oblasti registrace doménových jmen smí a co nikoli, je sice hezké, nicméně k
čemu by byl zákonný zákaz, pokud by nebylo možné si jeho dodržování vynutit.
Právní teorie v této souvislosti hovoří o dvojici pojmů právo a nárok. To, že
máme na něco, případně k něčemu právo, totiž samo o sobě nemusí znamenat, že si
toto právo můžeme za patřičné asistence státu rovněž vynutit. Typickým
příkladem práva bez nároku jsou takzvané naturální obligace, z nichž
nejznámějšími jsou nároky ze sázek a her. Pokud se vám tedy stane, že na
kolegovi vyhrajete při pokeru např. automobil nebo závazek, či že vaši tchyni
vezme na dvouměsíční dovolenou, máte na svoji výhru samozřejmě právo, nicméně u
soudu byste se svým nárokem rozhodně neuspěli.
Většina ostatních práv však o nárok ochuzena není a mezi taková se řadí i práva
na ochranu jména, firmy, práva chránící soutěžitele a spotřebitele proti
nekalosoutěžnímu jednání a konečně i práva z ochranných známek a jiných
chráněných označení tedy práva, jichž se, jak jsme si řekli v minulých dílech,
můžeme dovolávat proti squatterům a jiným pochybným existencím. Při vznášení
nároků ale musíme dávat pozor na to, zda nám je zákon pro konkrétní případ
poskytuje či nikoli zde by byl ale výklad poměrně složitý, a tak nezbývá než
odkázat na radu odborníka.
Nárok na zdržení se a na odstranění následků
Tyto dva základní nároky mají společné to, že jejich cílem je odstranění
nežádoucího jednání nebo jeho projevů. Zatímco právo na odstranění následků
jednání působí spíše do minulosti a má vztah k jednání, které se již
uskutečnilo a jehož následky se již nějakým způsobem projevily, je nárok na
zdržení se zaměřen spíš k budoucnosti a jeho cílem je znemožnit škůdci, aby
nadále páchal to, co páchá.
Rozlišování mezi těmito dvěma nároky v právu doménových jmen není zcela
jednoduché. Pokud například vzneseme nárok na převod registrace, dojde tím
částečně k nápravě závadného stavu a zároveň se tím znemožní squatterovi
pokračovat v jeho činnosti (tedy squatu našeho jména). Tím se však nemusíme
příliš zabývat, neboť soudu stačí, označíme-li svůj nárok dostatečně určitým
způsobem. Nemusíme přitom specifikovat, zda se jedná o nárok na zdržení se, na
odstranění následků nebo jiný. Nemusíme se rovněž děsit toho, že v různých
zákonech jsou tyto dva nároky označeny různými slovy (zdržení se, upuštění, a
podobně), jejich povaha je totiž v podstatě stejná.
Nárok na náhradu škody
Právní teorie rozlišuje dva základní druhy škod, a to takzvanou škodu skutečnou
(lat. damnum emergens) a ušlý zisk (lat. lucrum cessans). Škoda je obecně
hmotná újma, která objektivně existuje a její velikost a koneckonců i existenci
samotnou je možné prokázat exaktními prostředky. Pokud tedy budeme žádat
náhradu škody, musíme se připravit na to, že budeme soudem vyzváni k tomu,
abychom svůj nárok náležitě doložili takzvané důkazní břemeno totiž v těchto
případech leží vždy na tom, kdo náhradu žádá. Klíčovým pojmem pak je zde
určitost jestliže budeme žádat ušlý zisk, není možné doložit nárok pouze
slovním vyjádřením ve stylu "asi bych vydělal něco okolo", ale je nutné počítat
a počítat, a to na základě přesných údajů.
Všechno uvedené hraje v právu doménových jmen bohužel proti poškozeným.
Komunikační potenciál, o nějž jsme kvůli squatterům připraveni, případně
ekonomický potenciál internetového projektu, který ještě nevzniknul, se totiž
zpravidla přesně spočítat nedá. To samozřejmě neznamená, že bychom náhradu
škody žádat nemohli typickým příkladem je prokazatelný pokles tržeb kvůli
výskytu parazita (viz minulý díl) platí pouze, že pokud svůj nárok jako náhradu
škody označíme, musíme se připravit na to, že jej budeme muset náležitě doložit.
Nárok na přiměřené zadostiučinění
Pro případy, kdy újmu nelze vyjádřit v penězích, zná právo institut takzvaného
přiměřeného zadostiučinění. Ten se nám může v doménových sporech velice hodit,
neboť je stavěn právě na případy, kdy újma je charakteru nehmotného, nicméně je
možné ji nějakým způsobem zmírnit nebo nahradit. To, že nám někdo zabránil v
kvalitní komunikaci, že poškodil naše dobré jméno nebo že zabránil vzniku
slibného projektu, jsou právě případy tohoto typu. Při žádosti o přiměřené
zadostiučinění samozřejmě rovněž předkládáme důkazy, neboť existenci újmy
prokázat musíme. Už ale není nutné prokazovat její výši. Poněkud
benevolentnější charakter institutu zadostiučinění se však projevuje v tom, že
soud má v jeho přiznání zcela volné ruce. Jestliže tedy prokázaná výše škody
zavazuje soud k jejímu přiznání, neznamená prokázaná nehmotná újma v tomto
směru pro soud žádnou povinnost. Způsob zadostiučinění a tudíž i to, zda bude
přiznáno v peněžní nebo nepeněžní formě, je tedy plně na úvaze soudu.
A last but not least: O výše uvedených nárocích platí, že ve valné většině
případů je lze uplatnit kumulativně. Tento postup pak v praxi nelze než
doporučit. Jakmile se tedy rozhodnete svůj nárok vznést, zapřemýšlejte nejprve
nad tím, co všechno byste od squattera mohli požadovat. Je přitom poměrně
běžné, že v případech podobných doménovým sporům, jsou vznášeny všechny
jmenované nároky vedle sebe, přičemž soud pak rozhoduje, který z nich a v jaké
výši přizná, a který nikoli. O tom, jak svůj nárok soudům případně jiným
institucím přednést, bude pak příští díl.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU