Průkopníci informačního věku (21.) Douglas Engelbart

11. 3. 2012

Sdílet

 Autor: © Kirill Kurashov - Fotolia.com
S nástupem osobních počítačů na počátku osmdesátých let minulého století je neodmyslitelně spjato polohovací zařízení, pro něž se vžil název myš – jejím duchovním otcem byl Douglas Engelbart.

Zajímá vás, kudy vedla cesta k nejpoužívanějšímu polohovacímu zařízení pro osobní počítače - myši - jež navždy změnilo způsob interakace mezi uživatelem a PC? Pak je dnešní historické okénko určeno právě pro vás!

 

Engelbart byl již v šedesátých letech přesvědčen, že počítače mohou výrazně přispět nejen k efektivnější organizaci informací, ale i ke zvýšení lidského intelektu. Že jeho vynález zůstal po řadu let bez výraznějšího využití, svědčí o skutečnosti, nakolik Engelbart dokázal předběhnout svou dobu.

Nárůst výkonu počítačů související s prudkým vývojem tranzistorových technologií začal od šedesátých let 20. století rozšiřovat i možnosti jejich využití. „Ať jsou lidé připraveni či nikoliv, počítače přicházejí,“ uvedl ve svém článku pro časopis Rolling Stone publicista Steve Brand. Bylo tomu tak, ačkoli představám, že si každý bude moci pořídit vlastní „lidový počítač“, v té době věřil jen málokdo. Nicméně vývoj technologií – zvláště objev výkonných mikroprocesorů a paměťových obvodů stejně jako zkušenosti se systémy se sdílením času – naznačoval, že představy se zanedlouho mohou stát skutečností. V souvislosti s těmito vizemi se stávalo stále aktuálnější otázkou i uživatelské rozhraní, tedy způsob, jak by se měl „běžný“ počítač ovládat.

Vizi stolního počítače pro osobní potřebu, jakkoli byla brána zprvu jako science fiction, doplňoval i koncept počítačové sítě, který během šedesátých let získával stále zřetelnější obrysy. Že převážná většina informačních technologií vznikla jako vedlejší produkt rozsáhlých vojenských výzkumných programů, není třeba znovu zdůrazňovat. O počítačových sítích to platí dvojnásob. V době, o níž hovoříme, tedy v šedesátých letech, se agentura ARPA (Advanced Research Projects Agency), financovaná ze zdrojů amerického ministerstva obrany, začala cíleně soustřeďovat na myšlenku nadregionální výměny informací pomocí počítačové sítě. Poněkud stranou od otazníků, které dělaly těžkou hlavu zaměstnancům ARPA, pracoval v té době Douglas Engelbart. Tomu se v rámci Stanfordského výzkumného institutu (Stanford Research Institute, SRI) podařilo zřídit vlastní laboratoř, jejíž tým se soustředil právě na ambiciózní úkol, aby počítač mohl složit ke zpracování a organizaci textových informací a jejich prezentování a přenosu. Výsledkem jeho práce byla řešení, která ukázala cestu jak k snadnějšímu ovládání stolních počítačů, tak ke způsobu, jak pomocí hypertextu organizovat informace v prostředí sítí.

Rozšíření lidského intelektu

Jedním z  vědců, kteří byli hluboce ovlivněni článkem Vannevara Bushe, „Jak myslíme“ (viz jeden z minulých dílů naší historie) byl také Douglas Engelbart, který se rozhodl, že se ve svém vědeckém bádání zaměří na hledání nových způsobů organizace informací a práce s nimi. Byl také hluboce přesvědčen o tom, že v této oblasti budou hrát hlavní roli počítače. Poté, co v roce 1948 získal titul bakaláře v oboru elektrického inženýrství, získával první profesní zkušenosti v kalifornském Ames Research Center, což bylo výzkumné středisko Národního poradního výboru pro letectví (National Advisory Committee for Aeronautice, NACA). Po třech letech se ale vrátil ke studiu a nastoupil na Kalifornskou univerzitu v Berkeley, kde v roce 1955 získal doktorát. Na univerzitě po nějaký čas také vyučoval, ale zároveň se poohlížel po místu, kde by se mohl věnovat výhradně své vědecké práci. To nakonec nalezl ve Stanfordském výzkumném institutu (SRI).

Na využití počítačů se v té době pohlíželo dvěma způsoby. Zatímco první zastával názor, že počítače jsou jen výkonné kalkulátory, druhý rozvíjel představu, že jsou prostředkem k dosažení umělé inteligence a že se v blízké budoucnosti podaří zkonstruovat stroje se schopností myslet. Engelbart přišel se třetím pohledem, ležícím mezi těmito dvěma krajními stanovisky, mezi počítači jako pouhými výpočetními stroji a počítači coby „elektronickými mozky“. Ve zprávě nazvané Koncepční rámec pro rozšíření lidského intelektu (Augmenting Human Intellect: A Conceptual Framework, 1963) vyjádřil přesvědčení, že počítače sice nenahradí lidskou inteligenci, jak o tom snili výše zmínění techno optimisté, ale zato lidem poskytnou účinné nástroje pro její zdokonalení. (Zda to byly či nebyly oprávněné představy, je sice zajímavé téma, ale to není předmětem tohoto článku.) Co je však nesporné, je skutečnost, že Engelbart již na počátku šedesátých let předložil nosnou vizi počítače, který umožňuje interaktivní práci s informacemi, ať již ve formě textů, obrázků či zvuků. Na základě svého „Koncepčního rámce“ získal Engelbart v SRI svolení a především finance pro založení vlastní vývojové laboratoře (později označované Augmentation Research Center), kde se s týmem patnácti pracovníků věnoval hledání nástrojů, které by z jeho vize učinily skutečnost.

Indikátor X-Y polohy

Hlavním předmětem zájmu Engelbartova týmu byl vývoj OnLine-Text-Systemu (NLTS), později označovaného stručněji – byť z dnešního hlediska poněkud nepřesně – jako OnLine-System (NLS). Nejednalo se pouze o textový editor, ale o síťové prostředí, v němž mohlo více uživatelů pracovat s dokumenty, které byly tříděny v hierarchickém uspořádání do stromové struktury. Každý uzel přitom reprezentoval jednu část textu, resp. jeden statement, přičemž různé statementy bylo možné spojovat prostřednictvím vzájemně propojených linků. Tento koncept sice nebyl zcela nový, vycházel jednak z již zmíněného článku Vannevara Bushe, jednak z myšlenky hypertextu, kterou v té době rozvíjel Ted Nelson. Novinkou však bylo technické řešení uplatňující základní principy interaktivního přístupu v práci s texty. Vycházelo z konceptu „oken“ (windows), který umožňoval současné zobrazení více dokumentů v jednotlivých oknech na obrazovce.

Otázkou bylo, jak technicky umožnit interaktivní práci v tomto prostředí. Engelbart a jeho tým ve snaze najít vyhovující polohovací zařízení vyzkoušeli řadu řešení, od klávesnice či světelného pera po kuriózní zařízení, kde se kurzor na obrazovce ovládal pohybem nohou na pedály či pohybem hlavy. Nakonec bylo vybráno zařízení, které svůj účel splňovalo nejlépe. Byla to dřevěná krabička s jedním tlačítkem, v jejíž spodní části byla umístěna dvě vzájemně kolmá kolečka, jež se při pohybu krabičky po podložce otáčela. Drobné snímače měnily otáčení koleček na elektrické impulzy a ty se prostřednictvím kabelu přenášely do počítače. Příslušný software pak z jejich vzájemného poměru dokázal vypočítat směr, jímž se kolečka právě pohybují, stejně jako vzdálenost, jež na podložce urazila. Pohybem ruky tak bylo možné plynule ovládat obrazový bod (označovaný tehdy jako „bug“) na obrazovce.

Když testování ukázalo, že polohovací zařízení funguje skvěle, Engelbart si jej nechal v roce 1967 patentovat, a to pod názvem „indikátor X-Y polohy pro zobrazovací systémy“. Byli to údajně jeho kolegové z vývojové laboratoře, kteří krabičce s kabelem začali říkat „myš“, z čehož se stal název, který se později vžil. O rok později představil Engelbart se svými spolupracovníky interaktivní systém NLS na konferenci Fall Joint Computer v San Francisku, jíž se zúčastnilo na tisíc počítačových odborníků. Během demonstrace systému předvedl Engelbart vytvoření prázdného dokumentu a kopírování slov i celých vět z jedné části textu do druhé pomocí kliknutí a pohybu myši stejně jako řazení různých dokumentů do hierarchického uspořádání, jejich vyhledávání a různé způsoby jejich organizace od náhledů a přesunů po vytvoření nových textů vzniklých spojením několika existujících dokumentů. Při ukázce držel Engelbart myš v pravé ruce, zatímco levou rukou obsluhoval „key chordset“, pětiklávesové zařízení, jež nahrazovalo klávesnici. Pomocí kombinace těchto pěti kláves bylo možné nahradit jakoukoli klávesu z běžné klávesnice. Vědci se totiž domnívali, že neustálé přehmatávání z myši na klávesnici je nepraktické.

Že se na svou dobu jednalo o mimořádně pokrokový systém, o tom svědčí nejen struktura hypertextu a využití polohovacího zařízení, ale i fakt, že zahrnoval i podporu více uživatelů najednou. Proto představení NLS, která byla později označena za „matku všech demonstrací“ (mother-of-all-demos), korunovalo představení technologie spolupráce na dálku, kdy Engelbart pomocí telefonní linky vytvářel dokument společně s kolegou vzdáleným čtyřicet mil prostřednictvím propojení dvou počítačů.

Na cestě k osobnímu počítači

Xerox Alto byl bezpochyby na svou dobu revoluční počítač, ale do běžného prodeje se bohužel nikdy nedostal. Společnost Xerox se totiž v té době soustřeďovala hlavně na vývoj a výrobu kopírovací techniky a její vedení nedokázalo přednosti počítače Alto komerčně využít.

ICTS24

Proto z tohoto konceptu nakonec těžili jiní. Na konci sedmdesátých let výzkumné laboratoře Xerox PARC navštívili Steve Jobs a Steve Wozniak, dva mladíci, kteří v garáži svých rodičů založili společnost Apple Computer. Odvezli si odtud nejen inspiraci, ale krátce nato se jim podařilo z PARC do své mladé firmy přetáhnout i několik programátorů. Na rozdíl od vedení Xeroxu šéf mladé společnosti Apple Computer totiž okamžitě pochopil, v čem bude spočívat budoucnost osobních počítačů. Že jednoduché grafické rozhraní může výrazně urychlit jejich rozšíření. A tedy i prodej. Nemýlil se. Výsledkem jeho vize byl počítač Apple Lisa disponující vedle klávesnice i myší a operačním systémem s graficky uživatelským rozhraním, Lisa byla sice pro svou vysokou cenu propadákem, ale všechny inovace, které přinesla, se nakonec mnohonásobně zhodnotily v počítači Macintosh.

Pokračování článku naleznete na sesterském magazínu CIO Business World.