LotR: Battle for Middle-Earth

Hypování nemáme rádi. Nemáme rádi ani licencované hry. A už vůbec nemáme rádi tituly, které se snaží vydělat na díle, jakým je Tolkienův Pán prstenů. Ale co máme dělat, když na tomhle projektu dělá osvědčený tým a navíc vypadá takhle slibně?

Není se co divit, že se vývojáři chtějí trochu přiživit na největším filmovém trháku posledních let. A není se ani co divit, že většinou ony pokusy nedopadly zrovna dvakrát dobře. Inu, jméno na výdělek stačí, tak proč se ještě snažit o kvalitu, že? Nebudeme zastírat, že při ohlášení The Battle for Middle-Earth jsme tomuto projektu dávali asi tak stejné šance jako nemastné neslané strategii War of the Ring nebo jednoduché rubačce The Two Towers. Nicméně postupem času jsme od onoho mírně řečeno pohrdavého postoje byli nuceni ustoupit (což ovšem neznamená, že se k němu zase nemůžeme eventálně někdy vrátit).

Bez hadů, zato s efekty

Tým, který má na svědomí výborné Comand & Conquer, přistoupil k faktu, že vlastní licenci, opravdu zodpovědně. Jednoduše mu nestačily natočené záběry, a tak se vypravil přímo na místo činu na Nový Zéland, aby se na vlastní oči přesvědčil, z čeho se Pán prstenů vlastně vařil. Filmařské sebrance se zřejmě jen tak nějaké řeči věřit nedají.

Podstatné je, že vývojářský výlet do země bez hadů by se měl podepsat nejen na snahách strategicky ukočírovat zmatek v Helmově žlebu, hojně se vtírajících animacích a podobě herního prostředí, ale také třeba na efektech kouzel a nátuře zdejšího osazenstva. Pokud vás tedy warcraftovsky laděná War of the Ring nestihla otrávit herním systémem, jelikož vás vyděsil už pohled na první screenshot, můžete si v tomto případě oddychnout a postoupit do dalšího kola výběrového řízení. Roztomilé a barevné postavičky rozhodně nečekejte – tahle hra filmovou licencí nejen disponuje, ale také se ji kupodivu snaží využívat.

Všude samé mrchy

A tak se tu ve dvou kampaních (samozřejmě jednou za hodné a podruhé zase za zlé) dočkáte ve třiceti misích scén dobývání Minas Tirith, již zmíněných jatek v Helmově žlebu nebo přátelského pošťuchování skřetů s hobity v Morii. Jelikož ani ve filmu nebyla na každé straně jen jedna rasa, hra snad ani nemůže jinak, než také nabídnou trochu více prostoru pro národnostní nesnášenlivost. Za barvy dobra budete komandovat vojska Gondoru a Rohanu, zatímco v rolích zlounů se seznámíte s verbeží Mordoru a Železného pasu. A abyste během bitev náhodou neměli dojem, že nekoukáte na film, umožní vám engine podívat se i v takové mele každému vojákovi z očí do očí.

Nevíme, jestli snahy o čtení myšlenek či výhružné grimasy nějak ovlivní výsledek bitvy, jedním si však jsme jisti. Za tohle nás naše počítače nebudou mít vůbec rády. Stačí si vzpomenout, co jim prováděli už Generals, s nimiž The Battle for Middle-Earth sdílí engine, nebo v tomto ohledu podobně laděný Spellforce. Tvůrci se sice dušují, že se to obejde bez krvavých hardwarových nároků, ale známe vývojáře – zvlášť pokud jde o sliby, můžeme jim bezmezně věřit naprosto ve všem. Stačí si jen přehodit smysl vět do pravého záporu.

Žádné komorní drama

Pokud jste snad z předchozích odstavců ještě nenabyli dojmu, že se tady nebudete starat jen o pár domečků a desítku jednotek, nýbrž o pořádné kumpanie všehoschopných (jak kdy) vojáků, tak vám to teď říkáme. Na jednu obrazovku by se mělo vecpat až 500 nešťastníků.
Podobně jako v Total War nebo třeba Praetorians se i tady poněkud odosobňují vztahy a nejmenším hýčkatelným elementem se stává celý oddíl. Pokud tedy nepočítáme hrdiny a elitní jednotky. Co by to totiž bylo za Pána prstenů, kdyby v něm v rolích neporazitelných reků chyběli třeba Aragorn, Saruman nebo balrog, kteří svěřeným vojskům dodávají chuť trochu zalomcovat se sebevědomím nepřítele (a sem tam jim přilepší poněkud neférovým kouzlem, od povolání éterických pomocníků po činění zmatku v řadách nepřítele skupinovým odhazováním jednotek)? A co by to bylo za fantasy strategii, kdyby v ní chyběly elitní jednotky se speciálními vlastnostmi? Ohromní olifanti či správně nakvašení entové snad uspokojí vaše choutky, a kdyby ne, dočkáte se i impozantních nazgûlů. Pomocníků k ničení tu zkrátka dostanete k dispozici tolik, že nebudete vědět, co s nimi.

Ovšem má to jeden podstatný háček. Svá vojska musíte nejdříve řádně motivovat, ať už tímto motivujícím faktorem bude pádná ruka velitele, nebo jen dávná seberealizační touha zašlápnout bídného červa co nejhlouběji do bahna cesty (a utéct před olifantem). Teprve pak je můžete vyslat do boje. V opačném případě by se vám také mohlo stát, že dorazí, kam jen si vzpomenete, jen ne na místo společenské besedy s nepřítelem.

Čeho si žádá skřet

Když už jsme zmínili čtyři rasy, asi nebude od věci, když prozradíme, že za každou z nich budete pokaždé moci naverbovat kolem 15 typů jednotek. Tím ovšem veškerá podobnost mezi nimi končí. Jednotky Gondoru sázejí na sílu pěchoty, jelikož se mohou spolehnout na pojízdné spojence z Rohanu, síly zla naopak disponují nevyčerpatelnými zdroji krvelačných tvorů, jejichž výhoda není v kvalitě, nýbrž v kvantitě. V obrovské kvantitě. Tomu ostatně odpovídá i způsob pořizování jednotek. Zatímco strategie přípravy hrstky nepostradatelných bojovníků vyžaduje alespoň jakés takés výrobní zázemí, skřetům stačí ukázat, že dokážete rabovat o sto šest. Po každé úspěšné razii se k vám za vidinou kořisti budou přidávat po hordách, posbíraných po všech pláních pekla.

Také v RTS nehorázně rozlezlou taktiku protežování jednoho druhu nejsilnějších jednotek, jež si poradí jak s jízdou, tak s potměšilou obléhací věží, se nám autoři budou snažit všemožně znepříjemnit. A podle toho, co říkají, se jim to nejspíš i povede. Konečně totiž někoho napadlo umožnit tvorbu formací z několika typů jednotek, které by měly lepší statistiky než stejně početné šiky trpící nudnou uniformitou. A teď si k tomu připočtěte, že se dobývání a obrana pevností neobejdou bez obléhacích strojů, nastražování pastí a shazování žebříků obsypaných neodbytnými návštěvníky tvrze. Nezdá se vám taky, že by z toho snad mohla vyjít i zajímavá strategie? My jsme se na ni vážně nechtěli těšit, ale nějak se nám to vymklo z rukou.