ICO spočívá ve veřejné nabídce nově vznikající kryptoměny, kterou si může kdokoliv koupit (standardně výměnou za jinou kryptoměnu, například Bitcoin či Ether, ale v některých případech je možný nákup i za „klasickou“ měnu, zejména americký dolar či britskou libru). Tato vznikající kryptoměna (tzv. token) se v případě splnění cíle pro ICO stává novou obchodovatelnou kryptoměnou.
Na rozdíl od podobně znějícího IPO, tedy initial public offering, prvotní veřejné nabídky akcií, však kupující nekupuje podíl ve společnosti, ale doufá, že s rozvojem společnosti poroste i cena měny, kterou při ICO nakoupil. Primární úpisy digitálních mincí jsou lákavé svou neregulovaností stejně jako celá oblast kryptoměn.
Podobně jako u samotných kryptoměn, i u ICO vznikají potíže s tím, jak tento nástroj právně regulovat. Vzhledem k tomu, že při ICO se nekupuje podíl ve společnosti, většinou nelze nakoupené tokeny považovat za cenný papír, na rozdíl například od akcií. Stejně tak vzniká problém s regulací samotného prodeje, zejména zda takovéto veřejné nabídky podléhají složitým právním předpisům, které musí dodržovat společnosti, jež se vydaly směrem standardních způsobů navyšování kapitálu, například výše zmíněného IPO.
Postupného nárůstu popularity kryptoměn i ICO jsou si vědomi také regulátoři finančních trhů. Nejradikálněji se v tomto ohledu zachovaly Čína a Jižní Korea, které obě ICO úplně zakázali. Většina dohledových orgánů se ale vydala cestou napasování současné regulace na ICO, případně postupným vydáváním nových metodik či stanovisek směřující konkrétně na regulaci ICO.
Důležitou otázkou je, zda je v případě ICO povinnost vydávat tzv. prospekt. Prospekt je informace pro potenciální kupce, kde musí být srozumitelně vysvětleny veškeré skutečnosti nutné pro posouzení finanční situace emitenta, tedy společnosti, která prostřednictvím ICO vydává tokeny. Prospekt pak zpravidla podléhá schválení příslušného dohledového orgánu.
V současné době však emitenti při ICO vydávají pouze tzv. whitepaper, ve kterém bývá většinou popsán obchodní model společnosti spolu se strukturou a vlastnostmi vydávaných tokenů. Whitepapery však nepodléhají schválení dohledových orgánů, proto zde existuje riziko nepřesností či dokonce podvodu.
Nadto je nutné připomenout, že příslušnou regulací pro ICO není pouze ta, v jejíž jurisdikci ICO probíhá, ale zároveň veškeré jurisdikce, na jejichž občany dané ICO míří. To v důsledku znamená, že přesunutí společnosti do státu, jehož právní řád je pro ICO příznivý, nemusí nutně znamenat vyhnutí se složitějším regulacím v zemích, v nichž má nově vznikající společnost potenciální kupce, resp. zákazníky.
Autoři jsou právníky kanceláře PwC Legal