téměř každý čtenář slyšel. Ti z vás, kdo se zabývají nějakou formou více či
méně amatérského nebo poloprofesionálního zpracování pohyblivého obrazu z
videokamery ať analogovými metodami nebo pomocí nějakého běžně dostupného
softwaru mají pravděpodobně pocit, že jsou téměř profesionály v oboru, a že
jejich systémy jsou (snad kromě výkonu) podobné technologiím, které se
používají ve studiích známých ze závěrečných titulků filmů.
Málokdo má ale opravdu přesnější přehled o tom, co za techniku používá běžná
praxe (nebo televizní stanice) a jak se vyrábí grafika užívaná v televizi,
znělky anebo reklamy či hudební klipy. A proto vám přinášíme několik článků,
které jsme připravili ve spolupráci s jedním z předních světových výrobců,
britskou firmou Quantel a jejím českým zastoupením 20-20 Vision Graphics.
Seznámíme vás s jednotlivými oblastmi profesionálního zpracování pohyblivého i
statického obrazu, ale na příkladech z české tvorby vám přiblížíme i praktické
nasazení těchto technologií a jejich přednosti, možnosti i výsledky (pro
ilustraci, na systémech Quantel se zpracovávaly kompozice a vizuální efekty
mnoha filmů a reklam, např. Zlaté oko, Zítřek nikdy neumírá, Pidilidi, Ztraceni
ve vesmíru atd.).
Co je to high-end?
Poměrně často užívaným termínem v oblasti profesionální techniky je anglické
slovní spojení high-end. Mnoho výrobců technologií pro institucionální sféru
touží po proniknutí na trhy ovládané několika předními firmami, proto své
poloprofesionální systémy označují jako "high-endové" a nezasvěcený zákazník
nebo zájemce často nemá jasno v tom, co vlastně high-end znamená. Přesná
definice pojmu "high-end" se hledá těžko, ale zjednodušeně tak můžeme označit
zařízení a technologie v oblasti audia a videa, které jsou navrženy bez
kompromisů co se týče použité technologie a výkonu, i bez ohledu na cenu. Jinak
řečeno, jde o systémy, jež nabízejí absolutně nejvyšší výkon a možnosti ze
všech kategorií bez jakéhokoliv omezení (snad jen současným stavem vývoje a
výroby) bez ohledu na to, co takové systémy stojí.
Celá věc má řadu dalších aspektů například to, že tyto špičkové technologie
ztrácejí oproti jiným systémům svou hodnotu mnohem méně i v průběhu delšího
časového období. Ale i zde jsou výjimky, jak to už na světě bývá. Ne všechna
nejdražší řešení jsou ta nejvýkonnější avšak u profesionálních systémů vstupují
do hry i další nesmírně důležité faktory: zejména spolehlivost a stabilita
systému. Takže v následujících kapitolách se budeme zabývat převážně
opravdovými high-end systémy.
Co je postprodukce, broadcast?
Běžní počítačoví "znalci" označují většinou všechny obory zpracování videa nebo
filmového obrazu slovem "animace" a televizní grafiku jako "titulky". Zdá se
tedy, že bližší seznámení s kategoriemi techniky i s prací bude namístě.
Nejzákladnější rozdělení by mohlo být na práce v oblasti televizního vysílání
(TV broadcast), videodesign, video a filmová postprodukce. Postprodukčními
pracemi bývá prakticky všechno, co se týká zpracování již natočeného materiálu
včetně střihu, barevných korekcí, efektů atd. tedy vše, co se nepořídí přímo
během natáčení. Vzhledem k možnostem dnešních postprodukčních systémů řada
režisérů spoléhá na dodatečné zpracování a natáčí přímo s tím, že se natočený
materiál výrazně upraví pomocí digitálních postprodukčních metod.
High-end systémy, které dokáží zpracovat náročné požadavky kladené
profesionálním nasazením, se dají poměrně velice přesně specifikovat na:
- nelineární on-line střihové systémy
- efektová on-line střihová pracoviště
- systémy pro obrazové kompozice
- videodesign
- střihové videoservery a distribuční servery
- video-paint systémy pro statickou televizní grafiku a její odbavování do
vysílání
- filmové efektové a kompoziční systémy.
Většina systémů se nedrží striktně v hranicích těchto kategorií a nabízí určitý
"přesah" funkcí a možností. U tak drahých a specializovaných systémů si většina
zákazníků pořizuje takové, které pokud možno co nejpřesněji splní požadavky na
jejich nasazení v provozu, a všechno navíc už jen zatěžuje systém nebo obsluhu
a zvyšuje cenu. Velice úzká specializace systémů v high-end kategorii je proto
typickým znakem.
Videoobrazové formáty
Pro alespoň základní orientaci v profesionálních obrazových formátech
používaných ve video a TV aplikacích se nevyhneme trošce technických údajů.
Základním standardem, který definuje parametry digitálního zpracování v
profesionálních videoaplikacích, je formát ITU-R 601. Jedná se o celosvětově
používaný standard pro systémy s 625 i 525 obrazovými řádky. Tento standard
definuje způsob vzorkování signálu: 4:2:2 s frekvencí 13,5 MHz a 720 vzorky
jasu (luminace) v aktivní obrazové řádce, s osmi nebo desetibitovou
digitalizací. Typů vzorkování jasové a rozdílových barvonosných složek existuje
na trhu několik (4:1:1, 4:2:0, 4:4:4, 4:4:4:4.) další podrobnosti jsou v PC
WORLDu 1/99. Pro informaci si stačí zapamatovat, že způsob vzorkování
videosignálu 4:2:2 (Y, R-Y, B-Y) je používán v celosvětovém standardu
digitálního videa ITU-R 601 (zkráceně 601).
Kam s tím
Zásadní otázkou je způsob ukládání tohoto digitálního signálu na archivní média
což jsou nejčastěji pásky.
Nejvyšší metou, ke které se dá v rozlišení a kvalitě obrazu zatím dospět, je
formát D1. Ten ukládá na 19mm pásku digitální signál formátu 601 pomocí
vzorkování standardem 4:2:2 v délce až 94 minut. Díky velmi velké šířce pásma
při nahrávání barvonosných složek, téměř bezeztrátovému kopírování a
duplikování, je tento formát ideální pro postprodukční práce, a vzhledem k
podpoře téměř všech profesionálních zařízení jako jsou přepisové systémy,
diskové rekordéry a efektové systémy odpadají jinak obtížně řešitelné
integrační problémy. Nicméně rekordéry formátu D1 patří k nejdražším na světě,
a to je důvod, proč nejsou příliš často k vidění v televizních aplikacích.
Pouze špičkové (i české) postprodukční firmy v nejvyšší kategorii jsou právě
tímto typem rekordéru zpravidla vybaveny.
Kromě D1 je možné vidět řadu dalších digitálních formátů (D2, D3, D5..), však
nejsou v praxi tak rozšířené jako D1, alespoň co se postprodukce týká.
Další užívané formáty digitálního záznamu již používají nějakou formu komprese,
jež znamená více či méně patrné ztráty při vícenásobném kopírování a znemožňuje
náročnější barevné korekce, klíčování a efekty. Podrobnosti o nich jste mohli
číst v článku "Co znamená DV dnes?", v PC WORLDu 1/99.
V zásadě je jasné, že čím menší komprese se používá a čím více se použitý
formát blíží k bezkompresnímu zpracování videa 601, tím lépe.
Co byste měli znát
Jedním z nejčastěji používaných termínů, s nímž se můžete setkat, je střih.
Snad s výjimkou sportu (kdy se přepínají pohledy) je nutné jakýkoliv jiný
videomateriál před dokončením nějakým způsobem sestříhat. Střihových metod je
několik a existují mezi nimi podstatné rozdíly. Pro pochopení postupů
používaných na současných profesionálních střihových pracovištích se musíme
podívat na jejich podstatu.
Lineární
Základem lineárního střihu je materiál přehrávaný nebo nahrávaný na pásku.
Protože přístup k materiálu na pásce není možný jiným způsobem než lineárním,
je nutné přehrávat materiál v pořadí, v jakém byl reálně natočen. Ačkoliv se
lineární střižny používaly přibližně od konce padesátých let do začátku
osmdesátých, nebyly tak označovány, protože jiný způsob střihu než lineární
neexistoval. S příchodem nelineárního střihu vznikla potřeba tuto starší metodu
odlišovat, a tak se tradiční střihová pracoviště označují jako lineární. Jejich
základní nevýhodou je nemožnost přímo vložit mezi dvě sestřižené sekvence další
materiál, aniž by bylo nutné již hotový střih dělat znovu nebo kopírovat.
Neustálé přetáčení materiálu, hledání míst střihu znamenají obrovské časové
ztráty. Princip nemožnosti jakýchkoliv oprav a změn odsunul tento typ střižen
do pozadí, nicméně nejen u nás se tímto způsobem střihu ještě můžeme setkat, a
to zejména z finančních a organizačních důvodů. Typická pracoviště jsou tvořena
dvěma příspěvkovými videorekordéry a jedním nahrávacím rekordérem,
titulkova-cím zařízením a efektovou jednotkou (typicky zoom, pohyb obrazu po
pozadí, rotace, perspektiva a jiné 3D efekty, blur). Ovládání celého pracoviště
se provádí z ovládacího pultu neboli režie (switcher), která také řídí nájezdy
videorekordérů.
Nelineární
Nelineární střih nepoužívá pro záznam pásek, ale většinou média založená na
diskových technologiích umožňuje rychlý přístup ke stříhanému materiálu. Na
trhu je řada systémů, které používají více či méně technologicky dokonalé
diskové subsystémy a nejrůznější stupně komprese. Nejvyšší třídou jsou systémy
založené na diskových polích, s možností skutečně náhodného přístupu k
uloženému obrazovému materiálu a nepoužívající žádnou kompresi.
Nejvyšší forma střihu je tzv. on-line střih umožňuje provádět libovolné
střihové práce v plné kvalitě, a v případě on-line střižen s náhodným přístupem
k obrazovému materiálu pak prakticky řeší střih bez jakýchkoliv kompromisů co
se postupu práce týče. Ovšem pro časově náročné operace, jako je prohlížení a
výběr natočeného materiálu a základní střih, je využití on-line střižen příliš
drahé, a tak se pro tyto operace využívají levnější off-line střihová
pracoviště. Výstupem z on-line střihového pracoviště je potom hotový materiál z
pohledu videa okamžitě připraven pro vysílání nebo pro distribuci.
Princip off-line střihu je založen na faktu, že v mnoha případech není nutné
při přípravě výsledného střihu pracovat celou dobu s nejdražším on-line
střihovým systémem, ale stačí využít poměrně levných zařízení z kategorie
off-line pro přípravu a základní výběr scén a střihových míst. Výsledkem je
soubor s tzv. EDL kódem, což znamená Edit Decision List tedy seznam s přesným
postupem, jak provést sérii střihů podle údajů časového kódu. Tento soubor se
ukládá na běžnou disketu a předává se se vstupním materiálem ke zpracování v
on-line střižnách, kde lze automaticky nebo ručně provést nejen sérii těchto
střihů (tzv. conforming), ale jakkoliv upravit průběh střihu, provést barevné
korekce, efekty atd. Nejčastěji používané formáty EDL jsou CMX 3400 a 3600, ale
na trhu existuje řada softwarových konvertorů, které jeden formát EDL převedou
na jiný (používaný jinými systémy).
Moderní nelineární střihové studio dnes tvoří jeden videorekordér (nejčastěji
formátu Digital Betacam) a integrované střihové pracoviště s patřičnou diskovou
kapacitou. Vzhledem k tomu, že většina těchto systémů dokáže velice efektivně a
snadno stříhat videoi audiomateriál, bývají tyto systémy doplněny o řízený
mixážní pult, který se kombinuje s ovládáním ve střihovém softwaru. Zvukový
materiál je ukládán a zpracováván digitálně, a tak jsou pracoviště vybavena
vstupními (A/D) a výstupními (D/A) převodníky. Datový formát používaný pro
digitální audio je definovaný standardem AES/EBU. V případě audia se dříve nebo
později setkáte s termínem embedded audio, což znamená, že zvukový záznam je
zakódovaný do obrazového a vystupuje nebo vstupuje do systému na stejném SDI
konektoru, což zjednodušuje propojení zařízení ve střižnách. Zmíněný standard
SDI (Serial Digital Interface) je založen na 10bitovém interfacu s datovým
tokem 270 Mb/s digitálního videa se 4 x 4 zvukovými stopami. SDI interface
používá standardní 75ohmové konektory BNC a koaxiální kabel (většinou speciálně
určený pro SDI spojení) s maximálním spojením signálu na vzdálenost až 200 m.
Efekty, korekce, grafika
Tradiční lineární střihové systémy umožňovaly jen velice omezené korekce a
efekty. Tato omezení vycházejí z principu těchto střižen. O moderních úpravách
obrazu se tvůrcům mohlo jen zdát. S příchodem high-end on-line nelineárních
pracovišť se situace během velice krátké doby zcela změnila a ústup od
lineárního střihu byl doslova revolucí, která bohužel postavila majitele
poměrně drahých lineárních systémů do složitého postavení.
U nás je situace ještě horší kvůli neodpovídajícímu poměru ceny za práci v
nejlepším případě 50 % cen obdobného zahraničního pracoviště přičemž hodnota
zařízení, která tvoří hlavní část nákladů, je stejná. O kvalitě strategického
plánování vypovídá i skutečnost, že zájem tuzemských subjektů o nové
technologie patří v porovnání velikosti trhu s vyspělými evropskými zeměmi mezi
nadprůměrné, ale rozhodnutí se často dělají naprosto nepochopitelná, bez
důkladné analýzy a testování nabízených zařízení. Ale to už je o něčem jiném...
Moderní on-line nelineární střižny nabízejí nejen fantastické barevné
korektory, které pracují nezávisle v barevném prostoru YUV ale dokáží i na
obrazové sekvenci selektivně nahradit s maximální přesností vybranou skupinu
barev (např. jen barvu rtů), provádět nejrůznější efekty včetně tzv. particle
efektů (struktura ohně, kapek tekutiny), rozostření obrazu téměř v reálném čase
včetně směrového rozmáznutí obrazu (directional blur) a pohybového rozostření
(motion blur).
Možnosti těchto efektů a korekcí jsou prakticky neomezené, stejně tak veškeré
3D efekty jako jsou prohýbání a zvlnění obrazu, rotace obrazu v prostoru atd.
Velice důležitým faktorem pro výběr konkrétního systému jsou i funkce sledování
určitého místa obrazu v sekvenci (tracking), což se používá pro stanovení dráhy
pohybu určitého objektu nebo části obrazu v prostoru, a na tuto dráhu lze pak
určitým způsobem aplikovat jiný statický obraz nebo jiné video a vytvořit tak
např. novou etiketu výrobku i při pohybu originálního obrazu v prostoru nebo
mimo obrazovku.
Velice důležitou skupinou funkcí je klíčovací modul, který se používá pro
vymezení určité části scény pro kompozici s jiným obrazovým materiálem. Pro
špičkové klíčovací moduly není problém vyklíčovat poloprůhledné objekty (voda,
vzduch, oheň, kouř, průhledné látky) s neuvěřitelnou kvalitou a velmi rychle.
Umožňují definovat pomocí vektorových křivek kam až pozadí ve scéně sahá
(garbage matte), a v případě záběrů s okolím pozadí lze tuto křivku kdykoliv
upravit.
Většina efektů a barevných korekcí je tzv. keyframovatelná (keyframable pokud
někdo zná lepší české slovo vysvětlující tento termín, budu velice rád, když se
ho dozvím pozn. autora). Jde o to, že lze automaticky definovat počet
obrazových políček, na kterých se bude daný efekt nebo korekce provádět, a lze
(pomocí křivky) definovat průběh (nejčastěji aplikované množství) té či oné
korekce či efektu v čase. Takže se dá snadno stanovit, že daná barevná korekce
bude pozvolna aplikována na prvních padesáti snímcích a plynule zmizí během
dalšího sta políček. Průběh je znázorněn graficky jako křivka, kterou lze
upravit, a definovat tak nový průběh dané funkce.
Grafické elementy jako jsou vektorové křivky, čáry, obrazce a texty jsou
vytvářeny ve většině případů vestavěným video-paint systémem s téměř
neomezenými možnostmi, včetně uživatelsky definovatelných sad štětců a efektů.
V některých systémech je počet vrstev těchto grafických elementů a jejich
efektů, včetně pohybu v prostoru, zcela neomezený. Písmo je nejčastěji
vektorové.
Záměrně jsme se zatím nezmínili o vlastních střizích. Kromě základní sady
stíraček a prolínaček, definovaných americkou organizací SMPTE (Society of
Motion Picture and Television Engineers), lze totiž vytvářet tisíce
uživatelských efektových střihů omezených jedině fantazií tvůrců. Přesné místo
střihu, stejně jako počáteční a konečná pozice střihu, jsou volně definovatelné
a kdykoliv upravitelné. Posunovat lze počet obrazových políček skrytých pod
vlastním střihovým místem před i za střihem, stejně jako odpovídající zvukové
stopy. Protože se žádný materiál neztrácí, lze se kdykoliv vrátit k originálu
nebo jakkoliv upravit průběh střihu (změnit soupisku).
Efekty a střihy by nebylo možné provádět efektivně bez možnosti vrstvit video,
tzn. mít alespoň jednu vrstvu pohyblivého videa nad pozadím, které tvoří také
pohyblivé video. Některé systémy umožňují provádět např. posuny části nebo
celého obrazu jen ve vrstvách, další dokáží provést např. 3D posun i ve vrstvě
základní. Počet těchto vrstev je různý záleží na potřebách pro konktrétní
aplikaci. Ryze střihové systémy mívají dvě až pět vrstev, efektové střižny pro
komerční práci až osm vrstev. Efektové kompoziční systémy pro videodesign
existují i v 99vrstvém provedení, a na trhu je nyní i efektová střižna bez
omezení počtu aktivních vrstev. Pochopitelně záleží nejen na přáních zákazníků,
ale i na jejich finančních možnostech, protože každá vrstva radikálně zvyšuje
nároky kladené na hardware systému a na jeho stabilitu, a potažmo na finance.
Hardware a software
Z předchozího textu jasně vyplynulo, že nároky kladené na profesionální
pracoviště jsou obrovské a datové toky a kapacity kladou extrémní požadavky na
systémový návrh. Někteří výrobci využívají výkonné obecné pracovní stanice
(SGI, NT, často i Apple) s doplněním o speciální hardware (videosubsystémy a
disková pole), a snaží se využít poměrně dostupný a více či méně spolehlivý a
stabilní hardware potažmo operační systém pro chod vlastních softwarových
aplikací.
Na straně druhé stojí ryze jednoúčelově navržené systémy, které sice používají
aplikační software, ale ten není aplikován na obecný hardware, nybrž na
speciální, vysoce výkonné hardwarové systémy, navržené za jediným účelem
nabídnout maximální výkon při maximální stabilitě. Soupeření mezi oběma
variantami je nekončící boj, ale faktem zůstává, že pro nejnáročnější aplikace
je zejména z důvodů stability systému výhodnější dedikovaný jednoúčelový systém
tzv. black box, který navíc oproti obecným počítačům nabízí mnohem delší
morální životnost.
Výrobci softwarového aplikačního vybavení musí do výzkumu a vývoje svých
technologií investovat prakticky stejné prostředky, jako vývojáři
jednoúčelových systémů. Firmy bez špičkového výzkumného centra nemají šanci na
přežití, a zanedbání nebo jakékoliv omezení vývoje při současné konkurenci není
prakticky možné.
Pro a proti
Zákazníci, kupující si obecný hardware a aplikační software, chtějí využít
výhodu, kterou jim dává jednak volný výběr softwaru, a jednak možnosti
upgradovat svůj systém podle nabídek vývoje počítačového hardwaru a vývoje
operačních systémů. Teoreticky je to dobrá cesta, ovšem v praxi je situace
poněkud odlišná. Především jednotliví výrobci aplikací i hardwaru potřebují
prostředky na výzkum a vývoj nových technologií a levné upgrady, které
očekávají zákazníci, jim tyto prostředky nedodají. Proto dochází k situacím, že
nová verze softwaru pracuje jen na nové verzi operačního systému, jenž ovšem ke
svému chodu vyžaduje i nový hardware. Díky této spirále nekonečných upgradů se
počáteční "výhodné" ceny během doby stávají neskutečně drahým zbožím.
Navíc kombinací minimálně dvou dodavatelů (hardwaru a softwaru) vznikají
problémy. Kdo pak zodpovídá za vyřešení problémů spojených s praktickým
používáním daného systému? Obvykle výrobce hardwaru argumentuje tím, že neručí
za to, jak stabilní a kvalitní aplikace napíší softwarové firmy, a tyto zas v
případě obtíží argumentují problémy s operačním systémem nebo samotným
hardwarem, což není v jejich kompetenci... Obecně se udává, že náklady na
údržbu a technické inovace se v případě počítačových pracovišť pohybují až do
výše 40 % z pořizovací ceny ročně.
Nečekané akvizice v oblasti výrobců profesionálních systémů založených na bázi
obecného hardwaru (např. Discreet Logic, Scitex DV, Textronics DS pozn.
redakce), nepřispěly ke klidnému spánku jejich zákazníků, kteří často ani
nevědí, jestli se jejich aplikace bude ještě vůbec vyvíjet a zdá se dočkají
konečně funkční a stabilní verze.
V případě jednoúčelových systémů sice uživatel nemůže na takovém stroji
současně zpracovávat video, hrát hry a vést účetnictví ale to také nebyl důvod,
proč si takový systém pořizoval. V high-end aplikacích jde o bezkompromisní
řešení, a tím obecné počítačové systémy nejsou. Navíc jednoúčelový hardware,
navržený např. na střih videa v reálném čase, bude poskytovat stejný výkon i
během několika let, a v případě, že výrobce dodává nové verze softwaru a v
případě potřeby i upravené hardwarové komponenty, pohybuje se morální životnost
těchto systémů v řádu desítek let. Například repasované a upgradované systémy
Quantel se prodávají za 80-90 % pořizovací ceny zcela nových systémů, a výrobce
na ně nabízí stejné záruky jako na stroje nové.
Neméně důležitým faktorem je snazší diagnostika problémů, opravitelnost,
spolehlivost a stabilita jako taková. To je také důvodem jejich obliby, kterou
neotřásly ani výrazné pokroky ve vývoji nových počítačů a procesorů. Dokonce se
mi zdá, že po obrovském rozčarování řady uživatelů počítačových systémů,
jednoúčelová zařízení posilují svou pozici na trhu.
V dalším článku se zaměříme podrobněji na aplikace v oblasti videodesignu,
popovídáme si s některými českými tvůrci o jejich praktických poznatcích z této
oblasti a podíváme se i na umělecké aspekty práce s high-end systémy.
Budeme velice rádi, když nám zašlete své názory, dotazy a připomínky k tomuto
tématu a na vaše dotazy zveřejníme odpovědi příslušných odborníků (pište na
adresu redakce, či emailem na pcworld@idg.cz).
9 0106/DĚD
Důležitá poznámka k terminologii
Většina technologií pochází ze zemí, kde se převážně mluví anglicky a není
proto divu, že se anglická terminologie přenáší i do běžné mluvy odborníků v
našich zemích. Některé termíny odpovídají zavedeným českým ekvivalentům, které
se používají řadu let, ale některé nové postupy, funkce a techniky zejména
digitálních systémů svůj český překlad nemají a není ani ustálené pravidlo, jak
je vlastně označovat. Většinou se používá "počeštěný" anglický termín, který
při fonetickém přepisu doslova bije do očí (jak se vám líbí třeba běžně
používaný termín "keyfrámovatelný", nebo by bylo lepší "kýfrámovatelný" či
"obrázkoklíčovatelný" v případě, že originál v angličtině je "keyframable"?).
Nezlobte se tedy prosím, pokud některé části textu nebudou zcela dokonale česky
znějící, anebo pokud si nebudeme jisti, jak daný termín správně napsat. Mluva
odborníků ve střižnách může laikovi připadat jako další verze brněnské
hantýrky. Posuďte sami na příkladu jako je: "Včera jsem měl problémy s
vyklíčováním těch frejmů, které chtěli pro ident na halu, a jak to bylo
zablurovaný, musel jsem to vyházet z peků a poslat to na šérovanej disk na
henryho, až jim skončila frekvence a udělat korekce fetlem, protože starej
korektor s tím nebyl schopen pohnout a ty barvy vybrat a ty storybórdy by
dneska jinak nebyly."
Doufáme, že po přečtení pár článků nebude pro naše čtenáře podobná mluva žádný
problém a počítačové "experty", kteří náš časopis nečtou, strčí znalostmi do
kapsy.
Základní práce, se kterými se seznámíme:
- Zpracování statického obrazu pro TV vysílání, film a video
Still pictures neboli stills
- Tvorba identity TV programu, volné práce s pohyblivým obrazem
Video design
- Střih, kompozice a efekty pohyblivého videa
Editing, compositions & video effects
- Filmové kompozice a efekty, transfery na filmový pás
Digital opticals for movies, film effects & compositions
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU