Milované i nenáviděné násilí ve hrách

Násilí ve hrách je v kurzu! Jednou za čas se sejde pár zahraničních politiků a místo podnětné diskuze o zavedení tradičních manga kostýmů do starobinců "zasvěceně" hovoří o vhodnosti virtuálního zabíjení. Nakonec se ten nejvykutálenější praští do čela, až to zaduní, a rozhodne se na boji proti násilným herním titulům založit volební kampaň. A co třeba nechvalně známý právník Jack Thompson? Ten by bez her od Rockstaru asi živořil, ale o něm se tentokrát bavit nebudeme. Na krku totiž máme další studii o násilí ve hrách, kterou mají na svědomí studenti ze Swinburne University of Technology.

Ti se rozhodli prozkoumat vliv násilných herních titulů na děti a zjistit, zda jsou mladiství hráči náchylní k agresivnímu chování. 120 respondentů z jižní a východní části australského Melbourne ve věku od 11 do 15 let si tak na 20 minut zahrálo Quake II a studenti následně sledovali jejich chování a případné agresivní sklony. Nakonec došli k závěru, že většina virtuálních "násilníků" byla adrenalinovou first person akcí naprosto nedotčena a určité známky agrese se projevily pouze u jedinců, kteří měli k poruchám chování dispozice (úzkostné stavy, neurotické chování, skrytá a potlačovaná agrese). Výzkum rovněž dokázal, že vliv násilných scén na hráče závisí též na aktuálním rozpoložení každého jedince. Pokud děti se sklony k násilí před samotným hraním relaxovaly, Quake II je nepatřičně rozdováděl. Hyperaktivní hráči se akčním řáděním naopak odreagovali.

Na všech podobných studiích je ovšem nejkrásnější, že přináší různé výsledky a každý člověk si tak může najít tu svou vyvolenou. Pokud bych měl hovořit za sebe, naprosto souhlasím s tím, že hráči musí mít k následným poruchám chování dispozice. Ovšem velkou měrou se na tom podepisuje i samotná výchova rodičů. Nebudu se však pouštět do dalšího rozjímání, ještě bych se nakonec praštil do čela, zaduněl a odkráčel do parlamentní stáje.