Proč terabajtové disky podpoří virtualizaci (komentář)

První vlna virtualizace síťových úložných řešení byla předem odsouzena k záhubě. Byla příliš nová, málo ozkoušená a od společností vyžadovala, aby jí rozmísťovaly do jedné z nejcitlivějších částí své infrastruktury – před drahé storage array systémy a za kritické aplikace.

Když se podíváme na situaci dnes, spatřujeme, jak se virtualizace síťových storagí naopak drží, a pomalu se stáváme svědky vzestupu druhé vlny tohoto fenoménu. Důvody jsou čistě praktické. Takřka každý správce úložných řešení ve větší firmě má totiž na starosti desítky až stovky serverů s objemy dat v řádu terabajtů. A nyní, když jsou k dostání konečně i 1TB disky, je navýsost pravděpodobné, že se kapacity těchto storagí ještě zvýší.

Konfigurace a instalace nových velkokapacitních disků však může z rutinních záležitostí, jako je datová migrace, učinit doslova noční můru. A 10G Ethernet s rozhranním iSCSI situaci nadále komplikují. Mnohé servery v podnicích ještě nejsou součástí SAN, jelikož je to příliš nákladné. 10G Ethernet a iSCSI sice odstraňují finanční bariéru těchto připojení, ale s více servery a storagemi v síti roste také komplexita úložných řešení. Bohužel však toto nízkonákladové řešení konektivity automaticky neznamená jednodušší a levnější správu úložných řešení – právě naopak.

Proč se tedy domnívám, že se druhá vlna virtualizace síťových úložných řešení setká s úspěchem? S tím jak společnosti budou do SAN zapojovat větší množství serverů za použití levnějších ethernetových připojení, začnou se problémy okolo storage provisioningu a datové migrace stávat akutními. To mnohé firmy donutí k přehodnocení pohledu na virtualizaci síťových úložných řešení a její případné nasazení – s tím spojená rizika, která jsou dnes daleko nižší než před pár lety, totiž spolehlivě vyváží možné získané výhody.