chcete), nebude na škodu připomenout si v rychlosti jeho základní stavební
prvky. Pak se podíváme na jedno zcela alternativní řešení, abychom viděli, že
věci nemusí být vždy jen složité. V dalším pokračování bychom pak porovnali
některé nejběžnější systémy správy barev, a co vlastně dělají.
Pointa všech implementací Color Managementu totiž spočívá v ABSOLUTNÍ
klasifikaci, popisu zařízení použitých v procesu přípravy tisku. Ve třech
následujících odstavcích si ujasníme hlavní složky systémů správy barev.
1. Definujme hřiště
Nejprve se definuje "všeobsažný" prostor barev, minimálně tak velký, aby se do
něj vešly popisy barev pro prakticky všechna používaná zařízení. Takový prostor
se nejlépe pořídí tak, že se pokusíme definovat všechny barvy (barevný prostor)
viditelné lidským okem (konec konců pro něj jsou ty barvy určeny). Protože oko
je při prohlížení fotografií jediným podstatným "měřicím přístrojem", je jasné,
že nám tento barevný prostor bude stačit. Každé zařízení, které nám pak přijde
pod ruku, můžeme popsat tím, že zjistíme, jak "vidí" tento náš barevný prostor.
Samozřejmě že jej nevidí správně barvy se zkreslí, barevný prostor se určitým
způsobem zdeformuje. Umíme-li tuto deformaci popsat, máme vyhráno. Nemusíme mít
zcela dokonalé zařízení, a přesto můžeme zajistit, že každé barvě, kterou
zařízení vidí (a kterou skoro vždy vidí jinak), přisoudíme tu správnou barvu,
kterou by vidět mělo. Jako takový "všebarvový" prostor slouží barevný prostor
CIE Lab, definovaný podle lidského oka.
2. Definujme pravidla
Druhým bodem programu Color Managementu je vyrobit nějaký seznam barev, u nichž
budeme zjišťovat, jak je různá zařízení zkreslí. Nelze totiž rozumně určit
deformaci barevného prostoru jako celku. Zvolíme v něm tedy dostatečně mnoho
bodů, u nich deformaci barvy zjistíme a deformace ostatních barev se dopočtou.
Jako taková referenční tabulka barev nejběžněji slouží předloha IT8 (existuje
ve verzi pro barvy odrazové fotografie a průsvitné diapozitiv). Předloha
obsahuje mnoho barev specifických i pro daný materiál, může tedy být na různých
fotografických materiálech. Seznam barevných polí zde nyní nebudeme rozebírat,
pokud je někdo znát potřebuje, může si o ně napsat. Tomu, proč se zvolily ony
barvy a ne jiné, předcházely velké diskuse i pokusy a zvoleny jsou tak, aby
vhodně vyplnily určitou, podstatnou část barevného prostoru, a aby byly
"viděny" prakticky jakýmkoliv rozumným přístrojem (skenery, fotoaparáty,
tiskárny).
3. Rozsuďme účastníky
S druhým bodem úzce souvisí třetí musí existovat mechanismus, program, který
provádí přepočty barev. Dostane hodnoty barevných polí tak, jak byly viděny
nebo reprodukovány různými zařízeními, a na základě těchto "profilů" pak ví,
jak bude zobrazena barva X na zařízení Y. Proto je tedy možné, aby obraz, který
vidíme na monitoru (zkalibrovaném), byl věrně vytištěn. Je tomu tak proto, že
počítač s naším mechanismem ví, jak tiskárna tiskne a monitor zobrazuje, a může
nám tedy na monitoru ukazovat to, co vyjede z tiskárny. Takovýmto počítacím
mechanismem je například Apple Color Sync. Na platformě PC je to správa barev
firmy Linotype-CPS, přítomná ve Windows 98, nebo nástroje Kodak Color
Management System.
Záludnosti
Jak vidíte, správa barev jako taková je docela komplexní systém. Taky je
patrné, že nelze rozumně míchat jednotlivé části z různých systémů. Popisy
zařízení vytvořené pro systém Kodak nemusí pracovat se systémem ColorSync
profil, testovací předloha a přepočtový mechanismus totiž spolu úzce souvisí. V
dnešní době se naštěstí tyto systémy začínají shodovat alespoň v tom, že kromě
případného vytvoření vlastního profilu (popisu zařízení) jsou schopny pracovat
s profilem obecného standardu, kterému se v hantýrce říká jen krátce "ICC
profil".
To, že tiskárna "obsáhne" určitý barevný prostor, ještě neříká, jak danou barvu
rozložit do barevných složek, se kterými tiskárna pracuje. Hlavní postupy, jež
se používají, jsou dva, obě ukázky jsou připraveny jedním z nich, který se
označuje jako GCR (Gray Color Replacement). Spočívá v nahrazení části neutrální
barvy (jasu) obrazu, jehož se normálně dosáhne soutiskem CMY barvou černou.
Naše výsledky jsou vytvořeny pro stejnou hodnotu celkového krytí, a tak můžeme
porovnat rozdíly. Color Management je od toho, aby zajistil správný převod
barev. Nicméně právě konkrétní způsob převodu RGB»CMYK může být příčinou, že
barevný prostor CMYK tiskár-ny ani nevyužijeme a to může být faktor, který nad
nepřítomností Color Managementu převáží. Naše ukázkové obrázky to demonstrují.
Další varianta
V protikladu systémům správy barev stojí jako jedna alternativa systém binuscan
od stejnojmenné firmy z Monackého knížectví. Je založen na empirických
zkušenostech, nicméně používá jej mnoho světově známých časopisů a novin, mezi
nimi i Bild, (Německo), Le Figaro a Elle z Francie a Playboy, (Itálie.)
Zatímco se tzv. Color Management snaží definovat "absolutno", hledá nějaký
pevný bod, systém binuscan má krédo jednodušší: protože je určen pro přípravu
tisku a obrázky jím zpracované se budou tisknout, je nutné, aby dával dobře
tisknutelné, vyrovnané, ostré výsledky a zamezil případnému zkreslení barev při
tisku. Pokud to máme přiblížit na praktických příkladech, tak se dá stručně
říci, že:
1.Pokud binuscanu předáte ke zpracování obraz s rozumným gamutem (rozsahem
barev na něm přítomných), pak kromě inteligentního doostření obrazu s ním
neprovede nic.
2.Pokud má však snímek vysoké barevné kontrasty nebo špatně reprodukovatelné
barvy, pak v těchto částech snímek upraví tak, aby barva byla dobře vytištěna.
Použiji-li slov pana Binucciho, pak: "Color Management udělá vám z dobrého
originálu dobrá výsledek." Ovšem ze špatné předlohy musí vytvořit zase jen
špatný tisk. Binuscan také udělá z dobré fotografie dobrý tisk a pokusí se
vytvořit ze špatně reprodukovatelných originálů reprodukovatelné výsledky.
Ukázkové obrázky
Na ukázkových souborech vidíte tři různé způsoby zpracování obrazové předlohy:
Photoshop, Magic Match a binuscan (malé obrázky ukazují barevné složky).
První ukázkový snímek byl nasnímán do barevného prostoru RGB, a převod
(separaci) do tiskového prostoru CMYK provedl Photoshop 4.0 rovněž podle
implicitního nastavení po instalaci.
Druhý byl snímán, zpracován i separován programem binuscan. Separační
algoritmus je zcela odlišný od Photoshopu, nicméně jde o implicitní nastavení
po instalaci. Binuscan se snaží o to, aby se při procesu separace co nejméně
barev dostalo "mimo gamut", tedy mimo reprodukční možnosti tiskového zařízení.
Třetí snímek zpracoval Magic Match.
Podívejme se, co jednotlivé barevné složky znamenají.
Azurový plát nese hlavní kresebnou informaci obrazu. Lze říci, že kdybychom
chtěli místo barevného obrázku černobílý, tak azurový plát je právě to, co
použijeme. Na ukázkách vidíte, že separace zpracovaná binuscanem, případně
Magic Matchem, jsou přesně tím, co očekáváme implicitní separace Photoshopu dá
méně výrazný výsledek.
Purpurový plát dodává obrazu celkovou robustnost, jas a kontrast. Ač jdou
parametry separací ručně nastavit, přesto Photoshop přehání generování černé a
na purpurovém plátu je to velice dobře vidět zatímco plát připravený binuscanem
zároveň kreslí obraz, Photoshop pouze zvyšuje množství barvy nanesené na papír.
Po přetisku žlutým plátem dostane výsledek barevnou věrnost. Na ukázkách byl ve
žlutém plátu vidět podobný efekt jako v plátu purpurovém.
Černý plát má jen "dotáhnout" barvu v tmavých místech, aby byla skutečně černá
a ne tmavě hnědá. Tiskové barvy nejsou dokonalé, a tak soutisk CMY nedává
pěknou černou. Opět je vidět, že speciální software opravdu černou dokresluje,
zatímco u Photoshopu je přítomnost černé v tisku naprosto kritická bez ní by
výsledek vypadal velice divně.
9 0020/DĚD
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU