vstupní videomateriál máme stále uložen analogově na magnetických páskách.
Firmy Sony, Panasonic, JVC a celá řada dalších si řekly, že je načase, aby
analogový záznam ustoupil digitálnímu, a tak daly hlavy dohromady a přišly s
technologií DV (Digitální Video).
ODV se poprvé hovořilo již v roce 1980. Postupem času se jednotliví výrobci po
dlouhých diskusích dohodli na přesné specifikaci DV formátu, a to jak na
způsobu ukládání (formátu) dat na pásku, tak i na fyzických parametrech kazety.
Poté následovala léta vývoje čipů, které by dokázaly zpracovat to, na čem se
inženýři usnesli. První výsledky se dostavily počátkem 90. let, ovšem opravdový
boom začal až v roce 1995, kdy bylo rozhraní IEEE-1394, známé spíše pod názvem
FireWire, přijato za standard pro přenos digitálního videa a audia. Ve stejném
roce přišly firmy Sony a Panasonic každá s vlastní verzí rozšíření původní
definice spotřebního DV formátu, tak aby vyhovoval i pro profesionální použití
v televizním průmyslu. Se svou troškou do mlýna přišlo též JVC a opět Sony s
dalšími formáty.
Současný stav novodobých profi digitálních videoformátů tedy zahrnuje Sony
DVCAM, Sony Betacam SX, Panasonic DVCPRO, Pana-sonic DVCPRO 50 a JVC Digital-S.
Mimo tyto nové digitální formáty je tu samozřejmě celá řada analogových, jako
jsou VHS, S-VHS, Vi-deo8, Hi8, Betacam SP a další. Postupně se podíváme na
každý z výše uvedených nových formátů, ale nejlepší bude začít od píky, tedy u
DV.
DV
Jaký byl vlastně důvod pro zavedení tohoto nového digitálního formátu, když už
tu jeden byl a byl velice kvalitní? Důvod byl zcela prozaický cena. Stávající
formát (Digital Betacam) byl v době jednání o vzniku nového velice drahou
záležitostí a to platí dodnes. Ačkoli cena Digital Betacamu výrazně klesla, tak
se stále drží mimo možnosti většiny potenciálních uživatelů (rekordér stojí cca
1,5 mil. Kč). Jedná se o formát, který je určen především pro studiové použití,
kde je upřednostňována kvalita před cenou. Všechny nové formáty nabízejí
kvalitu více (DVCAM) či méně (DVCPRO 50) horší, než jakou disponuje Digital
Betacam.
Formátem nejjednodušším, ze kterého se všechny ostatní později odvodily, je
právě DV. Je to formát, na němž se shodly všechny zainteresované společnosti
vyrábějící videozařízení, a tudíž se můžeme setkat s výrobky různých značek,
které by měly být 100% datově kompatibilní. V praxi to znamená, že pokud
zaznamenáte obraz na DV pásek kamkordérem Sony, tak jej bez problémů přehrajete
na rekordéru třeba od firmy Sharp. U všech ostatních digitálních formátů jste
závislí na jediném dodavateli.
Široká skupina výrobců znamená pro zákazníky nejen bohatší nabídku výrobků,
nýbrž i neustálý tlak na jejich zlevňování. V současnosti se DV kamkordéry
pohybují již v cenách okolo 35 000 Kč, což je částka snesitelná i pro
zapáleného videoamatéra. DV je určeno pro spotřební trh a mělo by postupně
vytlačit současný formát Video 8 a Hi8. Zajímavé je, že se s DV nepočítá
jakožto s nástupcem tradičních kazet VHS zde by mělo nastoupit DVD. Prozatím se
neuvažuje ani o tom, že by se dávaly do prodeje nahrané DV kazety, DV by mělo
sloužit pouze jako pořizovací formát. Kvalitou obrazu se DV řadí mezi Hi8 a
Beta-cam SP (což je standard pro příspěvky do TV vysílání).
Jak funguje DV?
Pokud bychom chtěli převést realitu, která se kolem nás neustále míhá, do
počítače, tak vezmeme-li v úvahu rozlišovací schopnost našeho oka, jednalo by
se o terabyty dat za sekundu. Avšak jakýkoli videosystém, ať analogový nebo
digitální, musí získané informace převést do podoby, ve které je lze uložit na
pásek. Zde platí přímá úměra se zhoršující se kvalitou obrazu klesá množství
dat a tím i cena jejich uložení (a následného zpracování). DV formát se snaží
najít vyvážený kompromis mezi kvalitou obrazu, datovým tokem a cenovou
dostupností. Podívejme se podrobněji na proces digitalizace videa, tak jak se
provádí v zařízeních DV.
Obraz
Světlo pronikající objektivem kamery dopadá na CCD prvek, jenž světlo
navzorkuje a převede je na elektrické signály, které popisují RGB signál. Celý
obraz je navzorkován do matice o rozměrech 525 x 500 bodů, přičemž každý bod
nese informaci o R, G a B složkách světla, které zasáhlo odpovídající CCD
prvek. Spotřební kamery disponují jediným CCD prvkem, jenž zpracovává všechny
složky, zatímco profesionální přístroje jsou vybaveny skleněným hranolem, který
rozloží dopadající světlo na R, G a B složky a takto upravené paprsky směruje
na odpovídající CCD prvky (zde existuje zvláštní CCD prvek pro každou složku).
Při použití 3 CCD prvků se samozřejmě dosahuje znatelně vyšší kvality obrazu. V
tomto okamžiku odpovídá datový tok přibližně 31 MB/s.
Dále jsou jednotlivé hodnoty R, G a B převedeny do barevného prostoru kamery
YUV. Y představuje složku jasovou, U a V jsou barvonosné složky. Jasová (Y)
složka je vzorkována čtyřikrát, U a V jsou vzorkovány pouze dvakrát. Odtud
pochází známé označení videosignálu YUV 4 : 2 : 2. Na rozdíl od klasického
videa DV vytváří složkový (komponentní) videosignál. (Video8 a VHS používají
pouze kompozitní signál, Hi8 a SVHS pracují s Y a C). Jasová složka se vzorkuje
více proto, že je dokázáno, že lidské oko je daleko citlivější na změnu jasu
než na změnu barevného odstínu. Prakticky všechny typy ztrátové komprese obrazu
jsou založeny na znalosti funkce našeho oka. A tak aniž by uživatel zaznamenal
jakoukoli viditelnou změnu v obraze, je datový tok převodem z RGB do YUV 4 : 2
: 2 snížen o třetinu z původních 31 MB/s na 20,5 MB/s.
Až do této fáze se všechny videoformáty chovají takřka totožně, ovšem
následující informace již budou přesně odpovídat pouze formátu DV. Při dalším
zpracování obrazových informací přicházejí na řadu zákaznické DV čipy, které
zredukují signál na YUV 4 : 1 : 1 pro NTSC nebo 4 : 2 : 0 pro PAL. Každý
obrazový bod si tak zachovává pouze svou jasovou složku, zatímco informace o
barvě musejí sdílet čtyři sousedící body dohromady. Pře-vodem z YUV 4 : 2 : 2
na YUV 4 : 1 : 1 je pochopitelně opět snížen datový tok, tentokrát na 15,5
MB/s. Ačkoli je výsledný formát 4 : 1 : 1 poměrně vyhovující pro záběry přírody
a okolního světa vůbec, nehodí se již pro další zpracování v rámci náročnějších
trikových kompozic (např. natáčení na modré pozadí, které se při kompozici
vyklíčuje a je nahrazeno jiným záběrem) a pro počítačové animace. Silně
zredukovaná barevná informace ztěžuje přesné určování hran objektů, což je pro
tyto kompozice naprostá nezbytnost.
Poslední komprese zanechala datový tok na 15,5 MB/s, což je stále ještě příliš
mnoho, a tak se dostává ke slovu DV kompresní algoritmus, jenž je integrován do
DV čipů a který dokáže vstupní data zkomprimovat ještě na pětinu. DV používá
intraframe kompresi (komprese v rámci jednoho snímku bez návaznosti na snímky
okolní), jež je podobná M-JPEG kompresi, která je běžná u většiny karet pro
digitalizaci a zpracování analogového videa (např. Fast, Targa).
Ačkoli komprese každého snímku zvlášť nedovoluje videodata zkomprimovat tak
jako intraframe komprese (tzn. s ohledem na několik snímků za sebou, jako např.
MPEG), umožňu-je však na druhou stranu přesný střih bez vedlejších účinků, což
je vzhledem k předpokládanému dalšímu zpracování videa žádoucí (nezapomínejme,
že DV slouží na rozdíl od MPEGu především jako pořizovací formát). DV nicméně
vůči sobě porovnává jednotlivé půlsnímky, a v případě, že jsou si velmi podobné
(např. detail na hovořící postavu tzv. "mluvící hlava"), tak jsou oba půlsnímky
komprimovány současně; v opačném případě (např. záběr listnatého stromu, jehož
listy se třepotají ve větru) se půlsnímky komprimují odděleně. Během komprese
se dále využívá celé řady kvantizačních tabulek (Q-table).
Celý obraz je rozdělen do bloků 8 x 8 bodů, které jsou dále seskupeny do skupin
po čtyřech blocích. Každá taková skupina bloků je samostatně analyzována a je
jí přiřazena nejvhodnější kvantizační tabulka. Ve výsledku to znamená, že
některé části obrazu jsou komprimovány více než jiné. To je velký rozdíl oproti
M-JPEG kompresi, kde je přiřazena jedna kvantizační tabulka celému snímku. DV
je natolik inteligentní, že dokáže prostor získaný vyšší kompresí částí obrazu
s málo detaily použít pro snížení komprese v částech obrazu, kde je buď detailů
více, nebo kde dochází k velkým pohybovým změnám.
Možná se divíte, proč DV jednoduše neuloží na pásku méně informací, ve finále
by se tak na pásku vešlo více minut záznamu toto není možné kvůli způsobu,
jakým jsou data na pásku ukládána a požadavku na stejnorodý datový tok. Po
skončení DV komprese je dosaženo toku 3,1 MB/s, což je hodnota, která se
vývojářům DV formátu zdála jako ideální při vyvažování technické náročnosti,
kvality obrazu a výsledné ceny.
Dosud jsme se věnovali pouze kompresi videa, ovšem na pásek se během záznamu
ukládá kromě videa ještě celá řada dalších informací, a sice audio, ITI a
Subcode.
Zvuk
Ve specifikaci DV formátu se můžeme setkat hned se třemi možnostmi nahrávání
audia. Zvuk se obecně na DV pásek nahrává v nekomprimované podobě, jednotlivé
možnosti se liší počtem audiokanálů a vzorkovací frekvencí.
První způsob nabízí 1 stereokanál při vzorkování 16-bit 44,1kHz, což odpovídá
kvalitě CD. Druhou možností je 1 stereokanál při vzorkování 16-bit 48 kHz, což
je ekvivalent zvuku na DAT páskách. Poslední varianta zvyšuje počet
stereokanálů na 2, ovšem za cenu snížení kvality na 12bitové 32 kHz. Tato
variabilita ve způsobech nahrávání bohužel přináší v praxi jistá úskalí, na něž
je třeba upozornit. Jedná se především o kompatibilitu jednotlivých nástrojů
používaných pro záznam a následné zpracování materiálu. Velmi snadno se vám
může stát, že kamera umožňuje pouze jeden z výše uvedených formátů (žel
nejčastější je 12 bitové 32 kHz), který však není podporován právě vaším
střihovým softwarem. V takovém případě je nutno zvuk převzorkovat do formátu
střihového softwaru, což s sebou ovšem nese určité snížení kvality a zanesení
nepřesností do synchronizace audia s videem.
Se synchronizací je v DV vůbec trošku problém. Dle specifikace DV formátu není
audio přímo svázáno s videem (zvuková data nejsou přesně nasazena na začátek
příslušného snímku), takže nelze počítat s tím, že budou video a audio 100%
synchronní (zejména při střihu). V praxi není situace tak vážná, ale pro
profesionální práci je vzhledem k tomuto faktu DV formát jen stěží použitelný.
Problém přesné synchronizace audia s videem řeší až formáty, jež byly od DV
odvozeny (DVCAM, DVCPRO).
A další
Další informace, které se na pásku zaznamenávají, jsou ITI (Insert and Track
Information) a Subcode, obsahující důležité informace, jež jsou nutné pro
přesné přetáčení pásky a nastavení záznamových a čtecích hlav videa. Mezi
nejdůležitější patří Timecode, což je časový údaj, jenž přesně sděluje, v které
části pásky se hlava právě nachází. V části Subcode je dostatek prostoru pro
přenos dodatečných informací o záznamu, přičemž přesný obsah není definován a
záleží na výrobci záznamového zařízení. Mezi takové informace může patřit i
teletext, titulky, obsah pásky či vícejazyčné texty k hudebním záznamům typu
Karaoke.
Závěr
Jak vidíte, budoucnost je digitální. Ovšem zatím není zdaleka jasné, jakou
cestou se bude přesně ubírat. Jednotlivé digitální formáty mezi sebou neustále
bojují, a ani jeden se zatím nehodlá vzdát svého místa na televizním slunci.
Každý týden přinášejí agentury zprávy o tom, že ta a ta TV stanice se rozhodla
pro ten a ten digitální formát a vedly ji k tomu ty a ty důvody. Žádný formát
se zatím nestal jasným favoritem, a na vykrystalizování stávající nepřehledné
situace si zřejmě budeme muset ještě chvíli počkat. Je pravděpodobné, že se
časem ujmou jen dva, maximálně tři z výše uvedených formátů, kdy každý bude
navíc svými vlastnostmi předurčen pro konkrétní použití.
Důležitým faktorem, který jsem při popisu formátů záměrně neuvedl, je hmotnost
a objem videovybavení. Každý kameraman vám potvrdí, že je rozdíl mezi tím, když
nosíte na rameni 8kg nebo 12kg kameru. Hmotnost a objem kamery se projeví
především při práci v terénu při pořizování reportáží. Vzhledem k neustálému
vývoji a inovacím výrobků ze strany výrobců by bylo velmi nepřesné uvést, že
hmotnost kamery pro určitý páskový formát činí např. 12 kg, jelikož v době
vydání článku už může být situace úplně jiná. Navíc existuje od každého formátu
celá řada výrobků, které se liší nejen svými technickými schopnostmi, ale
pochopitelně i fyzickými vlastnostmi jako je hmotnost nebo velikost totéž platí
i pro cenu vybavení.
Za samostatnou úvahu též stojí porovnání mechanického provedení kazet a pásků
pro jednotlivé formáty, které má vliv na odolnost pásku a následně i na kvalitu
záznamu. Tyto a další podobné otázky již však překračují rámec tohoto článku,
ale v případě vašeho zájmu (dotazy směřujte na pcworld@idg.cz) se jim můžeme
věnovat v některém z příštích čísel.
8 0700/DĚD
Slovníček pojmů
FireWire Jen málokdo ví, že s FireWire rozhraním přišla původně firma Apple,
která na něj dodnes vlastní registrovanou obchodní známku. FireWire je vlastně
vysokorychlostní sériové rozhraní, které své uplatnění našlo, ale až později, a
to v rámci komunikačního systému známého jako IEEE 1394. Podívej-me se na tento
systém trochu podrobněji. Jedná se o obousměrný sériový komunikační systém s
propustností až 100 Mb/s. Velkou výhodou pro použití v oblasti digitálního
videa je možnost posílat po jediném kabelu zároveň audio, video a dodatečné
informace (např. lze bez jakéhokoli dalšího propojení ovládat kamkordér přímo z
počítače = přenášet instrukce pro přetáčení, přehrávání a zastavení pásky).
Na PC je prozatím FireWire rozhraní doménou samostatných PCI karet, stejně jako
tomu bylo v kamenných dobách PC XT/AT s ISA kartami obsahujícími sériové a
paralelní porty. Bě-hem příštího roku se ovšem budeme stále častěji setkávat s
FireWire rozhraním integrovaným přímo na motherboardu, až se tam nakonec
uhnízdí natrvalo a budeme jej vnímat se stejnou samozřejmostí, jako v dnešní
době paralelní nebo sériové rozhraní.
Intraframe komprese Komprimuje každý snímek samostatně, bez ohledu na to, zda
se skutečně něco oproti předchozímu změnilo. Je proto vhodná pro střih dá se s
ní stříhat s přesností na 1 snímek bez jakýchkoli vedlejších účinků na datový
tok a kvalitu obrazu.
Interframe komprese Tato komprese bere do úvahy předchozí i následující snímky
a ukládá pouze ty části obrazu, které se nějakým způsobem změnily. Přináší tedy
výhodnější poměr kvality obrazu vůči dosaženému datovému toku, ale je zároveň
méně vhodná pro další střih než intraframe komprese.
CCD prvek -ĘCharged-coupled device světlocitlivý prvek skládající se z tisíců
bodů, jenž světlo navzorkuje a převede na elektrické signály, které je dále
možné zpracovávat elektronickou cestou. Počet bodů na CCD udává reálné
rozlišení kamery.
RGB Definici barevného bodu lze provést několika způsoby. CCD snímači je
vlastní rozklad do RGB red-green-blue, neboli na červenou, zelenou a modrou
složku. Stejnou cestou (z RGB) tvoří barevný obraz i televizní obrazovka můžete
se hodně z blízka podívat a uvidíte.
YUV Jiný způsob definice barevného bodu složkou jasovou (Y) a barvonosnými (U a
V). Tento formát je výhodnější pro další zpracování, mimo jiné i proto, že
barevné informace stačí přenášet v menší kvalitě. A už se dostáváme k dalšímu
obvyklému pojmu: YUV 4 : 2 : 2 ten znamená, že jasová (Y) složka je vzorkována
čtyřikrát, U a V jsou vzorkovány pouze dvakrát.
NTSC Americká norma pro způsob přenosu obrazu a zvuku, má jiné rozlišení,
obrazovou frekvenci a kódování barev než PAL.
PAL Převážně v Evropě používaná norma pro přenos obrazu. Jsou různé varianty
zvuku.
M-JPEG Motion-JPEG je upravená verze obrazové komprese JPEG pro komprimaci
videa. Používá se jak u DV, tak u většiny karet pro střih klasického videa na
počítači. Každý snímek se v ní komprimuje samostatně (intraframe).
MPEG-2 Komprese používaná u DVD a digitálního satelitního vysílání, dosahuje
vysokého kompresního poměru při dostatečné kvalitě obrazu. Komprimuje vždy
několik obrázků dohromady a ukládá pouze změny (interframe).
Rozšíření DV profesionální formáty
Reakcí na nedostatky DV formátu byl příchod dalších digitálních formátů. Mezi
nejdůležitější patří DVCAM od Sony a DVCPRO od Panasonicu. Oba přední výrobci
profesionální videotechniky si byli vědomi omezení DV formátu, která
znemožňovala jeho masové nasazení v profesionální oblasti, kde do té doby
kraloval Betacam SP, a sice ve zpravodajství. Vzhledem k tomu, že základní
myšlenka DV formátu byla výborná, tak stačilo přijít jen s několika rozšířeními
a výsledek byl na světě.
DVCAM Oproti standardnímu DV formátu byla zvětšena šířka stopy z 10 mikronů
(jedna miliontina metru) na 15 mikronů, což mělo za následek i zvýšení
rychlosti posuvu pásku z 18,81 mm/s na 28,22 mm/s. Typ pásky zůstává shodný s
DV, tj. ME (Metal Evaporated). Jediná standardní DVCAM kazeta (rozměry 125 x 78
x 16,6 mm) dokáže pojmout až 184 minut videozáznamu. V kamkordérech se z důvodu
snížení hmotnosti přístroje využívají výhradně MiniDV kazety (rozměry 56 x 49 x
12,2 mm), na něž se vejde maximálně 40 minut videa. Každá kazeta je vybavena
pamětí o kapacitě 16 KB, v níž se uchovávají informace o jednotlivých záběrech
(začátek záběru, konec záběru, náhled 1. snímku záběru), které lze s výhodou
použít při následné editaci.
Vyšší modely kamkordérů a rekordérů dokáží přenášet data čtyřnásobnou
rychlostí, čímž se výrazně zkrátí doba potřebná pro natažení zdrojového
materiálu na disky nelineárního střihového pracoviště. Mimo konektoru FireWire
se objevuje i proprietární verze rozhraní SDI (Serial Digital Interface),
nazvaná SDDI (Serial Digital Data Interface). Právě SDDI umožňuje přenášet data
čtyřikrát rychleji. Samozřejmostí je kompatibilita s DV formátem, takže je
možné číst i zapisovat na DV kazety. Na rozdíl od DV již DVCAM netrpí
nesynchronním audiem.
DVCPRO Rozšíření tohoto formátu oproti DV se typově víceméně shodují s DVCAM.
Šířka stopy je 18 mikronů, což zvyšuje rychlost posuvu pásky na 33,82 mm/s,
změnil se však typ pásky na MP (Metal Particle), která je oproti ME
trvanlivější a odolnější. Právě odolnost pásky vůči vnějším vlivům je při
častém používání důležitým faktorem v oblasti zpravodajství, kam DVCAM i DVCPRO
směřují. Maximální délka záznamu na jednu standardní DVCPRO kazetu činí 123
minut (což je o více jak hodinu méně než konkurenční DVCAM) a 63 minut na mini
DV kazetu. Kamkordéry mohou používat oba typy kazet.
MP pásky disponují kromě příčných stop i stopami podélnými, do nichž DVCPRO
ukládá řadu informací. Za prvé je to CUE track, což je vlastně další
audiostopa, která slouží pro odposlech audia během přetáčení pásky (to je velmi
důležité při hledání místa střihu). Druhou podélnou stopou je CTL track, která
obsahuje dodatečné informace pro rychlé a přesné přetáčení a vyhledávání na
pásce. DVCPRO rekordéry dokáží přehrávat DV i DVCAM kazety. Stejně jako DVCAM
disponuje i DVCPRO svou variantou SDI pro přenos dat čtyřnásobnou rychlostí.
Tentokrát se rozhraní nazývá CSDI (Compressed Serial Digital Interface). Opět
jako u DVCAM je odstraněn problém DV s nesynchronním zvukem.
DVCPRO 50 Ačkoli přineslo DVCPRO řadu vylepšení oproti DV standardu, tak přeci
jen stejně jako DVCAM nedostačovalo pro nasazení, kde jsou skutečně výjimečné
nároky na kvalitu zdrojových záběrů, např. náročné kompozice a speciální
efekty. V této oblasti stále kraloval Digital Betacam. A tak se u Panasonicu
rozhodli pro upgrade svého dosavadního digitálního formátu a zvolili k tomu
cestu nejmenšího odporu: zdvojnásobili rychlost posuvu pásky, čímž
zdvojnásobili datový tok při použití běžné DVCPRO pásky (dvojnásobná rychlost s
sebou nese pochopitelně daň v podobě poloviční délky záznamu při stejném typu
kazety). Tyto změny měly samozřejmě pozitivní vliv na kvalitu záznamu: komprese
videa je již pouze 3,3 : 1 při vzorkování obrazu 4 : 2 : 2 oproti kompresi 5 :
1 a vzorkování 4 : 1 : 1 (popř. 4 : 2 : 0) u DV, DVCAM a DVCPRO. Změny se
pochopitelně dotkly i zvuku, DVCPRO 50 již disponuje dvěma 16bit 48kHz
stereokanály.
Ovšem ani po tomto drastickém zvýšení kvality se stále DVCPRO 50 nemůže
vyrovnat Digital Betacamu, ten totiž disponuje zatím nepřekonanou kvalitou
obrazu s kompresí pouze 1,77 : 1, vzorkováním 4 : 2 : 2 a pozor! 10bitovými
barvami (oproti 8bit barvám u všech ostatních formátů). Uvedených 8 (10) bitů
se samozřejmě vztahuje na každou složku zvlášť, a nikoli na všechny dohromady.
Digital-S proprietární formát JVC, který nabízí téměř shodné charakteristiky
záznamu jako předešlé DVCPRO 50. Komprese 3,3 : 1 při vzorkování 4 : 2 : 2, dva
16bit 48kHz stereokanály, dvě lineární analogové audiostopy a jedna lineární
kontrolní stopa. Změna nastává u typu použité pásky, ten má šířku celých 1/2"
na rozdíl od 1/4" DVCPRO (50). Pásek je uložen v kazetě ne nepodobné VHS, a
některé Digital-S dokonce dokáží přehrávat S-VHS kazety. Maximální délka
záznamu na jednu kazetu činí 104 minut, což je plný dvojnásobek ve srovnání s
DVCPRO 50.
Betacam SX tento formát se poněkud vymyká z řady pžedchozích, a to zejména díky
použitému typu komprese. Betacam SX totiž není jen dalším derivátem DV, nýbrž
přichází s vlastním kompresním algoritmem, jenž je založen na technologii
MPEG-2 jedná se o interframe kompresi, která bere do úvahy předchozí i
následující snímky. Betacam SX se nesnaží být přímou konkurencí pro DVCAM či
DVCPRO (ze strany Sony by to znamenalo vnitrofiremní konkurenci). S nasazením
Betacamu SX se počítá zejména pro satelitní vysílání (které probíhá ve formátu
MPEG-2).
Betacam SX má totiž mezi digitálními formáty jednu vlastnost, jež po určitou
dobu přechodu od analogového záznamu k digitálnímu může pro potenciální
investory do této technologie znamenat mnoho. Onou unikátní vlastností je
kompatibilita s formátem Betacam SP znamená to, že dosavadní studia, která jsou
vybavena převážně Betacam SP technikou, nemusí provést změnu technologie naráz,
ale mohou je používat společně.
Z technických parametrů Betacamu SX stojí mimo použité komprese za zmínku i
velikost datového toku, která činí pouhých 18 MB/s, data se zaznamenávají na
1/2" pásku (oproti 1/4" páskám u většiny předchozích formátů), komprese 10 : 1
při vzorkování 4 : 2 : 2. Na jednu kazetu se vejde maximálně 60 minut záznamu,
což je dvojnásobná délka v porovnání s dosavadním standardem Betacam SP. Sony o
svém formátu tvrdí, že díky interframe kompresi dosahuje nízkého datového toku,
a netrpí přitom kvalita obrazu.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU