Doom 3

P_Init: Checking cmd-line parameters...

V_Init: Allocate screens.

M_LoadDefaults: Load system defaults.

Z_Init: Init zone memory allocation daemon.

DPMI memory: 0xf00000, 0x800000 allocated for zone

W_Init: Init WADfiles.

adding doom1.wad

M_Init: Init miscellaneous info.

R_Init: Init DOOM refresh daemon – […… ]

Jste-li oftalmologové a máte-li mezi svými pacienty osoby, které před deseti lety vlastnily PC a holdovaly počítačovým hrám, setkáváte se při jejich vyšetřování s výše uvedenými řádky pravděpodobně velmi často. Jsou totiž nesmazatelně vypálené na jejich oční sítnici.

Pekelný král

Tehdejší tři-osm-šestky si se vším dávaly na čas, a tak není divu, že zoufalí hráči s pohledem zabořeným do monitoru v nebezpečně blízké vzdálenosti zoufale odpočítávali jednotlivé naskakující tečky a doufali, že už to nebude dlouho trvat. Že jejich utrpení brzy skončí. Že začnou rozsévat zkázu, zhoubu, smrt, prostě DOOM! Hře amerických id Software zkrátka vděčíme za kruhy pod očima, anorektické postavy i pleť barvy umrlčí šedi, neboť nás na několik dnů, týdnů a měsíců (někoho i na pár let) přikurtovala k židli a nutila k tak přízemní, avšak neskutečně zábavné činnosti, jako je kosení zástupů přisluhovačů pekla.

Doom se stal pojmem, legendou a na dlouhá léta opanoval trůn vyhrazený nejlepší akční hře všech dob a v očích mnoha – nás nevyjímaje – jej doposud neopustil. Zub času mu sice ubral na přitažlivosti, avšak ani husté pavučiny a holubí trus nedokázaly skrýt onu úžasně návykovou hratelnost. Pořád zde sedí, místo žezla brokovnici, hlavu impa v podpaždí, na hlavě korunu posázenou rohy kyberdémona a pod vousy se směje marným snahám o jeho svržení. Jenže teď, když se mu narodil syn, nenastal ten správný okamžik, aby předal vládu?

Ano, neskutečné se stalo skutečným, Doom má konečně dalšího potomka, váha 1,5 gigabajtu – je to macek! Ve většině zemí proběhl porod bez komplikací a dítě se má čile k světu, dokonce i u nás vyšlo s minimálním zpožděním. Ihned přispěchaly sudičky z významných herních magazínů a malého počastovaly dárky. Tu 94 procent, tam 93. Jen ty zlé, zapšklé staré panny dovolily si mu dát méně než 90. I my se vydali přivítat nového občánka do rodiny 3D akcí, a jestli vás zajímá, co jsme mu do života nadělili, mrkněte na konec recenze. Stála tedy ta čtyřletá muka během vývoje z embrya do finální podoby za to? Nebylo škoda slin, které nám ukapávaly při pohledu na úchvatné screenshoty a při sledování bombastických trailerů? Nemáme vyndat své nabušené grafické karty a omlátit si je o hlavu, neboť jsme peníze mohli investovat mnohem lépe? Stane se Doom 3 důstojným nástupcem nesmrtelného otce?

Zpátky na Mars

Jako u každého novorozence i u třetího Doomu jsme provedli důkladnou zdravotní prohlídku, abychom zjistili, co mu chybí či naopak přebývá. Výsledky nejsou až na pár výjimek nijak překvapivé. Začněme hlavou. Velikost mozkovny je standardní, šedá kůra nevykazuje žádné známky poškození, jen centrum fantazie je lehce zakrnělé. Obrázek si udělejte sami – jako náhrada za člena místních bezpečnostních složek přilétáte na Rudou planetu. Nemáte jméno, jen hodnost a tlumok s pár osobními krámy. Na lelkování však není čas, nadřízený seržant si žádá vaši přítomnost, a to JJTBMV čili Jak-Jen-To-Bude-Možné-Vojáku! Cestou na velitelství se ovšem jen těžko ubráníte několika zastávkám, abyste buďto obdivovali kovově chladné prostředí vědecké základny, nebo jen tak pozorovali místní cvrkot. Vědci v bílých pláštích ládují data do počítačů, údržbáři tlachají nad rozbitým potrubím, v kantýně obsluha hltá televizní zprávy a vojáci probírají uplynulou šichtu. Do toho ženský hlas sděluje důležitá oznámení a z reklamních panelů se linou ódy na vašeho zaměstnavatele, megakorporaci UAC.

Jako bychom tohle už někde viděli; čistě náhodou nás napadá třeba Half-Life. Paralela s příjezdem Gordona Freemana do komplexu Black Mesa je totiž poměrně zřetelná a i tady se po čase něco zatraceně podělá. A dost možná i někdo. V jednu chvíli se totiž celá základna ponoří do neproniknutelné tmy, ušní bubínky rozvibruje démonický smích a ve sluchátkách se začnou mísit statický šum, roztřesené hlasy zmatených kolegů, nahodilá střelba a výkřiky lidí svíjejících se v bolestivé agónii. A právě tohle je ten opravdový začátek! Až tady se začínají vykládat karty na stůl a věřte, že jich má hra v rukávu plno a skoro samé trumfy.

Kdo se bojí, nesmí do Doomu

Je jen škoda, že se jich zbaví poměrně brzo. Největším esem je ATMOSFÉRA. Ne atmosféra, ani Atmosféra, ale ATMOSFÉRA s velkým A, T, M, O, S, F, É, R i A. Nevíte, co se děje, není vidět na krok a někde umírají lidé. CVAK! Úzký kužel světla z příruční baterky ozařuje okolí, olizuje siluety okolních terminálů a pomáhá nalézt východ z místnosti. Po čase přece jen naskakuje nouzové osvětlení, ale to vám na klidu dvakrát nepřidá, neboť autoři začínají pomalu vybrnkávat na struny vašich napjatých nervů jednotlivé akordy. Podezřelé ruchy, vynechávající zářivky, plechy nečekaně odpadávající ze stropu a jiné „lekavky“. Postupně dochází i na první krvavé louže na podlaze, cákance krve na stěnách, zbytky lidských tkání a další výzdobu. Nebudete ochuzeni ani o pohupující se mrtvoly u stropu či těla mizející ve ventilačních šachtách. No a pak už je to jen krůček k setkání s první zrůdkou, která má část tohohle svinstva na svědomí.

Většina nepřátel, a že jich není málo, má ovšem špatný zlozvyk zjevovat se bez ohlášení, znenadání, ve chvílích, kdy to nejméně čekáte, a to se pak nelze divit, že i zkušený hráč lehce znervózní. No a co se stane lidem, kteří nemají svěrače pevně pod kontrolou, raději nerozmazávejme. Hrát však musíte v noci, nejlépe se sluchátky na uších, jinak to nemá cenu.

Za hranice všedních dní

Jak ubíhá čas, jak přibývají pomyslné zářezy na pažbách vašich zbraní a jak potkáváte nebožáky, kteří neměli to štěstí jako vy a jsou po smrti (v tom lepším případě) nebo neklidně čmuchají, kde by našli něco masitého k snědku (v tom horším případě), přibývá i počet nalezených záznamových disků, z nichž pomocí svého pédéáčka extrahujete data v podobě hlasových záznamů a e-mailů jejich původních uživatelů. Dozvídáte se jejich osudy, seznamujete s každodenními starostmi a postupně skládáte mozaiku událostí, které všemu přecházely. Zjistíte, že čelíte samotnému peklu, za jehož přítomností na základně stojí pravděpodobně pokusy s teleportací za zavřenými dveřmi laboratoří Delta, a že tomu hodně pomohl někdo z místních.

Vedle indicií souvisejících s příběhovou linií ovšem narazíte i na e-maily obsahující nabídku na koupi léků, výměnu názorů mezi šéfem a jeho líným podřízeným nebo třeba korespondenci o tom, jak naložit s nevyžádanou zásilkou řetězových pil. Často se jejich čtením dobře pobavíte a přitom to nijak nenarušuje jinak temný ráz celé hry. Čtení či poslech zpráv je také jedinou cestou, jak získat kódy k uzamčeným bednám, obsahujícím vše, bez čeho se správný mariňák na křížové výpravě neobejde. Tedy brnění, lékárničky a náboje.

Nová tvář klasiky

Mars, peklo, osamělý bojovník, na jehož bedrech spočívá osud celého lidstva. Teď už je vám snad jasné, že nový Doom je vlastně inkarnací staré dobré jedničky, oděný do moderního hávu a bazírující namísto frenetické akce na pozvolné gradaci napětí a houstnoucí atmosféře. Nic z výše uvedeného by ovšem nefungovalo, kdyby na vás prostředí nepůsobilo věrohodným dojmem a dovedně si nezahrávalo s vašimi smysly.

Srdce našeho drobečka je ovšem jako zvon, bodejť by taky ne, když je motorem celého dění a v id Softu mají na motory jednoho specialistu – Johna Carmacka. Renderovací engine rozpoutává na obrazovkách totální grafické orgie, vizuální hostinu, která nemá v dějinách obdoby. Snad každý screenshot, který típnete, lze považovat za samostatné umělecké dílo, a pokud by existovala herní obdoba galerie v Louvru, pak by obrázky z Doomu 3 zaujímaly čestná místa. Hra exceluje zejména v práci s osvětlením a dokonalým využitím technologie bump mappingu. Všechny příšery proto vypadají neuvěřitelně detailně a realisticky, ačkoliv počtem použitých polygonů rekordy netrhají. Taktéž okolí působí nesmírně plastickým dojmem, až máte pocit, že i ten nejmenší šroubek je 3D objekt; ve skutečnosti však jde jen o součást ploché textury. Samostatný komentář si určitě zaslouží postavy v těch několika málo in-game animacích, na které narazíte. Tak věrné zpracování lidské tváře se všemi detaily kůže, a to včetně drobných nedokonalostí jako pihy či jizvy, vás zvedne ze židle.

Dynamické osvětlení se sice pomalu stává běžným standardem áčkových her, nicméně i zde produkt id Softu válcuje veškerou konkurenci s výjimkou Far Cry. Všechny objekty vrhají věrné stíny. Každičký paprsek světla dopadá a láme se podle fyzikálních zákonů. Jestliže máte potvoru schovanou ve stínu, vidíte maximálně její žhnoucí oči. V okamžiku, kdy se přiblíží ke zdroji osvětlení, rozeznáte její kontury. Bude-li ve své cestě pokračovat, postupně se ze stínu vynoří v celé své kráse, přičemž roli hraje úhel i vzdálenost od zdroje. Příslušná bump mapa se pak postará o to, aby byl výsledek v každém okamžiku naprosto dokonalý.

Skvěle vypadá i zpracování baterky, s níž budete pročesávat temná zákoutí - a že je jich tu dost, snad netřeba dodávat. Dále jen telegraficky: záblesky ze zbraní osvětlující okolí, ohnivé firebally letící chodbou, tetelící se horký vzduch, znázornění tlakové vlny při výbuších nebo dokonale ztvárněné skleněné výplně, které lehce deformují obraz na druhé straně – to je jen stručný výčet dalších lahůdek. To vše ve spojení s výtečnými animacemi vytváří komplex, nad kterým se zmůžete jen na obdivné: Ty vole!

Mějte uši na stopkách

Ale pokračujme v prohlídce. Nedílným doplňkem videa je bez pochyby audio, a v tomto ohledu na sebe může být náš prcek hrdý. Je jen pár dní na světě a už ze svých buclatých tvářiček vyluzuje zvuky, při kterých tuhne krev v žilách. Při procházení spoře osvětlených chodeb marsovské základny si ušní boltce rozhodně nemusejí stěžovat na nedostatek potravy. Vaše počínaní bez přestávky „komentují“ strašidelné ruchy v pestrém složení hukotu ventilace, nepříjemného vrzání, syčící páry, hlasů ze záhrobí a nejrůznějších variací na bang!, bum! a bác!, jejichž jediným cílem je donutit běhat mráz po vašich zádech, polít čelo ledovým potem a posázet tělo husí kůží.

Daří se jim to docela obstojně. Z tohoto důvodu je proto celkem pochopitelné, že se hudební složka omezuje jen na pár ambientních smyček v pozadí a jedinou opravdovou skladbu v úvodním menu. Doom 3 není Doom, kde za doprovodu rockové vypalovačky vyhlazujete davy nepřátel, tohle je horror, a výrazný soustavný hudební doprovod by proto asi nedělal dobrotu. Na druhou stranu si některá místa o kratičký hudební úryvek přímo říkají a i vhodně zvolená sekvence tónů dokáže leckdy pěkně vylekat.

Detaily, detaily a zase detaily

Nicméně ani skvělá grafika a zvuk tak docela nestačí. Třetím do party je design úrovní a i v tomto případě se má hra o co opřít. Dokonce i náš vrchní ortoped při pohledu na Doomova svalnatá lýtka jen uznale pokýval hlavou. Devadesát procent herního času trávíte na základně UAC, ať už chůzí v chodbách nebo plazením vzduchotechnikou. Zbytek si pak mezi sebe rozdělují samo peklo a jeskyně s pozůstatky starověké civilizace ukryté v hlubinách pod povrchem Marsu. Ať už však vkročíte kamkoliv, budete se mít vždy na co koukat. Zejména v laboratořích vás doslova uhranou gigantické stroje vymodelované s ďábelskou precizností, které si bez ohledu na okolní dění dál nevzrušeně plní své povinnosti. Mechanické paže manipulují s těžkými bednami, tubusy naplněné chemikáliemi zajíždějí do zásobníků a tak podobně. Při pohledu na strojově přesné automaty máte dojem, že skutečně fungují a nejsou jen lacinou dekorací pro oko diváka.

Ani jejich okolí ovšem v ničem nezaostává. Podél stěn se táhnou kilometry trubek, ze stropů vyhřezávají klubka kabelů a v pozdějších fázích i střeva a další nechutnosti. Párkrát se podíváte také ven a jen vinou ubývající zásobě vzduchu si tu načervenalou nádheru nebudete moci vychutnat déle. Ovšem i peklo se má čím pochlubit. Turista by rozhodně neměl bez povšimnutí minout stěny pokryté slizkou biomasou, prostranství s pentagramy lemovaná řadami planoucích svíček a zmítající se lidská torza přibitá na zdech.

Rovnou za nosem

Takřka každá z 27 úrovní je poměrně rozsáhlá, avšak na druhou stranu nedává příliš možností, kudy se vydat. Správná cesta je vždy jen jedna, a tak se vám jen stěží podaří zabloudit. Neexistuje možnost něco obejít, něčemu se vyhnout nebo učinit překvapivý vpád. Všechny karty jsou navíc vyloženy na stůl překvapivě brzy, a proto se poměrně záhy po onom neskutečně emocionálně silném úvodu dostaví jistý stereotyp.

Jak totiž zjistíte, vše je předem naaranžované, vše má přesně daný scénář, každá potvůrka má svoji roli. Skripty se tu rozhodně nešetří. A co je horší, u autorů zapracovala jakási zvláštní logika, takže vezměte jed na to, že kdykoliv máte sebrat nějaký důležitý předmět, často i obyčejnou lékárničku, vždy můžete počítat s partou příšer, které vám „znenadání“ vpadnou do zad. Nebo si představte hojně osvětlenou chodbu. Kdo hádá, že v její polovině světla zhasnou a za doprovodu satanovy bránice se na vás z obou stran vrhnou lační démoni, má bod. Je to zkrátka do očí bijící! Časem tak s pravděpodobností blížící se jistotě budete vždy a všude připraveni a nic vás nevyvede z míry. Z děsivé noční můry se stává docela pohodový sen a z vystrašeného mariňáka stroj na zabíjení (pokud ovšem nehrajete na obtížnost Nightmare, která se odemkne po prvním dohrání – to je peklo od začátku do konce).

Vzhledem k tomu si nový Doom asi sotva budete chtít projít znovu. Můžeme jen se slzou v oku zavzpomínat na stařičký Aliens versus Predator, kde vám neustálý příliv nových a nových potvor nedal vydechnout a nedovolil srdci vrátit se z kalhot na své obvyklé místo. Postup hrou je lineární, automaticky jste informováni o budoucích krocích, takže proč to neříct naplno, autoři vás vedou za ručičku. Logické uvažování tu nemá místo, vždy jde o to někam dojít, něco tam najít a někam to donést a přitom si klestit cestu vybafávajícími příšerkami. Drobným zpestřením je svezení se v jednokolejce a hrátky s drapákem při čištění zamořené místnosti, což ale není mnoho. Co ale potěší, je herní doba. Počítat můžete s časem okolo 20 až 25 hodin, a to je slušný nadprůměr.

Hloupý k hloupému sedá

Naopak umělá inteligence nepřekvapí. Ostatně co jiného čekat od tvorů s ostrými drápy a chrupem žraloka, než že se na vás při nejbližší příležitosti bezhlavě vrhnou? Čestnou výjimkou z řad tupounů jsou zombifikovaní příslušníci ochranky, kteří se dokáží krýt a uhýbat před vašimi projektily. Ovšem skutečnost, že jsme v úvodu hry ještě před invazí pekla vystříleli všechny civilisty a neštěkl po nás ani pes, natož samopal z rukou kolegů, je na pováženou.

Fyzikální model snad také raději nerozbírejme. Na jedné straně můžete sestřelit plechovku ze stolu, ale vedle ležící papírový pytlík se nehne ani při zásahu brokovnicí. Na věrohodně padající bedýnky jsme si už zvykli, takže nic nového. Zamrzí ovšem omezená interaktivita okolí. Některé světlo rozstřelit jde, jiné nikoliv. Některý blikající monitor se po zásahu změní v hromadu čoudících trosek, jiný na vás pomrkává dál. Nepřátelé mají maximálně dvě zásahové zóny – hlavu a tělo a o odlétávajících končetinách ve stylu Soldier of Fortune si můžete nechat jen zdát.

Připravte si stroje

Při pohledu na úchvatné scenérie ze hry si asi každý z vás lámal hlavu tím, na čem to vlastně rozumně poběží. Oficiálně udávanou minimální konfiguraci, tedy procesor 1,5 GHz, 384 MB RAM a GeForce3 nebo Radeon 8500, bychom brali s rezervou. Ne že byste program nespustili a nedal se s minimálními detaily hrát, avšak nijak povznášející zážitek to asi nebude (a to ani po rozbalení – viz rámeček Ať žije svépomoc!). Každopádně s dvougigovým procesorem, 512 MB RAM a moderní grafickou kartou střední třídy jako GeForce 5900 XT či Radeon 9600 XT se 128 MB video paměti dosáhnete už velmi slušných výsledků, a to bez oběti v podobě drastického snižování detailů. Vtip je totiž v tom, že ač Doom obsahuje čtyři úrovně nastavení od Low po Ultra High, rozdíly mezi nimi nejsou na první pohled patrné, s výjimkou propastného nárůstu výkonu směrem k nižším nastavením. Jde o to, že v případě maximální kvality jsou všechny textury zobrazeny v plném rozlišení bez jakékoliv komprese, zatímco na nejnižší stupeň dochází k jejich komprimaci a zmenšování. Ve výsledku to však jsou pořád ty samé textury, jen při bližším ohledání nejsou tak ostré i detailní a disponují drobnými artefakty v důsledku kompresních ztrát. Proto při zapnutých pokročilých efektech jako stíny, bump mapping a specular lightning, na kterých to vlastně všechno stojí a bez nichž by byl Doom poloviční, hra vypadá pořád skvěle. Nikdo proto nemusí litovat, že o něco přijde, nepůjde-li mu plynule hrát na maximu, což se vlastně týká skoro nás všech.

A jaké je tedy naše resumé? Doom 3 je bezpochyby kvalitní hrou a malým technologickým zázrakem. Nicméně pod pozlátkem úchvatné prezentace se skrývá vlastně jen lehce nadprůměrná střílečka s nic moc nápady. Vše se zkrátka podřizuje dokonalému zpracování. Jenže proč ne, když to funguje? Zvlášť první třetina hry by zasloužila herního Oscara - a že jí pak pomalu dochází dech? To je dnes pravidlem skoro u každé hry.

Výrobce: id Software

Vydavatel: Activision

Distributor pro ČR: Cenega Czech

Lokalizace: manuál

Internet: http://www.doom3.com

Multiplayer: ano

Minimum: CPU 1,5 GHz, 384 MB RAM, HDD 2,2 GB, 3D karta 64 MB

Doporučujeme: CPU 3 GHz, 512 MB RAM, HDD 2,2 GB, 3D karta 128 MB

Verdikt: Geniální engine, úžasná grafika, dokonalý zvuk, přímočará střílečka bez inovací, naskriptování nepřátelé, žádné zapojení mozku – to vše platí pro nový Doom. A také to, že Far Cry je podle nás stejně lepší...

Hodnocení: 89 %