Fahrenheit

Tak, milí mladí nadějní čtenáři a čtenářky, teď chvíli zapomeňte na počítačové hry. Máme tu totiž něco mezi interaktivním filmem a knihou!

Počkat! Stát! Ještě něž znechuceně odhodíte GameStar do popelnice a s hrůzou se utečete schovat k mamince, doporučujeme vám přečíst si alespoň prvních pár řádek a taky se mrknout na číslo v tabulce s verdiktem na třetí stránce této recenze. Myslíte si snad, že bychom přidělili devítku nějakému paskvilu? S odporem se otřásáte nad definicí „interaktivní film“ a ti z vás, kteří se řadí k pamětníkům, vzpomínají s husí kůží na některé příšernosti, jež filmovou PC zábavu devalvovaly na potravu pro popelářské vozy? V tom případě odhoďte předsudky a zapomeňte na minulost. To je rozkaz!

Fahrenheit je totiž vynikající hra (v zájmu zjednodušení jej tak nazývejme a koneckonců, čtete časopis o počítačových hrách), záleží jen na tom, jak k němu přistupujete. Konzervativní příznivci klasických adventur v něm budou marně hledat klasický inventář, pravděpodobně nepřekousnou ani netradiční zpracování rozhovorů a k báječnému příběhu se skvělou atmosférou se vůbec ani nedostanou. A pokud snad počnou rozplétat zamotané nitky pnoucí se mezi tajemnými vraždami, určitě je znechutí akční mezihry. A jestli se snad hraní Fahrenheitu chopí bojovněji naladění hráči, očekávající divoké přestřelky a kung-fu souboje v matrixovém stylu, také neuspějí a raději se po stopadesáté vrátí do pekelných končin Doomu 3. Ovšem vy, kteří se nebráníte inovativnímu pojetí interaktivní zábavy, milujete detektivní filmy s příchutí mystiky a tajemna, těžkne vám dech nad jejich hororovou atmosférou a po večerech hltáte stohy knih (ne laciné paperbacky ze stánků, ale skutečné romány), s chutí spusťte instalaci Fahrenheitu. A připravte se nejen na netradiční hru, ale také na netradiční zážitek.

Platí nepsané pravidlo, že naše recenze píšeme v množném čísle, neboť v nich hovoří ke čtenářům celá redakce. Pravidla jsou ovšem od toho, aby se občas porušovala. A tato chvíle právě nadešla. U Fahrenheita jsem strávil několik velice příjemných hodin a jenom já vám nyní chci sdělit své zážitky a také to, jak na mě hra zapůsobila. Nedozvíte se ovšem, jak si mystický příběh prožijete vy sami. Jak jsme si už totiž řekli, Fahrenheit je spíše interaktivní knihou či filmem a všichni dobře víte, že psané i filmové slovo na každého působí jinak. Záleží na fantazii, osobních prožitcích i na tom, kolik jste toho ve svém životě přečetli a viděli. Každému může Fahrenheit připomenout něco jiného a každý se ztotožní s jinou postavou. Mně osobně se hned v prvních minutách hry v hlavě zhmotnila zcela jasná atmosféra knih Stephena Kinga, a to konkrétně jeho románu Pavučina snů. A čím víc o tom přemýšlím, tak mám pocit, že podobnost to není čistě náhodná. Společných bodů mají obě díla hned několik: sníh a teploty hluboko pod bodem mrazu, jeden z hlavních hrdinů je ovládán cizí myslí a musíte zachránit matičku Zemi před tajemnými silami z vesmíru. Jak vidno, i známá klišé se dají zpracovat poutavě a neotřele. King ve svých knihách nešetří děsivými přízraky, šílenstvím, beznadějí a ani krví. Pravý horor poznáte podle toho, že napíná vaše nervy k prasknutí a neustále cítíte chlad v zátylku, ale nezvedá se vám žaludek. Jakmile to autor přežene a krev teče z obrazovky proudem, přestává to být děsivé, ale hrůza se zlomí v nechutnost a napětí je v čudu. To je právě jeden z rozdílů mezi Fahrenheitem a třeba Doomem 3. Jedna věc je se občas lekat vybafnuvších potvor a jiná mít husí kůži i na chodidlech z neznámého. Fahrenheit si z filmových a románových zásad toho pravého strachu a napětí vzal víceméně jen to nejlepší. Nějaká ta zaškobrtnutí samozřejmě naleznete i zde, ale ruku na srdce – nikdo není dokonalý.

Nedočkavě bubnujete prsty do stolu a říkáte si, kdy už se dostanu k tomu, jak se to hraje a co můžete čekat? Ne, zůstaňme u toho hlavního, u příběhu. Fahrenheit má totiž v rukávu další esa, například schizofrenii. Nejenom, že hrajete za více postav – na tom by ještě nebylo nic divného –, ale vy hrajete za vraha prchajícího před zákonem (Lucas Kane) a zároveň za detektivy (sličná Carla Valentiová a rozvážný Tyler Miles), kteří jej stíhají. Takže se vlastně snažíte utéct sami před sebou, nebo sami sebe dopadnout (jak se to vezme), což působí skutečně schizofrenně. A pozor, zápletka je tak dobře postavena, že v jeden okamžik skutečně chcete policii zmást, ne že by vás k tomu jenom nutila hra, ale vcítíte se natolik do postavy, že se vám až rozbuší při útěku srdce, a o několik okamžiků později se snažíte sestavit „vlastní“ autoportrét (abyste dopadli sami sebe) a opravdu chcete policii pomoci. Příběh je rozdělen – podobně jako kniha – do jednotlivých kapitol a většinou si můžete vybrat, s kým se zúčastníte následujících okamžiků. Někdy se ke druhému hrdinovi dostanete za chviličku, jindy ovšem ostatní postavy mezitím odehrají svůj part a hned tu máme první důvod zahrát si Fahrenheit znovu. Při jednom absolvování nikdy neuvidíte všechno...

Život je otázkou priorit – toto heslo se Fahrenheit skutečně snaží ctít. Takže teď si trošku probereme tolik obávanou linearitu. Samozřejmě, že vás scénáristé nenechají dělat si, co byste chtěli. To by ostatně ani nešlo, musíte se nějak dostat k řešení zapeklité situace, a jak by to vypadalo, kdyby se hráč rozhodl hned po první kapitole utéci před svým osudem, odletěl by do virtuálního Los Angeles a otevřel si tam třeba řeznictví. I tak ale dostanete velice slušnou možnost výběru, co a jak udělat. Nebudeme chodit kolem horké kaše a pěkně si to ukážeme na příkladu. Alespoň se tak konečně dostaneme k námětu hry a nastíníme si trošku zápletku.

Jste Lucas Kane, správce počítačového bankovního systému v New Yorku. V životě se vám zrovna příliš nedaří – nedávno jste se rozešli s přítelkyní, vztah mezi vámi stále ještě řešíte a právě jste někoho zavraždili. Jak, proč a kdy, to nevíte, prostě se proberete na toaletách v restauraci a klečíte u mrtvoly. Na zápěstí máte nožem vyřezána podivná mystická znamení.

Ze začátku neřešíte nic jiného, než jak z té polízanice vybruslit. Tak a teď si představte sami sebe v této neveselé situaci a rozmyslete si, co byste udělali. Obrazovka se rozdělí do několika oken a vy sledujete policistu, jak sedí u baru a diskutuje s obsluhou. Je jasné, že za chvíli si třeba vyrazí ulevit, takže musíte jednat rychle. Uklidíte mrtvolu a schováte nůž, umyjete si ruce od krve, v klidu vyjdete z toalet, dojíte večeři, zaplatíte a odejdete? Proč ne, ale všichni si vás všimnou, očití svědci vaši situaci nezlepší a třeba to ani nestihnete. Vykašlete se na retušování stop a utečete zadním vchodem? Necháte mrtvolu mrtvolou, vyjdete ven, zaplatíte a ještě zavtipkujete se servírkou? Počkáte, až přijde policista a budete se snažit mu vysvětlit, že jste v tom nevinně? Nic není špatně ani správně, něco zkuste, a uvidíte, co se stane – něco vám projde, něco ne. Ovšem cokoli uděláte, se nějak odrazí na budoucím dění.

Tohle bylo ještě jednoduché, nastanou horší situace, třeba když jdete parkem a uvidíte, jak se pod malým chlapcem proboří led na jezírku. Zachráníte ho? Pozor, hledá vás policie a strážci zákona zrovna procházejí parkem na obchůzce. Necháte ho, ať se utopí? Ano, i takový je život. A čas nemilosrdně ubíhá... Fahrenheit vás totiž nenechá přemýšlet ve stylu klasických adventur, ale postaví vás před hotovou věc a donutí rychle se rozhodnout. Máte jen několik sekund, tak něco dělejte, a pak si neste následky. Příběh málokdy rovnou skončí, ale většinou nabere nějakou odbočku. Proto je Fahrenheit akční adventurou, pokud akci nechápete jenom jako bušení do lidí, ale spíš jako neustálý vývoj. Nemáte šanci se někde zaseknout a dlouho rozumovat. Jaká by to byla kniha, kdybyste pořád dokola četli jednu stránku. A jaký by to byl film, v němž by se nic nedělo.

Jakákoli akce se odrazí i na vaší psychice. Nemyslím teď přímo vás, ale vaše virtuální druhé já. Když necháte chlapce utopit, budou vás pronásledovat výčitky svědomí a deprese, a pokud to necháte dojít příliš daleko... No, můj Lucas spáchal sebevraždu, proč to nepřiznat. Sebevědomí si ale můžete i posílit nějakou povedenou akcí, případně se zklidnit naprosto obyčejnými rituály. Znáte to, když jste na dně, je potřeba si udělat nějakou drobnou radost, třeba si zahrát na kytaru nebo něco sníst.

Do tří čtvrtin hry jsem pokládal Fahrenheita za naprosto mistrovský kousek, minimálně po stránce příběhu a scénáře, nastalo však ono „bohužel“. Ano, bohužel se vývojáři neubránili sklouznutí k hollywoodskému sladkobolnému konci. A milostná scéna těsně před ním se tady vyjímá jak abstinent na „bírfestu“. Je přitažená za vlasy, nelogická a svým způsobem i odporná, však uvidíte. Ke konci to sice trošku klopýtá, ale to se občas stává i jiným velice zdařilým výtvorům. Psychologie postav je ale vypracovaná skvěle, mystiku zastupují staří Mayové a tajemno je zase na straně mimozemských civilizací. Dobrodružství, strach, beznaděj, láska – všechno tu je.

Popsali jsme si vlastně už celou hru, i když se vám to možná nezdá – ale vážně, je to prostě interaktivní film, v němž určujete pouze směr vývoje. Nicméně zatím jsme ještě nenarazili na akční sekvence. Na jednu stranu vynikající po stránce provedení, animací i nápadů, na druhou stranu si to všechno zas tak moc neužijete, protože musíte být ve střehu a k jejich zdárnému absolvování tisknout šipky ovládání tak, jak vám hra napovídá na obrazovce. Skutečně nejde o nic jiného než o tupé napodobování blikajících kombinací. No jo, taky jsem s tím měl ze začátku problém, ale nejenže jsem si zvykl, ale dokonce mě to i později bavilo! Co mě ovšem nebavilo, bylo zběsilé bušení do dvou kláves ve stylu olympijských sportů, to si tedy vývojáři mohli odpustit.

Jak tak na to koukám, blížíme se pomalu ke konci. To nejdůležitější jsme si snad řekli. A jestli byste za primární pokládali u tohoto famózního kousku takové zbytečnosti jako nějaké pomíjivé grafické efekty, tak bůh s vámi. Vizuální stránka sice u Fahrenheita zůstala neméně důležitá, mísí se nám v něm prvky thrilleru Sedm i akční scény z Matrixu, hlavní ovšem je, že hra převzala vynikající filmový střih a kameru. A nějaké textury a pixel shadery nás skutečně nemusejí zajímat. K filmu neodmyslitelně patří i hudba, a snad stačí, když řeknu, že jejím autorem je Angelo Badalamenti – třeba seriál Twin Peaks hovoří za vše. Ovládání vám určitě vrásky na čele nepřidělá, jde jen o zvyk a přesnou práci s myškou.

Tak, jestli jsem vám něco nestihl říci, není to vůbec na škodu. Hlavní víte a na zbytek přijdete sami. A věřte mi, že bádání na zhruba deset hodin to bude nadmíru příjemné. Překvapení na vás číhá spousta, po dohrání je k dispozici množství bonusů a různých konců je několik (já sám vím o třech), tak na co čekáte?

Výrobce: Quantic Dream

Vydavatel: Atari

Distribuce v ČR: SeVeN M

Cena: 999 Kč

Lokalizace: manuál

Internet: http://www.atari.com/Fahrenheit/

Multiplayer: ne

Minimum: CPU 800 MHz, 256 MB RAM, HDD 4 GB, 3D karta 32 MB

Doporučujeme: CPU 1,4 GHz, 512 MB RAM, HDD 4 GB, 3D karta 64 MB

Verdikt: Pokud je Fahrenheit začátkem nové fáze vývoje interaktivních filmových adventur, tak máme jen jednu obavu – abychom na ně měli dost času.

Hodnocení: 9.0