Internet guru

V sekci Vemte na to síť se budeme věnovat přínosu Internetu pro uživatele
digitálního fotoaparátu; Kdo hledá dnes přináší pohled tak trochu z druhé
strany a popisuje vše, co byste neměli opominout, aby případní zájemci co
nejsnáze našli právě vaše webstránky, a Když se řekne... je věnováno webovským
zkratkám "URL" a "HTML". Na závěr v sekci Internet FAQ opět odpovíme na několik
vašich dotazů, a tradičních 10 tipů tentokrát věnujeme problematice pevného
připojení s poplatkem za skutečně přenesená data.
Příjemné počtení vám přeje Jan Čáp
; .
Jak neuvíznout...
Internet po kabelu aneb "pevná linka do každé rodiny"
Na sklonku roku 1998 se všeobecně předpokládalo, že následující rok (1999) bude
přelomem v rozšíření nabídky připojení prostřednictvím rozvodů kabelové
televize. Měla tomu napomoci jednak postupující standardizace na poli
kabelových modemů, a jednak náběh sériové výroby u velkých dodavatelů
telekomunikační techniky, který měl stlačit ceny modemů hluboko pod 500 USD -
nejlevnější modely mezi 200 a 300 USD.
Konal se ale celosvětově předpokládaný boom i v České republice, nebo ne?
Rozvody kabelových televizí jsou dnes téměř ve všech městech a mnohdy i ve
větších (bývalých střediskových) obcích. Většina měst je také pokryta sítí
alespoň některého poskytovatele připojení. Přesto jen málokdo z nás, kdo jsme
"na kabelu", dostal v uplynulém roce konkrétní či dokonce neodolatelně
zajímavou nabídku na připojení do Internetu.
Máme se těšit na světlejší zítřky? A co všechno vlastně takové kabelové
připojení obnáší? Na tyto i mnohé další související otázky se vám pokusím
odpovědět v tomto článku.
Nejste v Praze? Nevadí!
Pokud sledujete rubriky aktualit počítačových magazínů či internetová
zpravodajství z oboru, máte asi někdy dojem, že snad každá progresivní
technologie vzniká za mořem a s určitou technickoobchodní prodlevou se dostane
i do Prahy, ale mnohdy už téměř vůbec nepostupuje do regionů? To je do určité
míry pochopitelné - hlavní město skýtá dodavatelům největší koncentraci
potenciálních zákazníků na jednom místě. Jakmile se ale trh nasytí a
produkt/služba zlevní, je dobrý každý další zákazník.
Jak je tomu u připojení po kabelu? V podstatě všude jinak - i jedno sídliště ve
městě se od druhého může diametrálně lišit. Připojit vás totiž může kterýkoliv
ISP, ale potřebuje k tomu mít možnost využít kabelových rozvodů, které
zpravidla vlastní příslušná kabelová televize. (V některých státech USA již
bylo uzákoněno, že na rovnocenný přístup do kabelových sítí mají nárok všichni
ISP působící v dané lokalitě.) Ve větších aglomeracích, kde většinou působí
větší a silnější kabelová společnost, se poskytovatelem zpravidla stává ona
sama, respektive její specializovaná divize (DattelKabel, ElsatNet...). V
menších městech, kde je menší společnost, tato zpravidla vlastní/provozuje
několik samostatných sítí, pokrývajících nejlukrativnější lokality (jednotlivá
sídliště). Ta má většinou zájem poskytnout svoji existující síť pro další
využití partnerovi, který se bude o starat o samotný internetový provoz
(připojení, pronájem modemů, instalaci a servis připojení). V jednom městě se
tak klidně můžete po kabelu připojit přes různé - zpravidla lokální - ISP, v
závislosti na konkrétní lokalitě.
Většina velkých i menších místních projektů je zatím ve stádiu testovacího
provozu, nicméně první nabídka služeb již existuje, jen možná není ještě
propagována s plnou intenzitou. Pokud je ve vašem městě uzel/přístupový bod
alespoň jednoho ISP - obvykle v centru UTO - a máte přípojku kabelové televize,
je velmi pravděpodobné, že se nabídka připojení připravuje nebo dokonce již
zkouší. Zeptejte se vašeho "kabelového opera" - možná budete příjemně
překvapeni.
Jak to celé funguje?
Síť kabelové televize představuje v podstatě rozsáhlé (pokrývající zpravidla
celé sídliště o několika stech až tisících přípojek) rozvody vysokofrekvenční
kabeláže, vybavené potřebným počtem rozbočovačů a zesilovačů, tak aby byl
zajištěn kvalitní přenos televizního signálu až do koncových přípojek.
Ústředním místem sítě je tzv. distribuční centrum, odkud se "krmí" signálem
jednotlivých programů, přivedeným optikou či přijímaným přímo z družice.
Samotný koaxiální kabel přitom může sloužit i k přenosu dat jako jedno sdílené
médium - podobně jako zejména dříve budované lokální sítě ethernet, využívající
50ohmový koaxiální kabel (známý jako "thin ethernet").
Pro přenos dat je pouze potřeba síť dovybavit. Na straně
poskytovatele/provozovatele o centrální jednotku, zajištující řízení a správu
datového provozu, a na straně uživatele příslušným koncovým zařízením,
označovaným jako kabelový modem. Ten v podstatě zajišťuje jednak samotné
přizpůsobení komunikace mezi síťovou kartou vašeho počítače a kabelovým
rozvodem, a jednak umožňuje ve spolupráci s centrální jednotkou řízení celého
provozu (např. nastavení rychlostních limitů apod.).
Achillova pata - zpětný kanál
Vzhledem k tomu, že rozvody kabelové televize nebyly primárně navrženy pro
distribuci informace/signálu oběma směry (protože TV se pochopitelně vysílá
pouze z centra k divákovi), je většina stávajících kabelových sítí na našem
území ve stavu, který vyžaduje dodatečné investice do sítě samotné.
Zjednodušeně řečeno, v modernějších kabelových sítích lze vcelku bez problémů
některé kanály vyhradit pro přenos dat opačným směrem, je však nutné všechna
místa rozvodu obsahující aktivní prvky doplnit o zesilovače pro přenos tohoto,
tzv. "zpětného" kanálu.
Při budování tuzemských kabelových sítí jsme z hlediska Internetu měli štěstí i
smůlu zároveň. Sítě totiž vznikaly v době, kdy dostupné technologie obousměrnou
komunikaci sice nevylučovaly, ale vzhledem k omezeným finančním zdrojům většiny
investorů byly vybavovány jen tím nejnutnějším zařízením, umožňujícím
distribuci programů.
V praxi to znamená, že i v případě, že na vašem rozvodu je připojení již
nabízeno a prvním zákazníkům dokonce funguje, můžete vy čekat týdny nebo
dokonce měsíce na to, až provozovatel kabelové televize dovybaví právě vaši
větev rozvodu. Podle informací od naší místní kabelovky je dnes situace taková,
že vzhledem k masovému nasazování datových komunikací je větším problémem
akutní fyzický nedostatek příslušných komponent, než výše nákladů na tuto
investici.
Co připojení obnáší?
Pro připojení budete potřebovat ve vašem počítači běžnou ethernetovou síťovou
kartu s výstupem pro kroucenou dvoulinku (TP - Twisted Pair) a kabelový modem
vyhovující technologickému standardu používanému ve vaší kabelové síti. S
běžným modemem pro telefonní linku má ale kabelový modem společné pouze jméno,
které dostal asi proto, že je to taky "krabička, přes níž se do počítače
přenášejí data". Technologicky je to něco zcela jiného a také jej ani běžně v
počítačovém obchodě nekoupíte.
Jako koncovému uživateli vám stačí vědět, že modem by vám měl doporučit a v
naprosté většině případů i dodat poskytovatel připojení, přičemž hlavní formou
jeho poskytnutí by měl být pronájem nebo prodej na splátky. Můžete si ho
samozřejmě také koupit za hotové, ale vzhledem k tomu, že se většinou stále
jedná o částku nad deset tisíc korun a že výběr značky/typu (a tím i cenu)
ovlivňuje především poskytovatel podle svých dalších záměrů, je forma
dlouhodobějších splátek, či ještě lépe pronájmu, serióznější nabídkou.
Po instalaci a zprovoznění připojení by se váš počítač měl začít chovat stejně,
jako kterékoliv PC v lokální síti připojené do Internetu pevnou linkou. Odpadá
vám tedy neustálé připojování a odpojování, obsazená telefonní linka, a zejména
závody o maximální využití doby připojení, dané časovou tarifikací
telefonického připojení. Internet se tak z něčeho luxusního, co si můžete
dovolit jen hodinku denně po deváté večer, stane obratem něčím, co je kdykoliv
po ruce a co "chleba nežere", pokud se začtete do nějaké zajímavé stránky.
A jaká je rychlost? Teoretické maximum je stejné jako u koaxiálního ethernetu,
tedy 10 Mb/s pro download (ze sítě k vám) a v řádu stovek KB pro upload (směrem
od vás). Protože ale jde o sdílené médium, jsou v praxi dosahované maximální
hodnoty okolo 1,5 Mb v rámci kabelové sítě a okolo 500, respektive 128 Kb pro
download/upload z Internetu (pochopitelně za předpokladu dostatečně silné
přípojky k ISP). Navíc většina operátorů, aby snížila možnost zahlcení sítě ve
špičkách, nabízí pouze omezené pásmo - typicky 64 Kb/s. V těchto případech se
prakticky dostanete na zhruba 9, resp. 4 KB/s (download/upload), což je pořád
téměř dvojnásobek propustnosti běžně dosahovaného spojení pomocí 56k modemu.
Co je doma, to se počítá...
A jak se za připojení po kabelové televizi platí? Většina stávajících nabídek
určených pro domácnosti - kde většinou není přijatelný vysoký měsíční paušál -
je postavena tak, že za používání přípojky/pronájem modemu je účtována paušální
sazba řádu stokorun a k tomu se platí za každý MB dat, přenesený z Internetu
mimo kabelovou síť. Cena MB dat se přitom zhruba rovná cenám obvyklým u
počítaných pevných linek a je typicky v rozmezí 3-5 Kč.
Tato, na první pohled možná vysoká, částka není přehnaná. Při běžném režimu
práce je výhodnější než telefonické připojení v rámci tarifu Internet 2000 (viz
tabulka) a při přepočtu podle kursu zhruba odpovídá i ceně za MB, účtované za
vysokorychlostní připojení v USA (s tím rozdílem, že za "vysokorychlostní" se
tam považuje rychlost řádu stovek Mb/s).
Možná vás napadne, proč to není za paušál jako připojení po telefonu?
Vysvětlení je vcelku jednoduché: u telefonického připojení nemusí český
poskytovatel (jehož struktura provozních nákladů je přeci jen výrazně odlišná
od amerického) hlídat/zpoplatňovat dobu připojení, jelikož to za něj spolehlivě
dělá počitadlo impulsů u Telecomu. Oproti tomu v kabelové televizi, kde lze
dosahovat velkých přenosových rychlostí a za "poslední míli" neplatíte téměř
nic, je účtování podle skutečně přenesených dat jedinou možnou, a oproti
jednotnému paušálu (kde méně aktivní uživatelé doplácejí na "upíry") i
spravedlivější alternativou.
Protože při poplatcích odvíjejících se od objemu přenesených dat, a nikoliv od
doby připojení, se od základu mění většina pravidel jak "ušetřit za připojení",
připravili jsme pro vás v dnešních 10 tipech takový "remake" tipů na úsporná
opatření právě s důrazem na tento způsob zpoplatnění.
Bezpečnostní rizika
jsou u kabelového modemu srovnatelná s jinými typy permanentního připojení.
Velký rozdíl je především v tom, že uživatel, který měl svůj jediný počítač
pouze občas připojený přes telefon pod dynamicky se měnící adresou, se najednou
stává trvalým účastníkem celosvětové sítě a jeho počítač je nyní teoreticky
přístupný v lokální síti pokrývající část města.
Pokud tedy nemáte s provozem počítače v síti zkušenosti, je namístě seznámit se
alespoň se základy sdílení prostředků vašeho počítače a s nejčastějšími
možnostmi vzdáleného přístupu na něj. Nastavení práva čtení i zápisu pro
kohokoliv na disk C zkrátka není tou nejlepší variantou, a pokud se stane váš
počítač středem zájmu nějakého nenechavce ze sousedství, může přijít na řadu i
nějaký ten osobní firewall. Ale to je již námět na samostatný článek.
Závěrem
Současná nabídka připojení přes kabelovou televizi je ideální alternativou pro
permanentní domácí připojení, které za srovnatelnou cenu poskytuje řádově lepší
komfort práce a lepší využití možností Internetu než připojení telefonické.
Jakmile totiž nepočítáte minuty, můžete celou síť rázem považovat za příruční
zdroj informací, kde kromě zpravodajství běžně hledáte i předpověď počasí, nebo
třeba spojení v jízdním řádu (a dokonce kvalitněji a levněji než voláním na
informace ČD). Elektronická pošta, přístupná 24 hodin, nebo komunikační
nástroje typu ICQ vám také mohou začít v mnoha případech nahrazovat telefon. A
k Internetu můžete pustit bez nepřetržitého dozoru i menší ratolesti bez toho,
abyste trnuli hrůzou, kolik to bude stát.
Z hlediska nákladů je cena koncipována většinou tak, aby byla v době silného
telefonního provozu vždy výhodnější než poplatky za telefon a za rok, po
liberalizaci telekomunikačního trhu se dá očekávat i daleko větší příklon k
rozumně vysokým paušálním poplatkům. Do té doby je ideální kombinovat oba druhy
připojení (kabel a telefon), s tím, že po telefonu se vyplatí přes noc nárazově
stahovat větší objemy dat.
A abych nezapomněl, pokud o pár bloků od vás bydlí třeba váš kolega, s nímž
pracujte na společném projektu, může vám kabelovka zajistit jinak těžko
realizovatelné propojení blížící se pomalejší lokální síti.
V kostce
Výhody
permanentní připojení 24 hodin denně/ /7 dnů v týdnukomfort práce díky ceně
nezávislé na době trvání přenosu nezablokovaná telefonní linkastabilní spojení
bez výpadkůmožnost lokální komunikace s jiným účastníkem na stejném segmentu
Nevýhody
vyšší investice/paušál než u telefonu (závisí na konkrétní nabídce)při větší
zátěži je v době mimo špičku zpravidla dražší než telefonické
připojeníbezpečnostní rizika - celý blok se chová jako jedna lokální síť
Za babku...
Nadstandard pro WWW - Kde vzít a ...nekrást?
V minulém pokračování Internet guru jsme se na tomto místě věnovali službám
poskytujícím webhosting zadarmo. Jejich hlavní nevýhodou je, že bývají většinou
koncipovány pouze pro umístění statických stránek, bez možnosti zajištěné
výraznější interaktivity (některé renomované sice nabízejí sadu jednodušších
skriptů, nicméně nabídka je všude poměrně chudá). Jak jsem slíbil minule,
budeme se proto dnes věnovat možnostem, jak mnohé věci uspokojivě vyřešit bez
toho, aby bylo nutné přemístit stránky k některé z placených služeb.
Skripty v prohlížeči
Jedním ze způsobů, jak učinit váš web interaktivním, je použití skriptu
(JavaScript, DHTML) vykonávaného na straně klienta - tedy přímo prohlížečem na
počítači návštěvníka. Nevýhodou tohoto řešení, které předurčuje jeho uplatnění
spíše pro jednodušší funkce, je fakt, že skript funguje pouze v rámci jedné
stránky a nemůže ukládat data na serveru. Na druhou stranu jde jeho režie zcela
"k tíži" počítače uživatele, takže se výborně hodí pro realizaci různých
vizuálních efektů.
Pomocí JavaScriptu můžete např. odeslat obsah formuláře prostřednictvím
emailového klienta na počítači návštěvníka, přepočítat obsah ručně vyplněného
objednávkového formuláře, ovšem třeba plnohodnotný "nákupní košík" z něj
nevyčarujete.
Pokud však řešíte drobnost, na kterou by mohl JavaScript stačit, a nechcete
ztrácet čas vytvářením již dávno objeveného, zkuste navštívit některý z
archivů, věnovaných JavaScriptu a DHTML (např.Dynamic Drive
nebo slovenský Javascript
.
CGI hosting
Od samotného vzniku rozhraní CGI (Common Gateway Interface), navrženého původně
především pro zpracování obsahu formulářů umístěných na WWW stránkách, vynikaly
na Webu veřejně přístupné archivy až rozsáhlé knihovny volně použitelných CGI
skriptů (zpravidla v jazyce C nebo Perl), řešících nejčastěji využívané
aplikace.
Právě z nich se, vzhledem k postupující masovosti tvorby WWW stránek a čím dál
nižší odborné erudovanosti jejich autorů, postupně vyvinuly služby, které
umožňují využít až několik desítek hotových skriptů (ať v podobě klasických CGI
skriptů, nebo v podobě skriptů v kódu stránky, přímo prováděných serverem -
ASP, PHP).
Ty jsou přitom nejen umístěny, ale i spouštěny ze serveru provozovatele služby,
takže pro jejich využití stačí webmasterovi prostor pro statický web a dodržení
pokynů pro zakomponování do HTML kódu jeho stránek. Tyto přitom většinou nejsou
o mnoho složitější než umístění obyčejného počitadla nebo tlačítka
propagujícího oblíbenou službu. Nejznámější služby tohoto typu - viz vložený
článek.
Redirect - lepší jméno pro Web
Kromě omezení na tvorbu v podstatě statických stránek je druhou hlavní
nevýhodou hostingu zadarmo poměrně komplikovaná adresa vašeho webu, bez
možnosti provozovat jej pod vlastní doménou byť třeba třetího řádu.
Pro řešení tohoto problému však také existuje mnoho služeb, které nabízejí
rezervaci adres v podobě adresářů nebo domén třetího řádu pod některými
lukrativními doménami, s možností nastavení jejich přesměrování na vaši hlavní
stránku. To má hned dvě výhody: jednak můžete uvádět stručnou adresu, ať máte
stránky umístěné kdekoliv na Internetu, a jednak vám zůstává stejná adresa, i
když změníte poskytovatele hostingu. Nemusíte tedy na změnu upozorňovat
návštěvníky a starat se o změny odkazů v databázích hledačů.
Služby tohoto typu najdete i v doméně cz - např. REDIRECT. CZ
nebo REDIRECT.XNET.CZ ,
nabízející volbu adresáře v doménách co.je.to a kdo.je.to, nebo doménu třetího
řádu třeba pod zde.cz.
Mnoho podobných služeb najdete pochopitelně i v zahraničí, takže vybrat si
přiléhavé a dobře zapamatovatelné jméno, které se vám navíc bude i líbit, by
při troše píle neměl být problém. Začít můžete na serveru V3
(adresáře v doménách go.to, move.to, surf. to, atd.), anebo na TSX
, který je centrálou pro technologicky orientované stránky.
Většina větších serverů nabízí také přesměrování nebo hostování poštovní
schránky odpovídajícího jména, takže třeba ke jménu go.to/pardubice obdržíte i
schránku s adresou pardubice@go.to.
VYBRANÉ SERVERY NABÍZEJÍCÍ ZDARMA TZV. CGI HOSTING
Agum Network
http://www.agum.com
Cgi2Gohttp://www.cgifreebies.com/
Hosted Scriptshttp://www.hostedscripts.com/
mycgiserverhttp://www.mycgiserver.com
Vemte na to síť...
Digitální fotografie - Informace a služby pro fotografování nové generace
Chystáte se pořídit si digitální fotoaparát, nebo vám ho dokonce nadělil
Ježíšek? Pak určitě nezapomeňte na mnohdy opomíjenou výhodu digitálně
zpracovávaných obrázků a na to, že se dají v počítači nejen uchovávat a
modifikovat, ale zejména prostřednictvím počítačové sítě sdílet, posílat,
vyměňovat atd.
Na Internetu tak, kromě spousty specializovaných stránek přinášejících
informace ze světa digitálního fotografování, najdete mnohdy i četné zajímavé
služby - zejména tzv. digitální fotolaby, jejichž sběrny můžete navštívit
on-line, aniž byste museli vstát od stolu. Pro upload všeho co "namačkáte" je
sice modemové spojení poměrně pomalé, ale poslat deset či dvacet vybraných
fotek ke kvalitnímu tisku s předchozí korekcí a následným zalaminováním či
nařezáním na "puzzle" je věc bezesporu zajímavá, zvlášť pokud se vám to podaří
přímo o dovolené z internetové kavárny.
Zahraniční weby
Kupovat nový přístroj nebo nechat si "vyvolat" pár fotek je spíš záležitost pro
naši národní doménu, ale pro nejčerstvější informace se rozhodně vyplatí zajít
do zahraničí, kde je digitální fotografie přeci jen rozšířenější.
Začít byste bezpochyby měli na serveru "digital photography review"
Phila Askeye, který
přináší aktuální novinky z oblasti včetně pravidelných přehledů
nejprodávanějších aparátů v Mekce digitální fotografie - Japonsku.
Další informace o fotoaparátech bez filmu najdete pochopitelně v příslušné
sekci CNETu , v
Digital Camera Magazinu , digitální temné komoře na
adrese , anebo na "PCPhotoREVIEW" pcphotoreview.com/>, kde je vše o produktech souvisejících s digitální
fotografií.
Přehled nejen jednotlivých tipů fotoaparátů, ale i tipy, triky a osobní
zkušenosti nabízí Steve's Digicams , nebo
magazín o digitální fotografii Megapixel .
A až se nabažíte technologických zázraků jako takových a začnete přemýšlet, jak
na to, aby vaše digifotky také za něco stály, navštivte začátečnicky
orientované "ShortCourses in Digital Photography" com/>, přečtěte si digitální fotosloupek Arthura Bleicha
, nebo navštivte digitální větev populárního
fotografického serveru "Better Photo" na adrese
.
Pokud se zabýváte digitálním zpracování obrazu profesionálně (alespoň třeba
jako zadavatelé tiskových předloh), pak je pro vás server PixelPhoto
, orientovaný na digitální zpracování obrazu v
propagaci a reklamě.
A přestože většině z vás připadá "digiťák" jako horká technologická novinka, u
firmy Canon to vidí jinak a mají již ve svém "CANON CAMERA MUSEU" sekci
"Digital CAMERA" .
Domácí zdroje
Přestože u nás ve "fotokinu" na digitální fotoaparát téměř nenarazíte, na
českém Webu již lze najít pár hodnotných stránek věnovaných digitální
fotografii. Mezi prvními si zaslouží vaši pozornost sekce Digitální fotografie
na serve
ru GRAFIKA a stránky mj. i nadšeného
"digigrafa" Ondřeje Neffa "DigiNeff" .
Především recenze fotoaparátů a tiskáren i s trochou teorie pak najdete ve
fotografické sekci serveru Periskop
a také na převážně
klasicky orientované Fotozóně .
Kromě toho se digitálu široce věnují i mnohé nepočítačové papírové časopisy,
jako je DIGITAL revue , PiXEL
či Stereo & Video , na jejichž
stránkách však převládají informace o obsahu papírového vydání a informace o
předplatném.
Obchody a fotolaby
Přelom roku připravil kromě vyšperkovaných novinek i pár prvních vlaštovek
solidních aparátů v cenové hladině okolo 10 000 Kč, a tak asi většina z vás už
začne uvažovat o reálné koupi. Doposud nás ale "digitály" zřejmě tak mnoho
nekupovalo, protože opravdu dobrý specializovaný elektronický obchod na českém
Webu nenajdete.
Většina nabídek se skrývá v klasických obchodech s fotografickým vybavením nebo
počítačovou technikou - nectností obou je pak poměrně úzký sortiment na jednom
místě (proto jsme pro vás raději připravili přehled odkazů na servery
jednotlivých výrobců - viz vložený článek).
Přesto zmíním například Fotoobchod , kde najdete
solidní sortiment fotopapírů pro inkoustové tiskárny, nebo PiXEL Direct
, který se orientuje zejména na grafiku pro Web.
Jedinou výjimkou je první specializovaná prodejna digitálních fotoaparátů AARON
cz/>, kterou však bude, stejně jako každý jiný kamenný obchod, lepší navštívit
v Praze osobně. Jediné, co byste zatím mohli na českém Internetu nakoupit bez
problémů, jsou paměťové karty například na nebo
.
S čím se však v druhé polovině uplynulého roku doslova roztrhl pytel, to jsou
digitální fotolaby. Údajně "První internetový minilab" provozuje na adrese
DTP studio již od
prázdnin (jestli je opravdu první, se můžete přesvědčit na stránce "Seznam
digitálních minilabů" na ).
Vytisknout fotografie si však můžete nechat také ve vybraných pobočkách
AUTOCONTu , u známé firmy CDFOTO
BLER , nebo u mnohých začínajících a regionálních
digilabů, jako je FOTO ONLINE! firmy MATE computer
nebo brněnská prodejna/ateliér FOTO u JAKUBA
. Prestižní doména digilab.cz je zatím
(konec listopadu 99) bohužel pouze rezervovaná.
Weby výrobců
Canonhttp://www.canon.cz/ProdFV.htmlhttp://www.canoneuropa.com/products/products
.html (odkazy "Digital Cameras")http://csweb.cre.canon.co.uk/en/search.html
(vyhledávací centrála)
Epsonhttp://www.epson.cz/produkty/fotoaparaty/index.htmhttp://www.epson.com/cam_
scan/
Fujihttp://www.fujifilm.cz/http://www.fujifilm.com/
Kodakhttp://www.kodak.cz/http://www.fotoworld.cz/
Minoltahttp://www.minolta.cz/http://www.minolta.com/dp/index1.html
Nikonhttp://www.nikon.cz/digitaln.htmhttp://www.klt.co.jp/Nikon/Lineup/index.htm
l
Olympushttp://www.olympus.cz/produkty/digitalni.divize.htmhttp://www.olympusamer
ica.com/p.asp?s=12&p=16
Sanyohttp://www.sanyodigital.com/
Sonyhttp://www.sel.sony.com/SEL/consumer/ss5/generic/digitalimaging/
Toshibahttp://www.toshiba.com/taisisd/dsc/
YASHICAhttp://www.yashica.cz/http://www.yashica.com/digital/Kdo hledá...
KDO HLEDÁ ...
Aby také našli vás...aneb vyhledávání z druhé strany
Doposud jsme se v této části Internet guru věnovali pouze různým aspektů
vyhledávání informací pomocí různých typů vyhledávacích služeb. Co je ale
vhodné udělat pro to, aby se i vaše stránky (lhostejno či komerční nebo
věnované netradičním koníčkům) daly v pavučině co nejsnáze najít?
Doménové jméno
tvoří podstatnou část adresy (ne-li celou adresu) stránek a je vhodné, pokud do
určité míry přesně vystihuje náplň webu, který skrývá. Platí to především
tehdy, je-li možné použít buďto výstižný obecný název, nebo jméno zavedené
firmy či výrobku.
V ostatních případech nezáleží ani tak na konkrétním jménu, jako na tom, zda si
je lze snadno zapamatovat - nesmí být tedy ani příliš dlouhé, ani příliš
kostrbaté (svého času jsem se nestačil divit doméně rfstsp.cz, na níž byla
prezentace Reifeisen stavební spořitelny). Jméno samo o sobě totiž (na rozdíl
od šaty - člověk) ještě web nedělá. Ten může postavit na nohy pouze kvalitní
obsah. Pokud ho má, je však neméně důležité, aby návštěvník neměl příště
problém vrátit se kvůli krkolomné adrese.
Titulek stránky,
přesněji text, který se skrývá v HTML tagu TITLE v hlavičce dokumentu a v
prohlížeči vcelku nenápadně zobrazuje jako název okna prohlížeče, je
důležitější, než se na první pohled může zdát. Právě on je totiž ve všech
automaticky vytvářených indexech internetových hledačů uváděn jako název
stránky, bez ohledu na to, co jste napsali (byť těmi největšími písmeny) na
začátek textu těla (za tagem BODY).
Mnohé editory přitom tag title vyplní při zakládání dokumentu nějakým
implicitním textem, jako je "Untitled", "New document" či
"c:/wwwrot/web2/hotindex.htm" (jméno souboru na lokálním disku). Pokud jej sami
neaktualizujete na něco smysluplnějšího a co nejvíce výstižného (= ne příliš
dlouhého), nemůžete se divit, že potenciální návštěvník vaši stránku ve výpisu
nalezených okamžitě a bez nejmenší známky zájmu přeskočí.
Navíc mnohé hledače dávají slovům v titulku dokumentu vyšší váhu než těm v
dalším textu, takže dobře napsaný titulek může upřednostnit vaší stránku v
seznamu relevantních odkazů!
Metatagy
jsou součástí HTML hlavičky a mnohé mají svůj význam právě při vyhledávání. U
standardního atributu HTTPEQUIV dbejte na položku Contenttype, identifikující
formát (text/html) a použité kódování znaků, a na Content-language, určující
jazyk, v němž je psán viditelný text na stránce. Pokud obě hodnoty uvedete
správně, předejdete v mnoha případech chybnému zařazení či znakové konverzi
stránky při automatickém zpracování jejího obsahu robotem.
Druhá skupina volně definovaných hodnot, uvozovaná atributem NAME, má dvě
poměrně zaužívané položky sloužící právě pro lepší orientaci hledačů. Je to
"Description", obsahující stručný popis obsahu/zaměření stránky v přirozeném
jazyce, a "Keywords", obsahující seznam klíčových slov, usnadňujících věcné
zařazení stránky do databáze (při vyhledávání, respektive třídění výsledků
hledání jim některé hledače dávají vyšší prioritu).
Tyto poměrně užitečné konvence jsou bohužel často zneužívány méně seriózními
tvůrci, např. pornografických stránek, k jejich neoprávněné propagaci. Snadno
se tak můžete při hledání třeba pomocí AltaVisty setkat se stránkami, které
mají nacpaný titulek slovem download, nebo v popisu/klíčových slovech desetkrát
uveden řetězec MP3, přestože nemají s digitální hudbou společného vůbec nic.
Pouze zneužívají slova, která jsou podle statistiky uživateli hledačů
nejčastěji zadávána.
Registrace u hledače
(a ne každý hledač ji umožňuje) má jednu hlavní funkci - je to způsob jak
příslušnému robotovi, který vytváří indexy katalogu, sdělit, aby zavítal rovnou
na vaši stránku. A to pravděpodobně dřív, než by se k ní dostal po odkazech z
jiných stránek nebo při procházení seznamu domén druhé úrovně. Případné
"zrychlení" může být tím větší, čím větší je záběr indexů a čím tedy trvá déle,
než je hledač celé zaktualizuje.
Kromě toho je pochopitelně důležité mít co nejlépe zpracovaný jak titulek
stránky, tak metatagy, protože to je jediná cesta, jak může autor stránek
alespoň nepřímo ovlivnit obsah databáze odkazů a indexu hledače.
Registrace u katalogů
je spíš o tom, kolik katalogů a jak vytrvale dokážete zvládnout. Snad každý
katalog má vlastní aparát pro přidání odkazu v podobě jednoho či řetězce
několika formulářů. Výhodou je, že si můžete zvolit vlastní text názvu i popisu
vaší stránky, který v případě, že je výstižný a pravdivý, nedozná ani po
redakčních úpravách správcem databáze podstatných změn.
Některé katalogy (u nás například Atlas) dokonce v zájmu větší aktuálnosti
zařazují takto přidané dotazy do ostré databáze okamžitě, nicméně platí za to
značnou měrou účelově zkreslených odkazů (např. dáte-li na začátek názvu "1",
budete v seznamu odkazů v příslušné kategorii nahoře, a pokud tak již někdo
učinil před vámi, pořád vám zbývá třeba pomlčka nebo obyčejné znaménko +, %,
apod.). Jak tyto na první pohled neseriózní odkazy působí na potenciální
návštěvníky, asi netřeba zdůrazňovat.
Největší problém u rozsáhlejších katalogů, na nichž jsou přidávané odkazy ručně
redigovány, je poměrně vleká prodleva mezi požadavkem na zařazením a skutečným
zařazením odkazu do ostré databáze katalogu. Ta je naneštěstí tím větší, čím
rozsáhlejší/populárnější - a samozřejmě také z hlediska propagace zajímavější -
katalog je. U nás drží neslavný primát v době trvání zařazení Seznam, ve světě
je to populární Yahoo.
Na to si dokonce "webmastři" vymysleli takovou fintu - odkaz zařadí raději do
některé národní/regionální (třeba australské) mutace Yahoo, kde je vzhledem k
menšímu přísunu zpracován a zařazen během pár týdnů a při synchronizaci
databází mezi servery se na hlavní Yahoo propracuje do dvou měsíců, zatímco při
přímém vložení požadavku na http://www.yahoo.com/ je odezva často půlroční nebo
také delší.
KDYŽ SE ŘEKNE..."URL"a "HTML"
Internetové pojmy, jak je ve slovníku nenajdete
URL
- je zkratka od Uniform Resource Locator (původně Universal Resource Locator).-
je označení pro standardizovanou podobu jedinečné adresy informačního zdroje v
Internetu.- je to, co vidíte v adresové řádce prohlížeče- je řetězec v podobě
[protokol]://hostitelská_doména[:port]/[cesta/jméno_souboru], který pro Web
typicky vypadá takto: http://www.firma.cz/ceníky/tiskárny.html.
- je to, co by u centrální stránky serveru mělo být co nejkratší a dobře
zapamatovatelné, a co se díky doplňování implicitního protokolu a portu
prohlížečem a podávání implicitního kořenového dokumentu serverem smrsklo na
samotné doménové jméno
- je mnohdy, zejména u stránek generovaných za provozu z centrální databáze,
silně nepřehledná změť znaků, sloužících jako parametry pro skript, který
zobrazenou stránku vygeneroval
- je to, čím jsou nacpány databáze vyhledávacích služeb a také to, co na
Internetu zastarává rychleji, než počítače k němu připojené. (Pokud jste si
řekněme před půl rokem udělali nějaký speciální výběr odkazů na určité téma,
čítající několik desítek položek, pravděpodobně dnes zjistíte, že zhruba
polovina stránek již neexistuje nebo byla přemístěna a má zcela jiné adresy.)
HTML
- je zkratka pro HyperText Markup Language- je soubor značek sloužících k
formátování dokumentu na WWW, tak aby je mohly různé prohlížeče na různých
platformách zobrazit co nejvěrněji.
- je to, co obaluje URL aby to "vypadalo", a to, co uvidíte, pokud si ve vašem
prohlížeči zvolíte View/[Page]Source, respektive Zobrazit/Zdrojový kód
- je něco, co "pravý" webmaster ovládá nazpaměť stejně jako "opravdový"
programátor strojový kód procesoru
- je ta část dokumentu, kterou komfortní WYSIWYG (What You See Is What You Get)
HTML editory natáhnout klidně i na trojnásobek nezbytně nutné délky
- je kód, jejž nikdy nemůžete odladit tak, aby stránka vypadala naprosto shodně
v poslední verzi Netscape Navigatoru i Internet Exploreru.
iFAQ...Internet FAQ
Odpovědi na dotazy čtenářů ohledně užívání InternetuDiakritika v emailu
Na čem záleží, když je emailová zpráva psána s diakritikou (háčky a čárkami),
zda dojde v pořádku nebo s chybně zobrazenou češtinou?
Příčinou známého "šifrování" češtiny je fakt, že původní návrhy komunikačních
protokolů Internetu nepočítaly s přenášením jiné než anglické abecedy v kódu
ASCII (American Standard Code for Information Interchange). Ten používá
sedmibitové kódy znaků (čísla 0-127) a mnohé systémy nepodporují/nezaručují
správné předání osmibitových kódů, používaných pro kódování znaků národních
abeced.
A tak zdaleka ne všechny mailservery, kterými může odeslaná zpráva procházet,
jsou schopny přenášet všech osm bitů a zprávy, a proto je pro správnou funkci
třeba převést všechny osmibitové znaky na sekvence znaků sedmibitových. To
umožňuje standard MIME (Multipurpose Internet Mail Extensions), který zavedl
standardní označování struktury zpráv a umožňuje blok textu označit jednak
identifikací kódování, a také buďto jako sedmibitová, čistě osmibitová či do 7
bitů kódovaná osmibitová data. Na straně příjemce se tato data automaticky
převedou zpět.
Pro kódování 8bitových znaků do 7 bitů existuje buďto systém známý pod
označením Base64 (každá trojice znaků je převáděna na čtveřici zaručeně
sedmibitových znaků), jenž je vhodný nejen pro textová data (nemusí nutně jít
pouze o text) obsahující převahu osmibitových znaků, a systém QuotedPrintable
(7bitové znaky jsou ponechány, 8bitové nahrazeny sekvencí uvozovač +
dvouznakový šestnáctkový kód), který má vyšší režii, ale u textů, kde je
8bitových znaků zpravidla menšina, ne až tak dramatickou.
V poslední době, kdy je stále větší procento instalovaných serverů schopno
přenášet osmibitové kódy, je ideálním řešením použití tzv. 8BITMIME. Je to nové
rozšíření protokolu SMTP, pracující tak, že v případě předávání zprávy serveru,
který podporuje 8 bitů, je zpráva předána standardně, a v případě, že
přijímající server 8 bitů nepodporuje, je zpráva před odesláním automaticky
zakódována jedním z výše uvedených mechanismů.
Jak tedy správně posílat správy s diakritikou? Ideální je, můžete-li využít
8BITMIME. Pokud je nepodporuje váš klient, stačí, když je muí SMTP server,
který využíváte a kterému pak můžete předávat správně označená plně 8bitová
data pomocí standardního MIME (u klienta nastavíte odesílání jako 8 bitů).
Pokud tuto možnost nemáte, posílejte zprávy zakódované jako QuotedPrintable (v
surovém stavu je zpráva čitelnější), nebo přinejhorším v Base64. Oba způsoby
zprávu sice prodlouží, ale je to jediná možnost jak mít jistotu, že po cestě
nebude poškozena.
Vyčerpávající informace o problematice používání češtiny nejen v emailu, ale i
na WWW a v počítačových aplikacích vůbec, můžete získat na stránkách Čeština
, resp. , z nichž
jsem čerpal při psaní tohoto příspěvku.
Privátní webstránky Provozuji stránky určené pouze úzkému okruhu lidí a nechci,
aby o nich věděl, respektive k nim měl přístup kdokoliv cizí. Jak to mohu
zabezpečit?
Co se týče popularity konkrétní stránky, ta je vždy přímo úměrná kvalitě a
úsilí věnovanému její propagaci. V tomto ohledu se tedy nemusíte obávat, že
když budete stránky důsledně "tajit", že se samy od sebe stanou středem zájmu
návštěvníků. Jedinou možností jak by se na ně mohl někdo zatoulat, je, že je
najde pomocí vyhledávače automaticky indexujícího celý WWW prostor (viz
následující dotaz).
Co se týče zákazu přístupu, každý adresář či konkrétní soubor statického webu
je umístěn na konkrétním počítači s operačním systémem/systémem správy souborů/
www serverem, umožňujícím přidělovat k němu přístupová práva jednotlivým
uživatelům. V konfiguraci WWW serveru či operačního systému potom můžete
požadované adresáře či soubory nastavit jako přístupné pouze konkrétnímu
uživateli nebo skupině uživatelů - případný náhodný návštěvník pak bude před
natažením stránky prohlížečem dotázán na zadání uživatelského jména a hesla.
U stránek generovaných zcela automaticky pomocí CGI skriptů, ASP či PHP je pak
autentifikace uživatele pro přístup k jednotlivým částem webu otázkou
programové realizace příslušných skriptů, které mohu, ale nemusí využívat
prostředky operačního systému, pod nímž pracují.
Windows 98 jako WWW server v intranetuUvítal bych nějaký typ na software,
pomocí nějž lze z Windows 98 udělat server pro intranet, konkrétně pro
publikování webových stránek v lokální síti.
Nejsnazší cesta je nainstalovat MS PWS (Personal Web Server), který je součástí
instalace Windows od Win 95 OSR2. Na instalačním CD Windows 98 je jeho
instalace v adresáři ADDONS/PWS. Tento server je však určen především pro účely
ladění webů, které cílově poběží pod MS IIS (Internet Information Server) a
Windows NT na pracovní stanici webmastera/programátora. Jako takový umí vyřídit
v čase pouze jeden požadavek (zpracovává jen jeden thread), takže pokud právě
podává/generuje stránku, případný požadavek od dalšího uživatele je vyřízen až
po ukončení toho předchozího. Proto je v případě, že nepotřebujete nutně
všechny vlastnosti IIS (především ASP skripty), lepší použít nějaký program z
bohaté nabídky sharewarových webserverů pro Windows (např. český PinkNet
WebServer).
Jak nebýt v hledačích Ve výsledcích hledání určitých vyhledávacích služeb se
objevují některé dílčí stránky mého webu, na něž by "zvenku" (odjinud než z
hlavní stránky) neměly vést žádné odkazy. Jak tomu zabránit?
Vyhledávací služby lze rozdělit na dvě hlavní kategorie - ručně vytvářené
katalogy a hledače automaticky indexující celý Web. Do těch prvních je spíše
problém se dostat (na Yahoo trvá zařazení i několik měsíců), těm druhým je
velmi obtížné přístup zamezit, neboť samy procházejí všechny odkazy a domény
druhé úrovně.
Pokud nechcete striktně zakázat veřejný přístup k vašemu webu (viz předchozí
příspěvek), nemůžete mít nikdy jistotu, že se zařazení stránek do indexu
hledače vyhnete.
Jedinou možností je využít konvence, které jsou určeny právě pro účely
informování automatických robotů o tom, že si jako autor stránek nepřejete
jejich zařazení do indexů. Pro označený celých webů nebo substromů slouží
textový soubor robots.txt, umístěný v kořenovém adresáři WWW serveru. Musí
obsahovat dva typy položek (řádků): Useragent:, obsahující seznam identifikací
robota (jsou v hlavičce http požadavku robota, hvězdička * znamená jakýkoliv
robot), a Disallow:, označující zakázané adresáře. Obsah souboru, zakazujícího
indexovat cokoliv, by tedy vypadal následovně:
Useragent: *Disallow: /
U jednotlivých stránek lze tyto informace uvést také přímo v hlavičce HTML jako
tagy META. Pokud uvedete , sdělujete
robotům, aby vynechaly aktuální stránku, použitím CONTENT="nofollow"> požadujete, aby robot zaindexoval aktuální stránku, ale
neprocházel odkazy na ní uvedené. Úplný zákaz indexování substromu pak vypadá:
a lze jej nahradit také NAME="robots" CONTENT="none">.
Veřejné ProxyserveryNevíte o nějakém přehledu veřejných proxyserverů? Některé
jste již uváděli, ale hodil by se mi průběžně aktualizovaný seznam na WWW.
Máte pravdu, některé adresy jsem již uváděl v souvislosti s možným zrychlením
natahování určitých stránek přes proxyservery s výhodným umístěním vůči vám i
předmětu vašeho zájmu. Tehdy jsem nezmínil další důležitý aspekt - posílení
anonymity surfaře. Server, na který přistupujete, dostane adresu proxyserveru a
nikoliv přímo IP vašeho počítače, takže je vás obtížnější vystopovat.
Opravdu dobrých seznamů podobného typu je jako šafránu, ale naštěstí mohu
doporučit server slovenských kolegů na adrese , který
se věnuje problematice informační bezpečnosti a udržení souktomí v Internetu.
Moderní IP adresy Co jsou IP adresy pro tzv. interní použití, které to jsou a k
čemu se hodí?
Máte pravděpodobně na mysli tzv. neveřejné IP adresy, které jsou určené pro
interní použití v TCP/IP sítích, jež nejsou přímo propojeny se zbytkem
Internetu. Tyto adresy, definované v dokumentu RFC (Request For Commnet) číslo
1918, se využívají především ve firemních intranetech a vůbec pro adresování v
sítích oddělených od Internetu přes firewall či router/proxyserver zajišťující
překlad adres (NAT - Network Address Translation).
Na rozdíl od veřejných IP adres nemusí být jejich použití na lokální síti
výlučné v rámci celého Internetu, a tedy o ně nemusíte žádat a za jejich
přidělování uvnitř vlastní sítě si zodpovídáte sami. Příslušný standard pouze
zajišťuje, že je nebude využívat žádný přímo přístupný počítač, a tudíž nebude
ve veřejné části sítě docházet ke konfliktům.To se však nemusí týkat pouze
správců podnikových sítí, ale třeba i malých sítí domácích o dvou či třech
počítačích, připojených do Internetu pomocí vytáčeného modemového spojení
sdíleného přes programy jako je WinRoute či WinProxy.
Ve třídě A jsou pro toto použití vyhrazeny adresy začínající 10 (10.x.x.x), ve
třídě B je rozsah adres 172.16.xx. xx - 172.31.xx.xx, a ve třídě C pak
192.168.x.x.
Peníze za surfování V poslední době se objevují v inzerátech nabídky na placení
za surfování po Internetu - např. a mnoho
dalších. Zajímalo by mne, jak to vše ve skutečností funguje a zda je to v
souladu s platnými českými právními předpisy.
Prozkoumání souladu podobných nabídek s naším právem by si jistě vyžádalo
náročnou právní expertízu, která je pochopitelně mimo naše možnosti. Nicméně
lze předpokládat, že pokud by se nejednalo o zřejmý podvod či porušení např.
některých daňových předpisů (za jejich dodržení odpovídáte jako příjemce peněz
vy), nebude s největší pravděpodobností existovat žádná úprava, která by
konkrétní aspekty podobných aktivit řešila. Je to totiž klasický příklad
dalekého předstihu technologie a jí umožněného faktického dění před jak naší,
tak světovou legislativou.
Co se týče konkrétních provozovatelů, nejznámější je patrně AllAdvantage
, ale už existuje několik dalších, kopírujících
jeho vzor. Jedná se o projekty využívající podobného principu jako poskytování
počítačů či připojení k Internetu zadarmo za podmínky sledování reklam.
Jejich společnou slabinou je nutnost sehnat poměrně velký počet abonentů, tak
aby se jejich reklamní dosah vyrovnal alespoň středně velké televizní stanici.
Pak mohou využívat všech výhod počítačového zpracování a interaktivity a
nabízet velmi dobře cílené kampaně. Projekty tohoto typu jsou vlastně snahou
získat maximální klientelu, bez nutnosti velkých počátečních investic, jakými
jsou např. počítače zdarma. Většina jich je již několik měsíců ve stadiu
"nabírání klientů", zpravidla systémem MLM (LultiLevel Marketing, jako např.
HerbaLife), kdy ten, kdo získá další klienty, dostává také část z jejich
provize.
Jaká je tedy naděje na skutečné fungování podobného systému? Podle mého názoru
mají jeden či dva nejúspěšnější možnost dosáhnout takového počtu dostatečně
lukrativních klientů, aby se jim dařilo získávat inzerenty a tudíž ekonomicky
přežít. Pro koncového klienta to však ani v tomto ideálním případě neznamená
obrovský bezpracný příjem - spíš se bude jednat o příjem, který jen stěží
vynahradí vynaložené úsilí a dosažené nepohodlí. V zemích jako je ČR, kde
koncový uživatel zpravidla platí za čas připojení či přenesená data, se může
jednat i o zcela nerentabilní nabídku, protože nabízená částka mnohdy ani
nepokryje náklady na připojení přímo související se stahováním reklam. I v
případě časově neomezeného připojení lze předpokládat, že klientela z východní
Evropy bude pro provozovatele tou méně žádanou/placenou, vzhledem k poměrně
malé kupní síle a horší dosažitelnosti zákazníků z USA.
Shrnuto: nemusí se vždy jednat o vyložený podvod, ale přilepšení k rodinnému
rozpočtu to pravděpodobně nebude žádné nebo minimální.
Kolik je uživatelů? Chtěl bych se zeptat, kolik je v současné době uživatelů
Internetu v ČR, případně kde lze takovou informaci získat. Velice by mi to
pomohlo.
Skutečný počet reálných osob používajících Internet se (možná až na
nadcházející sčítání lidu) nedá přesně zjistit. K dispozici jsou pouze různě
kvalifikované odhady, jejichž čísla se diametrálně liší jak v závislosti na
definici toho, kdo je považován za uživatele, tak na použité metodice.
V průběhu loňského roku proběhlo několik průzkumů, z nichž asi nejzajímavější
byl proveden v rámci BMI (Březen Měsíc Internetu) ve spolupráci týdeníku Profit
a serveru Monitor . Tento průzkum využíval
metodu zjištění jedinečných návštěvníků nejznámějších tuzemských serverů pomocí
záznamů v cookies prohlížeče a vykázal následující počty: celkový počet
uživatelů za období měření: 496 494, průměrný týdenní počet uživatelů: 197 896,
průměrný denní počet uživatelů v pracovní den: 73 687 a počet uživatelů, kteří
přistupují nejméně jednou týdně: 58 638.
Další informace, z nichž je možné při odhadech vycházet, jsou pochopitelně
počet registrovaných hostů (trvale připojených počítačů/modemů), kterých je
okolo 80 tisíc, a Index vývoje návštěvnosti zveřejňovaný auditorskou firmou
DCCI , jenž však odráží i větší intenzitu
používání Internetu stávajícími uživateli.
Naproti tomu průzkum uveřejněný renomovanou mezinárodní společností IDC (který
na sklonku roku 1999 rozpoutal poměrně bouřlivou debatu ohledně odhadů počtu
uživatelů) uvádí, že k 1. červenci roku 1999 bylo v ČR celkem 292 000 uživatelů
Internetu, přičemž uživatele definuje jako osobu, která se v předchozích šesti
měsících alespoň jednou připojila.
Přitom z hlediska plánování ekomerce a ostatních, čistě internetových aktivit,
je rozhodující, kolik lidí používá Internet opravdu rutinně a každodenně
(stejně jako je minimální vliv svátečních řidičů na celostátní spotřebu
benzínu). Ten je však poměrně malý a lze je na sklonku roku 1999 odhadnout
někde mezi 100 a 150 tisíci uživateli, zatímco lidí, kteří používají Internet
pouze okrajově, ale nějakou vlastní zkušenost mají, je zhruba pětinásobek.
WWW akcelerátory pro Windows Již několikrát jste se v Internet guru zmiňovali o
použití akcelerátorů připojení kvůli lepšímu "kešování" a možnostem blokování
reklamy a komfortního procházení již navštívených stránek off-line. Jaké
konkrétní programy můžete doporučit pro použití ve Windows?
Z vlastní zkušenosti mohu pro jednotlivý počítač s Windows 9x doporučit
kombinaci programů NetSonic , který zajišťuje funkci
velmi rychlé společné cache (vyrovnávací paměti) pro všechny instalované
prohlížeče, včetně skvělé podpory prohlížení stránek off-line, a programu
AtGuard , jenž funguje jako blokátor reklam a osobní
firewall.
Pro Windows NT (kde NetSonic nepracuje) a která bývají častěji nasazována v
roli přístupového serveru sítě, pak obdobně funguje kombinace WinRoute
(NAT/proxy/firewall) a programu Naviscope
, doplňujícího funkce blokování reklam a DNS cache.
10 tipů
Jak na připojení placené podle objemu dat
V roce 1999 se u nás poprvé ve větší míře rozšířily různé druhy
vysokorychlostního permanentního připojení, které je zpoplatňováno poměrně
nízkým měsíčním paušálem a poplatky za objem skutečně přenesených dat. Režim
práce a pochopitelně i způsoby efektivního využití takové služby se od dobře
známého telefonického připojení (placeného za čas připojení) značně liší.
Dnes tedy přinášíme 10 tipů určených především uživatelům/zájemcům o připojení
pomocí bezdrátových sítí, rozvodů kabelové televize a tzv. počítaných pevných
linek (klasická pevná linka, placená v závislosti na skutečně generované
zátěži). Dozvíte se, na co byste se měli předem informovat u svého
poskytovatele, a především na co si je třeba dát pozor, aby účet za připojení
byl co nejméně podobný tomu, který jste dříve platili za telefon.
1. Co přesně se měří?
Předem se přesně informujte, jaké jsou podmínky a metodika měření. Především na
jaké úrovni se přenosy měří (fyzická komunikační trasa nebo protokol IP), které
přenosy (ve smyslu odkudkam) jsou měřené, a měří-li se veškerá data nebo pouze
jeden směr (většinou se měří pouze ten silnější - zpravidla download).
Pokud by se měřily přenosy na úrovni fyzické komunikace, bude v nich zahrnuta
většina režie protokolů vyšších vrstev, možná i včetně případného opakovní při
chybách přenosu (typicky u klasické počítané pevné linky), a naměřený objem
bude zhruba o 20 až 30 procent větší než skutečná efektivní zátěž z pohledu
uživatele.
Také je důležité vědět, od kterého místa v síti jsou přenosy zpoplatňovány -
např. v sítích kabelové televize, kde se třeba celá čtvrť může chovat jako
jedna lokální síť, by měly být placené pouze přenosy mimo tuto síť a v jejím
rámci by je měl zahrnovat paušál. Stejně by poskytovatel, který měří přenosy na
úrovni protokolu IP, mohl teoreticky (zatím to nikdo nedělá) odlišně
zpoplatňovat přenosy v rámci vlastní sítě, "tuzemský styk" v rámci peeringu s
ostatními domácími sítěmi a přenosy z/do zahraniční.
Pokud je přenosové médium sdílené (LAN a podobně se chovající rádiové a
kabelové sítě), zjistěte/ověřte si, zda existuje/funguje mechanismus vazby vaší
IP adresy na konkrétní fyzické zařízení u vašeho počítače (síťovou kartu,
kabelový modem). Na běžné lokální síti jsou IP adresy přidělovány staticky
pouhým nastavením na straně klienta, takže je možné, aby v době, kdy máte
vypnutý počítač, přenášel data na váš učet (vaši adresu) jiný uživatel stejného
segmentu sítě.
2. Jak se platí přenosy nad limit?
Poplatky za přenosy dat se v naprosté většině případů skládají ze zvýhodněné,
předem placené sazby za určitý předpokládaný objem přenosů v měsíci a z
poplatku za přenos dat nad tento limit.
Nadlimitní přenosy jsou pak zpravidla účtovány po určitých krocích s platbou za
každý započatý blok dat. Nastává tak podobný efekt jako při větší délce
tarifikačního impulsu u telefonu, kdy vlastně vždy zaplatíte o něco více než
skutečně odeberete. Protože přesné sledování čerpání takového limitu je velmi
obtěžující a v praxi neudržitelné, je velmi důležité, po jak velkých krocích se
"data navíc" účtují. Obecně lze říci, že pro firemní připojení je přijatelné
maximum 100 MB a pro domácí ještě řádově méně - jednotlivé MB až do max. 20 MB.
3. Chtějte on-line statistiku
Pokud budete platit přímo úměrně vaší "spotřebě", měli byste mít také možnost
ji během měsíce průběžně kontrolovat. Seriózní poskytovatel by vám měl umožnit
přímý přístup k okamžité aktuální statistice vašeho připojení, přinejhorším vám
umět poskytnout aktuální data jednou za 24 hodin.
Kromě toho byste měli mít ve smlouvě jasně uvedeno, jak se objem počítá - dejte
si pozor na přesnou definici násobných jednotek, které nejsou u bitů/bajtů
násobkem 1 000 ale 1 024. To pak u jednoho MB představuje rozdíl 48 576 bajtů
(tedy necelých 48 KB) a u GB už úctyhodných 73 741 824 bajtů (zhruba 72 MB).
4. Chtějte a dělejte mirrory
Už jsme se zmínil o tom, že uvnitř místní sítě poskytovatele by přenos dat
neměl být v podstatě vůbec, nebo jen mírně a paušálem, zpoplatňován. To platí
jednak pro přenosy mezi dvěma zákazníky, a také pro přenosy z místních serverů
poskytovatele.
Právě na nich by měl solidní dodavatel pro své zákazníky - v rámci paušálního
poplatku - zřídit mirror (zrcadlo) nebo alespoň průběžně aktualizovaný výběr
posledních verzí nejpoužívanějšího volně šiřitelného softwaru, abyste každý
nový upgrade o několika desítkách MB nestahovali za drahé peníze. Je to vlastně
i v jeho zájmu, protože tím snižuje zátěž svojí sítě a navazujících národních/
mezinárodních přípojek. A pokud máte připojenu střední a větší podnikovou síť,
vyplatí se vám něco podobného zřídit a udržovat i na vlastním serveru v rámci
firemního intranetu.
5. Sledujte provoz
Pokud má přes vaše připojení přístup do Internetu více uživatelů nebo jej
dokonce sdílí více počítačů, nelitujte námahy a prozkoumejte vaše možnosti
měřit zátěž generovanou jednotlivými uživateli/počítači.
Je to v podstatě obdoba potřeby tarifikátoru telefonních hovorů už tam, kde
rodinný telefon "zalehnou" dospívající ratolesti, o větších komunitách nemluvě.
Do určité míry máte u počítače výhodu - nepotřebujete žádný drahý tarifikátor
ani nadstandardní služby Telecomu, na druhou stranu není výběr/dostupnost
vhodných programů pro Windows zrovna ideální. (Doufám, že v některém z příštích
pokračování Internet guru se najde prostor na jejich podrobnější přehled.)
6. Ani bajt nazmar
Pokud platíte za dobu připojení (např. telefon), je pro vás pochopitelně
nejvýhodnější přenést v daném čase co největší objem dat - vyplatí se investice
do rychlejšího koncového zařízení (modemu), připojování mimo špičku, kdy není
síť přetížená atd. Platíte-li za přenesená data, je naopak jedno, kdy je
přenesete, ale nesmí přijít ani bajt nazmar.
Tohoto problému jsme se již dotkli u vytváření zrcadel často stahovaných
souborů. Pro běžný provoz, který se vyznačuje vzájemně nekoordinovanou
aktivitou jednotlivých prohlížečů/uživatelů, je ideální nasazení automatické
vyrovnávací paměti (cache), v níž se budou uchovávat především WWW stránky a k
nim náležející obrázky (u těch je chache obzvlášť užitečná, protože mnohé
grafické prvky pravidelně navštěvovaných stránek se zpravidla příliš
neobměňují).
Každý prohl