Série Medal of Honor je synonymem FPS zasazené do akurátních kontur druhé světové války. Jak vypadá zatím poslední představení s podtitulem Airborne se můžete dozvědět v dnešních dojmech vycházejících z hratelné demoverze.
Demo očekávané střílečky od EA se konečně objevilo na internetu i na Xbox Live, takže nic nebrání v jeho vyzkoušení a zjištění, jaká vlastně bude tahle next-gen válka. Nebo jinak, jaká bude druhá světová válka v next-gen podobě, o níž šly v předstihu slibné informace, přičemž mezi prvními nápady bylo ovlivnění místa padákového seskoku vašeho hrdiny. Jak to tak bývá, v praxi už to taková sláva není, nicméně po vyloženě nepodařeném MoH projektu s podtitulem Vanguard se Airborne tváří být přeci jenom sofistikovanější akcí s určitou volností pohybu a svobodou při rozhodování. Jakkoliv i tady do častých přestřelek výrazně promlouvá nepřehlédnutelný skript místy citelně devalvující celkovou atmosféru boje.
Je zajímavé zjištění, že Airborne má s předchozím MoH Vanguard leccos společného. Naštěstí i z dema vyhlíží kvalitativně výrazně lépe, nemluvě o přislíbeném online multiplayeru pro 12 hráčů, kde se pohříchu nějak vytratil dříve avizovaný co-op režim. Nicméně zanechme toho, co bude a nebude a věnujme se demu, které nás po krátkém briefingu vyhodí z výsadkového letadla nad obsazené sicilské město, kde je vaším hlavním úkolem zlikvidovat protileteckou baterii. Je příjemné vidět, že podobně jako ve Vanguardu lze rámcově ovlivnit místo dopadu (v Airborne má tento "rámec" výrazně větší plochu) onoho padákového seskoku, a třebaže máte jistá omezení, neboť level není nafukovací a spousta prostoru tvoří 3D kulisy, na které můžete jenom svrchu nebo z dálky nahlížet, oblast, kde přistanete, posléze ovlivňuje vaše další možné kroky. Dost často se můžete ocitnout na střechách domů, po kterých se lze přemisťovat také za pomoci tlačítka pro poskočení, které vás může protáhnout i přiměřeně velkým oknem do interiérů. Asi nemusíme připomínat, že na střechách máte nespornou výhodu při ostřelování nepřátelských cílů, ačkoliv tu je pouze přikrčení a tradiční alternativa krytí se za objekty s následným vykláněním zpoza rohu.
Tento moment bude v Airborne velice častý a velice důležitý, také v závislosti na prvotně zvolené obtížnosti. Klasický zaměřovací kříž je totiž úmyslně koncipován tak, abyste pro lepší a přesnější zacílení sáhli k módu pro střelbu přes mušku vámi držené zbraně. Ovšem v tento moment se již nemůžete hýbat, takže přichází nutnost krytí a s tímto spojené výše zmiňované efektní a také nesmírně efektivní vyklánění zpoza rohu, nebo opatrné nadzvedávání se pro palbu přes horizont objektu, za nímž jste schování. Ano, i tohle už vlastně bylo k vidění nejenom ve Vanguardu, ale upřímně, je to herní prvek, který bychom u podobně koncipovaných stříleček chtěli mít jako povinný standard. Další standardní věcí, jíž se však zde již nedočkáte, by měla být alternativní střelba naslepo, jež by zejména v nejvyšší obtížnosti mohla mít své opodstatnění. A to tím spíše, že nepřátelských složek je tady opravdu mnoho. Pravda, sice platí, že spojenečtí vojáci na vaší straně dokáží spoustu ošemetných situací vyřešit sami, přičemž ani tady nepočítejte s tím, že byste jejich chování mohli nějak ovlivnit, leč to nic nemění na skutečnosti, že si opět tu zdaleka největší porci zabíjení "vyžere" vaše maličkost, alébrž všechny klíčové situace čekají na své rozběhnutí až do okamžiku, kdy se konečně objevíte na místě.
A je-li tak řeč o běhání, do vínku pohybových dispozic hlavního hrdiny, výsadkáře jménem Boyd Travers, patří i skvěle vyvedený sprint, který je patrně unikátní dispozicí, neboť takhle kvaltovat jsme nikoho dalšího v obraze neviděl. Třebaže se všichni přítomní docela snaží o navození toho správného pocitu z probíhající války, z piedestalu jej sráží zase ty ostudné skripty. Jako když se do vyčištěné uličky v pravidelných intervalech a ve zcela identické animaci přiřítí trojice vojáků v nepřátelských uniformách, kteří mají navrch hloupou tendenci krýt se na úplně stejných místech jako jejich předchůdci. I když toto je s ohledem na nečekaný vývoj situace nebo jiné postavení spojenců, nemluvě o vás, už nijak neochrání. To nijak nepřispívá k uvěřitelnosti boje stejně jako fakt, že tu dost často vzduchem létá hafo munice, ale zcela odkrytým a nechráněným vojákům se vůbec nechce padnout. Asi by stálo za uváženou investovat do komparsu více peněz, aby na ně byl větší spoleh…
Opětovně platí, že se ve vašem případě stačí na okamžik stáhnout z centra dění a pozornosti zubatoé, jejíž zájem o vaši osobu naznačuje jasně čitelný symbol poukazující na směr, odkud se tahle paní snaží dostat vás do svých osidel. Tedy stačí se stáhnout do ústraní, aby se hodnota života navrátila do původních, ehm, hodnot. K nimž je pravidelně třeba sbírat uzdravovačky. Sbírat koneckonců budete muset i munici, která na rozdíl od padlých zůstává na svém místě a představuje tak jediný zásadní moment v kapitole herní interakce, jež je jinak téměř nulová. Je to vůbec možné?
Spousta zavřených dveří, oken, vysokých zdí a zátarasů jasně symbolizuje, že tudy cesta nevede, takže se záhy dostaví zjištění, že nabídnutý level není až zase tak rozsáhlý a otevřený, jak by se zprvu mohlo zdát. Jakkoliv je pořád na hony vzdálený hloupým lineárním chodníčkům z konzolové minulosti. Avizované lezení po střechách, kam se lze dostat po žebřících, příhodně připravených fošnách či vyskákat po nějakém tom harampádí, dovoluje vpadnout na klíčové místo, kde je třeba něco důležitého udělat (zlikvidovat posádku u protiletadlových kanónů a tyto následně vyhodit do povětří), z různých pozic a překvapit tak soupeře. Soupeře, jehož postavení se vám tradičně zobrazuje formou malých červených teček na radaru, na němž je ještě k vidění směr, kterým se nalézají ona místa, kde je třeba splnit zadané poslání. Do kroku přitom vyhrává stylová hudební kompozice a atmosféru podtrhují zvukové efekty, takže v tomto ohledu MoH nemůže zklamat, i když i tady by to nakonec mohlo být lepší.
Význam slova lepší se hodí při povědomí, že před vstupem do akce si můžete vybrat zbraňový arzenál sestávající hned ze tří různých dobových kusů, přičemž tím posledním je pistole s neomezenou municí. K tomu tu máte i granáty, u kterých v praxi lze šikovně využít načasování, kdy že jej po odjištění hodíte do řad nepřátel, jejichž AI nejenom v tento moment vykazuje známky jisté dysfunkce, resp. dobře známé mozkové nemoci. A v neposledku se hodí zmínit postupné vylepšování vašich schopností, resp. upgrade zbraní umožňující posléze např. preciznější střelbu. Mimochodem, pro boj nablízko pochopitelně nechybí známý drsný výpad pažbou držené zbraně.
MoH Airborne nakonec není ani zdaleka tak revoluční, jak to zprvu na papíře vypadalo. Nicméně dobře se hraje, výborně vypadá (byť efekty jako je výbuch granátu se dvakrát nepovedly) a navzdory absenci smysluplné interakce po dlouhé době nabízí motiv nelineárního prostupu levelem, v němž je a bude jen na vás, v jakém pořadí a jakým způsobem splníte požadované úkoly. Fanoušky FPS zasazených do druhé světové tenhle titul přese všechno potěší a ty ostatní určitě neurazí. Uvidíme, jakým směrem vykročí druhdy konkurenční Call of Duty, který by s modernější válkou mohl nabídnout méně archaismů, jež sérii od EA brání ve větším rozletu. V tento moment bychom vypíchli chudokorevné skripty, namísto nějakého uvěřitelného chování, přičemž aspoň na Hard obtížnost bychom v Airborne uvítali o poznání autentičtější představení, než je tolik typické arkádové střílení, v němž je kvantita tak trochu na úkor kvality.
Co říci o MoH Airborne úplně nakonec? Že se to dobře hraje, k čemuž by mohl dále přispět i multiplayer, že to má kvalitní atmosféru a určitou svobodu při vašem rozhodování, kudy se hrou vydáte. Dojem kazí skripty, tady také ve vztahu k chování nepřátel, místy nevěrohodné pojetí akce a hodně slabá interakce. Ale vzato kolem a kolem by tahle arkáda mohla představovat solidní herní zpestření, přístupné všem FPS hráčům a fanouškům.
Žánr: válečná akce
Výrobce: Electronic Arts
Vydavatel: Electronic Arts
Multiplayer: ano
Datum vydání: září 2007
Internet: www.moh.ea.com
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU