majitelem zbrusu nového počítače. V převážné většině počítače s již
nainstalovaným operačním systémem, v převážné většině se systémem MS Windows.
Skoro každý z nás tak přijde o možnost vlastního rozdělení a úpravy pevného
disku. O tom, jak si váš pevný disk rozdělit a upravit podle svého a také o
tom, proč to vůbec udělat, bude tento článek.
V tomto odstavci se pokusím nastínit několik důvodů, kvůli kterým se vyplatí
dát si práci s rozdělením disku. V dnešní době výrobci pevných disků dosáhli
takové technologické úrovně, že dokáží na jedinou plotnu uvnitř disku uložit
kolem 20 GB (gigabajtů) dat. Nejmenší disk, který dnes pořídíte, má tedy něco
kolem této velikosti. Dvacet tisíc MB je už slušná velikost (ač se mnou někteří
budou polemizovat), a pokud je máte od výrobce nerozdělené, můžete, ale
nemusíte se dostat do potíží.
Důvodů pro rozdělení velkého disku na několik menších oddílů je hned několik.
Prvním může být potřeba co nejvíce snížit velikost jednotlivých oddílů.
Například starší verze MS-DOSu neumějí ještě používat novou FAT32 (viz vložený
článek a tabulka 1), a proto je nutné pro jejich běh zmenšit oddíl na maximálně
2 GB.
Situace, kdy budete potřebovat používat starší MS-DOS na obrovském disku, asi
nastane málokdy, proto je tu další důvod. Z tabulky 2 vidíte, že při přílišné
velikosti oddílu se i u novější FAT32 zvětšuje velikost klastru. To způsobuje
vznik nevyužitého místa na disku. Klastr je totiž nejmenší jednotkou disku, a
proto každý, byť sebemenší soubor zabere minimálně jednu tuto jednotku. Při
velikosti klastru 32 KB už snadno narazíte na soubory, které jsou menší. V
praxi to znamená, že 2KB textový soubor (což je asi jedna stránka textu) zabere
celých 32 KB. Když bude těchto souborů 100, promrháte přibližně 3 MB. Což není
málo.
Dalším důvodem pro rozdělení je lepší administrativa. Každý oddíl je nutné (viz
vložený text o FAT tabulkách) občas defragmentovat. Pokud budete mít jen jeden
oddíl a spustíte defragmentaci ve Windows, možná se nedočkáte konce. Windows
totiž čas od času na disk zapíšou data, a v tom momentě se celá defragmentace
restartuje a začíná nanovo, neboť se změní rozložení dat na disku. Jestliže
defragmentujete řádově desítky GB, pak tato operace, pokud se podaří, zabere i
několik hodin.
Důvodem pro rozdělení je také větší přehled v objemu vašich dat. I když má dnes
svědomitý uživatel k dispozici možnost dělit data do mnoha složek, a tím
udržovat přehled, nic se nevyrovná rozdělení na oddíly, kdy máte například
systém na disku C a data na disku D.
Posledním hlavním důvodem pro rozdělení disku na menší oddíly je bezpečnost. V
předchozím odstavci jsem načrtnul situaci, kdy je systém Windows na jednom
oddílu a data na druhém. Pokud z jakéhokoliv důvodu poškodíte nenávratně
tabulku FAT prvního oddílu, stále se po reinstalaci Windows dostanete ke svým
souborům na oddílu druhém. To by se vám při jednom celém disku nepodařilo.
Proč disk nedělit?
Ač to možná vypadalo, že rozdělení disku vám přinese samé výhody a "sociální
jistoty", není tomu tak. Dělení disku má i své stinné stránky.
Jedním z důvodů, proč disk nedělit, je samotný fakt, že to musíte udělat.
Rozdělení disku s sebou nese nutnost něco nastudovat, případně si přečíst tento
článek, pak smazat celý disk a provést dělení. Mnoho komplikací relativně "pro
nic".
Dalším, už podstatně důležitějším důvodem je, že s rozdělením disku ztratíte i
možnost uložit na něj v kuse velké množství dat. Maximální velikost jednoho
souboru je 2 GB. Teoreticky tedy vše ostatní můžete rozdělit na tyto úseky,
jenže to má háček. Spousty velkých aplikací (MS Office) se velmi nerady
rozštěpují při instalaci na více diskových oddílů, a vy pak můžete narazit na
problém, že na disku C máte již jen 50 MB volného místa a na disku D celých 5
GB a přesto program nenainstalujete, neboť vyžaduje běh z disku C (to se stává
velmi často).
Teoretická příprava
Diskové oddíly jsou ve výsledku pro uživatele rovnocenné (jeví se jako písmenka
abecedy od C do Z), ale při jejich vytváření je potřeba znát ještě několik
základních pojmů.
Každý disk můžete rozdělit nejvýše na čtyři Primární oddíly (Primary
partition). Pro Windows je povinný alespoň ale zároveň také nejvýše jeden
primární oddíl. Pokud chcete oddílů více (jako že asi ano), musíte jako druhý
vytvořit Rozšířený oddíl (Extended partition) a v něm potom můžete vytvářet
takzvané Logické oddíly (Logical partitions). U jiných operačních systémů
(např. Linux) je běžné používat všechny čtyři možné primární oddíly zároveň.
Praktická příprava
Před samotným spuštěním programu FDISK si vytvoříme startovací disketu Windows,
která tuto utilitu obsahuje. Jděte do menu Start Nastavení Ovládací panely a
poklepejte na ikonu Přidat nebo odebrat programy. V dialogu pokračujte na
záložku Spouštěcí disketa, kde disketu vytvoříte. Budete k tomu potřebovat
instalační CD Windows.
Pokud máte prázdný disk a Windows chcete teprve instalovat, nechte si vytvořit
startovací disketu třeba u kolegy nebo u někoho, kdo už ve Windows pracuje. V
případě, že už ve Windows jste a chcete disk přerozdělit pomocí FDISKu, musíte
si veškerá důležitá data z disku zazálohovat, protože při rozdělování disku o
ně přijdete! Pokud chcete pracovat s velkými disky a používat na nich FAT32,
potom počítejte s tím, že nebudete moci dále používat komprimační programy
DoubleSpace a DriveSpace, které s disky s FAT32 neumějí pracovat.
FDISK ovládáte stiskem numerických kláves a potvrzením klávesou Enter. Vždy o
krok zpět se vracíte stiskem klávesy Esc. Vždy pozorně čtěte, co po vás program
chce, vyhnete se tak nepříjemnostem. V našem modelovém příkladu si disk o
velikosti 850 MB rozdělíme na jeden primární oddíl o velikosti 400 MB a jeden
logický oddíl o velikosti 450 MB.
Postup rozdělení
Máte zálohovaná data a máte představu o tom, jak disk rozdělit? Vložte do
disketové mechaniky startovací disketu a zapněte počítač. Nastartuje vám jedna
z verzí MS-DOSu do příkazového řádku.
Spusťte FDISK příkazem a:\fdisk . První obrazovkou, kterou spatříte, není menu
programu FDISK, ale dlouhé upozornění. Oznamuje vám, že máte v počítači velký
disk a pro jeho formát bude použita FAT32, proto na něj nebudete moci
přistoupit ze starších Windows a nebudete moci použít komprimaci. Stiskněte A
pro souhlas a pokračujte.
Podobně jako na obrázku 1 máte před sebou základní menu. Nejprve musíte
vytvořit povinný primární a logický oddíl a primární potom označit jako aktivní
(startovací oddíl neboli budoucí disk C musí být aktivní).
Zvolte možnost 1 a přejděte do rozšířeného menu na obrázku 2. Zde opět zvolte
možnost 1 (Vytvořit primární oddíl.) a na dotaz, zda má být primární oddíl přes
celý disk, odpovíte N (odpovíte-li kladně, budete mít jediný primární oddíl
přes celý disk a práce skončila) a jako jeho velikost zvolíte 400 MB (obrázek
3). Potvrďte vše stiskem Enter a oddíl je hotov.
Stiskem Esc se vraťte do základního menu (obrázek 1) a opět zvolte možnost 1. V
rozšířeném menu (obrázek 2) poté zvolte možnost 2 (Vytvořit rozšířený oddíl...)
a potvrďte jeho velikost přes celý volný zbytek disku (obrázek 4). Stiskem Esc
se nyní nevrátíte do základního menu, neboť FDISK vám sám nabídne okamžité
vytvoření logické jednotky v prostoru rozšířeného oddílu. Opět jste dotázáni na
velikost logické jednotky. V našem příkladu potvrďte zbytek volného místa, a
logický oddíl je hotov. Stiskem Esc se vraťte do základního menu.
Zbývá nastavit primární oddíl jako aktivní. Ze základního menu (obrázek 1)
zvolíme možnost 2 (nastavit aktivní oddíl). FDISK zobrazí přehled vámi
vytvořených oddílů (obrázek 5) a dotáže se na číslo oddílu, který chcete
nastavit jako aktivní. Zvolte 1 (primární oddíl) a potvrďte. V kolonce Stav by
se na důkaz vaší volby mělo objevit písmeno A (aktivní).
Pro ověření svého snažení se opět klávesou Esc vraťte do základního menu a
zvolte 4 pro zobrazení vašeho rozdělení. V tomto přehledu si můžete prohlédnout
i vytvořené logické jednotky (obrázek 6).
Formátování
Po rozdělení disku je nutné jednotlivé oddíly zformátovat. Po opuštění FDISKu
jste byli přinuceni restartovat počítač. Nastartujte jej opět ze startovací
diskety do příkazového řádku.
V našem případě provedete formát primárního oddílu (budoucí disk C) příkazem
a:\format c:
Po zformátování budete dotázáni pouze na jmenovku disku, která může být i
prázdná.
Stejným způsobem zformátujete logický oddíl D (příkazem a:\format d: ). Po
opětovném restartu jsou jednotky přístupné a můžete na ně začít kopírovat data,
případně spustit instalaci Windows.
Další varianty k programu FDISK
Práce s FDISKem není zrovna "user friendly", a proto se na trhu objevily i
další varianty. Asi nejznámější z nich je program Partition Magic (dále jen
PM), který umí pracovat i s diskem plně obsazeným daty.
Práce v PM je velmi intuitivní, v ceně dostanete jak verzi pro Windows, tak
stejně komfortní verzi pro DOS (vejde se na jednu disketu), která přímo vybízí
k použití se startovací disketou Windows. O programu PM by se dal napsat celý
další článek, my zůstaneme u tohoto krátkého upozornění na jeho existenci a
jednoho malého obrázku.
Rady na závěr
Na samotný konec našeho povídání si řekneme ještě několik doplňujících
informací.
Pokud budete chtít změnit vytvořené rozdělení disku na jiné, musíte nejprve
všechny oddíly odebrat v programu FDISK. Odebírá se podobným způsobem, vždy je
nutné nejprve smazat logické oddíly, poté rozšířený oddíl a až na závěr oddíl
primární.
Program FDISK lze ovládat i z příkazové řádky a tak jeho použití zautomatizovat
třeba vytvořením nějakého skriptu. Funkce FDISKu si zobrazíte příkazem fdisk
/?. Dalším nezdokumentovaným přepínačům tohoto programu jsme se obsáhle
věnovali v jednom Tipů a triků pro Windows přímo na stránkách PC WORLDu.
Při práci s diskovými oddíly je třeba vždy pozorně číst hlášení programu a
rozmyslet si každý krok. Jen tak předejdete nechtěným katastrofám. Přeji mnoho
disků, nad kterými budete mít plnou kontrolu a rozdělíte si je úspěšně podle
svých vlastních požadavků.1 0757/OK o
FAT a FAT32, co to vlastně je?
Před samotným popisem FAT je potřeba objasnit některé další pojmy.
Sektor je malý úsek na pevném disku, minimální velikost je 512 bajtů. Sektory
jsou organizovány minimálně po dvou do takzvaných clusterů (klastrů). Nejmenší
klastr má tedy velikost 1 KB.
Zkratka FAT znamená File Allocation Table, tedy volným překladem tabulka, kde
se počítač dozví informace o umístění všech souborů na vašem pevném disku.
Pojmem "informace" se v praxi rozumí seznam adres, které přesně definují, kde
daný soubor začíná, končí, případně kde navazuje jeho další část. Podle počtu
bitů používaných pro adresaci se FAT dále dělí na:
FAT12 - pro adresaci se používá 12 bitů. Tato FAT byla základním souborovým
systémem pro verze MS-DOS 4 a nižší. Dnes se s ní můžete setkat pouze na
disketách.
FAT16 - pro adresaci používá již 16 bitů, může tedy obsahovat až 216 záznamů.
Odtud také plyne, že maximální počet souborů v jednom oddíle je 65 536.
FAT32 - pro adresaci používá 32 bitů. Tím můžeme v tabulce adresovat až 232
záznamů, což je obludných 4 294 967 296. Kromě tohoto rozšíření má FAT32
několik dalších vylepšení. Především obsahuje záložní FAT, což je vlastně
duplikát původní FAT, a v případě jejího poškození dokáže program Scandisk tuto
tabulku obnovit ze zálohy.
Disk potom používá FAT následujícím způsobem. V momentě, kdy vy jako uživatel
dáte pokyn prostřednictvím Windows k načtení určitého souboru, podívají se
hlavičky disku do tabulky FAT, kde leží první klastr tohoto souboru, poté tento
klastr přečtou a opět se vrátí do FAT podívat se, kde soubor pokračuje. Jelikož
je FAT na začátku disku, musejí se hlavičky neustále vracet tím více, čím více
je soubor na disku rozkouskován. Proto disku vždy prospívá občasná
defragmentace, která rozkouskované soubory slepí dohromady.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU