Half-Life 2

Jistá reklama říká, že člověk, jemuž zbývá pouhý měsíc života, si musí přečíst jakýsi časopis. Sami jsme už zapomněli jeho název a je to vlastně úplně jedno, protože není třeba, aby si smrtelník, kterého od smrti dělí jen pár týdnů, něco četl, ale musí si zahrát Half-Life 2!

Half-Life 2 nakonec opravdu vyšel 16. listopadu, jak bylo v posledních měsících slibováno, a vydavatelská společnost Sierra tak prokázala naprostou neschopnost v práci s historickými daty, na kterýžto problém ostatně poukazoval již český génius Jára Cimrman. Kdyby bylo došlo k odkladu o jediný den, studenti ve školách by měli ulehčenou práci, neboť by se mohli učit, že 17. listopadu sice mimo jiné vzplanula „Sametová revoluce“, hlavně však vyšel Half-Life 2. K čertu s dějepisem, ale když už jsme u těch posunutých termínů, tak věc je naprosto jasná: Vývojáři, snadno vám odpustíme stále odsouvané datum vydání, pokud bude výsledek tak skvělý jako v případě této hry!

Mlčenlivý spasitel

Half-Life 2 se nehraje, Half-Life 2 se prožívá. Od prvních vteřin se dostáváte do úchvatného víru hratelnosti, který nemá v dějinách počítačové zábavy obdoby. Po několika hodinách jsme se dušovali, že vám neprozradíme nic z děje a že se budeme snažit tajit všechny klíčové okamžiky, abychom vás snad nepřipravili o nějaký ten moment překvapení. Ale po posledních úrovních následovaných koncem, jenž nám vyrazil dech knokautujícím úderem do citových mozkových center, jsme si uvědomili, že na tom vlastně vůbec nezáleží. Cokoli vám sdělíme z průběhu HL 2, vás stejně nemůže ochudit o celkový prožitek a radost z akce. A sami uvidíte, že pocit, který ve vás každý okamžik hry zanechá, je téměř nesdělitelný – pokud byste měli možnost si užít jednu jedinou hru ve svém životě, v tomto okamžiku je volba naprosto jednoznačná.

Jméno hlavního hrdiny – teoretického fyzika Gordona Freemana – se již dávno zařadilo mezi celebrity, jež zná snad celý svět. Alespoň pro svět HL 2 to platí naprosto beze zbytku. Celou hrou procházíte jako spasitel, který pro obyvatele City 17 znamená snad více než Ježíš Kristus. Gordon za celou hru nepromluví ani jediné slovo, jeho hlas neuslyšíte, ale je zřejmé, že jako od správné V. I. P. to od něj nikdo ani nečeká. Mluviti stříbro – mlčeti zlato. Snad právě proto je zahalen nezměrným respektem a autoritou. Kamkoli přijde, všichni ho okamžitě poznávají a vítají jako božského mesiáše, odvracejícího hrozící katastrofu, bídu a utrpení a jsou ochotni položit za něj své nicotné životy. Pouze on sám netuší, proč je tady a co je jeho cílem, dokonce ani v posledních vteřinách hry nezjistí, jaká je pravda. Byla to skutečnost? Sen? Existuje vůbec tento vesmír? Je čas pouhá veličina, nebo skutečný rozměr? A kdo je tajemný M? Totiž, pardon, tajemný G-Man? Pokud jste už zapomněli, tak v závěru Half-Lifu Gordonovi předhodil jednoznačné ultimátum: „Pracuj pro mě, nebo zemři!“ Freeman žije, je tedy na jeho straně? Ne, nebojte se, neprozradíme vám, jak to ve skutečnosti je, a dost možná, že vám to neosvětlí ani HL 2. Nebo snad ano? V každém případě druhé pokračování nechává dost nezodpovězených otázek, někdo by to snad mohl posuzovat jako zápor, ale spíš to vypadá, že si Valve nechali otevřená zadní vrátka pro další díl nebo alespoň datadisk.

Jednodenní epopej

Příběh HL 2 se odehrává v blíže neurčené době po incidentu v Black Messa. Svět se změnil, a to nejen díky novému enginu – přijíždíte vlakem do City 17, lidského mraveniště podobného městům východní Evropy ovládaného totalitní politikou. Stráže s elektrickými obušky hlídkují v ulicích, z obrazovek a plakátů zní propagandistická hesla a nespokojenost s nadvládou dýchá z každého koutu a grafitti na zdech. Hned na nádraží se vás naštěstí ujme přítel z podzemního hnutí odporu a určí váš cíl. Už z prvních okamžiků dýchá neskutečná atmosféra, která sice nasazuje laťku velice vysoko, ale další hodiny hraní ji posouvají stále výš.

Po několika desítkách minut s překvapením zjistíte, že hra vlastně ještě nezačala, ale procházíte jakýmsi úvodem. Pro nás samotné se HL 2 naplno rozběhl až po nějakých třech hodinách, jeho celkovou délku si budete vychutnávat něco kolem dvaceti hodin, podle osobního stylu hry, což vůbec není špatné. Je úžasné, jak nenásilně a pozvolna jste vtahováni do akce, nasáváte atmosféru, hltáte každý okamžik a zíráte na okolní děj, který se vás v prvních minutách hry sice jakoby netýká, ale postrkuje vás tím správným směrem. Jen tak tak unikáte policejní razii a po střechách prcháte do bezpečí. Střely sviští vzduchem a je naprosto zjevné, že nyní jste nejhledanějším člověkem ve městě. V laboratořích se setkáte s doktorem Kleinerem a Alyx Vanceovou – dcerou starého známého vědce Eliho, která vám bude věrnou průvodkyní až do posledních okamžiků. Zde také nacházíte ochranný oblek s písmenem lambda na prsou. Jak už to tak ale v životě hrdinů bývá, nic nevychází, jak by mělo, „něco“ se pokazí a po nezdařené teleportaci se Gordon ocitá jinde, než bylo v plánu. Bývalý člen ochranky Black Messa (známý z datadisku Blue Shift) mu věnuje první zbraň – ocelové páčidlo – a pak už je to jen a jen na panu G. neboli na vás.

Half-Lifem 2 procházíte jako jedinou gigantickou úrovní, rozčleněnou na jednotlivé sekce postupným nahráváním, které trvá pouze několik vteřin. Na první pohled to vypadá jako jeden dlouhý a náročný den v Gordonově životě, žádné přerušování skokem do menu, žádné přestávky na svačinku. Scénáristům se vynikajícím způsobem podařilo udržet napětí střídáním oddechových a bojových sekvencí, ve hře neexistují „hluchá“ místa ani zbytečné dlouhé a jednotvárné úseky. Některé projekty si s větším či menším úspěchem hrají na filmy, ale HL 2 se tak skutečně stává nepřetržitou podívanou, při které vaše pozornost neochabne ani na vteřinu. Čistě akční přestřelky s lidskými protivníky střídá hororová návštěva liduprázdné čtvrti zamořené toporně se pohybujícími zombiemi. Ne, není to Doom 3, ale přesto některé úseky dýchají temnou a děsivou atmosférou beznaděje a smrti.

Hrrr na ně!

Gordon se na své cestě utká se stovkami nepřátel. Na matičce Zemi se utábořila mimozemská civilizace a její nadvládě je třeba se postavit na odpor. Jelikož ve službách emzáků pracují i pozemské jednotky, kterým totalitní režim vyhovuje, užijete si také lidských protivníků. Setkáte se s dobrými známými z prvního dílu – odporní kousaví krabi, kteří se pokoušejí přilepit na váš obličej jako malý filmový vetřelec rodící se z vajec, nebo tzv. „barnacle“, což je jakýsi hlavonožec číhající na stropě s jedním dlouhým chapadlem, jež vás popadne a táhne vzhůru – a také s několika novými bojovníky. Poměrně jednoduchá práce je se zombiemi, jež z lidí vytvořili krabi pevně přisátí na jejich lebkách, což z nich dělá sice pomalé a nemotorné útočníky, kteří ale občas mají tendenci se shlukovat do skupinek a vrhat proti vám bedny a barely. Když se však zombiím trefíte brokovnicí „do kraba“, je s nimi ihned konec. Setkáte se i s jejich rychlejší a mnohem nebezpečnější variantou podobnou impovi. První srážka s touto odrůdou je také jediným momentem, v němž můžete hledat podobnost s Doomem 3. Mimořádně otravní jsou rovněž malí létající roboti, a pokud se vyrojí ve větším hejnu, dokáží svými vrtulkami nadělat slušnou paseku. Všichni tito nepřátelé ale mají jednu výhodu: jsou předvídatelní ve svých útocích.

Zajímavější už to je s lidskými i nelidskými vojáky ze speciálních jednotek. Jejich postup není přímočarý a velice dobře reagují na vaši obranu – podporují se navzájem, ustupují, kryjí se za překážkami nebo se rozptýlí po otevřeném prostranství a zasypou vás křížovou palbou. Přesto právě v jejich umělé inteligenci lze nalézt chyby, které sice nejsou nijak tristní, ale přesto zamrzí. Občas mají tendenci skočit přímo do dráhy vaší střely, jindy jen tak postávají a flegmaticky čekají na smrt. Naprostá většina z nich ovšem bojuje do posledního dechu. Všichni tito nepřátelé jsou ale poměrně slabí, stačí pár dobře mířených ran, a jsou ve věčných lovištích. Half-Life 2 je totiž celkově překvapivě jednoduchá hra, a to i na vyšší obtížnost, chvílemi by se dokonce mohlo zdát, že síla vašich zbraní je přehnaná. Skutečně dlouho odolávající bosse spočítáte na prstech jedné ruky, řadí se k nim třeba jakýsi obrovský mravenec, který má ovšem velkou výdrž a každý jeho úder vám způsobí těžké zranění.
Nejzábavnější jsou ovšem souboje s mediálně proslavenými Chodci – stridery. Tahle přes dvacet metrů vysoká kráčející monstra zasypávající okolí deštěm střel jsou vysoce nebezpečná a připomínají časy Války světů H. G. Wellse. Na tyto biomechanické tanky na třech štíhlých nohách platí jedině raketomet a není dobré se k nim moc přibližovat, nerozpakují se vás pořádně nakopnout. Raketomet není sice nejrychlejší, nepředstavujte si, že budete metat střelivo jako v Quaku, ale na druhou stranu jsou rakety za letu řiditelné. Potyčky se stridery jsou skutečně úchvatné, až se vám podaří je skolit, neubráníte se výkřikům radosti a vítězný úšklebek prozáří vaši tvář.

Hrátky s gravitací

Jestli máte snad pocit, že jsme zapomněli na další populární postavičky známé z předem uveřejňovaných screenshotů a videí – brouky – tak se uklidněte. Jenomže brouky nemůžeme zařadit jenom mezi nepřátele, patří totiž občas i k vašim spolubojovníkům či „zbraním“. První setkání s nimi není zrovna dvakrát příjemné, je jich vždy větší skupinka, skáčou, létají a koušou. Jenomže jakmile pokoříte jejich královnu – onoho obřího mravence – získáte feromonovou kapsli a ochočíte si je. Jejich inteligence se omezuje na reflexivní chování, takže jdou za vůní feromonů, poslušně panáčkují a udělají všechno, co jim přikážete. Jakmile kapsli stisknete, seběhnou se kolem vás, spokojeně pobzukují, a když ji hodíte mezi skupinku vojáků, naskákají na ně jako vzteklí psi a rozmetají je na kousíčky. Často je také využijete k odlákání protivníků nebo jako živé štíty k ochraně před automatickými kulomety.

Avšak boje v Half-Lifu 2 jsou přitažlivé nejenom díky široké škále nepřátel, ale pestrost je podporována také zbraňovým arzenálem. Většinu ze zbrojní nabídky – proslavené páčidlo, pistole, brokovnici, samopal a kuši – znáte už z „jedničky“, nové jsou „pouhé“ tři. Kromě již zmiňovaných feromonů je to výkonná pulzní puška s naprosto devastujícím druhotným bojovým módem a hlavně a především antigravitační dělo.

K této zbrani se dostanete poměrně brzy a je to jen dobře, je jedním z největších „taháků“ Half-Lifu 2. Díky novému hernímu enginu má velice široké využití, a to nejenom bojové, prostě si s ní skutečně vyhrajete. Jedinou klávesou ji lze velice šikovně prohazovat s jakoukoli aktuálně zvolenou zbraní, takže ji máte vždy pohotově po ruce. Lze s ní zvedat těžké předměty a vrhat je po nepřátelích, a rovnou vám prozradíme, že třeba ostří letící kotoučové pily, případně šikovně hozený výbušný barel mají ohromující účinky. Dokáže tak pohodlně nahradit chvilkový nedostatek střeliva, prorazit zatlučené dveře, rozmetat barikádu blokující cestu, odsunout jinak nepřístupnou závoru, přemístit na požadované místo bednu nebo můžete popadnout kontejner na odpadky a použít jej jako štít. Vítané je i přitažení předmětů z větší vzdálenosti – třeba lékárničky povalující se za davem valících se zombií, ke které byste se nedostali beze ztráty zdraví. S pomocí antigravitační zbraně také vyřešíte několik puzzlů, přičemž všechny jsou logicky vymyšlené, neopakují se a nejsou nijak nepřiměřeně obtížné, takže nenarazíte na žádné místo, kde byste se frustrovaně zasekli na desítky minut. Skutečně jenom zpestřením jsou „skákající“ puzzly, není jich mnoho a některé z nich jde i obejít, byť za ztrátu zdravotních bodů.

Nešikovní pomocníci

Dalším vítaným osvěžením hry je vznášedlo a buggy vozítko. V obou dopravních prostředcích absolvujete poměrně dlouhé úseky, přičemž buggy je o něco zábavnější, už jenom díky své lepší pohyblivosti. Dalo by se dokonce říci, že délka jízdy se vznášedlem je těsně na hranici únosnosti a docela rádi jej zanecháte svému osudu. Naštěstí je občas nutné zastavit, odstranit nějaké překážky, jež vám brání v průjezdu, a pobít pár nepřátel. Ovládání obou vozidel toho nemá zrovna příliš mnoho společného se simulátory, ale je podřízeno zábavě a zpestření hry. Toužili jsme sice ukrást straidera a rozsévat smrt ve skrytu jeho pancíře, ale tolik nám toho vývojáři zase nedovolili… Mohli jsme ovšem usednout do ovládací kabiny obřího jeřábu a pohrát si s obrovským psím robotem – domácím mazlíčkem krásné Alyx.

Ten se také na chvíli stal druhem bojujícím po našem boku a velice nás mrzelo, že společně strávená doba nebyla delší. Většinu hry sice střílíte „na vlastní pěst“, ale v určitých úsecích se k vám přidají i další postavy. Nejčastěji je to Alyx, ovšem nejparádnější boje s týmem si užijete ve druhé polovině hry při bitvách v rozvalinách města. Jestli jste si spokojeně pomlaskávali nad atmosférou vylodění v Medal of Honor nebo při dobývání Stalingradu v Call of Duty, tak tady se ocitnete v herním nebi. Na docela zajímavou postavu kazatele ovšem narazíte už v první hororověji zaměřené části, nejprve slyšíte jenom jeho povzbuzující výkřiky a nějakou dobu trvá, než se k němu dostanete, ale nakonec odoláváte bok po boku zástupům nemrtvých na hřbitově jeho kostela.

Kromě Alyx se ovšem s nikým nestačíte spřátelit tak, aby vás provázel celou hrou. Většina lidí vás buď časem opustí, nebo zahyne v bojích, sebevražedný skok do přímé palby pro ně nebývá žádný problém. Sem tam se vyskytne ochotný medik, nabízející lékárničku. Na vašich spolubojovnících se ale asi nejvíce projevují nedostatky umělé inteligence – můžete je sice vyslat na libovolné místo nebo jim přikázat, aby vás následovali, ale většinou po chvíli na rozkaz zapomenou a dělají si, co chtějí, bohužel většinou v té nejnevhodnější situaci. V uzavřených prostorách, především v chodbách, se vám pletou do cesty, blokují východ a je velká škoda, že do hry není zabudován simulátor kopání do zadků, asi byste jej často využili. Někdy přijde vhod připomenutí, abyste si včas nabili zbraň, ale na druhou stranu vám poleze na nervy jejich věčné omlouvání za to, jak se vám motají pod nohama. A ve chvíli, kdy si v klidu promýšlíte další taktiku a někdo z nich bezhlavě přeběhne před pohybové čidlo a spustí poplach následovaný aktivací samostřílů, byste je nejradši sami zastřelili. Ovšem opět musíme připomenout, že je to jeden z mála záporů, který jsme v Half-Lifu 2 nalezli.

Mocný Zdroj

Cesta hrou je naprosto přímočará s pevně nadefinovanými úkoly a naskriptovanými akcemi. Tu a tam sice máte více možností, jak se se situací vypořádat, ale jedná se spíše jen o styl boje. Naštěstí už nejsou pevné skripty na pohyb nepřátel, a dokonce se nám stalo, že když jsme podruhé procházeli určitý úsek hry, bylo složení naprosto jiné. Poprvé se rozpoutala bitva mezi brouky a pěti vojáky, a ti, kteří přežili, zaútočili poté na nás. Vlastní nešikovností se ovšem Gordon zřítil do propasti, a ejhle – po nahrání pozice (ukládat lze kdykoli) se na nás vyřítila dobře zorganizovaná speciální jednotka asi dvanácti vojáků. Za to si zaslouží vývojáři pochvalu. Většina hráčů si totiž projde Half-Lifem 2 třeba i víckrát a různorodost soubojů je určitě potěší.

Ptáte se, co by vás mohlo donutit k opětovnému hraní? No to je přece jasné! Ohromující atmosféra a celková prezentace hry. Tu má na svědomí nový engine Source, a přestože hra byla nakonec zveřejněna až rok po původně stanoveném termínu, jedná se o technicky naprosto špičkovou ukázku nejmodernější technologie. Po stránce grafiky není Half-Lifu 2 co vytknout, snad jen chybějící dynamická světla, ale my sami jsme si to uvědomili až po nějakých pěti či šesti hodinách hraní. Při zaujetí akcí si toho vůbec nevšimnete. Skvěle propracovaná je interaktivita s prostředím, většinu předmětů můžete přemístit nebo rozbít, pokud některý z nich hodíte, dráha jeho letu včetně odrazů funguje do detailů podle fyzikálních zákonů, nábytkem zabarikádujete dveře, naprostou samozřejmostí jsou tříštivá skla, granáty mají jinou razanci v otevřených prostorech a jinou v malých místnostech. Skupinku vojáků lze postřílet, pokud chcete ovšem šetřit střelivem, využijte okolní prostředí a spusťte lavinu z výbušných sudů nebo přestřelte lano držící nad nimi ocelové traverzy. Source je dostatečně výkonný pro vykreslování venkovních prostor a zvládne velice slušné množství efektů a detailů, samozřejmě podle výkonu stroje. Design jediného „levelu“ je úchvatný a neskutečně detailní od podzemních laboratoří přes hororové městečko, rozlehlé pobřeží, City 17 až po… Sakryš, málem nám to uklouzlo, ne, neřekneme vám, kde příběh končí, prozradíme jen, že jsme si v posledních úrovních vzpomněli na filmový Matrix i herního Trona. Na konci vás kromě rozuzlení čekají i další překvapení a hlavně kouzelné hrátky s antigravtační zbraní.

Zvukové výkony jsou také nadprůměrné a rozmístění zdrojů v prostoru naprosto přesné. Half-Life 2 vás nebude otravovat žádnou do nekonečna se opakující nudnou hudební kulisou, ale melodie, které upozorňují na důležité momenty hry, jsou natolik vynikající, že by si zasloužily vydání v podobě zvláštního soundtracku.

Teď už jdeme do finále…

Na závěr jen krátký dodatek. Nezmínili jsme se vám o několika klíčových okamžicích hry a nějakých těch fíglech, na které si už budete muset přijít sami. Přece vám nezkazíme potěšení z objevování všech utajených zákoutí HL 2. Jak je to s multiplayerem? V HL 2 samotném žádný není, ten je cílen na osamělého hráče, ale v balíku s ním dostanete Counter-Strike Source, který je v tomto čísle samostatně recenzován na str. 104. Také se nám nakonec skutečně podařilo neprozradit nic ze zhruba posledních dvou hodin hry (ale byla to fuška!), jež se pro vás asi stanou velkým překvapením. Alespoň nás skutečně položily na lopatky. Minimální požadavky pro spuštění hry najdete na obvyklém místě recenze, doplníme je jen o informaci, že grafická karta musí být kompatibilní s DirectX 7 a ke spuštění potřebujete připojení na internet. Half-Life 2 jsme testovali na CPU 2,4 GHz, 1 GB RAM a grafické kartě Radeon 9800XT – v rozlišení 1280 x 960 s maximálními detaily a anialiasingem běhal jako po másle, jenom v několika málo momentech to zacukalo, na slabších strojích asi budete muset trošku snížit detaily, rozlišen, nebo vypnout AA. To by snad bylo všechno, teď se pěkně seberte, rozbijte prasátko a šup do obchodu, Half-Life 2 nedoporučujeme, Half-Life 2 přikazujeme hrát!

Výrobce: Valve

Vydavatel: Sierra

Distributor pro ČR: Cenega Czech

Lokalizace: manuál

Internet: http://www.half-life2.com
Multiplayer: ne
Minimum: CPU 1,2 GHz, RAM 256 MB, HDD 4,5 GB, 3D karta 32 MB
Doporučujeme: CPU 2 GHz, RAM 512 MB, HDD 4,5 GB, 3D karta 128 MB
Verdikt: Není co dodat. Naprosto špičková hra, které k absolutnímu hodnocení chybí jen lepší umělá inteligence postav.

Hodnocení: 96 %