Hlavní navigace

Driv3r

Sdílet

Očekávaný třetí díl legendárního Drivera nám nijak zvlášť neučaroval. Vývojáři z Reflections Interactive se zrovna moc nevytáhli, ale po nepovedené konzolové verzi se nedalo ani nic jiného čekat. Více se dozvíte v naší podrobné recenzi.

Tanner se narodil s polstrovaným volantem v levé a se šaltpákou v pravé ruce – jeho maminka si musela porod vážně užít. Tanner se ale také narodil s oboustranným poklesem víček a doširoka otevřeným srdcem pro všechny, kdož disponují dostatečným množstvím zelenkavých papírků.



Tanner je ale taky polda – šéfům se jeho slabost pro portréty amerických prezidentů a ignorace autorit moc nelíbí a dávají mu pořádně zabrat. Jenže tenhle Tanner není žádné ořezávátko a s nepřáteli rozhodně nejedná v rukavičkách, do těch nejriskantnějších misí se vrhá po hlavě, pohybuje se ve společnosti mafiánských bossů, a když řídí, tak s plynovým pedálem produpnutým pod podlahu. Začalo to všechno už před více než pěti lety, kdy od zločinu čistil L. A., San Francisco a New York, a o rok později jej povinnosti zavedly z Chicaga až do exotického Ria. Jenže tahle mise má být jeho poslední. Jako mnoho jiných her i Driv3r totiž začíná tak, že zemřete. Nebojte se, žádné upírské resurekce se nekonají, jenom do vás prostě někdo nasype pár deka olova. V Istanbulu. A ani usilovné a sugestivní přemlouvání tureckou hatmatilkou nedonutí líný proud elektronů, aby se odlepil a místo vodorovné linky začal na EKG kreslit křivku.

Série Driver vždy vzbuzovala rozporuplné dojmy – už první díl někteří hráči absolutně nekriticky obdivovali, zatímco jiní mu střízlivě vytýkali značné množství chyb a chybiček a oprávněně se těšili na tehdy teprve první 3D inkarnaci veleoblíbeného GTA. Driver byl sice zábavnou, leč velmi obtížnou akčně-závodní hrou. V redakci stále ještě trpíme, když si vzpomeneme na povinný tutoriál v garáži, který znamenal neskonalá muka. Druhý díl se setkal s velmi podobným přijetím jako „jednička“ – našel si své obdivovatele i nesmiřitelné kritiky. Ovšem tou dobou bylo již venku GTA III a Driver 2 v něm měl pro velmi výraznou podobnost velmi silného konkurenta a bezpochyby i přemožitele, i když každá z her je trochu o něčem jiném. Driv3r vyšel na konzole již téměř před rokem a byl přijat o poznání chladněji než jeho předchůdci. A jak dopadla PC verze?



První dojmy

Byli jsme nedočkaví, jaký vlastně ten staronový Driv3r bude, a tak jsme se okamžitě pustili do módu Free Ride, abychom okusili sílu a dravost stylových kár ze 70. let. V porovnání s nočními můrami, které nás trápí při pomyšlení na první díl, jsme byli překvapeni lehkostí a citlivostí ovládání – i když to pochopitelně závisí na vozidle, v němž se řítíte. Americké koráby jsou těžší a lépe sedí, sportovní žihadla trochu „ulítávají“ (ale zase ne všechna stejně), s tahačem s návěsem „burnout“ neuděláte a sériová – zvláště malá auta – se ve vyšších rychlostech v zatáčkách chovají jako curlingový kámen. Na druhou stranu to s fyzikou ale není až tak slavné – občas se dostaví pocit, že si hra dělá, co chce, a nemáte nikdy jistotu, jak se přesně auto v dané situaci zachová. Možná má Driv3r jen trochu malou toleranci ke stylu jízdy – zatímco dvacetkrát se vám povede projet zatáčku stejným smykem, po jednadvacáté najedete trochu rychleji a dostanete hodiny, nebo skončíte rovnou v kotrmelcích.

Trochu nám ale chybí více kamer, svět Driv3ra uvidíte jen z nárazníku a zpoza auta. Druhý pohled nám nesedí nejen kvůli odhadu vzdálenosti, chování auta a pomalejšímu dojmu z jízdy, ale také proto, že je kamera u větších aut umístěna až příliš nízko za vozem, a kabina tak zabírá zbytečně velkou část výhledu. Interiér a palubní desku uvidíte jen na okamžik, když budete nastupovat se zapnutým pohledem z vlastních očí. A možná jsme mohli zůstat ušetřeni i toho, protože vnitřek auta je představován hnusně rozmázlou texturou. Zvláštně působí také možnost vybrat si v menu rychlost buď v mílích, nebo kilometrech za hodinu, protože jakýkoli ukazatel rychlosti ve hře chybí. Naproti tomu se Driv3r pyšní docela slušně zpracovaným poškozením aut, jimž se vysypávají okna, rozbíjejí světla a efektně ulétávají kapoty. Naštěstí jde jen o vizuální hrátky, které nemají pražádný vliv na řiditelnost vozidla. V opačném případě byste při hraní asi zešíleli, protože bourat budete opravdu hodně. Navíc často nemáte tušení, co lze prorazit a o co se rozsekáte na maděru. Pokácet se vám ale nikdy nepodaří stromy, lampy a semafory, a to ani s plně naloženým tirákem, který se od titěrného semaforu odrazí jako pingpongový míček.



Umíme to pěšky?

Než se dopracujete k okamžiku, kdy vaši maličkost zloduch Jericho obohatí trochou olova, čeká vás dvacet pět misí, během nichž musíte odhalit, kam putují kradená auta. Jedete ráno do práce, připojíte se k honičce na známého zloděje aut a profesionálního řidiče, toho „náhodou“ odstřelíte - a šup, už jste v gangu místo něj.

Nejprve je třeba dostat se mezi zločince a udělat na ně dojem, pak už vás čekají veškeré radosti „podsvětského“ života jako kradení aut, likvidace konkurenčních mafiánů nebo honičky s policií. Od počátku na vás dýchne filmová atmosféra, zprostředkovaná jednak povedenými videosekvencemi, slušným hudebním doprovodem (ten dokáže honičky pěkně rozproudit, a dokonce vyšel i jako soundrack), jednak i takovými drobnostmi, jako je rekapitulace proběhlých událostí při nahrávání hry.

Náplní hry s názvem Driv3r je hlavně ježdění, i když z auta můžete stejně jako v minulém dílu vystoupit a pohybovat se pěšky. Některé mise procapat po svých jako v klasické first/third person střílečce dokonce musíte. Bohužel. Driv3r na podobný způsob hraní prostě není stavěný, při pohledu z vlastních očí není vidět zbraň, ale jen veliký zaměřovač, chůze působí divně klouzavým dojmem, ve dřepu se nelze pohybovat a diskutabilní je i přesnost myši, přestože určitě nejde o takové martýrium, jakým bylo ovládání gamepadem. Ještě štěstí, že pěších misí je jen málo.



Umíme to za volantem!

Ale vraťme se k misím za volantem, které tvoří hlavní část hry. I když možná budete mít zpočátku pocit, že stále jen někoho honíte, po chvíli přijdou i mnohem originálnější úkoly. Například jízda v supermarketu, šněrování s naloženým tahačem vilovými čtvrtěmi, prorážení policejních zátarasů, infarktové nakládání aut na v provozu kličkující náklaďák nebo jízda se starým renaultíkem naloženým trhavinou s nepřáteli v nadupaných sporťácích v patách, při níž nesmíte bourat. Nechybějí ani honičky na člunech, svištění na agilních motorkách a jezdit můžete vlastně na čemkoli od skútrů až po náklaďáky a autobusy.

Design většiny misí je povedený, hra vám nenechá moc času na rozmýšlení, stále musíte mít cihlu na plynu a jediné zaváhání (hlavně při honičkách) často znamená konec mise. K tomu ještě připočtěte šibeniční časové limity - a o adrenalinovou zábavu je postaráno. Autoři se zřejmě inspirovali kvantovou fyzikou, protože Driv3r disponuje silným principem neurčitosti. Desetkrát misi zopakujete, naučíte se trať víceméně nazpaměť a budete si myslet, že máte vyhráno, jenže pak najednou počítač zahne kamsi jinam, vybere si jinou trasu, a jste zase v loji. A když už kolo hrajete podvacáté a máte opravdu zmáknuté všechny varianty a myslíte si, že vás hra nemůže ničím překvapit, vyřítí se z boční uličky nějaký magor a nemilosrdně vás „sestřelí“ – jediná chyba většinou znamená nutnost hrát misi znovu. Díky vysoké obtížnosti a opakování misí tak filmová atmosféra bohužel rychle vyčpí.



Křížem krážem

Pochválit musíme povedený design měst – každé má svůj charakteristický a rozhodně ne uniformní vzhled, ať už se řítíte po širokých miamských bulvárech, kličkujete zapadlými uličkami francouzské Nice nebo válcujete istanbulské prodavače kebabu. Zamotáte se v klubku spletitých dálničních nájezdů, užijete si vyhlídku z vysoko položených vilových čtvrtí krájených meandry serpentýn a projedete se historickými centry protkanými žilnatinou uzounkých uliček.

Města jsou docela rozsáhlá, i když na druhou stranu zase ne příliš, prostě tak akorát, a k pohodové orientaci poslouží přehledná mapa, která vám ukáže nejen cíle mise, ale i policejní a nepřátelská auta. Na první pohled se dokonce zdá, že města žijí, ale při pomalejší jízdě a bližším zkoumání zjistíte, že ulice a parky jsou poseté lidmi jen řídce a třeba takové pláže jsou prázdné úplně. Lidé jen chodí, popřípadě vám uskakují. Zajímavou věcí, kterou zvládají, je uskakování do zdi, pokud tedy podél nějaké jedete.

Z provozu ve městech máme bohužel pocit, že se autoři nepředali ani co do počtu druhů vozidel, navíc se často objevují skupinky velmi podobných aut, možná náhodně, ale rozhodně nesmyslně generovaných. Nezbývá než závidět ekonomickou situaci šťastným Frantíkům a Turkům, z nichž se každý druhý vozí v lamborghini nebo porsche. Stejně jako v GTA si můžete prakticky jakýkoliv dopravní prostředek „zapůjčit“ a civilům nezbude, než tupě přihlížet, jak svištíte pryč v jejich nablýskaném sporťáku. Pokud vás při tom uvidí policie, máte problém. Ovšem během kampaně si strážci pořádku zřejmě vzali koblihové volno, a tak na ně téměř nenarazíte.



Zpátky do pravěku!

Hlavní slabinou hry je grafika. Hra vypadá jako PS2 hra z loňského roku. Ošklivá PS2 hra. Grafiku dokonce konzoloví recenzenti kritizovali už loni v červnu. Počátkem roku 2005 toho po audiovizuální stránce v konkurenci Doom 3 a Half-Life 2 enginu, případně z podobné kategorie NfS: U2, nemá Driv3r mnoho co nabídnout. Strohé modely a rozmázlé až vyloženě ohyzdné textury (ukázkově nechutné jsou stromy a interiéry, na autech se nedají rozeznat ani značky) stavějí hru po vizuální stránce na roveň české Mafii. Možná ani to ne. Hra nevypadá hezky ani na plné detaily a i při vykreslovací vzdálenosti nastavené na maximum před vámi neustále doskakují nejen chodci, ale i auta, a to dost blízko – odhadem asi 100 m před nárazníkem. Navíc hra odmítala běžet na plné detaily plynule, což nás po Riddickovi na plné detaily trochu zarazilo.

A co dál? Průměrné zvuky, které občas vypadávají, nadprůměrný dabing, který ale nemůže soupeřit s Vinovým hlubokým chrčákem v Riddickovi, občas trochu nespolupracující ovládání, které mimochodem odmítá analogové gamepady, a v neposlední řadě stupidní umělá inteligence a sebevražedné sklony především těch postav, které máte chránit.
Driv3r je rozporuplná, i když rozhodně ne nezábavná hra, která vám nedá nic zadarmo. Pokud nekoukáte na audiovizuální pozlátko (což při frenetických honičkách stejně nebudete stíhat) a jste fanoušci předchozích dílů, můžete jej klidně zkusit. Jestli tyto podmínky nesplňujete, raději si počkejte na San Andreas.





Výrobce: Reflections Interactive

Vydavatel: Atari

Distributor v ČR: SeVeN M

Cena: 999 Kč

Lokalizace: manuál

Internet: http://www.driv3r.com

Multiplayer: ne

Minimum: CPU 2 GHz, 256 MB RAM, HDD 5 GB, 3D karta 32 MB

Doporučeno: CPU 2,5 GHz, 512 MB RAM, HDD 5,5 GB, 3D karta 128 MB

Verdikt: Přes ošklivou grafiku má Driv3r co nabídnout. Bohužel i v negativním slova smyslu. Trochu zklamání, ale to se dalo po nelichotivých hodnoceních konzolové verze čekat.



Hodnocení: 69 %