Dlouho očekávaná akční pecka BioShock je konečně tady. Jak vypadají první kroky v podmořském světě Rapture? Co můžete očekávat od jeho zvrácených obyvatel? Přinášíme vám první zprávy z hlubin.
Ještě než se v recenzi důkladně podíváme na zoubek hře jako celku, připravili jsme pro vás tři ukázky zábavných momentů, které nás čekali po první dychtivé návštěvě města Rapture. Jistě vás na hru řádně navnadí. Kompletní recenzi najdete v listopadovém PC WORLDu, jenž vychází 18. října a už teď vám můžeme prozradit, že společně s hodnocením se dozvíte také podrobnosti o speciální soutěži o české originálky.
První ukázka – doktor mešuge
„Dostal jsem jednoduchý úkol – podívat se na zoubek místnímu felčarovi, který nemá o nic lepší pověst, než anděl smrti Mengele. Cesta k němu vede přímo za nosem, není možno jakkoliv uhnout z cesty. Díky tomu se rychle přibližuji k jeho plášti. Cestu mi znepříjemňují agresivní sestry a doktoři. Pěkné je, že cestou nacházím kulomet Thomson, který mi hodně usnadní práci. Když už, už, držím doktůrka za flígr, zaběhne za dveře, které odpálí výbušninou. Vše se zdá ztraceno. Vtom zavolá přítel na telefonu Atlas a poradí mi, abych se poohlédl po plasmidu, který mě naučí psychokinezi. Prý něco takového viděl v zubní ordinaci, ať se tam kouknu. Najít ordinaci je ta menší část problému, všude jsou šipky jak vrata, které mě tam dovedou. Horší je, že cesta je zatarasena velkou horou ledu, chtělo by to něco horkého, nejlíp plamenomet nebo alespoň pár kýblů horké vody. Pokud se chci dostat do ordinace, nezbývá mi nic jiného, nežli prohledat okolí, jestli něco takového nenajdu. O pár koleček a oťukávání zdí starší nacházím něco, co mi může vyřešit ledový problém – plasmid, pomocí něhož můžu házet chuchvalce ohně. Rychle pospíchám zpátky k ledové bariéře, vrhám na ní oheň, led se okamžitě rozpouští a já můžu dál. V ordinaci je skutečně plasmid umožňujícími telekinezí. Vracím se ke dveřím – moje první myšlenka, že telekineze bude mít dostatečnou sílu odhodit rozbité dveře se ukázal jako lichá. Musím na to jinak; jak tak stojím a přemýšlím, na malém balkónku nade mnou se objeví šílenec, který na mě hází granáty. No jasně, takhle se musí na dveře – popadnu telekinezí granát a šup s ním na dveře, výbuch a cesta je volná. Doktor nemá kam utéct, sice se snaží klást odpor, ale nemá šanci – ten parchant si nezasloužil nic jiného než smrt!“
Druhá ukázka – rodinná ponorka
„Konečně první dobrá zpráva – Atlas má ve městě schovanou malou ponorku, kterou můžu odplout pryč. Je ukrytá v soukromém přístavišti, kam musím najít cestu. Atlas mi není schopen poradit, musím pátrat sám. Chvíli bloudím, ale nakonec najdu pravděpodobný vstup a opět se mi hodí plamenný plasmid, protože cesta je zase přerušena ledovým příkrovem. Nacházím ponorku, teda ne tak docela, je za neprůstřelným sklem, ale aspoň jsem našel páku, která jí uvolní z jeřábu a zpustí na vodu – je taková malá, sotva pro tři, jestli vůbec, ale mě bude stačit. Jen doufám, že je schopná plavby. V okamžiku, kdy je spuštěna na hladinu, přichází k ní přichází skupinka lidí. Do výhledu mi spadla trubka – za oknem je spousta páry, vůbec nic nevidím, jenom slyším hrozný řev a kovové zvuky. Dveře někdo blokuje, nemůžu dál, za chvíli řev ustává a já můžu pokračovat. Sestupuji po schodech k ponorce, těsně před ní se strhla přestřelka. Odevšad na mě pálí, mám co dělat, abych přežil a ty parchanty poslal do pekla. Situace je absolutně nepřehledná, pálím na vše, co se hýbe, na přesné míření není čas. Jak kulometem přejíždím zprava doleva a zase zpátky, zbloudilá kulka zasáhla ponorku – výbuch mě odhodí a z ponorky je nepotřebný šrot. To přece nemohla udělat jedna kulka…“
Třetí ukázka – herec Sandre Cohen
„Sandre Cohen – jméno další kontaktní osoby a zároveň místní hvězdičky. Prý ho najdu v divadle Fort Frolic. Divadlo je to pěkný, velký, trošku pobořený, ostatně jako všechno v tomhle městě. Má několik pater a bude možná trochu problém tady Cohena najít. Bloudím po divadle, ke kterému ještě naleží bar a jiné společenské prostory. Konečně najdu cestu do hlediště, sejdu k pódiu, kde vidím někoho, jak hraje na klavír. V první chvíli jsem přesvědčený, že je to Cohen, ale když dojdu blíž, slyším, jak klavíristu někdo křičí, ať hraje pořádně. To určitě řve Cohen. Nedá chudákovi pokoj, pořád na něj řve, že se to nedá poslouchat; ten ubožák do klavíru mydlí, až se z něj kouří. Když už to vypadá, že má místo rukou vrtule, klavír exploduje – Cohen ho vyhodil do povětří. Klavírista už zahraje maximálně andělům. Teď ten pošuk chce, abych mu udělal fotku těla, sice se mi to příčí, ale nerad bych skončil s odjištěným granátem u nohou, takže ho blejsknu. Cohen je nadšen a prosí, abych šel do haly, obdivovat jeho prý mistrovský kousek. V hale stojí sousoší, každá socha má v ruce obraz, na němž však nic není. Mám položit fotku klavíristy na jeden obraz – teď to vypadá, že socha ukazuje všem na odiv tu zvrácenou fotku. Zvedá se mi z toho chlapa žaludek; vím, že umělci jsou jiní, ale tohle je prostě moc. Jenže tímhle to nekončí. Chce, abych vylepšil mrtvolným obrázkem i ostatní sochy, dává mi tři jména a typy kde je najdu. Sice se mi to příčí, ale on má něco, co nutně potřebuju, takže jdu do toho. První chlápek sedí v baru a chlastá. Než stačím vůbec přemýšlet o morálním dilematu vraždy, seskočí z barové stoličky a začne pálit – taky dobře, morální otázka je vyřešena. Chlast mu na přesné mušce ani reflexi nepřidal, proto než stačil vypálit podruhé, ležel na zemi s dírou v hlavě. Ještě fotečka a další jméno čeká…“
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU