Nezapomínejte na „temné stránky“ virtualizace

Každý počítač by měl být zálohován, a to platí i o virtuálních strojích. Kterýkoli kritický server by měl být zabezpečen z pohledu kontinuity provozu. Nezaleží na tom, jestli se jedná o server fyzický nebo virtuální. Při bližším pohledu zjistíme, že tradiční technologie zajišťující dostupnost a zálohování už nepostačují.

Zálohování vyžaduje velké množství prostředků – procesorového času, přístupu k diskům, síťové konektivity. Ve virtulizovaném prostředí všechny tyto prostředky sdílí několik serverů. Spuštění zálohování jednoho virtuálního serveru může snadno – a velmi výrazně – ovlivnit výkon ostatních virtuálních serverů běžících na stejném hardwaru. Některé virtualizační platformy naštěstí nabízejí cesty, jak zátěž generovanou zálohováním přesunout na jiný počítač.

Další z nevýhod je nutnost přípravy zálohovacích skriptů, které v rozsáhlejších prostředích mohou obsahovat chyby. Ale i zde existují nástroje, které nabízejí pro řízení zálohování vlastní grafické rozhraní. Ty lepší navíc přidávají možnost obnovovat jednotlivé soubory ze zálohy virtuálního disku přímo do virtuálního serveru nebo umožňují použít zálohu virtuálního disku jako plnou zálohu a k této záloze provádět inkrementální zálohy změněných souborů na virtuálním serveru. Lze tak ušetřit čas i místo potřebné pro zálohu.

Největším oříškem je však zálohování databází a aplikací. V současné době neexistuje žádná rozumná alternativa k zálohování databází přímo z virtuálního serveru, při němž se bohužel naplno projevují výše zmiňované neduhy. Avšak i tyto dopady můžeme více či méně minimalizovat například pomocí deduplikace.

Podobná úskalí čekají i ty, kteří potřebují zajistit kontinuitu provozu. Té lze v případě virtuálních serverů dosáhnout několika způsoby. Nejzákladnějším je použití stejné praxe, kterou známe z nevirtualizovaných prostředí – nejčastěji ve formě Active/Passive clusterů. Nasazení clusterů však popírá základní výhody virtualizace – zejména úsporu prostředků. Clustery totiž vyžadují dvě identické instalace, z nichž jedna je aktivní a druhá, pasivní, jen čeká na výpadek té první. Pasivní instalace tak jen zbytečně ubírá výkon jinému virtuálnímu serveru, ovšem vyžaduje licenci – a ta je v případě databázových serverů podstatnou položkou IT rozpočtu. Tradiční clustery tak najdou uplatnění především tam, kde je nutno zajistit kontinuitu provozu mezi fyzickými a virtuálními servery. Na trhu lze však najít nástroje, které vysokou dostupnost ve virtuálních prostředích někdy lépe, někdy hůře řeší. Zde je dobré vybírat takové řešení, které ohlídá i aplikaci běžící uvnitř virtuálního stroje.

Dalším rizikem spojeným s virtualizací je podlicencování. Virtuální stroj může vzniknout velmi jednoduše, jediným kliknutí myší. Lze tedy velmi snadno překročit počet zakoupených licencí.

Autor pracuje jako Principal Presales Consultant ve společnosti Symantec.