dětí v rodinách, bude třeba v každém bytě či domě i dětského pokoje, nebo ještě
lépe dětských pokojů. Jen se s tím smiřte, děti byly, jsou a budou. A rozlučte
se jednou provždy s tou filmovou fantasmagorickou představou o tom, že by někdo
mohl z dospělého člověka naklonovat zase dospělého člověka.
Dospělého člověka bude vždy třeba vypiplat z toho maličkatého, ubrečeného,
ublinkaného a věčně počuraného a pokaděného tvorečka, který se po krátkém čase
promění v bytost naprosto nevypočitatelnou, nepřehlédnutelnou a neustále na
sebe upozorňující, a až za dlouhou, předlouhou dobu v člověka samostatně a
prospěšně uvažujícího. (A to zdaleka ne ve všech případech.) Autor tohoto
článku by mohl vyprávět o rozličných dovednostech nedospělých jedinců v
domácnosti, ale o tom tento text být nemá. Podívejme se raději blíže na otázku
území těchto malých ničemných záškodníků a na to, jak bude dětský pokoj v
budoucnu vypadat.
Dětský pokoj je pravděpodobně nejnestálejší záležitostí bytu. V závislosti na
tom, jak se děti vyvíjejí a dospívají, vyžaduje jejich pokoj neustálé úpravy a
upgrady. Zjednodušme si celý dětský vývoj na dvě fáze: nesamostatná fáze a fáze
osamostatňování.
V nesamostatné fázi dětského života je třeba děti neustále hlídat, chránit,
opečovávat a přepočítávat. Nejlepším řešením, jak se z toho úplně nezbláznit,
je pořídit si alespoň na částečný úvazek slečnu na hlídání. Taková slečna na
hlídání vás přijde už dnes na pěkné peníze, a navíc nikdy nemáte jistotu, že
padnete na osobu spolehlivou a ve všech směrech vyhovující.
Což takhle nahradit slečnu na hlídání robotem? Zdá se vám to nelidské? Proč?
Robot může být kopií člověka na první pohled hodného, milého, přátelského. Asi
nejpraktičtější by byla kopie matky, otce, babičky či dědy. Může vypadat a
chovat se naprosto lidsky, vždyť dítě ani nemusí poznat, že je v péči stroje,
nikoli člověka. Alespoň ze začátku by mohla být pro dítě iluze dokonalá. Určitě
vznikne nějaká liga na ochranu dětí a dětských práv, která nám bude nakazovat,
na jak dlouho a jak často lze robota využívat, o tom nepochybujeme. Ale i kdyby
nám to bylo dovoleno na pár hodin denně, my, prokletí rodičové, budeme vděční.
V tom nejmladším věku děti většinu času prospí. Na to, aby vyplašení rodiče
věděli, že jejich dítě stále dýchá, nebrečí a nic mu nechybí, ještě robota
nepotřebují. Na to stačí kamera, která zprostředkuje obraz a zvuk a na druhé
straně kvalitní přijímač, ze kterého bude jasné, co se dítěti a v jeho
bezprostřední blízkosti děje.
Po tomto časovém období přichází doba objevů a čím dál rychlejšího
přemisťování. Dítě vyžaduje množství hraček, které si potřebuje osahat,
okousat, zčásti demolovat a přetvářet. Jenomže: kdo to má pořád uklízet? A tady
už přichází na scénu robot. Robot uklízí, dezinfikuje, komunikuje s dítětem i
rodiči a ovládá další domácí spotřebiče například pračku, sušičku a vysavač.
Vysavač bude bezdrátový, nehlučný a naprosto samostatný. Už v dnešní době
můžeme takový vysavač mít první sériově vyráběný samostatný vysavač Electrolux
Trilobit, jehož si více všímáme v oddíle věnovaném kuchyni, sám vyluxuje
vytyčený prostor a sám se vrátí do nabíječky. V budoucnu by měl zvládnout i
vysušit mokrá místa a sám se vyprázdnit.
Zpátky k samotnému robotu. Robot bude provázet dítě nejen po jeho dětském
pokoji, bude s ním i navštěvovat školu. Autor tohoto článku pochybuje, že by se
jednou mohlo vzdělávání dětí přesunout ze školních lavic do domácího prostředí.
A tak se velmi, velmi pozvolna dostáváme k fázi dětského osamostatňování, za
které si dovoluji považovat předškolní a školní léta. V této fázi dítě
potřebuje větší množství zábavy, podnětů a vzdělávání. Zapomeňte na psací stůl
a počítač. Už jste slyšeli o projektu Pogo? Tak něco na ten způsob by to mělo
být. Děti potřebují kreativně tvořit, využívat přitom všechny své smysly, mít
dostatek prostoru, inspirace a také zpětnou vazbu. Centrem dětského pokoje se
stane jakási 3D dílna, ve které děti budou moci malovat, pracovat s různými
materiály, fotografovat, nahrávat zvuk i obraz, dělit se o své zážitky a
dovednosti s jinými.
Na stejné 3D zařízení se nejspíše přenesou i všechny dětské televizní kanály i
herní konzole. Děti budou moci bez jakýchkoli tlačítek, pouhými hlasovými
příkazy či gesty přepínat televizní programy a ovládat hry, brouzdat po
internetu a dalších sítích budoucnosti, vyhledávat potřebné informace, kontakty
či komunikovat se svojí komunitou. Autor tohoto článku si mohl na vlastní kůži
vyzkoušet PlayStation2 s kamerou, která přenese obraz hráče na obrazovku a
pomocí které je možné fyzicky se zapojovat do různých her a interaktivně
zneškodňovat nindži, cvičit si postřeh i fantazii. Musím přiznat, že mě
uspokojilo, že jsem se musel namáhat i fyzicky a že jsem neodcházel od hry se
ztuhlými zády a očima podrážděnýma od světla obrazovky a věřím, že tak nějak by
mohly vypadat i hry budoucnosti pro děti.
Ani v budoucnosti by se však děti neměly vyhýbat kontaktu s přírodou. Jak je
tam dostat? Kapesním konzolím zřejmě nikdy neodzvoní. Ať už budou spojeny s
telefonem, rádiem a televizí či nikoliv, nejdůležitější bude jejich velikost.
Na cestách za přírodou tak budou děti vždy duchem nepřítomny tak, jak tomu bylo
dosud. Budou poslouchat hudbu, dívat se na oblíbené filmy, pařit hry a jen
nerady budou vystupovat z dopravního prostředku bez své kapesní konzole.
Ještě se na chvilku vraťme z přírody do domu a do dětského pokoje. Jak už bylo
řečeno na začátku, dětský pokoj bude pravděpodobně nejnestálejší záležitostí
bytu. A tak se přirozeně stane, že bude třeba odstranit 3D dílnu a nainstalovat
nějaký nejnižší stupeň studovny. (Při tom však bude stále třeba robota i jeho
funkcí uklízecích, dezinfikačních a organizačních nadále bude řídit další
domácí spotřebiče, které se budou na péči o výrostka podílet.)
Nejnižším stupněm studovny nazýváme určité pracovní místo, které bude zároveň
knihovnou (nikoliv s knížkami, ale virtuální, pochopitelně), komunikátorem i
trenažérem různých dovedností, například řidičských ať už půjde o řízení
čehokoliv, co bude považováno za dopravní prostředek dále dovedností odborných:
říkejme tomu třeba příprava na budoucí profesi.
Dotykovým displejům a klapajícím klávesnicím bude konec. Myslíte si, že bude
vše promítáno trojrozměrně a podobně jako v 3D dílně bude dítě ovládat jakési
multifunkční zařízení, za pomocí kterého nadělá spousty nepořádku? Omyl.
Všechny informace mu budou promítány přímo na oční sítnici. Za pomocí hlasu a
gest si dítě zvolí studijní program, vybere jeho rychlost a přizpůsobí jej své
osobnosti. Program nebude ovládat dítě, dítě bude ovládat jej.
Nakonec musíme zmínit ještě hygienické zázemí dítěte. To bude pochopitelně
odděleno od hygienického zázemí dospělých. Na dětský pokoj bude navazovat kromě
dětské šatny i dětská toaleta. Při prvních krůčcích bude dítě doprovázet na
toaletu robot a bude na dítě dohlížet, aby se učilo hygienickým návykům.
Nejzajímavějším místem toalety bude bezpochyby zrcadlo nad umyvadlem. Prototyp
takového zrcadla již existuje v holandském Eindhovenu, kde společnost Royal
Philips Electronics před více než rokem oficiálně otevřela laboratoř HomeLab. V
tomto výzkumném zařízení si mohou děti i dospělí kromě dalších technologických
lahůdek vyzkoušet i čištění zubů před zvláštním zrcadlem. Zatímco dospělí mohou
sledovat nejnovější zprávy, pohyby na burze, předpověď počasí atd., děti se
budou moci při čištění zubů dívat nejen na nezáživnou, ale poučnou dentistickou
instruktáž, ale třeba i na svůj oblíbený kreslený seriál.
Jak zpříjemnit dětem (a nejen jim) sezení na záchodové míse? Se skvělým nápadem
přišla britská divize společnosti MSN, internetové odnože Microsoftu. Jejich
projekt iLoo je mobilní toaleta vybavená počítačem a připojením k internetu.
(Mateřský Microsoft nejprve po uveřejnění tiskové zprávy existenci konceptu
vehementně popíral a označil celou věc za výmysl a vtip. Později však přiznal,
že projekt on-lineové toalety existuje, ale její další vývoj byl zastaven,
protože neodpovídá představě Microsoftu o sebeprezentaci.) On-lineová toaleta
však bude jednoho krásného dne dokončena a nemůže se nestat více než vhodnou
součástí zázemí dětského pokoje.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU