Internet guru

<internet@guru.cz>

Vše, co jste chtěli vědět o Internetu... Nebojte se zeptat!

(Guru)
Alternetivní připojení
(Přehled netradičních možností připojení do Internetu)

Ať již akce "Internet proti monopolu" (tento článek vzniká těsně
po jejím vyvrcholení jednodenním bojkotem služeb SPT Telecom)
přinese ovoce v podobě menších či větších ústupků našeho stále
monopolního telefonního operátora, je vcelku zřejmé, že faktický
monopol (daný solidní infrastrukturou, vybudovanou z tržeb
v období nekonkurenčních cen) bude trvat i řadu let po konci
tisíciletí.
Mnozí poskytovatelé přiopojení i koncoví uživatelé proto hledají
jakoukoliv prakticky a ekonomicky reálnou alkternativu realizace
spojení. Tímto článkem se vám zase já pokusím usnadnit základní
orientaci v této oblasti.

Proč alternativy?

Případní konkurenti SPT totiž mohou poměrně rychle vybudovat
(a v oblasti datových přenosů, kde u nás zanikl monopol na podzim
1995 s koncem výhradní licence společnosti NexTel, již budují)
vysokokapacitní páteřní sítě mezi krajskými a později i okresními
městy, ale tzv. "last mile" -- spojení mezi nejbližším přístupovým
bodem poskytovatele a zákazníkem je (a ještě dlouho bude) do
značné míry závislé na místních rozvodech, vlastněných právě
Telecomem.
Ten pronajímá pevné telekomunikační okruhy za ceny, odvíjející se
od kvality spojení a překlenované vzdálenosti. Podle cen z konce
roku 1998 tak za analogovou linku (garantována stejná kvalita
jako u běžného telefonického spojení -- max. modem 33,6 Kb/s),
realizovanou dvoudrátovým vedením, zaplatíte v místě 1 050 Kč za
každou ústřednu, přes kterou linka povede (tedy 1 050 jsou-li
koncové body v dosahu stejné ústředny, 2 100 pokud jsou v dosahu
sousedních ústředen atd.). Digitální linky, jimiž se rozumí
místní okruhy se zaručenými parametry vedení či meziměstské
okruhy, které SPT pronajímá včetně koncových zařízení pro přenos
dat, jsou samozřejmě podstatně dražší. Pokud se však dostanete za
hranice města a budete chtít "pouhý analog" zavést do vsi či
městečka vzdáleného cca 10--20 km, tak díky počtu zúčastněných
ústředen a překročení hranice MTO (Místního Telefonního Obvodu
- nedejte se zmást, se sjednocením tarifu v rámci UTO pouze
zmizely z mapek v telefonních seznamech a jinak se na ně "hraje"
dál) zaplatíte něco mezi 8 a 12 tisíci měsíčně (v těchto relacích
je v některých případech levnější družicové připojení pomocí
terminálů VSAT -- Very Small Aperture Terminal s prakticky
obdobnou propustností).

Radiomodemy, packet radio

Radiové modemy a tzv. packet radio (amatérský standard pro přenos
dat pomocí radiostanic v pásmu velmi krátkých vln) jsou jednou
z nejlevnějších variant digitální radiové komunikace. Jejich
výhodou je poměrně velký dosah a možnost realizace spojení
i v případech, kdy mezi spojovanými body není přímá viditelnost.
Obojí je dáno kmitočtovými pásmy v oboru krátkých vln, které se
šíří za podobných fyzikálních podmínek, jako např. pozemní
vysílání televize. Poměrně nízké kmitočty jsou však také příčinou
malé přenosové kapacity.
Typické využití radiomodemů jsou proto především rozlehlé sítě
pro sběr dat či řízení automatických technologických zařízení
(pokud bydlíte v blízkosti vodárny či kompresorové stanice
plynovodu, možná jste si všimli malých, televizním podobných,
antén), kde se s výhodou uplatní jejich poměrně velký dosah, daný
použitým kmitočtovým pásmem.
Pro připojení do Internetu je však jejich nasazení spíše nouzovým
řešením, a to jak kvůli poměrně malé propustnosti spojení
(v závislosti na konkrétním pásmu a technologii od 1,2 do 19,2
Kb/s), tak faktu, že z principu technologie je u nich poměrně
dlouhá prodleva mezi přepnutím z příjmu na vysílání a naopak, což
při větším zatížení v duplexním (obousměrném) provozu značně
snižuje efektivní přenosovou rychlost.
Přesto může být připojení pomocí radiomodemu, zejména
v případech kde lze tolerovat nižší rychlost, výhodnou variantou.
P.S. Naposledy zmiňovaná nevýhoda s malou rychlostí přepínání
vysílání/příjem je do značné míry eliminována u radiomodemů firmy
RACOM (viz vložený článek "Zdroje na WWW"), které jsou schopny
přepnout za cca 2 ms.

Radiové sítě LAN, Spread Spectrum

V loňském roce se v ČR odehrával boom bezdrátových sítí LAN,
které pracující na principu rozprostřeného spektra (Spread
Spectrum). Tato technologie využívá volného kmitočtového pásma
2,4 GHz, respektive 2 400 až 2 483 MHz, jež je rozděleno na 79
samostatných kanálů. Při komunikaci pak systém jednotlivé kanály
střídá každých 100 ms podle přesně definovaného pořadí (tzv.
frequency hopping). Tím se jednak eliminuje možnost odposlechu
sítě, a jednak podstatně snižuje možnost kolize dvou systémů
provozovaných ve stejné lokalitě.
Tyto sítě tvoří jak po cenové, tak po technologické stránce
jakýsi mezistupeň mezi radiomodemy a vysoce výkonnými
mikrovlnnými spoji. Jejich maximální přenosová rychlost se
pohybuje od 2 do 3 Mb/s a spojení lze navázat (podle konkrétního
použitého zařízení a anténního systému) na vzdálenosti od stovek
metrů až do 30 km. Jejich další výhodou je, že většina
konkrétních produktů se svým chováním podobá celulární síti
-- jednotlivé stacionární stanice jsou schopny si navzájem
předávat řízení nad komunikací s mobilními adaptéry, takže
např. notebook s PC kartou pro přístup do sítě můžete bez
problémů používat ke komunikaci v rámci celého pokrytého území
(např. celé městské aglomerace). Při investici do připojení
koncové stanice mezi 30--60 tisíci korunami jsou pak sítě tohoto
typu velmi lákavou alternativou ke klasickým pevným linkám
osazeným base-band modemy.
Na domácím trhu se můžete setkat především s produkty firem
Aironet (ARLAN), BreezeCOM (BreezeNET), Lucent Technologies
(WaveLan), SilTec (AirLAN), Symbol Technologies (Spectrum24)
a Xircom (NetWave), z poskytovatelů nabízejí standardně připojení
pomocí těchto prostředků InWay, CESNET, SnisNet a v rámci
individuálních projektů i mnozí další.
Stejnou technologii využívá ještě jeden produkt, na nějž rozhodně
nemohu zapomenout -- síť HomeFree společnosti Diamond Multimedia.
Je to bezdrátová síť určená pro domácí a SOHO aplikace, která
umožňuje přímé propojení až 16 počítačů pomocí ISA, PCI nebo
PCMCIA síťových karet s vestavěnou plochou anténou. Deklarovanému
použití sítě odpovídá udávaný dosah okolo 50 m, ale tomu zase
odpovídá cena kolem 3 500 Kč za síťovou kartu do PC a 4 400 za PC
kartu pro notebooky, která dělá z HomeFree zajímavý prostředek
třeba pro sdílení připojení k Internetu se sousedem či kolegou ve
vedlejší kanceláři.

Mikrovlnné spoje
Pozemní radioreléové spoje, pracující v kmitočtových pásmech
jednotek až desítek GHz, nabízejí poměrně vysokou spolehlivost
a přenosovou kapacitu od 2 až po 34 Mb/s přenášenou na vzdálenost
až 4 km.
Jedná se o řešení zajímavé především pro poskytovatele připojení
a větší podniky, kde lze nalézt řadu aplikací, u nichž by náklady
na pronájem digitálního pevného okruhu byly srovnatelné i vyšší
s možnými leasingovými splátkami na příslušné zařízení, které
z pravidla nabízí vyšší přenosovou kapacitu a po splacení
investičních nákladů jsou náklady na jeho provoz téměř nulové.
Mezi nevýhody patří naprosto striktní požadavek na přímou
viditelnost mezi koncovými body spojové trasy, a tudíž případná
nutnost investic do retranslačních stanic, které pak trasu značně
prodražují.

Infračervená a laserová pojítka

jsou na domácím trhu poměrně čerstvou novinkou. Jako aktivní
prvky zpravidla využívají výkonové IR LED (infračervené svítivé
diody) a výkonnější verze GaAlAs laser, a jejich hlavní výhodou
je velká šířka pásma optického spoje a tím daná vysoká přenosová
kapacita -- rychlost od 2 do 662 Mb/s. Nevýhodou je oproti
mikrovlnným spojům poměrně malý dosah (od stovek metrů do 5 km),
citlivost na povětrnostní vlivy (mlha, sněžení, atd.) a poměrně
vysoká cena (cena realizace dvoubodového spoje se však
i u nejslabších zařízení pohybuje v řádu několika stovek tisíc
korun).
Tato charakteristika je předurčuje především pro využití v roli
překlenovacích spojů ve vysokorychlostních kabelových sítích, kde
se uplatní jejich vysoký přenosový výkon.

Satelitní spoj

Od prvních úvah A. C. Clarka na téma telekomunikační družice
uběhlo několik desítek let a nad našimi hlavami se to družicemi
s velkou parabolou jen hemží. Protože samotné družice, jejich
zařízení i rakety, které je vynášejí na oběžnou dráhu, jsou velmi
nákladné, je využití jejich služeb také zpravidla poměrně drahé.
Z pohledu koncového uživatele dokonce tak, že se "jimi mohou
pyšnit někteří poskytovatelé připojení", ale jako náhrada
klasické podnikové pevné linky nepřipadají v úvahu.
Situace však není rozhodně tak dramatická. Hlavní výhodou
satelitní komunikace (radiokomunikace v mikrovlnných pásmech) je,
že signál jedné družice pokrývá poměrně velké území (celé
kontinenty či téměř polokoule) a její využití je efektivní všude
tam, kde není z různých důvodů potřebná pozemní infrastruktura
a jedná se o přenos velké vzdálenosti. Ve srovnání s pozemními
mikrovlnnými spoji je telekomunikační družice vlastně jediným
retranslačním bodem, který má "přímou viditelnost" na 99 % míst
na zemském povrchu.
Kromě velkých profesionálních satelitních systémů, jež mají své
ekonomické opodstatnění při mezinárodní či mezikontinentální
komunikaci, existuje i řešení použitelné pro některé koncové
uživatele. Jmenuje se VSAT: Very Small Aperture Terminal, tj.
terminál s velmi malou 'světlostí' -- rozuměj malým průměrem
parabolické antény. Technologie terminálů VSAT využívá
dostupnosti moderních výkonných satelitů, které spolu s výkonnou
centrální pozemní stanicí (tzv. hubem) dovolují jednotlivým
koncovým uživatelům použít pro komunikaci malé, cenově dostupné
anténní terminály.
Konkrétně např. plné připojení do Internetu -- ekvivalent pevné
linky lze (podle ceníku firmy GTS) pořídit za cenu v rozmezí od
8 100--35 100 Kč (podle konkrétní realizace a délky kontraktu) na
jeden terminál měsíčně, přičemž efektivní přenosová rychlost
terminálu se (díky dopravnímu zpoždění -- cca 260 ms trvá, než
dorazí signál z centrální pozemní stanice na geostacionární
družici 35 000 km nad rovníkem a odtud zpět na přijímač
zákazníka) pohybuje na úrovni synchronní pevné linky 25 Kb/s,
respektive asynchronní linky 33,6 Kb/s. V optimálním případě je
tak spoj přes VSAT levnější a často není dražší než náklady na
srovnatelnou pevnou linku, pronajatou od STP Telecomu,
a v každém případě je zajímavou alternativou pro místa, kde je
jakákoliv jiná infrastruktura nedostupná, či se jedná o dočasné
využití po dobu konání konkrétní akce.
Další zajímavé řešení rychlého přístupu k Intenetu představuje
služba DirecPC (vyvinutá americkou firmou Hughes Network
Systems). Její varianta Turbo Internet, kterou nabízí společnost
Gity, umožňuje jednosměrný přenos dat z Internetu k zákazníkovi
rychlostí až 400 Kb/s, přičemž druhý směr (požadavky na data
-- typicky adresy WWW stránek) jsou odesílány přes klasické
modemové připojení, jehož rychlost není vzhledem k poměrně malým
objemům dat kritická. Po finanční stránce představuje DirecPC
jednorázové náklady (zařízení a zřizovací poplatek) okolo 20
tisíc korun, měsíční paušál od 857 Kč (v ceně přenos 30 MB) a od
28 do 20 Kč za každý "nadlimitní" MB. Platí se zde především za
rychlost -- stažení 1 MB trvá v ideálním případě 20 sekund, kdežto
modemem při rychlosti 33,6 téměř 6 minut při poplatku za telefon
ve dne, okolo cca 8--12 Kč. V případě horší dostupnosti zdroje
se však může čas a tím i cena hovoru protáhnout na
několikanásobek, kdežto u DirecPC zůstává konstantní.

CATV, kabelové modemy

V mnoha městech dnes existuje vedle telekomunikační sítě ještě
další, poměrně výkonná komunikační síť -- rozvody kabelové
televize (CATV -- Cable TeleVision), pokrývající zpravidla
sídliště a další, podobně hustě osídlené městské aglomerace. Její
využití i pro další komunikační služby je již dlouho nasnadě, ale
až teprve popularita Internetu představuje pro jejich
provozovatele dostatečný zákaznický potenciál.
Z technického i ekonomického hlediska se jedná o velmi lukrativní
způsob permanentního připojení. Samotné rozvody již existují
a investice do nich je již z velké části spalcená provozem
kabelové televize a jejich další využití (data jsou v síti
většinou přenášena v pásmu, které odpovídá jednomu televiznímu
kanálu) pro provozovatele neznamená velkou finanční zátěž. Po
technické stránce představuje jeden (do stromu organizovaný)
segment kabelového rozvodu obdobu lokální sítě se sdíleným
médiem, s podobným chováním jako např. ethernet rozvedený
koaxiálním kabelem. Vlastní připojení na straně uživatele pak
začíná zásuvkou kabelové televize, k níž je připojený kabelový
modem, který je propojen na běžnou síťovou karta v počítači PC.
Dosažitelná přenosová rychlost závisí na typu rozvodu, použitém
kódování a zátěži příslušného segmentu a je volitelná v rozmezí
14 Kb/s až 2 Mb/s (typicky je pro standardní připojení na
americkém trhu 1,2 Mb/s směrem k zákazníkovi a 350 Kb/s směrem
opačným).
Všechny uvedené vlastnosti činí tento způsob připojení jedním
z nejzajímavějších pro individuálního uživatele.
V polovině roku 1998 bylo v Severní Americe připojeno do
Intenretu již více jak 200 000 z celkového počtu 70 milionů
domácností, v nichž je zavedena kabelová televize, a koncem roku
se na celém světě prodlo přes 500 000 kusů kabelových modemů. To
výrobcům postupně umožňuje stlačovat jejich ceny levnějších typů
z počátečních výšin mezi 20 a 30 tisíci korun, na cenu blízkou
ceně lepšího analogového modemu, t.j. mezi 4 až 10 tisíci.
Důvody, proč je u nás připojení přes kabelovou televizi popelkou,
lze hledat jednak v technických překážkách -- některé starší typy
sítí kabelové televize totiž umožňují pouze jednosměrný přenos
signálu, jednak je trh kabelové televize poměrně roztříštěný
a menší firmy přesi jen hůř hledají další kapacity jak na
investice, tak na personálně-organizační zvládnutí nových
technologií.
Důvodem ještě nedávno poměrně malého rozšíčení těchto služeb ve
vyspělých zemích pak byl především poměrně neustálený stav
standardizace jednotlivých, zpravidla firemních přenosových
technologií. V rámci IEEE (nyní ITU) vznikla sice příslušná
pracovní skupina již v květnu 1994, ale k přijetí standardu došlo
až v dubnu 1998 (norma ITU J.112, definující transparentní
obousměrný přenos dat IP protokolem s síti CATV). Prakticky se
tak více rozšířil neoficiální, a dnes "de facto" standard
sdružení MCNS (Multimedia Cable Network Systems Partners) z roku
1996 nazvaný DOCSIS (Data Over Cable Service Interface
Specification), který podporuje již více než dvacet výrobců
kabelových modemů.
Domácím průkopníkem v připojení do Internetu prostřednictvím CATV
se na jaře 1998 stala firma TELCOM (malý operátor kabelové
televize z Kralup nad Vltavou). Ta postavila svoje služby na
technologii LANcity společnosti Bay Networks, jejíž kabelové
modemy pronajímá koncovým zákazníkům, Zaváděcí ceny za připojení
pro domácnosti o rychlosti 64 Kb/s se pohybovaly pod hranicí
neuvěřitelných 2 000 Kč.

Elektrorozvodná síť

je další sítí, která již existuje a lze jí využít k přenosu dat
(navíc oproti kabelové televizi) pokrývá téměř všechna sídla od
měst až po nejmenší vesnice a většinu samot. První zprávy
o výsledcích výzkumu v oblasti přenosu dat přímo po silnoproudém
elektrickém vedení přinesly výsledky v roce 1996, kdy proběhla
médii vlna poměrně optimistických zpráv. Od té doby urazilo
konsorcium Nor.Web (společný podnik společností Nortel a United
Utilities) značný kus cesty a jaře 1998 představilo komerčně
použitelné řešení pod názvem "technologie Data PowerLine".
Zároveň bylo oznámeno uzavření smluv o připojování koncových
uživatelů a domácností s 10 největšími elektrorozvodnými
společnostmi z USA a dalšími v Singapuru, Velké Británii,
Švédsku, Německu a Dánsku, přičemž první připojení koncových
uživatelů v Evropě byla realizována v září 1998 v Německu
a v říjnu 1998 ve švédském Stockholmu.
Technologie PowerLine umožňuje koncovému uživateli dosáhnout
v ideálním případě rychlosti až 1 Mb/s pomocí koncového zařízení
v částce nepřevyšující cenu běžných analogových modemů. Jedinou
její nevýhodou je, že z technických důvodů je třeba přemostit
každý galvanicky oddělený přechod (transformátor), vyskytující se
na cestě dat od místa připojení na Internet až k elektroměru
koncového uživatele -- tedy všechna místa, kde přechází vedení
vysokého napětí na nízkonapěťový rozvod -- běžné domovní vedení
220/380 V. Pro rozšíření do menších obcí, kde lze (především
vzhledem k jejich vylidnění) očekávat poměrně malou poptávku, to
může být zpočátku značnou překážkou.
Pokud vás zajímají pokroky v šíření této technologie u nás, jistě
se o nich dočtete na "prvním nezávislém serveru o silnoproudé
elektrotechnice" na adrese http://www.elektrika.cz .

Pozn. autora: V minulém čísle jsem, v článku věnovaném bezplatným
službám "Internet za babku" -- v přehledu bezplatných e-mailových
služeb uvedl u služby ATC organizér adresu http://email.atc.cz/.
Jak mě informoval její provozovatel, jedná se o starší verzi
adresy -- služba již několik měsíců funguje na nové hlavní adrese
http://email.cz/.

**********vložený článek*************

Zdroje na WWW

Informační zdroje

Spread Spectrum Scene Online
On-line magazín, zaměřený na oblast radiokomunikací využívajících
technologie rozloženého spektra.
http://www.sss-mag.com

TAPR -- Tucson Amateur Packet Radio
WWW server mezinárodní organizace zaměřené na amatérské digitální
radiokomunikace.
http://www.tapr.org

Wireless Week
Magazín o radiové komunikaci.
http://www.wirelessweek.com

Firmy

BRIXÍ LD, s. r.o.
Připojení do Internetu přes terminály VSAT.
http://www.brixild.cz

CBL-EAST, s. r. o.
Bezdrátové optické a mikrovlnné spoje.
http://www.cbl.cz

Data Net, a.s.
Provozovatel neveřejné datové sítě X.25.
http://www.datanet.cz

Intelek, s. r.o.
Dodávky klasických i bezdrátových sítí LAN.
http://www.intelek.cz

Kaiser Data, s.r.o.
Komplexní dodávky prostředků pro bezdrátové datové komunikace.
http://www.kaiser.cz

KODYS, s.r.o.
Distributor bezdrátových sítí Spectrum24 firmy Symbol
Technologies.
http://www.kodys.cz

MICROCONTROL COMPUTERS
Nabídka produktů pro satelitní komunikace, především firmy CASE
Technology.
http://www.microcontrol.cz

Nor.Web
Konsorcium firem Nortel a United Utilities, které vyvinulo a od
jara 1998 dodává technologii Digital PowerLine pro přenos dat po
silnoproudých elektrických rozvodech.
http://www.nortel.com/powerline
http://www.nor.webdpl.com

RACOM, s.r.o.
Česká firma zabývající se vývojem a výrobou rádiových modemů
a výstavbou rádiových datových paketových sítí systému MORSE
v pásmech 160, 300 a 400 MHz.
http://www.racom.cz

Radiometrix, Ltd.
Anglická firma zabývající se výrobou modulů pro přenos dat
k běžným radiostanicím, tuzemské zastoupení firma Advanced Radio
Telemetry, s.r.o. < http://www.artbrno.cz >.
http://www.radiometrix.co.uk

WIRELESSCOM
Progresivní radiokomunikační technologie, terminály VSAT.
http://www.wirelesscom.cz

----

(On Net)
Host ... hosting ... webhosting!
(Vše o vaší prezentaci na Internetu)

Pokud již nějakou dobu využíváte možností a výhod připojení
k Internetu a nejste tudíž úplnými začátečníky, pak vám jistě
neunikla další z jeho velkých výhod -- možnost poměrně levně
a s potenciálně velkým účinkem prezentovat své myšlenky, názory,
projekty či firmu a její aktivity. Nezáleží na tom, jakým
kapitálem disponujete, ale na tom, jak dynamicky a poutavě se
umíte prezentovat, což nabízí téměř stejné šance pro každého.
Před o něco více než dvěma lety znamenala prezentace na Internetu
poměrně luxusní záležitost. Možnost provozovat vlastní webstránky
nabízeli pouze poskytovatelé připojení, a i ti se snažili
(zejména větší) zákazníky tlačit k nákupu připojení pevnou linkou
s tím, že je to ideální, či dokonce jediné plnohodnotné řešení
pro firemní prezentaci v prostředí sítě. Koncem roku 1996 však
vznikl na půdě brněnské firmy Zoner Software první, na naše
poměry průkopnický projekt poskytování služeb webhostingu --
komerční WWW server Czechia, který spolu s uvolněním pravidel pro
registraci doménových jmen o rok později znamenal v této oblasti
doslova historický průlom.

Co je webhosting?

Označení pro webhosting se v posledních letech vžilo jako název
služby pronájmu virtuálních WWW a poštovních serverů,
umožňujících plnohodnotný provoz domény zákazníka, nezávisle na
jeho vlastním připojení k síti (viz tato rubrika v minulém čísle
PC WORLDu). Jednotlivé virtuální servery jsou přitom umístěny na
výkonných počítačích připojených k páteřním sítím velkých
poskytovatelů připojení, takže mají pro jejich potenciální
návštěvníky vynikající dostupnost (většinou lepší než servery na
firemní pevné lince).
V praxi to znamená, že svoji prezentaci na Internetu -- v podobě
webserveru s konvenční adresou www.firma.cz a poštovním serverem,
umožňujícím provoz schránek typu info@firma.cz , která může být
k nerozeznání od prezentace nadnárodního holdingu -- si může
pořídit i ta nejmenší firmička o třech lidech.

Kdo webhosting nabízí?

Poskytovateli služeb webhostingu jsou zpravidla malé a dynamické
počítačové firmy, které se primárně nezabývají poskytováním
přístupu k síti, ale stávají se jakýmisi prostředníky mezi ISP
(Internet Service Provider), jako provozovateli sítě, a koncovými
zákazníky. S ISP mají uzavřenu smlouvu o provozu svého
samostatného PC serveru, připojeného k páteřní síti (což by bylo
pro menší a středně velké firmy/projekty zbytečně výkonné a také
nákladné řešení), na němž pronajímají část diskového prostrou
a přenosové kapacity pro provoz virtuálního serveru zákazníka.
Konfigurace a zálohování dat na serveru je, stejně jako technická
podpora jednotlivých zákazníků, záležitostí poskytovatele
webhostingu. Taková spolupráce je výhodná pro všechny strany --
ISP získá slušný příjem za připojení celého serveru, které by
bylo pro jednotlivé menší zákazníky příliš nákladné, aniž by se
musel starat o (personálně poměrně náročnou) podporu jednotlivých
zákazníků. Naproti tomu poskytovatel webhostingu může nabízet své
služby (a prodávat svou přidanou hodnotu) na dálku -- tedy
zákazníkům z celého státu nebo (v případě USA) dokonce celého
světa, bez ohledu na to, přes kterého poskytovatele je ten který
z nich připojen do sítě jako takové.

Proč webhosting?

Webhosting je služba vhodná pro realizaci projektů menšího až
středního rozsahu, tedy prezentaci malých až středních firem, kde
je její hlavní výhodou velmi dobrý poměr "cena/výkon". Jak již
bylo řečeno, pro návštěvníka je virtuální server k nerozeznání od
fyzického, a díky lepšímu využití (sdílení) jak hardwaru serveru,
tak provozní režie na přenos dat a správu, může být webhosting
řádově levnější než pronájem celého serveru nebo pronájem stránek
přímo na serveru poskytovatele připojení. To vše při zachování
skvělé dostupnosti a poměrně vysokého výkonu v zátěžové špičce.
Podle velikosti a "vybavení" virtuálního serveru se základní
měsíční paušál u této služby pohybuje ve Spojených státech od
6,95 do 60 USD a v tuzemsku od 250 do 990 Kč. Právě vzhledem
k příznivé výši nákladů může být tato nabídka také vhodnou
variantou pro rozjezd nové informační služby, pro niž se vyplatí
zřizovat vlastní server až ve chvíli, kdy se na trhu dostatečně
etablovala a získala alespoň minimální čtenářskou klientelu.

Jak vybírat?

Pokud se rozhodnete přistoupit k realizaci vlastního informačního
serveru a pravděpodobně vám (alespoň pro začátek) postačí server
virtuální, tedy sdílející jeden počítač s dalšími obdobnými
servery, pak stojíte před obligátním problémem, podle čeho si
vybrat konkrétního dodavatele (přehled českých serverů,
poskytujících služby webhostingu, najdete ve vloženém článku):
V ČR nebo USA? Kde by měl být fyzicky umístěn počítač, na němž
poběží váš virtuální server, je otázkou, na niž existuje dvojí
odpověď.
Jednak, a to v každém případě, by měl být umístěn na centrálním
uzlu / páteřní síti velkého poskytovatele připojení s celostátní
nebo nadnárodní působností. Je to totiž základní předpoklad dobré
dostupnosti vašich stránek pro co nejširší okruh návštěvníků.
Druhé hledisko je dáno konkrétním okruhem návštěvníků/čtenářů,
pro který je obsah vašeho serveru určen. Např. pro server/doménu
komerční firmy s nadnárodní či celosvětovou působností je vhodné
umístění serveru na některé vysokokapacitní páteřní síti v USA,
na niž má velmi dobré připojení naprostá většina národních
poskytovatelů v dalších zemích. Naproti tomu pro řekněme český
zpravodajský server, určený výhradně domácímu čtenáři, je naopak
důležité, aby byl co nejblíže svým čtenářů -- tedy na páteřní
síti některého z domácích ISP, jehož síť se vyznačuje dobrou
propustností a zároveň je propojena se všemi nebo velkou většinou
ostatních českých ISP (peering). V opačném případě by se mohlo
stát, že pro část čtenářů bude server hůře dostupný než např.
známé americké servery, protože vzhledem k absenci místního
propojení příslušných sítí budou muset data putovat z Čech do USA
a zpět, tedy dvakrát dál.
UNIX, nebo Windows NT? Pokud budete vytvářet převážně statické
webstránky bez rozsáhlé automatizace provozu, přímé práce
s databázemi a podobných vymožeností, je pro vás volba operačního
systému a konkrétního programu zajišťujícího funkce WWW serveru
okrajovou záležitostí. Samotné odeslání dokumentu/stránky, tak
jak je uložena na disku serveru, je totiž naprosto triviální
funkcí a všechny fungující servery ji vykonávají téměř shodně.
Jediné, co by mohlo být pro některé aplikace (zejména ty
využívající různé skripty na straně prohlížeče) důležité, je
podpora komunikace protokolem HTTP (HyperText Transfer Protocol)
verze 1.1, který přenáší v hlavičce dokumentu více podrobných
informací o dokumentu a serveru.
U aktivních aplikací stojí otázka téměř přesně tak, jak je
položena v nadpisu tohoto odstavce. Musíte si vybrat mezi servery
běžícími pod Windows NT s nainstalovaným serverem IIS (Internet
Information Server) a operačním systémem typu UNIX, kde kraluje
Linux a freewarový server Apache. První varianta vás připoutá
k firmě Microsoft, ale umožní vám využívat velmi silné
a komfortní technologie skriptů vykonávaných na straně serveru
ASP (Active Server Pages), v rámci níž je možné používat další
"skriptovací" jazyky jako je Jscript a VBScript, ale i Perl
a další. V druhém případě získáte výhody i nevýhody vlastní světu
free softwaru -- nulovou cenu a pružnou implementaci nových
technologií a oprav chyb spolu s poměrně úzkou nabídkou technické
podpory a dalších služeb. Jediné, čeho v podstatě nelze docílit,
je plná přenositelnost WWW aplikací (jejich nezávislost na
operačním systému a především na konkrétní implementaci WWW
serveru).
Hodně muziky za málo peněz chce logicky každý z nás, kdykoliv si
máme něco koupit. Toho si je samozřejmě každý obchodník, včetně
poskytovatele webhostingu dobře vědom, a proto se při koncepci
ceníku snaží vyvolat právě tento dojem. Co je tedy vhodné zvážit
při objednávání webhostingu?
Pokud vám dodavatel nabízí několik variant, z nichž každá
zahrnuje určitý počet poštovních schránek a MB diskového
prostoru, zvažte, zda nabízený prostor opravdu využijete.
U dražší varianty obvykle vychází cena za megabyte značně
levněji, ale pokud navýšení kapacity nejste schopni využít, tak
je každé stokoruny navíc škoda. Obezřetnost je na místě
i v opačném případě -- u ceníku postaveného na minimální základní
ceně a systému příplatků nelitujte času na důkladný propočet
výsledné částky při rozumně odhadnutých požadavcích -- může se
vyšplhat do netušených výšin.
Pokud počítáte se širší návštěvnickou obcí, dejte si pozor na
příplatky za přenosy dat. Ty se (s výjimkou dražších variant na
amerických serverech) účtují téměř vždy a značně se liší jak
v částkách, tak ve formě údajů -- někde v megabytech (MB) a jinde
megabitech (Mb) za měsíc (první je osmkrát víc než druhé!). Pokud
chcete provoz serveru financovat z inzerce, spočítejte si poměr
mezi cenou za zobrazení reklamního proužku a poplatkem za jeho
přenesení ze serveru.

Kdy potřebujete vlastní server?

Jedním ze dvou hlavních důvodů pro zřízení vlastního fyzického
serveru (samostatného počítače) může být vysoká technologická
náročnost vaší aplikace, k jejíž správě je bezpodmínečně nutný
plný administrátorský přístup k celému serveru. Ten v případě
virtuálního serveru na společném počítači samozřejmě nedostanete,
a realizace některých úkonů pouze prostřednictvím třetí osoby či
jejich úplný zákaz (z bezpečnostních důvodů -- vyšší oprávnění
jednoho uživatele serveru je potenciálním ohrožením bezpečnosti
provozu pro ostatní) může znamenat nepřekonatelnou překážku
v technické realizaci vašeho projektu.
Druhý důvod je čistě ekonomický -- obchodní model webhostingu
vychází do určité míry z předpokladu, že prostředky zahrnuté
v základním paušálním poplatku (zejména kapacita disku
a především objem přenesených dat) nevyužije většina klientů
bezezbytku, a z určitého úhlu pohledu počítá s jistou formou
"solidarity" mezi zákazníky. Příplatky za nadlimitní zatížení
serveru datovými přenosy jsou pak, oproti přenosu dat zahrnutému
do paušálu, stanoveny poměrně vysoko -- právě proto, aby pokud
možno nedocházelo k celkovému přetěžování serveru. V konečném
důsledku je pak více vytížený virtuální server pro poskytovatele
téměř prodělečnou záležitostí.
Navíc, jedná-li se o službu s vyšší návštěvností, může si její
provozovatel vyjednat u některého velkého poskytovatele řádově
výhodnější podmínky pro připojení vlastního serveru, protože
zajímavý zdroj informací činí jeho síť atraktivnější zejména pro
větší zákazníky a subprovidery.
Takže hlavu vzhůru, a hodně síly i úspěchů při realizaci vaší
"síťové existence".

****vložený článek*****

Webhosting a DPH

Zajímavou kapitolou placení za služby webhostingu je sazba daně
z přidané hodnoty. Během posledních měsíců se na toto téma
rozběhla na mnoha místech diskuse, která připomíná dobře známé
tažení některých finančních úřadů proti 5% sazbě DPH
u softwarových produktů. Podle toho, jak svou službu váš
dodavatel nazve a jak si to obhájí u svého finančního úřadu, se
totiž můžete setkat s účtováním DPH ve výši: 5 % -- služba
hromadného zpracování či přenosu dat, nebo se sazbou 22 % --
u služby pronájmu, či dokonce (podle mého mínění zcela nesmyslně)
jako reklamní služby.
Pokud máte s touto problematikou vlastní zkušenosti (ať již na
kterékoliv straně barikády), napište mi ji na internet@guru.cz ,
rád se o ně podělím s ostatními čtenáři v některém z dalších
pokračování této rubriky.

*****vložený článek*****

Někteří domácí poskytovatelé služeb webhostingu

Computer Studio
http://www.cstudio.cz/

Czech-Web
MRP Informatics, s.r.o.
http://www.czech-web.cz/

Czechia
Zoner software, s.r.o
http://www.czechia.com/
http://www.czechia.cz/

Domény.cz a Servery.cz
Globe Internet, s r.o.
http://www.domeny.cz/
http://www.servery.cz/

FIRMS.CZ
Westcom, s.r.o.
http://firms.cz/

MASO (Mimořádně Atraktivní Služby Obchodu)
REAiA consulting, s.r.o.
http://www.maso.cz/

P.E.S. consulting, s.r.o.
http://www.pes.cz/

MůjWeb
SPRINX, s.r.o.
http://www.mujweb.cz/


-----

(Heureka)
Katalogy vs. Indexy
(přednosti a nevýhody hierarchických a fulltextových
vyhledávacích služeb)

"Tak mi to Josef najdi na tom Internetu! Cože, že netušíš kde, že
to tam asi není? To tam teda máte pěknej nepořádek!"
Nějak podobně dopadly mnohé nezištné pokusy, při nichž se ti
zasvěcení snaží pomoci (a demonstrovat tak výhody Internetu)
zástupcům lidu "neinternetového". Tato scéna, stále se opakující
v nesčetných premiérách i reprízách, přesvědčivě dokládá jak
obrovskou potřebu internetové osvěty, tak existenci problému,
který se neustále zvětšuje stejnou měrou (ne-li rychleji) jako
síť samotná, obtížnosti až nemožnosti rychle najít konkrétní
informaci, o níž nevíte, kde přesně ji hledat.

Dvě cesty

Od (internetové) nepaměti se pro usnadnění orientace v obrovském
množství různých stránek na WWW využívají dva základní (a zatím
nikdo nevymyslel/nezrealizoval nic pronikavě lepšího) způsoby
vyhledávání.
První z nich je vytváření katalogových serverů, na jejichž
stránkách je jejich autorem (či celým týmem redaktorů) vytvářen
a neustále aktualizován a doplňován strukturovaný katalog odkazů
na další, tematicky zaměřené stránky. Ty jsou doplněny o krátký,
několikaslovný komentář, charakterizující obsah cílových stránek
(u velkých katalogů, pyšnících se především počtem zařazených
odkazů), nebo i doprovázené solidní anotací až krátkou recenzí
(u katalogů koncipovaných spíše jako výběr opravdu kvalitních
zdrojů). Jedním z vůbec prvních serverů tohoto typu je stále
populárnější americké Yahoo < www.yahoo.com> , kterým se nechal
inspirovat i autor našeho nejnavštěvovanějšího vyhledávače
- Seznamu.
Druhou variantou je použití automatického robota, jenž prochází
pavučinu a periodicky stahuje textovou část obsahu jednotlivých
stránek, kterou pak indexuje pomocí speciální databáze pro
vyhledávání v plných textech (fulltext). Ta pak umožňuje hledat
stránky, jež obsahují určitá slova nebo jejich kombinace. Protože
databázi vytváří automatický robot, procházející jednotlivé WWW
servery jednak podle domén, a jednak podle odkazů mezi stránkami,
zahrnuje výsledek teoreticky všechny existující stránky, bez
ohledu na to, zda je někdo někam zařadil či nikoliv.

Katalogy

Hlavní výhodou katalogu je přidaná hodnota v podobě "ruční" práce
redaktora, který příslušný odkaz zařadil do databáze. Ten totiž
musel zařazované stránky osobně navštívit a shrnout shlédnutá
fakta i dojmy do anotace odkazu. Měla by tak být zaručena určitá
minimální kvalita stránek, jež se do katalogu vůbec dostanou (to
samozřejmě neplatí pro katalogy, do nichž jsou stránky přidávány
automaticky, rovnou z formuláře vyplněného návštěvníky serveru
- v takovém případě může být v databázi odkazů cokoliv včetně
pokusů dostat se na začátek seznamu odkazů v určité kategorii
záměnou písmene O na začátku názvu za nulu a podobně).
Z hlediska orientace pak spočívá přínos katalogu v členění odkazů
do jednotlivých hierarchicky řazených kategorií. Pokud je členění
dostatečně podrobné, a navíc doplněné o křížové odkazy na
příbuzné kategorie v jiných větvích, můžete v katalogu uspět
i v případě , že zcela přesně nevíte , co konkrétního chcete najít .
Stačí, když máte zájem o určitý obor či oblast života, a větvení
jednotlivých kategorií vás již samo nasměruje.
Mezi nevýhody katalogu patří jeho omezený rozsah -- může existovat
mnoho zajímavých stránek, o nichž se (v případě, že je nikdo do
katalogu nezařadí) nedovíte. Další problematickou stránkou
katalogu je udržení konzistence databáze odkazů. Mnohé stránky se
za nějaký čas po svém zařazení přestěhují či dokonce úplně
zaniknou, a přitom ani jeden z těchto případů nelze při
automatické kontrole odkazů spolehlivě rozeznat (server, který se
nehlásí, může mít krátkodobý výpadek nebo místo chybového hlášení
[Error 404 -- File Not found] může být na původní adrese krátká
stránka s oznámením o přestěhování serveru, apod.). Konečným
důsledkem těchto problémů je (u větších katalogů běžná) situace,
kdy je (subjektivně vnímáno) polovina odkazů zastaralých nebo
neplatných.
Na druhou stranu, zejména u katalogů s velkou návštěvností, je
v zájmu provozovatele stránek, aby požádal správce serveru
o zařazení odkazu či jeho aktualizaci, protože sám má
pochopitelně také zájem dosáhnout co největší návštěvnosti.

Indexy

Budování mamutích (automatickými roboty generovaných) databází,
indexujících veškerá slova z mnoha různých stránek, je, na rozdíl
od provozování katalogu, především záležitostí výkonu serverů,
průchodnosti sítí a speciálního softwaru. Protože databáze
indexového serveru je generovaná automaticky, dosahuje o několik
řádů větších rozměrů než databáze katalogu (to však nemusí nutně
znamenat, že pokrývá také tolikrát větší část Internetu, protože
katalog obsahuje v mnoha případech pouze odkazy na hlavní stránky
celých serverů, které robot naopak zpracovává stránku po
stránce). Rozsah největších celosvětových indexů (např.
AtlaVista) již překročil sto milionů webstránek, a přesto se
jedná o menší část z jejich odhadovaného celkového počtu.
Výhodou fulltextových indexů je jejich širší záběr a zpravidla
i jejich větší aktuálnost, protože doba mezi vznikem nové stránky
a jejím zařazením do nové verze indexu je závislá pouze na
výpočetním výkonu příslušných serverů a přímo ji neovlivňuje
lidský faktor (přesto se, vzhledem k rozsahu databází a rychlosti
nárůstu počtu stránek, pohybuje doba aktualizace celého indexu
AltaVisty v řádu několika týdnů). Další výhodou je, že index,
umožňující prohledání obsahu všech stránek serveru, poskytuje
podrobnější informace než pouhý odkaz na hlavní stránku (pokud
např. hledáte konkrétním stránku na rozsáhlejším serveru,
který nenabízí podporu pro vlastní prohledání, můžete s výhodou
využít některého z fulltextových indexů tak, že vyhledávání
omezíte pouze na stránky z tohoto serveru).
Hlavní nevýhodou indexů je především jejich obrovský rozsah,
kvůli němuž vrátí na téměř jakýkoliv, jen trochu obecnější dotaz,
seznam tisíců až desetitisíců stránek. Proto jsou, kromě samotné
schopnosti vyhledat stránky obsahující požadovanou kombinaci
slov, důležité i další možnosti, jimiž lze omezit výslednou
množinu dokumentů, jako je vyhledávání podle domén či pouze
v nadpisech nebo odkazech, namísto v celém textu stránek.

Kde hledat?

Obecně lze říci, že chcete-li získat základní přehled o určité
oblasti, je vhodné začít v univerzálním celosvětovém nebo
národním katalogu (kde mnohdy najdete i seznam specializovaných
katalogů a přehledů, úzce zaměřených na určitou oblast).
Fulltextové indexy jsou naopak vhodnější pro vyhledávání
konkrétních informací, jejichž popis jste slovně schopni
specifikovat co nejpřesněji a záleží především na úplnosti
výsledku (nalézt co nejvíce z existujících stránek k danému
tématu).
Při výběru konkrétních katalogů vám asi nejlépe poslouží vlastní
zkušenost, protože jejich obsah a forma zpracování jsou značně
poplatné záměrům autorů, a hodnocení výsledku tudíž poměrně
subjektivní. Největším přínosem jsou přitom zpravidla menší, úzce
zaměřené katalogy zpracovávané odborníkem na danou problematiku
- tedy jakési rozsáhlé rešerše. Co se týče technických
prostředků, je pro ně při vytváření a údržbě katalogu poměrně
malé uplatnění. Zajistit fungování všech odkazů v katalogu sice
není technicky možné, ale pomocí automatických robotů lze
každopádně vyřadit neplatné odkazy (takové adresy, pro něž server
vrátí chybu 404 -- Dokument nenalezen/File not found), a je také
vcelku dobře možné kontrolovat dostupnost jednotlivých serverů
a o výsledné statistice informovat návštěvníky dříve, než na
nedostupný odkaz kliknou (z českých vyhledávacích služeb je
podobným mechanismem vybaven katalog Atlasu).
U fulltextových vyhledávacích služeb jsou podstatné především
samotné možnosti vyhledávání v textu. Kromě základní statistické
metody, kdy jako dotaz použijete prostý seznam klíčových slov
a obdržíte odkazy na dokumenty, v nichž se daná slova nejčastěji
vyskytují, je pro úspěšné hledání důležitá především množina
logických operátorů, pomocí níž lze specifikovat daleko
konkrétnější dotazy typu "hledej stránky, obsahující blízko od
sebe slova instantní a polévka, které však neobsahují slovo
glutamát".
Obvyklá, a současně (z hlediska smysluplného praktického využití)
základní sada operátorů zahrnuje AND (a zároveň), OR (nebo), NOT
(ne) a NEAR (poblíž), spolu s možností vyhledávat přesné sledy
slov (fráze) -- zpravidla uzavřením do uvozovek -- a použít ke
strukturování dotazu více úrovní závorek, podobně jak to známe
u matematických vzorců. Pokud konkrétnímu vyhledávači některá
z uvedených vlastností chybí, činí jej to v mnoha případech
obtížně použitelným. Naproti tomu další možnosti nejsou (zejména
pro fajnšmekry) k zahození -- u některých služeb lze nastavit
maximální vzdálenost slov, pro kterou probíhá vyhodnocování NEAR
a dokonce zda záleží na tom, v jakém pořadí se v textu vyskytují.
Formulace takového dotazu je sice náročnější, ale pokud si
představíte, co a jak by na hledaných stránkách mělo stát a dáte
si záležet, dopracujete se při určité praxi k podstatně lepším
výsledkům. Přesto se u mnohých témat můžete setkat s příliš
velkým počtem nalezených stránek. Pak přijde vhod jakákoliv další
možnost omezení jejich počtu, kterou Web, respektive jazyk HTML
nabízí. Propracovanější služby proto umožňují zadat mnohé
doplňující podmínky, např. na doménové jméno (omezení na
region nebo konkrétní server), prohledat pouze nadpis dokumentu
(s velkou pravděpodobností charakterizuje hlavní téma stránky)
nebo texty odkazů, názvy obrázků a podobně.

Třetí cesta...

Jak katalogy, tak automaticky generované indexy webstránek mají
své výhody i nevýhody a je zřejmé, že ani jedno není tak úplně
"to pravé". Touto úvahou se ocitáme na prahu hledání zlaté
střední cesty, tedy vyhledávacího nástroje, jenž nás nebude
ochuzovat o 90 % obsahu, který je možné získat a přitom nás
nezavalí tisíci různých stránek, z nichž nás naprostá většina
nezajímá či dokonce již dávno přestala existovat.
Jako v mnoha jiných případech je i tady těch třetích cest více
-- nejméně dvě. První (tak trochu vystřižená ze seriálu StarTrek)
spočívá ve vývoji nových technologií na bázi umělé inteligence,
tedy takových, které by byly schopny pracovat přímo z významovým
obsahem stránek a na základě jeho rozboru automaticky vytřídit
nezajímavý balast. V dnešní době se tímto tématem zabývá mnoho
výzkumných projektů a ještě více analytiků softwarových firem,
nicméně praktická použitelnost doposud prezentovaných řešení je
velmi omezená, a na službu, které dáme pokyn stylem "Počítači,
najdi všechny .., které .. a přitom .." si budeme muset ještě
nějaké ty roky počkat.
Druhou cestou lidstvo již dávno disponuje, a zvlášť dobře ji
znají absolventi oboru knihovnictví na zpravidla filozofických
fakultách univerzit. Je to kvalifikovaně zpracovaná rešerše,
kterou na vypracuje vyškolený specialista podle jednotné
metodiky. Protože s nabídkou rešerší internetových zdrojů se již
můžeme setkat i v doméně cz (viz vložený článek " České
vyhledávací služby ") a jistě by si zasloužily podrobnější
seznámení, pokusím se pro některé z dalších pokračování rubriky
Internet GURU připravit jejich recenzi.



České vyhledávací služby

Katalogy:

Český informační systém
Nekomerční katalog především českých WWW stránek.
http://viper.cis.vutbr.cz/czis/

Katalog Atlasu
Solidní hierarchický katalog stránek na serveru Atlas, obsahuje
informaci o aktuální dostupnosti stránek.
http://katalog.atlas.cz

Seznam
Nejnavštěvovanější katalog českých stránek.
http://www.seznam.cz

U zdroje
"Zkamenělina" historicky prvního katalogu českých webstránek.
http://www.uzdroje.cz

Indexy:

Atlas
První český fulltextový vyhledávač, postavený na Microsoft
technologii.
http://www.atlas.cz

Kompas Seznamu
Fulltextový vyhledávač Seznamu, bohužel nepodporuje fráze ani
operátor NEAR.
http://kompas.seznam.cz

Sherlock
Projekt fulltextového indexu WWW střední a východní Evropy.
http://www.sherlock.cz

Search CZ
Fultextové vyhledávání po českém internetu.
http://www.search.cz

Specializované vyhledávače:

ALLA
Vyhledávač sdružení českých a slovenských e-zinů.
http://www.alla.sk

HELP.cz
Prohledávač specializovaný na indexování návodů, rad
a dokumentací z celého světa.
http://www.help.cz

Hledej TechNetu
Fulltextové vyhledávání v článcích na technicky zaměřených
zpravodajských serverech.
http://hledej.technet.cz

Czech Business Navigator
Katalog odkazů ze světa obchodu a podnikání.
http://dvorak.mcs.cz/navig /

Rešeršní služby

rešerše
(Gloge Internet, s.r.o.)
http://www.reserse.cz

Sherlock Search
(Clark NetProject, s.r.o)
http://www.clark.cz/run/sherlock.asp

-------

(HTML)
NT versus Linux

(aneb jak a proč vytvořit web-aplikaci nezávislou na platformě? )

Každý uživatel Internetu s alespoň minimálními tvůrčími ambicemi,
si určitě nemůže vynachválit velmi silnou demokratičnost tohoto
nového prostředí. V mnoha ohledech nezáleží na tom, kolik máte
peněz či konexí, prostě stačí mít nápad, rychle a profesionálně
ho zrealizovat na WWW a už může (spravedlivě) rozhodovat zájem
jednotlivých surfařů. Právě v okamžiku, kdy začnete o něčem
podobném uvažovat, stojíte před základním rozhodnutím: na jaké
platformě a jakými prostředky budete realizovat aplikaci, která
uvede vaši představu do života.
Když pominu "velká" řešení, kde dominují mohutné servery či
pracovní stanice, profesionální databáze a výkonné komerční
operační systémy (pro začátek v "malých" poměrech domácího
Internetu jsou příliš drahá i výkonná), zůstává PC server
a zpravidla nutnost vybrat si mezi Windows NT Server + IIS
a UNIXem -- pravděpodobně v podání některé distribuce volně
šiřitelného Linuxu. A protože, jak každý programátor dobře ví,
není vůbec snadné již zaběhnutou a stále košatější aplikaci
z ničeho nic vzít a přenést na jiný operační sytém, pokusím se
vám nastínit několik základních aspektů takového rozhodování.

Windows NT

v serverové verzi a spolu s nimi dodávaný IIS (Internet
Information Server) disponují standardní podporou pro vytváření
WWW aplikací v podobě systému ASP (Active Server Pages). Ten byl
firmou Microsoft oficiálně představen v prosinci 1996 spolu
s IIS 3.0, a za dva roky své existence se stal velmi populární
platformou. Úspěch ASP lze přičíst faktu, že se nejedná o pouhý
skriptovací jazyk umožňující vkládat výkonný kód do HTML, ale
o ucelený systém pro podporu vytváření web-aplikací, v němž
můžete využívat knihovny komponent ActiveX a prvky napsané
v dalších interpretovaných jazycích (standardně VBScript
a JavaScript, ale lze doinstalovat další -- např. na UNIXu
populární Perl). Výhodou pro menší aplikace je i možnost přímého
použití tzv. desktopových databází (Acces, Paradox, Foxpro),
jejichž výkon pro mnohé menší aplikace postačuje a lze je na
serveru využívat pouhým doinstalováním volně šiřitelného ODBC
ovladače.
Nevýhodou je především vazba na jediného dodavatele klíčových
technologií a pro menší projekty poměrně vysoké náklady na
licenční software (teoreticky by sice bylo možné poskládat nad NT
nadstavbu z Apache, PHP a dalšího free softwaru, proč pak ale
utrácet za NT, že?).

Linux

je známý především svojí nulovou cenou, která je také jeho hlavní
výhodou, zvláště při startu projektu. Ne vždy, ale v mnoha
případech platí, že zdarma je k mání i další potřebný software,
ať už se jedná o známý HTTP serever Apache či různé SQL databáze.
Navíc lze jako velmi slušnou (i když ne zcela plnokrevnou)
náhradu za ASP použít systém PHP (Professional Home Pages)
< http://www.php.cz >.
Nevýhodou se naopak může stát nedostupnost potřebného
freewarového řešení či samotné vyšší režijní náklady na správu
a údržbu systému složeného z nekomerčně šířených komponent.
V mnoha případech je totiž rozhodující obsah serveru a ne paleta
funkcí -- potažmo fakt, že jste si mnohé naprogramovali sami. Pak
se může stát, že úspory na počátečních investicích (kdy projekt
nevydělával) se stanou vzhledem k provozní režii nerentabilní
a cena za přechod na komerční prostředí přijatelná (ze známějších
českých serverů takovou cestu podstoupilo např. naše první
internetové knihkupectví Vltava).

Nevstoupíš dvakrát

do téže řeky a nepřeneseš bezbolestně aplikaci -- v kategorii
menších a středních web-aplikací to platí dvojnásob. Několik
prostředků, které vám teoreticky umožní provozovat stejnou
aplikaci pod NT i pod UNIXem, opravdu existuje -- patří sem
např. ASP pro UNIX od firmy CHILIsoft
< http://www.chilisoft.net/ >, ActivePerl (volně šiřitelný
interpreter Perlu pro NT) a prý existuje i freewarová podpora ASP
na Linuxu, napsaná v Perlu (!); také můžete zůstat u čistých CGI
skriptů, psaných v jazyce C či využít jako základní nástroj
systém PHP3, který lze jako CGI program provozovat i pod Windows
a vyvíjí se i ve verzi filtru pracujícího na úrovni rozhraní
ISAPI. Vždy však sebevětší a sebelépe míněná snaha o udržení (byť
často jen hypotetické přenositelnosti) povede k tomu, že se
dobrovolně vzdáte mnoha zajímavých možností či nástrojů a budete
mnohdy zbytečně muset programovat funkce, které jsou na jedné (či
dokonce obou) z platforem součástí standardních prostředků, jen
se liší způsobem použití.
Co řící na závěr? Snad jen popřát hodně štěstí při volbě
platformy, a nezapomeňte na přísloví Dvakrát měř, jednou...

-------

(iFAQ )
Internet FAQ
(odpovědi na otázky čtenářů ohledně užívání Internetu)

Vítám všechny čtenáře PC WORLDu nad dalším pokračováním odpovědí
na dotazy ohledně využívání Internetu. Mailbox
<internet@guru.cz> se utěšeně plní vašimi dotazy, takže dnes,
kromě pravidelných 10 tipů, začneme naostro s odpověďmi na
konkrétní dotazy:

Více účtů v Outlook Expressu vs. telefonické připojení

Mám problém s použitím dvou poštovních účtů v programu Outlok
Express (OE). Když přijímám a odesílám poštu a jsem již připojen
na providera ,OE ukončí spojení a začne znovu vytáčet (ve Windows
mám nastaven OE jako výchozí klient Simple Mapi) <Petr Šimek>.
Samotný OE má ve své konfiguraci uloženo nastavení způsobu
připojení pro každý účet zvlášť (nastavíte přes
Tools/Accounts/Mail/Properties/Connection). Je to jednak kvůli
tomu, že někteří poskytovatelé umožňují zákazníkům přistupovat do
schránek jen ze své sítě, a jednak proto, že z připojení ležícího
za firewallem -- typicky ve větší firmě --, je mnohdy přístup
k mnoha cizím serverům blokován z bezpečnostních důvodů.
(Firewall je bezpečnostní server, filtrující požadavky na přístup
k jednotlivým službám a serverům.) Nevýhodou je, že OE nepozná,
že nastavené připojení je shodné s tím, které se právě používá
/ respektive že oba účty používají stejné připojení.
Pokud máte ke všem poštovním schránkám neomezený přístup
odkudkoliv, je asi nejpraktičtější řešení nastavit v OE (a nejen
tam) pro všechny účty připojení přes LAN, a příslušné telefonické
připojení uvést pouze na jediném místě -- v nastavení Internetu
ve Windows 9x. Jednotlivé aplikace se pak pokoušejí komunikovat
přímo přes síťové prostředky Windows, která se pak centrálně
starají o vytáčené spojení (připojování a odpojování v závislosti
na přicházejících požadavcích a nastavených prodlevách).

Přístup na free e-mail AltaVisty

Máme free e-mail schránku na serveru AltaVista. Při pokusu
o spojení pomocí poštovního klienta -- programu Pegasus Mail,
dostaneme hlášení: Chybný Password nebo Username; přitom Username
je nastaveno podle slova před zavináčem z e-mailové adresy,
Password: bez chyby, POP3 a SMTP server: mail.iname.com
(správnost ověřena dotazem na AltaVistu), E-mail address:
v pořádku. Podobné nastavení Pegasus Mailu na druhou schránku
u VideoOnline funguje bez závad. Přes WWW prohlížeč (Netscape) je
spojení se schránkou na AltaVistě bez problémů. <zkl@mbox.vol.cz>
Služba free-mailu (poštovní schránka zdarma) na serveru AltaVista
(původně Iname.com ) je typická služba svého druhu, a jako taková
je financovaná z inzerce. Ta se objevuje na WWW stránkách
s formuláři, které umožňují se schránkou pracovat běžným WWW
prohlížečem (to je i určitá výhoda pro uživatele -- můžete si
přečíst poštu odkudkoliv, aniž byte museli na daném počítači
konfigurovat poštovního klienta). Při přímém přístupu pomocí
protokolů SMTP a POP3 by klient reklamu neuviděl, a inzerent
nezaplatil -- tudíž se většinou jedná o nadstandardní službu za
příplatek, který kryje ztrátu na příjmech z inzerce.
I u AltaVisty je možnost pracovat se schránkou přímo. Je to ale
- stejně jako schránka v některé z prestižních domén -- placená
nadstandardní služba za 2 USD měsíčně. Pokud jste si ho při
registraci neobjednali, nebo objednali a neza