neurotechnologie, BCI (Brain-Computer Interface) či cyberware, eventuálně se
poněkud dryáčnicky mluví o čipech v hlavě. Jaké perspektivy přinášejí podobné
technologie? Je jejich uplatnění záležitostí několika příštích let, nebo se vše
prozatím nachází v oblasti spekulací patřících spíše do vědecko-fantastické
literatury?
Cyberware bychom mohli zjednodušeně definovat jako biologické rozhraní mezi
člověkem a počítačem ten se tak de facto stává součástí živého systému.
Známý robotik, vizionář a teoretik umělé inteligence (a podle svých odpůrců pak
showman, ne-li rovnou šarlatán) Kevin Warwick hovořil při své lednové návštěvě
Prahy o tom, že cyberware výrazně zjednoduší využitelnost obrovských
výpočetních prostředků současných computerů. Uváděl příklad s kalkulačkou dnes
musíte k provedení výpočtu čísla složitě vyťukat přes jeden interface, a přes
totéž rozhraní opět přečíst výsledek. Jistě by bylo zajímavé mít kalkulačku
přímo v hlavě, minimálně kvůli zrychlení celého procesu. To může znít jen jako
kuriozita, nicméně pokud byste takto myšlenkou ovládali automobil, mohlo by mít
dosažené zrychlení cenu lidského života. A pro člověka, který tráví většinu
pracovní doby komunikací s počítačem, by nějaké efektivnější rozhraní nebylo
sice otázkou života a smrti, ale produktivity rozhodně ano. Právě interface
představuje totiž často úzké hrdlo.
Teoreticky by takto mohla být do naší hlavy přidána hned celá řada podobných
"modulů" třeba slovníky cizích jazyků, paměťové karty s obsahem encyklopedií
nebo různá rozšíření smyslových schopností, jako je vidění v infračervené či
ultrafialové oblasti spektra. Mohli bychom pak vstřebávat poznatky rychleji a
snad i příjemnější formou, odpadlo by únavné memorování informací namísto snahy
o pochopení látky atd.
Trochu filozofie
Pokud nám mozek slouží v tom smyslu, že vykonává určité funkce, není žádný
důvod, proč jej nedovybavit o žádoucí rozšíření. Zde ale mimochodem narážím na
problém poněkud filozofičtější povahy: Co přesně myslíme tím, když říkáme, že
mozek slouží "nám"? Cožpak "my" existujeme ještě někde mimo onen mozek a šedá
hmota je pro nás prostě externím zařízením, obdobným té výše zmíněné kalkulačce?
To je samozřejmě otázka spíše pro filozofy, propojení biologického a
kybernetického světa však samozřejmě k takto laděným úvahám vysloveně svádí.
Nakonec se podobné úvahy mohou vyhrotit až do otázky, zda někdy bude možné
"kyborgizovat" člověka celého, převést vědomí do digitálního světa a dát mu tak
třeba šanci na nesmrtelnost. Odpůrci namítají, že mysl je nutně nějak vtělená a
existuje pouze v interakci s vnějším světem a díky těmto nutným interakcím
(které jsou ovšem vážnou překážkou nesmrtelnosti) ji nelze nějak separovat. Pak
zase následuje kontranámitka, že mozek převedený do křemíku, ač by snad nebyl
nesmrtelný, by stejně vzhledem ke své životnosti představoval významné zlepšení.
Prozatím nechme filozofii být. Rozdělme teď vnímání podle toho, zda při něm
interagujeme s "normálním" vnějším světem, nebo s digitálními artefakty. Druhá
varianta je pro nasazení cyberwaru mnohem snazší. Předchůdcem budoucích
technologií jsou brýle, které promítají člověku film přímo na sítnici. Zítra by
se podle Warwicka mohly přeměnit v zařízení, jež by umožnilo download filmu,
hudby či webové stránky z internetu a jejich přehrání přímo v hlavě. Warwick
jde ještě dál a zmiňuje se o tom, že podobná komunikace přímo mezi mozky,
jakási moderní forma telepatie, by se mohla ustavit i mezi lidmi.
Jednou z motivací pro podobné úsilí je podle Warwicka opět snaha vyhnout se
interfacu, který v tomto případě nepředstavuje myš, monitor či klávesnice, ale
lidský jazyk plný "nedokonalostí", dvojznačností a metafor. Odpůrci by zde
ovšem mohli namítnout, že porozumění přirozenému jazyku je naopak základním
atributem inteligentních systémů, a právě tudy by se měla ubírat cesta vývoje
umělé inteligence (a rozhodně se nesnažit jazyk nějak "obcházet").
Narazili jsme tedy opět na filozofii. Pak zde ale zůstává i zcela praktická
otázka, jak vlastně takovou komunikaci mozek-mozek zrealizovat. Když se dnes
mezi mozky dvou dobrovolníků kopírují třeba signály EEG, lze jimi přenášet
takové informace jako světelné vjemy. K přenosu myšlenek je odtud ještě poměrně
daleko. Navíc se dá předpokládat, že na úrovni vyšší nervové činnosti budou
mezi lidmi existovat podstatnější rozdíly, než co se týče vnímání bílého
světla. Jednou z možností je třeba postupná synchronizace, kdy by lidé zprávy
předávané jako elektrické impulsy doplňovali textem to je ovšem zatím skutečně
spíše sci-fi.
Pomoc pro postižené
Úvahy o cyberwaru či neuroimplantátech mohou mít zcela praktické výsledky.
Zatím jsme vycházeli z toho, že určitý vjem/subjektivní proces nějak koreluje s
elektrochemickými stavy našeho mozku. Pokud vidím záběr filmu, znamená to
určitý proces probíhající v síti neuronů. A opačně, nějaká podobná změna
mozkové aktivity odpovídá třeba za moji snahu pohnout rukou nebo kurzorem na
obrazovce.
Tím se dostáváme k aplikacím určeným pro lidi nějak zdravotně postižené. V
první fázi jim tímto způsobem půjde (zčásti už jde) zprostředkovat přístup k
moderním komunikačním technologiím sem patří třeba pohyb kurzorem realizovaný
"myšlenkami", nebo obecněji tzv. vizuální klávesnice, kdy může být snímán i
pohyb oka. V další etapě přijdou na řadu umělá kolečková křesla či robotické
končetiny.
Obdobně se zmírňují dopady smyslových postižení neurotechnologie může nabídnout
nejen nové smysly, ale i vrátit ty ztracené. K dispozici jsou prototypy
nabízející umělý sluch nebo tzv. oční protézy. V nejjednodušším případě jde o
náhradu fotoreceptorů silikonovým čipem, který transformuje dopadající paprsky
do elektrických impulzů; těmi odpovídajícím způsobem stimuluje gangliové buňky
a ty přenášejí obrazovou informaci dále do mozku. Ambicióznější projekty se
pokoušejí rovnou o robotickou náhradu celého oka.
Obecně lze říci, že nahradit implantátem by mělo být možné v zásadě každý
orgán; příslušný obor se nejčastěji označuje jako bionika.
Na tomto místě snad stojí za to si uvědomit, že popsané aplikace vracejí
postiženým jejich "přirozené" schopnosti; robotická umělá ruka pro ochrnutého
člověka je díky tomu technologií společensky mnohem přijatelnější než třeba ona
kalkulačka v hlavě. Rozvoj cyberwaru jinak často naráží na hradbu iracionálního
odporu a strachu z "čipů v hlavě". Technooptimisté se tyto postoje a obavy
snaží rozptýlit právě tím, že ukazují očividnou užitečnost propojení
biologického organismu s počítačem pro takto vybaveného člověka. Pokud pak
někdo argumentuje, že umělé oko, ucho či robotická paže jsou nepřirozené, musel
by stejně tak odmítat brýle, naslouchátko nebo hůl.
Pohyb na dálku
Snímání pohybu má smysl nejen v případě postižení. Robot nějak kopírující
pohyby svého operátora představuje významný přínos v prostředí nějak
nebezpečném. Tak by třeba obsluha jaderného reaktoru nebo průzkum cizí planety
mohly být realizovány robotem řízeným myšlenkami. Tímto způsobem by se dosáhlo
přesnosti manipulace odpovídající člověku; operátor by přitom byl vybaven
systémem virtuální reality, tj. jeho smysly (nebo rovnou příslušná mozková
centra) by musely být zásobovány daty z robotových senzorů.
Je také jasné, že armády těch států, které se snaží minimalizovat vlastní
lidské ztráty, by obdobným způsobem měly zájem o digitální vojáky-roboty,
ovládané z bezpečí vojenské základny. Totéž by se hodilo třeba i pro řízení
letadel; v obou případech by byla klíčová efektivita komunikace mezi mozkem
člověka a kamerami či dalšími senzory bojového systému.
Zvenku, nebo zevnitř?
Rozhraní cyberwaru lze do mozku vpravit operačním zákrokem, což bylo již
úspěšně realizováno třeba u opic. U člověka bychom samozřejmě upřednostňovali
méně invazivní metody, třeba se senzory přikládanými na pokožku. Takové
implantáty již před několika lety dospěly i do fáze klinických zkoušek. Oproti
systémům přímo voperovaným, nabízejí externí zařízení bohužel mnohem menší
rozlišovací schopnosti.
Jaké jsou výsledky? Warwick při svém známém experimentu s implantovaným čipem
již získal robotickou ruku, která svírala či otvírala pěst stejně jako
končetina lidská. Vše se opět provádělo snímáním EEG. Umělou ruku bylo navíc
možné ovládat i přes internet na vzdálenost 500 km a pokud bychom do celé
konstelace zahrnuli ještě nějakého hackera, dostali bychom ideální suroviny pro
tvůrce béčkových hororů či thrillerů.
Začátek cesty
Kevin Warwick k dosud popisovaným technologiím poznamenává, že se jedná
skutečně pouze o začátek jakkoliv umělá ruka představuje pro svého majitele
nesporný přínos, kybernetická zařízení mohou rozšířit lidské duševní schopnosti.
Poměrně neurčitě definovaná oblast těchto snah je pak svázána s různými směry a
hnutími; tak se lze třeba setkat s označeními extropiánství, transhumanismus,
eugenika či fyzikální eschatologie. Některá z těchto označení používají jejich
příznivci, jiná jsou míněna hanlivě či ironicky a patří do arzenálu odpůrců.
Zastánce těchto směrů každopádně spojuje technooptimismus a přesvědčení, že
naše současná biologická omezení nás nemusí omezovat provždy není důvod, proč
by se evoluce zrovna námi měla zastavit, eventuálně ustrnout v biologické fázi.
Zájem vědců o možnosti rozšíření lidských duševních schopností je samozřejmě
dán i povahou jejich vlastní profese.
Druhou stránku věci pak představuje úvaha, že rychlý vývoj prodělává i svět
kolem nás. Podle Warwicka či světoznámého fyzika Stephena Hawkinga je další
evoluce člověka jedinou možností, jak může lidský druh konkurovat umělé
inteligenci a oba vědci předvídají, že ta povstane už ve velmi blízkém časovém
horizontu.
Warwickovu vizi jsme již představili; Hawking je naproti tomu přesvědčen, že
vhodnější cestu než neuroimplantáty by mohly představovat cílené genetické
úpravy. Netřeba dodávat, že všechny tyto vize mají i vlivné odpůrce, ať už mezi
zastánci všemožných "návratů k přírodě" nebo různých náboženství. Určitou
skepsí se netají ani řada vědců, podle kterých mají podobné technologie dosud
velmi daleko k praktické použitelnosti.
Jak jsme v tomto článku viděli, některé výsledky neurotechnologií už ovšem
použitelné jsou. Hranice mezi realitou a fantazií pak samozřejmě zůstává
nejasná.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU