intenzitě paprsek
data na disku čte, aniž by je měnil. Prostřední intenzita zahřívá disk na
teplotu potřebnou ke vzniku krystalické struktury tím zarovnává povrch a maže
data uložená v místech s amorfní strukturou. Při nejvyšším stupni intenzity se
potom povrch disku zahřívá na teplotu nutnou k přeměně krystalické struktury v
amorfní, což umožňuje zapisování dat. Aby bylo možné číst CD--RW disky v CD-ROM
mechanice, musí být tato mechanika vybavena hlavou typu MultiRead. Starší typy
CD-ROM mechanik a první generace DVD mechanik CD-RW disky číst nedokáží.
DVD DISK S OBŘÍMI PARAMETRY
Hlavní příčinou úspěšnosti DVD disků je jejich velká kapacita. DVD disky
existují ve čtyřech velikostech o kapacitě 4,7 GB, 8,5 GB, 9,4 GB a 17 GB.
Tyto disky umožňují ukládat tak velké množství dat díky větší hustotě stop
jamky na discích jsou vypáleny ve spirále s menšími rozestupy a velikost jamek
je ve srovnání s CD disky také menší. Navíc je možné data na DVD disky
vypalovat ve dvou vrstvách, s tím, že druhá stopa je tvořena spirálou
odvíjející se od středu disku k jeho okraji. Tím se kapacita disku téměř
zdvojnásobí, z 4,7 GB na 8,5 GB.
Data je také možno zapisovat na obě strany disku, čímž se dosáhne skutečného
zdvojnásobení kapacity z 4,7 GB na 9,4 GB. Největší DVD disky mají kapacitu 17
GB. Tyto disky se skládají ze dvou DVD disků "nalepených" na sebe, což umožňuje
kombinaci obou způsobů zvětšení kapacity. Na disky je pak možno zapisovat ve
dvou vrstvách na každé straně.
Rychlost otáčení DVD disků se může na první pohled zdát nižší ve srovnání s CD
disky, ale při větší hustotě dat dosahuje šestirychlostní DVD disk stejných
přenosových dob jako 32rychlostní CD-ROM. Nově se začínají na trhu objevovat
DVD-R disky, na které je možno data vypalovat, a DVD-RAM disky, které umožňují
přepisování dat.
Vše lze zazipovat
Pokud chcete používat výměnné disky stejným způsobem jako klasickou disketu,
musíte použít disk s velkou kapacitou, jenž navíc umožňuje rychlý zápis a je
dostatečně robustní, aby vydržel trošku tvrdší zacházení. V současné době
existují tři druhy takovýchto disků: jsou to mechaniky a média Zip a Jaz (obě
zařízení pocházejí od firmy Iomega) a dále diskety LS-120 (známé také jako
Superdisk), jejichž mechaniky mají tu výhodu, že čtou i "obyčejné" 3 1/2palcové
diskety.
Zatímco novější média Zip mají v nenaformátovaném stavu kapacitu 250 MB (ta
starší měla kapacitu "pouze" 100 MB), tak disky Jaz nabízejí nesrovnatelně
vyšší prostor 2 GB. Posledně zmiňované nosiče LS-120 poskytnou uživateli, jak
název napovídá, úložný prostor o velikosti 120 MB. Z takto rozdílných kapacit
také vyplývá rozdílné použití těchto médií.
Mechaniky Zip a LS-120 lze použít i k zálohování dat, ale nejčastěji slouží
jako prostředek ke sdílení a vyměňování souborů mezi uživateli nebo k přenášení
dat z jednoho počítače na druhý to se týká především objemných multimediálních
aplikací, které by se kvůli své velikosti nevešly na běžnou disketu. Disky Jaz
se na druhou stranu používají stejným způsobem jako přenosné pevné disky,
převážně pak slouží k zálohování a kopírování celého obsahu pevných disků.
Disky Jaz pracují podobným způsobem jako pevné disky mají dvě plotny a zápis
dat se provádí magneticky. Jejich výhodou je však odolný a robustní obal, jenž
chrání obsah disku před mechanickým poškozením.
Média Zip pracují obdobným způsobem jako klasické diskety (i když jsou větší a
tlustší) a data jsou zapisována magneticky. Na rozdíl od disket se však při
zápisu a čtení nepohybuje hlava směrem k povrchu diskety, ale naopak.
Diskety LS-120 vypadají na první pohled stejně jako běžné 3 1/2palcové diskety
a vyhledávání dat pro čtení a zápis se u nich využívá laserového paprsku. Data
se opět zapisují magneticky, takže práce s nimi je obdobná jako u disket či
pevných disků.
Slovníček pojmů
Cluster: skupina sektorů
Čtecí a zapisovací hlavy: zařízení, které umožňuje čtení a zapisování dat na
pevný disk
DMA (direct memory access): umožňuje přenos dat přímo do paměti, aniž by
docházelo ke zbytečnému zatěžování procesoru
EIDE (enhanced integrated drive electronics): standard umožňující připojení
čtyř disků k jednomu počítači
FAT (file allocation table): část disku uchovávající informace o umístění dat
na pevném disku a na disketách; tabulka FAT je jediným způsobem, jak může DOS
lokalizovat data v počítači
Osa: střední část pevného disku, k níž jsou připojeny plotny a která jimi otáčí
Plotny: tvrdé kulaté desky, na nichž jsou uvnitř pevného disku uložena data
Přenosová rychlost: rychlost, kterou se data přenášejí z disku do paměti
počítače nebo do procesoru
Rychlost otáčení: rychlost, kterou se otáčí osa, k níž jsou připojeny plotny
pevného disku
Řadič pevného disku: mikročip kontrolující chod pevného disku
SCSI (small computer systems interface): typ rychlého připojení pevných disků,
mechanik a dalších zařízení, např. skenerů
Stálá rychlost přenosu dat: celkový čas, potřebný k přečtení dat z pevného disku
UltraDMA a UltraATA: standardy, které musí váš disk podporovat, aby dosáhl
přenosové rychlosti 33 MB/s (megabytů za sekundu)
Vyhledávací doba: čas, který potřebují čtecí hlavy k vyhledání dat na disku
Vyrovnávací paměť: paměť tvořící součást pevného disku. Slouží k ukládání dat
před jejich přenosem do procesoru nebo paměti počítače.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU