Devil May Cry 4

Láska, nenávist a démoni na každém krokuS čerty nejsou žerty, ale co teprve s démony? Z nich by si nadělal do bot i slavný Nebojsa, a ten má pro strach uděláno jaksi od přírody. Pokud by se v našem okolí náhodou objevil nějaký démon (toho alkoholového nepočítáme, je to veskrze příjemný chlapík), okamžitě bychom žhavili linky do Capcomu, kde se na hubení podobných bestií již pár let specializují a jde jim to pěkně od ruky. Skvělé reference měl dosud na svědomí frajer Dante, ale nedávno se k nám doneslo, že mají další eso v rukávu. Mladíček Nero sice nemá zrovna nejlepší způsoby a patří mezi typy, kterým by slušný člověk na potkání s chutí vlepil jednu výchovnou – jen tak pro sichr, však víme. Ale tentokrát by to nebylo nejšťastnější. Mohlo by se totiž lehce stát, že si to vezme osobně a vykuchá vás rychleji než londýnský Rozparovač na steroidech. Je prý tak trochu démon.

Nero vs. Dante

Série Devil May Cry pevně zakořenila na PlayStation 2 a přestože se třetí díl objevil i mezi počítačovými maniaky, konzolové prostředí mu zkrátka sedlo mnohem lépe než klávesnice a monitor. Vývojáři by však byli sami proti sobě, kdyby nejnovější pokračování cílili pouze na next-gen mašinku od Sony. Více platforem znamená více spokojených zákazníků a především více zlaťáků, jež hýbou nejen naší politickou scénou. Devil May Cry 4 tedy vychází pro PlayStati-on 3 i Xbox 360 a na své si přijdou též PC hráči, kteří budou za pozdější vydání (bohužel až v květnu) odškodněni českou lokalizací. Legendární démonobijec Dante si tak razí cestu na nové herní konzoly a zástupy fanoušků zcela právem očekávají revoluci či jakýsi pomyslný zlom, který by Devil May Cry katapultoval do další herní roviny. A jak už to v podobných případech bývá, ani teď se žádná revoluce nekoná, což nám však ve výsledku nijak nevadilo.
Dante to totiž opět rozjíždí ve velkém, a přestože tentokrát není středem pozornosti jako obvykle, neztrácí nic ze svého nezapomenutelného šarmu. Možná mu to přece jen trochu leží v žaludku, jelikož se hned na začátku pouští s novým hrdinou do křížku, ale má k tomu své důvody. Ostatně, pokud si vyšetříte zhruba dvanáct hodin a kampaní se poctivě prokoušete, dáte nám za pravdu. To je také vše, co vám k příběhu povíme, neboť jeho odhalování je jedním z nosných pilířů hry a udrží vás v tolik potřebném napětí. Mladík Nero s podivnou démonickou rukou pronásleduje „neznámého“ cizince, který uprostřed mše zákeřně popravil představeného svatého řádu. Jakou úlohu tu Dante hraje? Přeběhl snad na druhou stranu barikády?

Bravurní prezentace

Hra servíruje dvacet misí a zhruba v polovině nováčka Nera vystřídá charismatický Dante. Nový hrdina přináší do hry svěží vítr i odlišný bojový styl a starý známý bijec se stará o uspokojení těch nejtajnějších choutek skalních fanoušků série. Vždyť jaký by to byl Devil May Cry, kdyby v něm Dante nepředvedl některý ze svých kousků? Jak bychom se cítili, kdyby se pekelným stvůrám nevysmál do očí s takovou grácií, že vám i v tom nejvypjatějším okamžiku zaručeně zvedne náladu a přesvědčí chmurné obecenstvo, že naděje stále umírá poslední? Bez Danta by to zkrátka nebylo ono, ale své pevné místo si zde obhájil i Nero, jemuž tak patří velký potlesk. Po závěrečných titulcích se nemůžeme dočkat, při jaké příležitosti se tito dva hrdinové opět setkají. Další Devil May Cry si už zkrátka bez Nera nedokážeme představit.
Zásluhu na tom však nemá pouze vynikající soubojový systém, díky kterému je způsob hry za každou z postav zcela odlišný, ale i úchvatné filmečky, jimiž je Devil May Cry 4 doslova prošpikován. Zběsilá akce plynule přechází v dech beroucí animace s takovým střihem, který rozněžní nejednoho filmového režiséra. Nechybí vypjaté akční momenty, bojové šílenství střídají pocity zmaru a o slovo se hlásí i láska a slzičky. Capcom zkrátka moc dobře ví, na jakou strunu uhodit, a odsouvá všechny machistické akce do pozadí – vyzrálý hráč nepotřebuje bezcitnou bandu svalovců s tupými hláškami a bez špetky rozumu. A oba bělovlasí krotitelé démonů mají charisma na rozdávání, i když Nero se ještě nedokázal se svými nadpřirozenými schopnostmi pořádně popasovat a dává to svým chováním patřičně najevo.

Balet s démony

Devil May Cry 4 přichází s lety vybroušeným soubojovým systémem, proti němuž vypadá i vychvalovaný Heavenly Sword s různými bojovými styly a množstvím ukázkových komb jako chudý příbuzný. Vývojáři si navíc pohráli s obtížností a zpřístupnili hru i začínajícím dobrodruhům, kteří si situaci mohou zjednodušit automatickým prováděním vhodných bojových kombinací pouze zběsilým mačkáním příslušných útočných tlačítek. Na své si ovšem pochopitelně přijdou i skalní fanoušci celé akční série, pro něž bude nový Devil May Cry solidní výzvou, zvláště při plnění bonusových misí s pekelně tuhým obsahem (pozor na srdeční příhodu!). Dalším uživatelsky příjemným prvkem je možnost libovolného zrušení zvolených specializací a následného výběru jiných smrtících či akrobatických kousků. Za každou misi jste totiž přísně hodnoceni v několika kategoriích (čas dokončení, množství sebraných „orbů“ nebo počet stylových bodů, jež získáváte za efektní likvidaci nepřátel) a podle výsledné známky pak získáváte příslušný počet duší, jež směníte za různá bojová komba, upgrady zbraní či speciální schopnosti.
Hraní s Nerem může být pro znalce předchozích dílů zpočátku trochu nezvyklé, neboť se předvádí ve zcela jiném stylu než Dante. Pravda, třímá svůj meč Red Queen, kvér i Yamato jako vlastní variaci berserkového Devil Triggeru mistra Danta, ale veškerá taktika se točí kolem jeho pravačky, jež má do normálního stavu hodně daleko. Schopnost speciálního Devil Bringeru tak využijete především k rychlému přesunu k nepřátelům, kdy menší démony Nero přetáhne k sobě a k těm větším hejskům se přitáhne sám. Skutečný masakr tak začíná ve chvíli, kdy se na scénu dostanou okřídlené bestie, k nimž se postava s vaší pomocí vytáhne a začne je cupovat ve vzduchu. Počítejte s tím, že Nerův bojový styl je silně návykový a jakmile jej vystřídá druhý borec, bude vám jeho „chňapák“ značně chybět. Po chvíli vzájemného oťukávání ale nakonec najdete společnou řeč i s Dantem, který se vám bohatě odmění několika vlastními bojovými styly (Trickster, Sword Master, Gunslinger, Royal Guard a Dark Slayer) a bohatou řeznickou výbavou – třeba základní meč Dark Slayer, střelné zbraně (např. známé Ebony & Ivory) a speciality jako Lucifer, Gilgamesh nebo Pandora.

To nejlepší na konec

Oba borci tedy nabízejí široký prostor pro opakované hraní na vyšší obtížnost nebo jen tak pro radost, jelikož tak propracovaný soubojový systém vám napoprvé nepředvede zdaleka všechno. S nepřáteli můžete tančit mnoha různými způsoby, a jakmile se vám ovládání dostane pěkně do ruky, budete toho i s radostí využívat. Samostatnou kapitolou jsou pak souboje s bossy, kteří vám čas od času zkříží cestu. I když se budete rozplývat nad ohnivým Berialem, který občas zajde na pivo s Balrogem (Gandalfa prý s sebou ze zásady neberou), nebo nad přerostlou hadicí Echidnou se slabostí pro orchideje, to nejlepší vás čeká na konci a právě díky naprosto úchvatnému souboji s obrovskou oživlou sochou odpustíte autorům i fakt, že druhá polovina hry v podstatě recykluje předchozí mise. Dante totiž pozpátku prochází stejnými lokacemi a až na pár drobných změn se potkává se stejnými nepřáteli. Na zásadní kritiku se v tomto případě nezmůžeme, jelikož odlišný soubojový systém a zástup skvělých filmečků stále drží hráče v šachu, ale další originální prostředí a noví nepřátelé by hodnocení jistě přiblížili k poslední metě. Vývojáři ve většině lokací rovněž pracují pouze se statickou kamerou, což v dnešní době zamrzí dvojnásob, zvláště když jde o third person akci s důrazem na vybroušenou porcovačku. S tím ostatně souvisí i úchvatné grafické zpracování, jež by si rozhodně zasloužilo volný rozhled. Devil May Cry 4 se tak i přesto řadí ve svém žánru ke špičce a v současném herním suchu září na konzolách jako jasná hvězda. Otázkou zůstává, zda si stejně povede i v PC verzi, kde jej může lehce pohřbít nepovedené ovládání. Necháme se překvapit…