problematiku probírají již několik let, pomalu, ale neustále. Věc ochrany
autorských práv ve světě IT je nesmrtelným tématem. Soudní causy,
protikopírovací technologie, postupy na jejich odstranění. To vše dává
dohromady informační chaos, ve kterém se vytrácejí některá zajímavá fakta.
Pojďme se na ně dnes podívat.
Aplikace, data, vlastnictví
Intelektuální vlastnictví, tedy vlastně obecná informace, kterou někdo
vytvořil, se od libovolné jiné formy vlastnictví liší v jednom zásadním
aspektu. Zatímco krádež fyzické věci je zcela jasně definována, krádež
informace podle zažité definice krádeží není. Když vezmu něco, co patří někomu
jinému, skutečný majitel to nemůže používat. Když si ale přivlastním informaci,
kterou pouze okopíruji, původního majitele o ni nepřipravím. Jestliže však
skutečný majitel práv k informaci za její poskytnutí požaduje nějakou formu
protihodnoty, vytvořením černé kopie o tuto protihodnotu přichází. I tak je ale
intelektuální krádež, pokud není provedena za účelem vlastního zisku,
přinejmenším diskutovatelným problémem. Nejde o to, co říká psané právo, ale
spíše o realitu práva žitého.
Když se u nás objevily první široce dostupné počítače, neměl téměř nikdo z
jejich uživatelů o autorských právech a povinnostech spojených s užíváním
jejich softwaru žádné ponětí. Počítač sám byl značnou investicí a bral se jako
kus železa, jemuž je nutno vtisknout duši. Sehnat zajímavý program nebo hru
bylo náročné, když se to podařilo, pak cena času a snahy při shánění
představovala investici. Dávat za software peníze bylo, a pro mnoho uživatelů
je dodnes něčím obskurním, téměř nepředstavitelným.
Autoři a distributoři se pochopitelně bránili. Už software, který se k nám
dostával, případně u nás vznikal na počátku devadesátých let, byl primitivním
způsobem chráněn proti okopírování. Běžné aplikace vyžadovaly sériové číslo,
drahé a vysoce specializované programy pak různé hardwarové klíče. Přesto se
kopírovalo dál.
Určitou, mylnou naději konce softwarového pirátství představoval na celém světě
nástup médií CD-ROM na místo do poloviny devadesátých let nejrozšířenějších, a
jediných možných disket. Obrovská kapacita kompaktního disku v podstatě
znemožňovala jeho překopírování na velký počet malých disket. CD-ROM navíc mohl
obsahovat informace jiného charakteru než jen programy a jejich data. Na
monitory počítačů, postupně s jejich technickým vývojem, vstoupily pohyblivé
obrázky a z reproduktorů se ozvala skutečná digitalizovaná hudba. Množství
druhů informací zprostředkovaných IT se zvýšilo.
Nástup zapisovacích CD mechanik, vypalovaček, a postupný pokles jejich ceny i
ceny prázdných médií zhatily všechny naděje na konec pirátství. Přítomnost
multimediálního obsahu navíc znásobila objem kopírovaných informací. Poslední
ranou byl nástup internetu. Velkého množství softwaru, hudby, filmů, ale i
dokumentů, které lze ilegálně, avšak snadno stahovat, nebo sdílet s ostatními
uživateli. Představa, že okopírování není krádeží, zůstala v lidech stále.
Paradoxně, všechny snahy o ochranu před takovým kopírováním mají spíše tendenci
je posilovat, než potlačovat.
Ignorace, boj a rezistence
Téměř každý člověk v západním světě poslouchá každý den hudbu. Z rádia, CD
disků, kazet. Ze všech těchto médií ji může uchovávat, kopírovat, zaznamenávat.
Hudba je informace, a jako k informaci je nutné k ní přistupovat. Prodej,
respektive licencování hudby je ale obchodem, který má miliardový obrat.
Zatímco nahrávání rozhlasového vysílání nebo kopírování kazet přecházely
posledních deset let firmy živící se prodejem hudby v tichosti, nemaje s tím co
udělat, šíření na internetu ve velkém měřítku je vytrhlo z letargie.
Specializované servery, konference a samozřejmě systémy sdílení vyvolaly vlnu
boje proti intelektuálním krádežím.
Softwarové společnosti se s určitou mírou pirátství, tedy ilegálního kopírování
svých produktů, smířily. Počáteční ochrany pomocí sériového čísla ztratily svůj
původní účel. Toto číslo, nebo spíše klíč, plní posledních několik let už jen
identifikační úlohu. Ukázalo se totiž, že proti činnosti jednotlivců a skupin,
které jak sériové číslo, tak další formy ochrany kopií aplikací cíleně
likvidují, není žádná efektivní obrana. Přesto si kvalitní software své kupce
nachází. Většina zisků ze softwaru navíc přichází z licencí nakoupených
firmami. Ty si dnes již pirátství příliš nedovolí, je to pro ně riskantní.
Většina hudby naopak končí u koncových uživatelů. Ti si dnes mohou vybrat.
Jednou možností je nákup kompaktního disku s hudbou, rozuměj informací, která
je zajímá. Další alternativou je vytvořit si kopii od někoho, kdo již stejný
disk vlastní. Mnohem levněji a přitom beze ztráty kvality. Takové šíření je
ovšem teritoriálně omezené. Může se dít jedině mezi známými, nebo alespoň
lidmi, kteří musí přijít do nějaké formy vzájemného kontaktu. A proto se nemůže
dít v masovém měřítku.
Formát MP3 a formy jeho šíření pomocí internetu proto představovaly revoluci.
Informace hudba se najednou stala skladnou, snadno přenosnou, snadno dostupnou.
Kvůli technickým, spíše nesrovnalostem než chybám, bylo MP3 ovšem dlouho
označováno za formát vyvrhelů a také za deformaci, která kazí kvalitu toho, co
uchovává, totiž zvuku.
Když se hudební vydavatelé pustili do soustavného boje proti ilegálnímu šíření
nahrávek, bylo už pozdě. MP3 je podporováno domácí elektronikou, přehrávají je
osobní přehrávače CD, hi-fi věže. I počítač se stal spíše multimediálním
centrem v podstatě o kapacitě domácího kina, než suchým "počítajícím" strojem.
Lze říci, že většina hardwaru a multimediálního softwaru, který se dnes
prodává, s informačním pirátstvím do jisté míry počítá. Proč by například
zapisovací CD mechaniku potřeboval někdo, kdo pracuje s malým množstvím
informací? Proč by si MP3 přehrávač koupil někdo, kdo není audiofilem a nemá
doma ohromnou sbírku zvukových CD? Proč by se prodávala velká množství
prázdných CD-R médií?
Ochrany a neochrany
Takzvaná chráněná CD jsou v oblasti kopírování informací v poslední době
tématem číslo jedna. Ve světě i u nás existují dokonce speciální časopisy,
které se věnují rozmnožování informací, a které se zabývají mimo jiné
obcházením ochran. Princip ochrany je jednoduchý. Umožnit přehrání obsahu
média, ale neumožnit vytvoření jeho kopie. Stejně tak jako je tento princip
prostý, je i absolutně nedosažitelný. Technologie jako Cactus Data Shield (v
různých verzích), nebo Key2Audio sice brání do jisté míry vytvoření identické
kopie obsahu CD a jeho převedení do formátu snadno manipulovatelných souborů.
Na druhé straně ale ignorují zásadní fakt. Informace, která má povahu zvuku
nebo obrazu, je ve své podstatě informací analogovou. I kdyby se podařilo
zabránit digitálnímu kopírování nebo manipulaci s informací na digitální
úrovni, s finálním zobrazením nelze dělat nic. Právě proto je boj o
nekopírovatelné CD nebo DVD vlastně dopředu prohraný.
Na druhé straně stojí dnes pokusy o pronájem informací prostřednictvím
internetu. Existující půjčovny hudby, filmů a také softwaru, hlavně her jsou
zatím velmi omezené. V podstatě se dá říct, že obsluhují pouze zákazníky z USA,
Kanady a i tak s množstvím problémů. Legálně a za nevelký poplatek si
zpřístupnit například nové hudební album je navíc technicky složité. Soubory
chrání systémy ochrany digitálních práv, DRM. Ty komplikují nakládání s nimi i
v rámci licence. MP3 jsou naproti tomu flexibilní, relativně kvalitní a snadno
dostupné. Snahy jak o omezování uživatele, tak o nabízení alternativních řešení
při legálním přístupu k informacím tak prozatím končí spíše fiaskem než
pozitivně. Může se to někdy změnit?
Práva v zajetí PC
Už několik let se hovoří o možnostech digitálních domácností. Počítač PC, v
současné době jednotné centrum pro používání aplikací, hraní her, sledování
videa a poslechu hudby, má být zatlačen do pozadí. Na jeho místo mají nastoupit
více specializovaná zařízení. Tato koncepce slaví jisté úspěchy na poli her.
Konzole jako Sony Playstation I a II, Microsoft Xbox a další, které se v Evropě
prozatím moc neujaly, slibují snadnou a rychlou zábavu. V pozadí za těmito
marketingovými hesly stojí prostá skutečnost. Koncepce PC, nejrozšířenější
počítačové platformy, znemožňuje účinnou ochranu digitálních práv. Dnes
neexistuje systém, který by dokázal ochránit digitální informaci před
okopírováním. Mimo to ani není prognóza, která by při zachování platformy PC,
tak jak ji známe, takový systém předpovídala. Směrování uživatelského systému k
víceméně jednoúčelovým zařízením vystavěným na jiných platformách je vlastně
krokem stranou. Jestliže nejde vykrádání intelektuálního vlastnictví zabránit
na majoritní platformě, vytvoří se jiná. I tyto pokusy vyznívají do prázdna.
Platformy jsou buďto nevyužívané, jejich ochrana je prolomena a ke kopírování
se využívá konvenční počítač, nebo dokonce dochází k úplnému rozvrácení jejich
technické podstaty. Příkladem toho druhého je právě konzole firmy Sony a
hackovací ModChip. Ten úspěšně prolamuje její ochranu a umožňuje spouštět kopie
originálních CD, připravených na PC. V případě konzole Microsoftu šli útočníci
na bezpečnost zařízení tak daleko, že přístroj lze za určitých okolností v
klasický počítač přímo proměnit.
Existuje ale ještě jiná snaha. Společnosti, které se zásadním způsobem podílejí
na vývoji platformy PC, Intel, AMD a Microsoft, nedávno ohlásily iniciativu,
jež by měla značně posílit možnosti využití systémů DRM. Ochrana práv by měla
být napříště integrována jak do hardwaru, tak do operačního systému a
systémového softwaru. Prakticky by to vypadalo tak, že zatímco zvukové CD by na
počítači bylo možné přehrát, pokus o jeho okopírování by byl přímo na systémové
úrovni zablokován. Totéž by platilo pro sdílení dat po internetu, jejich
poskytování po lokální síti a pro mnoho dalších možností, které si dnes ještě
možná ani neumíme představit.
Je třeba říci, že o něco podobného se společnost Intel už jednou pokusila.
Procesory Pentium III obsahovaly unikátní identifikační řetězec. Ten měl
pomáhat při on-line komunikaci a také se podílet na DRM. Odpor, který se zvedl
mezi zákazníky na celém světě, byl ale tak veliký, že Intel doplnil zmíněný
řetězec o možnost zakázání jeho používání. Tím celá aktivita skončila. Obecně
se má za to, že radikální zásah do struktury PC, a integrace společného
managementu autorských práv by takovým zásahem byla, nemá příliš velkou šanci
na úspěch. Uživatelé by byli omezeni v tom, co dnes považují za normální.
Prakticky by jim neustále stál za zády nějaký systém, nebo přímo jeho lidská
obsluha, který by mohl sledovat, co dělají, respektive o co se pokoušejí.
Možná, že to zní až příliš jako představa George Orwella, nicméně současný
záměr takový doopravdy je.
Ztráty?
Dodavatelé obsahu, hudební vydavatelství, softwarové společnosti a filmoví
distributoři tvrdí, že kvůli ilegálnímu kopírování a především sdílení
přicházejí o částky v miliardách dolarů. To jsou na jedné straně velmi sporná
tvrzení, na druhé ovšem založená do značné míry na pravdě. Softwarové
společnosti, hlavně ty největší, se dávno přizpůsobily. Na poli multimediálního
obsahu je ovšem sváděn boj. Například celý hudební průmysl je globálně tažen
pěticí velkých vydavatelů. Ti se chovají, jako všechny mamutí společnosti,
zkostnatěle. Mají pravdu, že v případě kopírování jejich obsahu jsou v právu a
musí se bránit, metody kterými toho dosahují jsou ovšem jednak neúčinné, jednak
spekulativní. Integrace DRM systémů do konvenčních Audio CD například
představuje porušení formátu kompaktního disku, který je také chráněn patentem.
Hovořit o ztrátách z prodeje, způsobených ilegálním rozšiřováním, je navíc věcí
na hraně racionality, nejsou totiž zveřejňována všechna čísla a i na základě
těch dostupných lze vytvářet pouze odhady.
Konjunktura?
Existuje místo, ve kterém se část ekonomických teorií setkává s technickou
realitou prodeje informací. Toto místo se jmenuje behaviorální psychologie.
Tvrdí, že člověk je vlastně blackbox, černá krabice. Z jedné strany na něj
působí podněty, z druhé vycházejí jeho reakce. Pokud mu nabídneme zboží, koupí
si je. Pokud mu dáme příležitost získat stejné zboží bez placení, ukradne je.
Realita je ale jak se zdá složitější.
Skupiny protestující proti aktivitám ochránců práv v oblasti elektronického
distribuování informací považují tyto ochránce za ztělesnění všeho zla. Firmy,
které distribuce informací živí, pak vidí onoho pomyslného Ďábla ve špatně
zvládnutých zákaznících. Pravda se samozřejmě nenachází ani na jedné straně
houpačky, jejíž pohyb je až příliš tvořen soudními procesy, nesmyslnými
technologiemi a utopistickými vizemi ať již naprostého socialismu, nebo
elektronické zábavní a uživatelské diktatury.
Společnosti podnikající v oblasti distribuce informací chtějí přirozeně
vydělávat. Uživatelé chtějí mít přístup k informacím. Tento přístup má být
snadný, pohodlný a dodané informace musí být po stránce formální i obsahové
kvalitní.
Je velkou otázkou, zda se někdy podaří vytvořit takový bezpečný, pohodlný a
funkční formát distribuce digitálních informací, jakékoliv povahy. Na současné
platformě PC pravděpodobně ne. V budoucnu může vzniknout jiná platforma,
levnější, pohodlnější a přitom bezpečná. Pokud by se ji někomu podařilo
navrhnout a zároveň vymyslet systém, který by umožnil její rychlé rozšíření,
zřejmě by se dotyčný stal velmi rychle miliardářem. Momentálně je bezpečná
ochrana elektronických dat skutečně pouze utopií, se kterou nic nezmůžou ani
DRM systémy, ani snahy o prosazení konzolí, ani represe. Jediné, co mohou
distributoři udělat, je prosazovat své placené kanály kvalitou. Dávat oproti
systémům sdílení nebo možností kopírovat média něco navíc. Jednak kvalitu,
jednak doplňkové služby. Přesvědčit zákazníka, protože žádný donucovací
prostředek to nedokáže. Teprve pak mohou být spokojeni všichni.
Co to je?
DRM Digital Rights Management
Systémy, které mají za úkol ověřovat platnost licencí pro digitální informaci.
Jsou založeny na šifrování, ověřování elektronických podpisů, na časových a
hardwarových omezeních. Mají umožnit bezpečné šíření především filmů, zvukových
nahrávek, ale také softwaru pomocí komunikační sítě. Na druhé straně však
představují omezení uživatelů a ti je prozatím příliš neakceptují. Reálně jsou
totiž snadněji dostupné formáty, které nic takového neobsahují.
Informační pirátství
Ne každá vytvořená kopie informace musí být nutně kopií ilegální. Majitel
legální kopie média s nějakou informací (softwarem, hudbou, filmem) má ve
většině civilizovaných zemí právo na vytvoření kopie záložní. Tento prvek má
být doplněn i do kontroverzního amerického zákona DMCA. Mimo to lze volně šířit
ty informace, u kterých to umožnil majitel jejich autorských práv, u nichž tato
práva již vypršela, nebo která jim vůbec nepodléhají. Rozeznat legální kopii od
ilegální je tak poměrně obtížné, a ochrana proti kopírování to spíše ještě
komplikuje.
Podívejte se
www.cdr.cz - Server, který se zabývá mimo jiné kopírováním informací a
ochrannými mechanismy
www.riaa.org - Organizace chránící autorská práva amerických hudebních umělců.
Patří mezi nejagresivnější a nejčastěji kritizovanou
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU