hotovost a blízký obchod přijímal platební karty MasterCard, zašel jsem
dovnitř, naházel do košíku nějaké pití, jídlo a čtivo, dojel k pokladně a
vytasil se se svou platební kartou. Dívka u pokladny, když ji spatřila, chytla
se za hlavu a vykřikla: "Proboha, já věděla, že se něco stane! Co mám dělat?"
zvolala pak na kolegyni u druhé pokladny. "Zavolej vedoucí!" zněla odpověď.
Dívka tedy vyběhla, za dvě minuty se dostavila s vedoucí, a ta zpod pultu
vyňala strojek na profilované karty. "Kolik to dělá?" zeptala se. "Já nevím, já
to ještě nenamarkovala, jak se to markuje?" s hrůzou v hlase odvětila dívka.
"Do kreditu," odpověděla vedoucí. Dívka to zkusila. "Nejde to! Co mám dělat?"
Zavolali tedy další prodavačku, která prý včera MasterCardku přijímala, a
věděla jak na to. Ta hartusila, neb zrovna obsluhovala nevidomou zákaznici.
Nakonec namarkovala na druhý pokus můj nákup, a od obou zbývajících pokladen
přiběhly obě pokladní, aby se podívaly, co a jak se tedy správně dělá. Kroužek
nyní, včetně mne, čítal úctyhodných šest lidí. Paní vedoucí slavnostně
nervózními prsty vložila moji kartu do čtečky, přejela ji, a ještě si odběhla
opsat bezpečnostní kód. Všichni přítomní si oddechli operace se podařila.
Nezmiňoval bych se o této historce, kdybych se pár dnů předtím nevrátil ze
služební cesty do Dánska. Opět jsem si připadal jako v dobách komunismu, když
se mně, Čecháčkovi, podařilo vyjet za hranice. Moje MasterCardka mi tam byla
vším díky ní jsem mohl telefonovat (telefonní automaty přijímají jak čipové,
tak karty s magnetickým pruhem), koupit si v automatu lístek na autobus či
vlak, mohl jsem s ní platit v nejzapadlejším stánku s hot dogy (párky v
rohlíku). A kdyby jenom s hot dogy, i se suvenýry, novinami, ve večerkách...
Snad jen u Číňanů, kteří, zdá se, dávají nadále přednost reálným penězům na
dřevo, ji nebrali.
Rozvoj platebních karet (správně by se sice mělo říkat kreditních, ale
prakticky jde o karty debetní viz PC WORLD 10/1998) začal ve světě před
nějakými deseti lety (první debetní karta Maestro byla v USA vydána v r. 1991),
a u nás před sedmi, osmi (Česká spořitelna v roce 1992, rok poté Komerční
banka). Přestože v zahraničí došlo k prudkému nárůstu využití debetních karet,
u nás jde i po osmi letech o nijak se vyvíjící záležitost. Vždyť teprve letos
líný moloch, Česká spořitelna, propojil své stávající bankomaty se sítí
ostatních bank, tak aby byly dostupné a využitelné i pro uživatele karet VISA,
Maestro, MasterCard a dalších nejběžnějších typů. Dosavadní stav se dal označit
jako ostuda České republiky, když na trhu existovala rozsáhlá síť bankomatů,
určená jen pro omezený počet v Česku žijících lidí, zatímco zahraniční turisti
zoufale hledali, kde a jak by si na své, ve světě běžně přijímané karty,
vybrali potřebnou hotovost. Ostatně v zahraničí je člověk s větší hotovostí v
peněžence pokládán nejspíše za zloděje, protože není reálný důvod, aby ji musel
mít.
Koneckonců, ani současná situace ještě stále není růžová, a řadí Českou
republiku v očích zahraničních turistů někam za rozvojové země, v nichž už se
platební karty také staly zvykem. Jedna má známá např. po třídenním putování
peruánskou džunglí využila služeb převozníka, který po ní platební kartu
požadoval. U nás nejenže spousta obchodníků neumí ani základní výrazy v
angličtině či němčině, a naivně se domnívá, že turisté se kvůli nám naučí
česky, ale nedokážou ani nabídnout odpovídající standard služeb. Platební karty
využijete ponejvíce v centru Prahy a v obchodních domech (i když i zde se
připravte na to, že prodavačky na vás budou zírat jako na Marťana, vytasíte-li
se s kartou), v okrajových částech Prahy, v dalších městech republiky (o
městysech a vesnicích raději nemluvě) můžete platební kartu použít maximálně na
čistění špíny za nehty.
Co brání většímu rozvoji platebních karet? Dvě skutečnosti: za prvé monopolní
postavení autorizačního centra ISC Muzo, které nemá na našem trhu, bohužel,
konkurenta; a za druhé nedůvěra českých občanů k novinkám. Zde bych viděl
problém největší. Málokdo u nás, zvláště z řad starších lidí, v sobě najde
odvahu měnit své návyky a učit se novotám. Doposud přece stačila vkladní knížka
a výběr úroků jednou ročně.
Bohužel, pokud chceme, jak o tom svědčí statistické průzkumy, do Evropy, budeme
se muset přizpůsobit nejen v oblasti platebních karet a v rozšíření možností
jejich využití. V zahraničí se stávají běžnými jak karty, tak služby, jež by u
nás možná i banky (či obchody) nabízely, ale předem se bojí laxní reakce české
veřejnosti. Má to snad jen jednu diskutabilní výhodu: Za nějaký rok dva se nás
turisté nabaží, a budeme mít od nich a od celého světa klid. Jejich pohled na
nás totiž bude stejný, jaký máme my kupř. na současné Rumunsko.
9 0527/JL
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU