Tichá smrt plížící se v neproniknutelném stínu, ručkující po trámech a odnášející tuhnoucí nepřátele do temných koutů. Nikdo se před ní nemůže cítit v bezpečí. Ani obyčejní strážní, ani speciálně vycvičená komanda. Neříká vám to nic? A kde jste proboha poslední rok byli? Na Marsu?
Tajný agent Sam Fisher z ještě tajnější jednotky Third Echelon je navzdory svému označení jednou z nejznámějších postav současné herní scény. Aby ne – jeho vystoupení ve špionážní akci Splinter Cell patřilo mezi ty, na něž se nezapomíná. A po roční odmlce je zpět, stejný jako dřív. Počkat, opravdu stejný?
Jen to nepřehnat!
Ohlášení projektu Pandora Tomorrow provázelo nadšení všech příznivců předchozího dílu. Není se čemu divit – sliby vývojářů byly poměrně velkolepé. Vylepšený engine, spousta nových misí, zdokonalení bojového systému, a to nejlepší na konec: podpora multiplayeru. To vše přitom v pouhém datadisku. Slušné, že? Společnost Ubisoft nakonec došla k názoru, že na obyčejný přídavek je novinek až příliš, a tak začala mluvit o „plnohodnotném pokračování, které však není tak docela druhým dílem“. Šalamounsky řečeno. V době všech možných GTA a podobných projektů to je ovšem vcelku standardní postup, na který jsme si zvykli a jejž tolerujeme – pakliže tvůrci své slovo dodrží. A jak to dopadlo v případě nové Splinter Cell? Inu, mohlo být lépe, ale nabíjet brokovnice a připravovat trestnou výpravu na vývojářské studio také nemusíme. Ubisoft se zkrátka zařídil přesně dle haškovského „mírného pokroku v mezích zákona“. Když si totiž odmyslíme onen multiplayer, tak jsou všechny změny ryze kosmetického rázu.
Vše začíná už u charakteristiky Sama Fishera. Dříve to byl tvrďák bez kapky smyslu pro humor, který se plně soustředil jen na splnění daného úkolu a klasické otázky typu „proč, jak, koho a za kolik“ si zkrátka nepřipouštěl. Tentokrát už jej scénáristé trochu polidštili. Tu a tam pronese nějakou cynickou hlášku, při výsleších nepřátel si rozhodně nebere servítky (a sám například při zmínce o svých dětech málem ztratí nervy), a světe div se – jednou dokonce začne pochybovat o tom, jestli opravdu udělal správnou věc.
Pandořina skříňka
Co si ale budeme povídat, hlubší prokreslení povahových rysů hlavního hrdiny je sice příjemné, ale stačí to na novou hru? Rozhodně ne. To, na co jsme se všichni těšili nejvíc, jsou nové lokace a příběh. Tak hurá do toho.
Na Pandoře je znát jistá tendenčnost. Jestli to je dobře, nebo špatně, to necháme na vás – někomu se bude boj proti mezinárodnímu terorismu jistě líbit, jiného zase může iritovat vcelku nápadný propagační podtón (například narážky na „předtočené“ vzkazy Usámy bin Ládina). Ať tak nebo tak, Sam Fisher má tentokrát za úkol zlikvidovat zlotřilého Suhadiho Sadona (nápadně podobného legendárnímu Che Guevarovi), který vyhrožuje, že zamoří svět pravými neštovicemi, což by vedlo ke smrti milionů nevinných lidí. Dostat se mu na kobylku však není nic snadného, protože to je liška všemi mastmi mazaná. Kontejnery s vražednou látkou jsou uloženy na neznámých místech a jejich „strážci“ jsou každý den připraveni vypustit ji do ovzduší. Může tomu zabránit jen jediné – Sadonův pravidelný telefonát se vzkazem, že „Pandořina skříňka se odkládá na zítřek“. Pakliže by hlavní terorista zemřel, dojde ke katastrofě. Už asi tušíte, co se po vás bude chtít: zjistit, kam ten padouch pokaždé volá, protože teprve pak jej bude možné zneškodnit. Jenže nebyl by to Splinter Cell, kdyby se to celé kapku nezamotalo. A tak budete v šestnácti misích jezdit po celém světě sem a tam – chvíli pobudete ve Francii (je libo chlazené mozečky?), prohlédnete si Jeruzalém, ke slovu se dostane i Indonésie nebo třeba letiště v Los Angeles. A všude se budete plížit, schovávat se ve stínech, ručkovat po okapech a nenápadně likvidovat stráže – nebo kolem nich bezhlučně proklouzávat. Prostě jak se vám to víc hodí.
Hezky na férovku
Pokud ovšem čekáte, že Samovy schopnosti doznaly nějakého zásadního vylepšení, tak vás musíme zklamat. Škála akrobatických pohybů se takřka nezměnila, jen byly upraveny některé animace a například při střelbě během ručkování se občas pověsí jen za nohy a míří oběma rukama. To je ale zhruba všechno.
Vlastně pardon, k jedné úpravě došlo: Fisher se už nebojí ušpinit si ruce a jeho nejoblíbenější zbraní se staly pěsti. Ve spojení s pískáním to je naprosto vražedné kombo. Nechápete? Tak si představte následující situaci. Jste bezpečně ukryti ve stínu, přičemž kousek od vás je strážný. Přiblížit se k němu nemůžete, protože se nachází na dobře osvětleném místě, a vystřelit na něj nebo na lampu by také nebyl moc dobrý nápad, neboť byste tak na sebe upozornili i ostatní vojáky v okolí. Co zbývá? Zahvízdáte a voják se půjde podívat, co to bylo. Dojde až k vám, a tedy na místo, kam na něj není vidět. Pak stačí jedna nebo dvě rány pěstí (záleží na tom, zda útočíte zezadu či zepředu), a už se kácí k zemi. Nemá přitom jedinou šanci se bránit, protože než se stačí z prvního úderu vzpamatovat, už dávno vezme druhou z opačné strany a třetí o zem. Obrovskou výhodou také je, že protivníka tímto způsobem nezabijete – v některých lokacích to totiž máte vysloveně zakázáno. To oceníte hned ve druhé misi, kdy se ocitnete v přepadené ambasádě, v níž nesmíte zabít ani jednoho teroristu. O nesporných výhodách tohoto postupu se ovšem budete přesvědčovat i tenkrát, když vás starý známý Lambert pustí ze řetězu a dovolí vám provést menší krveprolití. Pistoli a útočnou pušku budete nakonec používat jen v případech, kdy je protivník mimo vás dosah. Mimo dostřel se ovšem neocitne nikdy – odstřelovací mód je ve spojení se zadržením dechu spolehlivý i na obrovské vzdálenosti.
Myšlení? Proč?
Novinek v herním systému je tedy minimum (a ve výbavě nejsou prakticky žádné), ale i tak se hratelnost výrazně změnila. Vývojáři totiž nejspíš došli k názoru, že první Splinter Cell byl pro masové publikum příliš obtížný a komplikovaný. Je pravda, že překonání některých překážek bylo docela náročné, ale Pandora Tomorrow je v tomto ohledu zase opačný extrém. Ne že by byl postup lokacemi vyloženě stupidní, ale pakliže se umíte kolem sebe dívat, všimnete si správné cesty takřka okamžitě. Na konci lávky jsou dva nepřátelé, jejichž likvidace bez spuštění poplachu by byla příliš obtížná? A vida, tady chybí kus zábradlí, takže určitě půjde na druhou stranu nenápadně přeručkovat. Potřebujete se dostat ze střechy na zem? Jestli on se nebude hodit ten malý komínek opodál… Ve spojení se snadnější likvidací protivníků projedete většinou misí jako horká kulka měkkou tkání. To se změní až v závěrečné dvojici lokací, konkrétně v nahrávacím studiu a na losangeleském letišti. Únos arcipadoucha je sice poměrně jednoduchý, ale dostat se k němu může někomu chvíli trvat. Stejně tak proniknout z jednoho konce haly na druhý a mezi zástupy civilistů najít a zabít maskované teroristy, není až tak snadné. Až zde vás totiž hra nutí sledovat trasy a chování všech postav, hledat jejich „slepá místa“ a neuchylovat se ke zmíněné berličce schovat se/zapískat/omráčit. Máme tedy pro vás dobrou radu: pokud jste původní Splitner Cell dohráli, spusťte si Pandora Tomorrow hned na vyšší obtížnost. Jinak byste se mohli v některých částech docela nudit.
Ještě štěstí, že to samé nelze prohlásit o samotné náplni misí. Ty jsou nyní nesrovnatelně různorodější. Vyhýbání se minám za pomoci termovize není žádnou novinkou, ale záměrná chůze v záři reflektoru nebo odhalování protivníků podle jejich tělesné teploty už ano. A to nemluvíme o misi ve vlaku, která byla součástí demoverze – patří sice mezi ty jednodušší, zároveň ale i působivější.>
Vidět a nebýt viděn
Po technické stránce je tento titul samozřejmě naprosto dokonalý. Skotačení světla a stínů jako zde jste jinde neviděli (nepočítáme-li pochopitelně předchozí Splinter Cell), a není divu – vždyť to je základ celého zdejšího herního systému. Dokonalost textur, modelů a efektů kazí jen jediná věc: moc si je neužijete. Až na řídké výjimky se totiž budete pohybovat ve tmě při zapnuté termovizi či noktovizoru. Alespoň že design misí si můžete náležitě vychutnat i s nočním viděním. Prostředí jsou tradičně zaplněna množstvím vypiplaných detailů, chyběly nám však „návnady“, které by mátly tělem; jakmile například můžete vyšplhat po nějaké trubce, valnou většinou to znamená, že po ní vyšplhat také máte.
S tím souvisí nemilý fakt, že slibovaná nelineárnost se moc nekoná. Je pravdou, že občas máte na výběr, jestli se vydáte přímo po ulici, nebo se radši projdete po střeše, ale to je spíš výjimka než pravidlo. Povětšinou se můžete rozhodnout jen mezi tím, zda projdete skrz chatrč, nebo se proplížíte kolem ní. Rozhodně neplatí, že byste mohli náhodou narazit na skrytou přístupovou cestu, která by byla sice náročnější, ale vyhnuli byste se tak všem nepřátelům. Škoda.>
Šílenství ve čtyřech
Zmínili jsme se už o všem? Pokud bychom recenzovali předchozí Splinter Cell, tak by to tak skutečně bylo. Jenže tohle je Pandora Tomorrow, takže nám zbývá ještě jedna zásadní věc: multiplayer. V něm se proti sobě postaví dvě znepřátelené strany – speciální jednotka ShadowNet a žoldáci společnosti Argus. V několika módech budou členové ShadowNetu (o nichž je mimo jiné zmínka i v singleplayerové kampani) likvidovat nádoby připravené k vypuštění neštovic do ovzduší, vojáci jim v tom budou pochopitelně bránit. Revoluční na celém multiplayeru je přitom to, že za obě skupiny se hraje zcela jiným způsobem. Zatímco pro „speciály“ se jedná o tradiční Splinter Cell, žoldáci před sebou mají klasickou FPS včetně pohledu z vlastních očí.
Herní systém je překvapivě dobře vybalancovaný a nedá se říct, že by jedna nebo druhá strana byla nějak zvýhodněna. Ale má to pár háčků. Za prvé – multiplayer je určen jen pro čtyři lidi. Ne „maximálně pro čtyři“, ale „výhradně pro čtyři“. Víc jich být nemůže, a je-li jich míň, ztrácejí vzájemné boje své kouzlo. Za druhé – dvojice musejí být sehrané, a to tak, že hodně. Posupovat na vlastní pěst je nejen nevýhodné, ale navíc frustrující a nudné. Za třetí – několik hodin musíte obětovat tréninku. Platí zde totiž trošku jiné zákonitosti než v singleplayeru (členové ShadowNetu nejsou tak neviditelní, jak by si přáli) a i výbava je odlišná, navíc bez detailní znalosti mapy není šance na vítězství. Zapomeňte tedy na to, že Pandoru nainstalujete, připojíte se k síti a hned si multiplayer ozkoušíte. Pokud to uděláte, vsadíme se s vámi, že toho budete mít po hodině plné zuby.
Je tedy Pandora Tomorrow objektivně lepší než původní Splinter Cell? Není. Je to sice skvělá hra, ale hlavní kampaň obsahuje oproti předchozímu dílu jen minimum novinek a je přitom kratší a jednodušší než minule. Hodně samozřejmě napravuje multiplayer, který je rozhodně zajímavý a revoluční, zdejší požadavek na sehranost dvojice nám však připadal chvílemi až přehnaný. Uznáváme, že tak by to mělo být, ale kvality tohoto módu ocení tak úzká skupina lidí, že za něj příliš bodů navíc přidat nemůžeme. Pakliže ovšem mezi těch pár vyvolených patříte právě vy, klidně si přečtěte pět bodíků navíc.>
Výrobce: Ubisoft
Vydavatel: Ubisoft
Distributor pro ČR: Playman
Lokalizace: manuál
Internet: http://www.splintercell.com
Multiplayer: ano
Minimum: CPU 1 GHz, 128 MB RAM, HDD 2,5 GB, 3D karta 32 MB
Doporučujeme: CPU 1,8 GHz, 512 MB RAM, HDD 2,5 GB, 3D karta 128 MB
Verdikt: Pandora Tomorrow je bezesporu kvalitní pokračování skvělé špionážní akce. Nedostatek inovací a menší obtížnost však nevyváží ani nový multiplayer, který je naopak až příliš náročný a limitovaný na sehrané dvojice.
Hodnocení: 89 %
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU