Scénáristi a vývojáři z BioWare ve svém volném čase nejspíš plní roli psychologů. Jinak si lze jen těžko vysvětlit, proč se člověk dokáže tolik vžít do hlavních postav ve většině jejich her. Ať už vezmete sérii Baldur´s Gate, Jade Empire, Star Wars: Knights of the Old Republic, geniální Mass Effect nebo Dragon Age: Počátky, všude jsme se jedinečným způsobem dokázali ztotožnit s hlavním charakterem. Nikoli však v Dragon Age II, kde nám Hawke k srdci za celou hru zkrátka nepřirostl (to nám víc záleželo na postavě z Neverwinter Nights). Proč? Důvodů je hned několik.
Oproti původnímu DA zde byl výrazně překopán především systém dialogů. Vaše možnosti jsou teď velice omezené a díky stylovým ikonkám vždy předem tušíte, jakou reakci vaše odpověď vyvolá. Dialogy jsou přitom skvostně napsané (a povedl se i scénář), takže je to veliká škoda. Za druhé, vaše akce již nemají takový vliv na veřejné mínění (řešeny jsou hlavně vztahy mezi členy družiny). Je v podstatě jedno, jestli si za splnění úkolu vezmete odměnu, zda budete s lidmi jednat slušně nebo zda se sem tam stanete bezcitným vrahem. Ovlivní to jen názor členů vaší party (jen těch, kteří jsou momentálně s vámi) a to je jako motivace sakra slabé. A nakonec, celý váš příběh je vyprávěn retrospektivně trpaslíkem Varricem. Chápeme, že tohle může být věcí osobního vkusu, ale nám zkrátka příliš nevyhovuje, když víme, že to, co děláme se „vlastně už stalo“.
Jak to všechno začalo
Ve hře se chopíte role člena rodiny Hawkeů (muže nebo ženy) a zpočátku máte jediný úkol: dostat svou matku, sourozence a psa do bezpečí, za zdi města Kirkwall. Z jejich domoviny, Lotheringu, prchají před vlnou Blightu. Ještě po cestě stihnete přijít o bratra, tím ovšem vaše strasti teprve začínají. V Kirkwallu totiž na vaši počest nejen, že nevybalí červený koberec, ale ani vás do města nechtějí vpustit. Musíte tak přijmout pomoc svého strýčka. Zadarmo to však rozhodně nebude…
Že je celý příběh vyprávěn trpaslíkem Varricem jsme již zmínili. A ačkoli to opravdu není náš šálek kávy, jednu výhodu tento přístup přece jen skýtá. Ukecaný Varric se sklony k přehánění je pro scénáristy mocnou zbraní a dal jim tak k psaní mnohem větší míru svobody.
Interaktivita? Svoboda? Zapomeňte
Bohužel si však nemůžeme pomoct, ale přijde nám, že DA II nebylo věnováno tolik času, kolik by bylo bývalo třeba. Jinak si nelze vysvětlit, proč města v jedničce oplývala životem a interaktivitou, zatímco zde působí pustě a mrtvě. Jistě, okolo pobíhají a postávají měšťané, jde však o jednu velkou potěmkinádu, neboť s drtivou většinou z nich vůbec nejde komunikovat.
Zde vás hra vodí za ručičku od questu ke questu (které jsou převážně typu zabij a dones) a, ačkoli se nás mocně snaží přesvědčit o opaku, stává se ukrutně lineární (byť vaše rozhodnutí mají na běh událostí takový vliv, že dějových linií je zde mnohem více). V jedničce (i v dalších RPG, např. v Oblivionu) máte neuvěřitelnou svobodu volby, můžete jen tak bloumat rozsáhlým fantasy světem, pomáhat lidem, kteří vás po cestě zaúkolují nebo na vlastní pěst čistit dungeony od příšer. Zde tuto možnost nemáte. Celý herní svět totiž sestává v podstatě jen z Kirkwallu a přilehlých pár lokalit, takže jej kompletně projdete během jednoho utahaného odpoledne. A vlastně vám ani nic jiného, než plnění povětšinou poměrně fádních questů (ačkoli jsou zde světlé výjimky týkající se povětšinuo členů vaší party - například domlouvání rande pro Aveline) nezbývá...
V jednoduchosti je síla...nebo není?
Změn doznala také tvorba a management postav. Vše je nyní dětsky snadné, což sebou samozřejmě přináší méně svobody. To se projeví již při prvotní tvorbě postavy, jíž můžete vybrat pouhá tři zaměstnání (bojovník, mág nebo zloděj). V průběhu hry pak vylepšujete nejen šestici základních atributů (sílu, obratnost, prohnanost, magii, sílu vůle a tělesnou konstituci), ale také povedené větve speciálních vlastností, které byly oproti jedničce přepracovány jen mírně. Důležitou novinkou je, že se nyní staráte především o vybavení vlastní postavy. Ostatním můžete pouze vyměnit zbraň (kromě Varrica, ten si na svou kuši ”Biancu” sáhnout nenechá) či jim propůjčit cetky typu amuletů, prstenů a pásků. Spoustu zbraní a zbroje máte navíc možnost vylepšit pomocí run, které již ovšem nejsou děleny podle síly, od každého typu máte zkrátka jen jednu univerzální. Univerzální velikosti jsou nyní také lektvary, žádné malé lahvičky pro škrábnutí a velké pro reky na pokraji smrti. A nějaká kouzla na svitcích? Na ta rovnou zapomeňte!
Mnohem snazší je vlastně celá hra, kterou v klidu projdete za jeden víkend (včetně splnění většiny postranních úkolů). Souboje jsou spíš otravné, repetitivní a nudné, než že by vás zaměstnávaly jinak. A to i kvůli stále stejným nepřátelům, z nichž mnohé známe již z Počátků (soubojový systém ovšem zůstal zachován). Zajímavých nebo obtížných šarvátek byste napočítali opravdu pomálu a většinou se to týká bossů (například měření sil s hlavní templářkou Meredith, která si na pomoc vzala okolo stojící sochy, opravdu stálo za to). Změnou obtížnosti navíc docílíte v podstatě jen toho, že do nepřátel musíte rubat o něco déle.
Kamarádi do krupobití
Něco, co si zcela jistě zaslouží zvýšenou pozornost, jsou vaši společníci. Díky nim a s nimi spojeným příběhům a questům hra získává nesmírně mnoho. Paradoxní je, že mnozí z nich nám ve finále byli sympatičtější než naše vlastní alter ego. My se zamilovali do krásné a vnadné pirátky Isabely, ta však není zdaleka jedinou, která by vás měla zajímat. Je tu například elfka Merill, nevinná křehká duše, která propadá temné magii. Dále tu máme homosexuálního, posedlého (sídlí v něm duch Justice, který nad ním čas od času převezme kontrolu) mága Anderse, veselého trpaslíka Varrica, vojandu Aveline nebo bývalého elfího otroka Fenrise. V partě můžete mít také svou sestru Bethany, my o ní však přišli (jak, to nebudeme prozrazovat).
Neuvěřitelně, až perverzně přitažlivá je možnost začínat si s jednotlivými postavami románky. Jelikož jsme relativně slušní, zkusili jsme to vybalit jen na Anderse a Isabelu. S druhou zmiňovanou jsme nakonec navázali i plnohodnotný vztah a začali spolu chodit (heč!). Užít si však můžete také ve vykřičeném domě s elfím prostitutem, eventuelně lze uhnat i Merill. Nejsme si jistí, ale máme ten pocit, že kdybychom se opravdu snažili, mohli bychom si začít románek také s Aveline nebo Fenrisem (o incestu s Bethany jsme neuvažovali ani na okamžik a Varric smrdí, i my máme své meze).
Grafika a architektura herních lokací je úžasná, těžko mít nějaké výtky. Navíc je pro náročné na stránkách Bioware kromě prvního patche 1.01 k dispozici ke stažení také balíček s texturami ve vysokém rozlišení (http://social.bioware.com/page/da2-patches). Perfektně sedí i hudba a veškeré zvuky, po technické stránce nelze DA II. zkrátka vůbec spílat. A i když to vypadá, že jsme si po většinu recenze vlastně jen stěžovali, a že nový Dragon Age nestojí za nic, nenechte se mýlit. Hra je to stále dobrá a příznivců si jistě najde víc než dost, jen jsme po dohrání původního DA prostě čekali více. Tak snad příště…
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU