Supertipy pro pevné disky

Nastavte si pevné disky na maximální výkon! cd/dvd


PATA, SATA, NTFS či Raid okolo pevných disků se to podobnými termíny jenom hemží. V našem článku přinášíme několik tipů a triků, s jejichž pomocí ve Windows nastavíte pevné disky ve vašem počítači na maximální výkon.
apacita disků se razantně zvyšuje v dnešní době již není ničím výjimečným disk o velikosti 500 GB. Jedná se o prostor, o němž jsme si ještě nedávno mohli nechat jen zdát. Nemyslíte si, že je nejvyšší čas, abyste popřemýšleli, jakou strukturu složek a souborů zvolit, abyste i na pevném disku o tak velké kapacitě měli pořádek?
V první části našeho článku se budeme zabývat základními kroky, které se musí při integraci pevného disku do počítače provést. Budeme se zabývat instalací pevného disku, vytvářením diskových oddílů a jejich formátováním. Navíc vám prozradíme několik tipů, s jejichž pomocí vylepšíte komunikaci mezi operačním systémem a pevnými disky. Další část článku bude mít spíše technický charakter: ukážeme vám totiž, jak prostředky Windows XP Professional vytvořit diskové pole typu Raid 5, a to aniž bychom museli instalovat další řadič. Také vám prozradíme, jak ze složek vytvořit diskové oddíly a naopak.
V textu článku budeme vyznačovat klíčové pojmy kurzívou. V jednotlivých rámečcích pak naleznete jejich podrobné vysvětlení.

Základní pojmy okolo pevných disků

1. Vytvoření diskových oddílů a jejich naformátování u nového pevného disku

Po zabudování pevného disku do počítačové skříně je nutné tento disk propojit kabelem se základní deskou. V případě pevného disku typu IDE nebo PATA je potřeba nejprve nastavit jumper (přepínač) do polohy Master nebo Slave. Polohu Master zvolte tehdy, pokud na daném kanálu IDE není připojený žádný další disk. Pokud je na tomto kanálu IDE již nějaký disk připojený, pak se podívejte, v jakém režimu je nastavený a nový disk nastavte tak, aby byl jeden disk připojený jako Master a druhý jako Slave. Pevné disky SATA žádný přepínač nemají, neboť zásuvka, ke které se připojují, zvládne pouze jeden disk. Co se týče disků SCSI, u nich je pak nutné přiřadit pomocí přepínače takové ID, které je zatím volné. Pokud je to možné, připojte na každý port IDE stejně rychlé disky. V opačném případě (například když na jeden port IDE připojíte pevný disk a pomalejší mechaniku DVD) bude pevný disk zpomalován.
Připojení pevného disku do systému: Nyní můžete pevný disk integrovat do operačního systému. Spusťte počítač, přesuňte se do BIOSu a nechte všechny připojené pevné disky automaticky rozpoznat. Pokud se nepovede rozpoznání pevného disku SATA, je nutno v BIOSu čip SATA povolit. Po rozpoznání všech disků BIOSem nastavení uložte a restartujte počítač.
Vytvoření diskových oddílů: Po spuštění Windows ještě nebudete moci nově připojený disk používat. Zvláště u disků typu SATA vás operační systém vyzve k instalaci ovladače. Nyní můžete vytvořit na pevném disku diskové oddíly a ty pak naformátovat. Ve Windows 2000/XP k tomuto účelu použijete aplikaci Správa disků, kterou můžete spustit několika způsoby. První možnost spočívá v klepnutí pravým tlačítkem na ikonu Tento počítač a vybráním příkazu Spravovat. Další způsob pak představuje nabídka Start/Spustit, kam do políčka Otevřít zadejte příkaz Diskmgmt.MSC a potvrďte tlačítkem OK. Ve spodní části okna aplikace pak uvidíte seznam všech rozpoznaných pevných disků.
Nový pevný disk se objeví většinou pod názvem Disk 1 a uvidíte u něj údaj Nepřiřazeno. Když klepneme pravým tlačítkem na sloupeček Nepřiřazeno, který se nachází vedle položky Disk 1, můžeme vybrat z kontextového menu příkaz Nový oddíl. Nyní se objeví průvodce, který nám umožní nastavit, zda se má jednat o primární nebo rozšířený oddíl. Rozšířený diskový oddíl se musí vytvářet pouze tehdy, má-li pevný disk obsahovat více než čtyři diskové oddíly. Pokud to bude váš případ, je nutné spustit průvodce ještě jednou, abyste mohli na tomto rozšířeném oddílu definovat logické disky.
Formátování: V každém případě se vás průvodce zeptá na velikost nově vytvářeného diskového oddílu, na souborový systém (FAT32, NTFS) a rovněž na velikost jednoho clusteru. Pokud už předem víte, že budete disk používat hlavně pro ukládání velkých souborů (filmů, souborů s hudbou), pak zvolte velikost clusteru co největší.

2. Převod souborového systému: FAT32 a NTFS

Pokud víte, že budete pracovat se systémy založenými na technologii NT, jako jsou Windows 2000 nebo XP, pak doporučujeme místo souborového systému FAT32 používat NTFS. Chcete-li zjistit, jaký souborový systém používá nějaký diskový oddíl, pak klepněte v Průzkumníku Windows pravým tlačítkem na písmeno diskové jednotky a z kontextového menu vyberte příkaz Vlastnosti. Na záložce Obecné pak naleznete patřičnou informaci o systému souborů.
Převod ze systému FAT32 na NTFS: Diskový oddíl se systémem souborů FAT32 se dá bez problémů a bez ztráty dat uložených na disku převést do systému souborů NTFS. Klepněte v nabídce Start na položku Spustit a do políčka Otevřít zadejte příkaz cmd. Otevře se příkazový řádek, do něhož zadejte příkaz:
convert <písmeno disku>: /fs:ntfs
Místo výrazu <písmeno disku> zadejte písmeno označující disk, u něhož chcete převod na NTFS provést.
Převod ze systému NTFS na FAT32: Převod obráceným směrem, tedy ze systému souborů NTFS do systému souborů FAT32, se prostředky operačního systému provést nedá. Je možné diskový oddíl pouze znovu naformátovat. Naformátování diskového oddílu provedete tak, že klepnete v Průzkumníku pravým tlačítkem na požadovaný diskový oddíl a z kontextového menu vyberete příkaz Naformátovat. V následujícím dialogovém okně pak zadáte nový systém souborů a velikost clusteru.
Upozornění: Všechna data uložená na disku se při formátování ztratí. Pokud si chcete data na takovém disku uchovat, nezbývá, než provést úplnou zálohu tohoto disku a po jeho zformátování všechny soubory na disk znovu nakopírovat.

3. Výkon disku: fragmentace pevných disků a problematika jejich rovnoměrného zatížení

Princip, kdy jednotlivé soubory umisťujeme do jakýchsi přihrádek, které nazýváme clustery a které mají většinou velikost od 4 do 16 KB, způsobuje, že velké soubory na disku obsadí několik set takových clusterů. Tento jev se nazývá fragmentace. Malé clustery mají své výhody u malých souborů, protože každý soubor se umisťuje do jednoho clusteru, i když je jeho velikost třeba jen 1 bajt. Proti příliš velké fragmentaci pomáhají programy provádějící defragmentaci. Program Defragmentace disku můžete spustit ve Windows tak, že klepnete pravým tlačítkem na ikonu Tento počítač a z kontextového menu vyberete příkaz Spravovat. V aplikaci Správa počítače pak klepněte na znaménko + vedle položky Úložiště a poté uvidíte další položku Defragmentace disku. Máte-li dostatek času, klepněte na disk pravým tlačítkem myši a z kontextového menu vyberte příkaz Analyzovat. Po skončení analýzy se zobrazí výsledná zpráva. V ní je rozhodující hodnota fragmentace souborů pokud je menší než 10 procent, pak není nutné časově náročnou defragmentaci provádět. Rovnoměrné zatížení disků: Pokud máte v počítači několik pevných disků, můžete zátěž rozložit rovnoměrně mezi ně a tím zvýšit výkon počítače. Chcete-li vědět, jak je na tom s rozložením zátěže mezi disky váš počítač, pak použijte příkaz:
fsutil fsinfo statistic <písmeno disku>:
Nejzajímavější jsou hodnoty UserFileReads a UserFileWrites, které ukazují, že v průměru je pevný disk, na němž je nainstalován operační systém, stokrát až tisíckrát více zatížený než ten, který slouží pouze k ukládání dat (více informací o utilitě FSUTIL.EXE se dozvíte v tipu 8). Celá zátěž se dá rozložit daleko rovnoměrněji, pokud přesunete stránkovací soubor na disk určený pro ukládání dat. Provedete to tak, že klepnete na pracovní ploše na ikonu Tento počítač pravým tlačítkem myši a z kontextového menu vyberete příkaz Vlastnosti. V dialogovém okně, které se objeví, se přesuňte na záložku Upřesnit a tam v poli Výkon klepněte na tlačítko Nastavení. Objeví se další dialogové okno, ve kterém se přesuňte na záložku Upřesnit a v poli Virtuální paměť nastavte prostřednictvím tlačítka Změnit pro disk, na kterém je nainstalován operační systém, položku Nepoužívat stránkovací soubor a naopak definujte stránkovací soubor pro druhý pevný disk.
Nicméně dalšího a ještě spravedlivějšího vyrovnání zatížení disků dosáhnete tím, že zapomenete na klasické rozdělení typu operační systém sem a data jinam a na pevný disk určený pro ukládání dat také nainstalujete nějaké aplikace. Další možností pro vyrovnání zatížení disků je umístění dočasných souborů internetu na disk určený pro data (pro Internet Explorer se toto nastavení provede v menu Nástroje/Možnosti Internetu/Dočasné soubory internetu/Nastavení).

4. Klid prosím: vypnutí pevných disků

Možnosti napájení ve Windows 2000 a XP vám umožňují po uplynutí určitého časového intervalu, kdy uživatel na počítači nepracuje, pevné disky vypnout. Tato funkce je užitečná zejména u notebooků, kde může ušetřit elektrickou energii. Hodí se však i tehdy, když potřebujeme snížit hladinu hluku u počítačů, které jsou spuštěny neustále.
Potřebná nastavení provedete v Ovládacích panelech, kde poklepete na ikonu Možnosti napájení. V dialogovém okně, které se následně otevře, se přesuňte na záložku Schémata nastavení napájení, kde můžete u položky Vypnout pevné disky nastavit interval, po jehož uplynutí se pevné disky vypnou.

Tipy pro profesionály

5. Instalace podpory systému Raid 5 ve Windows XP Professional

Windows XP Professional standardně podporují pouze systém Raid 0. Chcete-li ve Windows XP Professional používat i systémy Raid 1 či Raid 5, pak je nutné odpovídajícím způsobem upravit systémové soubory DMBOOT.SYS, DMCONFIG.
DLL a DMADMIN.EXE.
Upozornění: Tento tip je určen skutečně pouze pro pokročilé uživatele a kutily, kteří vědí, co dělají. Pokud vám na níže popisovaném popisu nebude cokoliv jasné, pak raději na svém systému nic neprovádějte, protože byste ho mohli závažně poškodit. Záplata: Ještě než začneme s vlastními úpravami systémových souborů, musíme nejprve obejít funkci ochrany systémových souborů, která je součástí Windows XP. Proto ze všeho nejdříve smažte ze složek %windir%ServicePackFilesI386 a %windir%System32Dllcache ony tři výše zmíněné soubory. Nyní vytvořte novou složku, do níž zmíněné soubory zkopírujete. Soubor DMBOOT.SYS naleznete ve složce WindowsSystem32Drivers, zbylé soubory se pak vyskytují ve složce WindowsSystem32. 1. Po zkopírování oněch tří souborů do nové složky otevřete soubor DMBOOT.SYS v nějakém hexadecimálním editoru. vám nabízíme freewarový editor Hexer ve verzi 1.7.1.2 jako soubor MPTH_17.EXE o velikosti 2,22 MB, popřípadě si jej můžete stáhnout též z internetu na adrese www.mirkes.de/en/freeware/tinyhex.php.
Pomocí klávesové zkratky <CTRL><F> zobrazíte v programu dialogové okno pro vyhledávání, kde umístěte zatržítko u položek Find text a Ignore case. Do políčka pro zadání výrazu k vyhledávání zapište výraz SERVERNT.
Po nalezení vhodného výrazu změňte tuto oblast tak, jak ukazuje obrázek. Rozhodně nezapisujte do souboru žádné nové znaky, pouze přepište stávající řetězec novým. Poté soubor uložte. 2. Otevřete v Tiny Hexeru soubory DMCONFIG.DLL a DMADMIN.EXE. Stejným způsobem jako v bodu 1 vyhledejte výraz SERVERNT a opravte jej způsobem, který vidíte na dalším obrázku (pro soubor DMCONFIG.DLL), popřípadě na třetím obrázku (pro soubor DMADMIN.EXE).
3. Přejmenujte původní soubory ve složkách %windir%System32Drivers a %windir%System32 na DMBOOT.SY_, DMCONFIG.DL_ a DMADMIN.EX_. Tímto způsobem zálohujete staré soubory pro případ, kdyby nastaly potíže.
4. Zkopírujte modifikované soubory na místa, kde se nacházely původní soubory (viz bod 3). Funkce Ochrana systémových souborů vás celkem šestkrát upozorní (dvakrát pro každý soubor), že došlo ke změně systémových souborů, vy však pokaždé poprvé klepněte na tlačítko Storno a podruhé na tlačítko Ano, čímž ponechání modifikovaných souborů povolíte. Nakonec počítač restartujte. 6.Teď už to půjde: vytvoření systému Raid 5
Po úpravě tří souborů zmiňovaných v minulém tipu nyní můžete ve Windows XP Professional vytvořit systém Raid 5. Otevřete aplikaci Správa disků (DISKMGMT.MSC) a nejprve převeďte tři nebo více disků na dynamické. Klepněte proto vždy pravým tlačítkem na položku Disk 1 (2, 3...) a vyberte z kontextového menu příkaz Převést na dynamický disk.
Poté klepněte pravým tlačítkem myši na prní z nově vytvořených dynamických disků a z kontextového menu vyberte Nový svazek. Objeví se průvodce, kde si můžete vybrat mezi možnostmi Jednoduchý, Rozložený a Prokládaný (Raid 0), popřípadě Zrcadlený (Raid 1) nebo Raid 5. V následujícím dialogovém okně zvolíte všechny disky, které budou součástí systému Raid 5, a stisknete tlačítko Další. Nakonec je ještě třeba novému disku se systémem Raid přiřadit vhodné písmeno a naformátovat jej v systému souborů NTFS a to je vše.

7. Skrytí diskového oddílu

Trik, který vám nyní prozradíme, funguje ve Windows 2000 a XP je jednoduchý, rychlý a bezpečný. Jako správce počítače zpřístupníte diskový oddíl pouze pro vlastní účet a ostatním uživatelům jej skryjete. O jednotlivé zákazy, popřípadě o přístupová práva se přitom vůbec nemusíte starat, protože ostatní uživatelé diskový oddíl vůbec neuvidí. Celou operaci můžete provést ručně pomocí aplikace Správce disků (DISKMGMT.MSC). Daleko pohodlněji však lze vše provést pomocí drobné utility MOUNTVOL.EXE, která je součástí Windows. Příkazem:
mountvol e: /d
diskový oddíl E: odstraníte a příkazem:
mountvol e:
?Volume{<Volume-ID>}
jej zase připojíte. 36místný identifikátor svazku, který označuje diskový oddíl, utilita Mountvol ukáže v případě, pokud ji spustíte bez parametrů. Odpovídající identifikátor pak můžete zkopírovat a vložit místo výrazu <Volume-ID>. Jednodušeji pomocí dávkového souboru: Chcete-li si ušetřit ruční zadávání příkazů, můžete vytvořit čtyřřádkový dávkový soubor, který za vás připojení nebo odpojení diskového oddílu provede. Dávkový soubor můžete připravit podle následujícího vzoru: ) Else (
mountvol e: ?Volume{<Volume-ID>}
)
Uživatelé, kteří se přihlásí pod účtem s omezeným oprávněním, sice nepřipojený disk v aplikaci Správa disků nebo při použití příkazu mountvol uvidí, nicméně nemají práva k tomu, aby si jej mohli připojit. V Průzkumníku, v dalších programech nebo na příkazovém řádku pro tyto uživatele disk nebude existovat. Upozornění: Příkaz mountvol /d vždy používejte s rozmyslem! Na rozdíl od aplikace Správa disků nebo programu DISKPART.EXE odpojí mountvol každý diskový oddíl, aniž by zobrazil nějaké varování, bez ohledu na stránkovací soubor nebo systém samotný. Může se tak stát, že zcela ochromí běh operačního systému. Důležité je uvědomit si, že i když diskový oddíl připojujete přes mountvol, jedná se z hlediska systému o plnohodnotný diskový oddíl.
8.Utilita FSUTIL.EXE a její možnosti na diskovém oddílu typu NTFS
Součástí operačního systému Windows XP je i utilita FSUTIL.EXE, která funguje na příkazovém řádku. Lze ji použít i ve Windows 2000. Poskytuje uživateli užitečné informace o místních pevných discích. vám nabízíme dávkový soubor PCWDRIVES.BAT o velikosti 766 B, který je názorným příkladem toho, jaké informace může utilita FSUTIL.EXE o pevných discích poskytnout. U disků formátovaných systémem souborů NTFS získáte informace o typu, velikosti clusteru a počtu přístupů. Kromě toho můžete použít i dvě nastavení, která se následně dotknou všech instalovaných pevných disků. Disable8Dot3: tento parametr u disků se systémem souborů NTFS určuje, zda se má do systému souborů ukládat kromě dlouhého názvu i název ve formátu 8+3. Systém souborů NTFS zmíněnou funkci, která je již historickým reliktem, má standardně povolenou, a to proto, aby starší aplikace pro Windows a MS-DOS (jako kupříkladu Word pro MS-DOS nebo Winword 2.0) mohly s těmito soubory pracovat. Máte-li na svém počítači pouze novější programy, pak tuto službu zajišťující zpětnou kompatibilitu se staršími aplikacemi nepotřebujete a můžete ji tedy deaktivovat příkazem:
fsutil behavior set disable8dot3 1
Toto nastavení se projeví pouze u nově ukládaných souborů a nově vytvářených složek, takže u zaplněných disků se na výkonu neprojeví. Pokud tuto volbu použijete u nových prázdných disků, pak výše zmíněný příkaz může přístup k souborům urychlit.
DisableLastAccess: pomocí tohoto parametru určeného opět pro systém souborů NTFS se dá výkon pevného disku rovněž zvýšit. Tento parametr nastavuje, zda se má zapisovat při každém čtení do systému souborů parametr LastAccess (datum posledního přístupu k souboru). Příkazem:
fsutil behavior set
disablelastaccess 1
postavíte parametr LastAccess zcela mimo hru. Zůstane sice i nadále k dispozici, ale bude se v něm vyskytovat pouze údaj o posledním zápisu do systému souborů tedy datum vzniku souboru nebo jeho změny. Pokud parametr LastAccess používáte ve skriptech, při vytváření záloh nebo při vyhledávání souborů, pak byste měli parametr LastAccess nechat ve standardním nastavení tedy zapnutý.

9. Speciální parametry pro disky připojené přes rozhraní USB

Externí pevné disky připojené přes rozhraní USB se od interních pevných disků liší dvěma dalšími funkcemi:
Rychlé odstraňování souborů: pokud klepnete na pracovní ploše pravým tlačítkem na ikonu Tento počítač a z kontextového menu vyberete příkaz Spravovat, otevře se aplikace Správa disků. Zde vyberte v rozbalovací nabídce Systémové nástroje položku Správce zařízení (popisujeme zde pouze jednu z možností, jak se ke Správci zařízení dostat). V pravé části rozbalte nabídku Diskové jednotky a poklepejte na disk USB. Zde pod záložkou Zásady naleznete možnost Optimalizovat pro rychlé odebrání. Toto nastavení nepoužívá pro zápis mezipaměť a mizí tak problémy s varováním ve Windows, které upozorňují na to, že je nutné disky USB odpojovat přes ikonu Bezpečně odebrat zařízení, jež se nachází v pravé části Hlavního panelu.
Pokud vyberete tuto volbu, pak můžete kabel USB odpojit od počítače okamžitě po dokončení kopírování nebo čtení z USB disku není nutné disk složitě odpojovat přes ikonu v pravé části Hlavního panelu. Ochrana proti zápisu: ve Windows s nainstalovaným Service Packem 2 je možné zápis na pevné disky USB (a na USB Flash disky) zakázat. Tato možnost platí pro libovolný počítač s nainstalovanými Windows, protože sice nelze zabránit zápisu na samotný disk, ale lze zásuvku USB na počítači zakázat.
Zásuvku USB zakážete následující úpravou registru. Spusťte příkazem regedit program Editor registru a přesuňte se do klíče Hkey_Local_MachineSystemCurrentControlSetControlStorageDevicePolicies. Pokud klíč StorageDevicePolicies neexistuje, pak jej vytvořte. V tomto klíči pak vytvořte novou hodnotu typu DWORD se jménem WriteProtect a přiřaďte mu hodnotu 1. Toto pravidlo se uplatní při příštím spuštění Windows. Z disku USB však bude možné i nadále číst.

10. Složka jako disk, disk jako složka

Pokud nejste spokojeni s logickým uspořádáním pevných disků, nezoufejte, protože Windows nabízejí spoustu možností, jak je změnit. Složka jako disk: pomocí utility SUBST.EXE, která pracuje na příkazovém řádku, můžete jakkoliv hluboko zanořenou složku mapovat jako disk, který se objeví na nejvyšší úrovni Průzkumníka:
subst v: <cesta ke složce>
Abyste nemuseli tento příkaz psát při každém spuštění Windows stále znovu, vytvořte si malý dávkový soubor a ten vložte do složky Po spuštění.
Disk jako složka: prostřednictvím aplikace Správa disků (popřípadě utility MOUNTVOL.EXE) můžete ve Windows 2000 nebo XP připojit celý disk jako složku. Cílový disk ale musí být formátovaný v systému souborů NTFS, nicméně disk připojovaný jako složka může být formátovaný i v systému souborů FAT32. Celá tato operace je v některých situacích víceméně přirozená, protože třeba Průzkumník při vyhledávání souborů zachází s diskem připojeným jako složka tak, jako by se skutečně jednalo o složku na disku. Pokud se ocitnete v situaci, kdy budete mít příliš malý disk a budete jej chtít zvětšit, pak vám tato funkce nepomůže. Při počítání volného místa na disku se disk mapovaný jako složka nezapočítává. Pokud tedy například připojíte k plnému disku C: prázdný disk o kapacitě 200 GB jako složku C:disk, pak se instalace nějakého programu stejně kvůli nedostatku místa odmítne provést.
Složka jako složka: elegantní řešení pro navigaci zejména v Průzkumníku nabízí náš skript V-LINK.VBS o velikosti 5,99 KB, který naleznete . Skript vytváří v libovolné složce jakousi virtuální složku, která zastupuje libovolnou jinou složku na jiném disku, přičemž nezáleží na tom, zda je na zdrojovém či cílovém disku souborový systém FAT32 nebo NTFS. Klepnutím na takovou virtuální složku se otevře Průzkumník s obsahem složky v jejím původním umístění. Tlačítko Zpět pak povede k zobrazení složky na pevném disku, kde byl virtuální odkaz vytvořen.

Označení náročnosti tipů

Úroveň 1

Jednoduché tipy, které zvládnou i méně zkušení uživatelé a které nevyžadují žádné speciální znalosti.

Úroveň 2

Tipy pro pokročilejší uživatele, je nutná základní znalost registru Windows. Obecně se předpokládají hlubší znalosti v oblasti Windows.

Úroveň 3

Náročné tipy, které jsou určeny pro velmi zkušené uživatele. Při jejich nesprávném použití může hrozit poškození operačního systému!

6 0354/OK o

Stručně

Tipy pro pevné disky

Správné připojení kabelů, nastavení přepínačů, vytvoření diskových oddílů a jejich naformátování přesně tím se bude zabývat první část tohoto článku, ve které vám mimo jiné přineseme základní informace týkající se pevných disků. Dozvíte se také něco o optimální velikosti clusteru a nezajímavé určitě nebudou ani praktické tipy, které můžete využít takřka každý den. V druhé části článku se pak mimo jiné dozvíte, jak ve Windows XP Professional vytvořit diskové pole typu Raid 5, a to bez nutnosti pořízení dalšího hardwaru nebo softwaru.

Vše okolo pevných disků

Cluster: Při formátování diskových oddílů dochází k vytváření stejně velkých bloků, které nazýváme clustery. Velikost clusteru se pohybuje mezi 512 bajty a 32 KB to závisí na velikosti diskového oddílu a na systému souborů. Systém souborů dokáže adresovat pouze celé clustery. Z tohoto důvodu se soubory umisťují vždy do celého clusteru, i když je velikost souboru menší než velikost clusteru. Takto vzniklá ztráta kapacity disku se dá zmenšit při použití clusterů o co nejmenší velikosti. Menší clustery však představují vyšší nároky na správu disku a zvyšují u větších souborů fragmentaci.
Rozšířený diskový oddíl: V MBR se dá jako rozšířený označit pouze jeden diskový oddíl. Tento diskový oddíl ovšem obsahuje v prvních 512 bajtech vlastní tabulku partition, v níž je definován logický disk a popřípadě i odkaz na další rozšířený diskový oddíl včetně jeho vlastní tabulky. Jednotlivé diskové oddíly tedy mohou vytvářet řetězec na sebe navazujících odkazů. Z tohoto důvodu tedy může za primárním diskovým oddílem následovat prakticky libovolný počet rozšířených diskových oddílů a logických disků.
FAT: Jedná se o zkratku slov File Allocation Table, což je souborový systém pocházející z operačních systémů MS-DOS a Windows 9x/ME. V této tabulce se adresuje každý cluster diskového oddílu zvlášť. Se soubory a složkami se zachází jako s řetězci clusterů. V každém záznamu FAT se udává adresa clusteru (odpovídajícího danému souboru) a symbol pro konec souboru nebo znak 0 (v případě, že je cluster prázdný). Souborový systém FAT16 se 16bitovým adresováním (v MS-DOSu a Windows 95) dokázal spravovat maximálně 65 536 clusterů, což dává při největší velikosti jednoho clusteru 32 KB maximální kapacitu 2 GB. Souborový systém FAT32, který byl poprvé součástí Windows 95 OSR2, rozšířil adresování na 28 bitů a umožňuje spravovat diskové oddíly o velikosti až 8 TB.
MBR: Master Boot Record se nachází v 512 bajtech kapacity pevného disku a obsahuje tabulku partition a zavaděč operačního systému (Boot Loader). V MBR můžete definovat maximálně čtyři primární diskové oddíly, přičemž u každého oddílu je uvedena jeho velikost, souborový systém a možnost spuštění operačního systému. Libovolný z těchto diskových oddílů se může označit jako rozšířený diskový oddíl.
NTFS: Jedná se o zkratku slov New Technology File System, což je souborový systém ve Windows NT, 2000 a XP. Na rozdíl od souborového systému FAT nepracuje NTFS s tabulkou clusterů, ale s tabulkou Master File Table (MFT). Malé soubory přijímá přímo, u větších souborů si poznamená adresu odpovídajících sektorů jako atribut souboru. MFT ke každému souboru ukládá celou řadu dalších parametrů, například přístupová práva. NTFS je souborový systém, který zaznamenává změny v datech a po zatuhnutí systému znovu obnovuje do původního stavu naposledy zpracovávané soubory.
Diskový oddíl: Každý pevný disk se dá rozdělit na několik diskových oddílů, přičemž každý diskový oddíl se skládá z logické oblasti s příslušnou kapacitou a k této oblasti se dá přistupovat prostřednictvím písmene jednotky. Definice jednotlivých diskových oddílů je uložena na disku v MBR.
PATA: Jedná se o zkratku slov Parallel Advanced Technology Attachment a představuje zásuvku pro připojení disků. Data se v tomto případě souběžně přenášejí po 40žilovém kabelu v 16bitových blocích. Na každý kabel PATA se dají připojit dva disky (Master a Slave).
Primární diskový oddíl: Každý disk může obsahovat maximálně čtyři diskové oddíly. Na rozdíl od rozšířených diskových oddílů se primární diskový oddíl definuje přímo v MBR.
Raid: Jedná se o zkratku slov Redundant Array of Independent Discs a jedná se o technologii, která spojuje dva nebo více disků do jednoho logického disku. Systém Raid zvyšuje odolnost proti možným výpadkům operačního systému a rovněž dokáže zvýšit i rychlost přenosu dat. Pevné disky se spojují buď prostřednictvím speciálního řadiče pro Raid, nebo pomocí speciálních programů. Mezi nejpopulárnější systémy patří Raid 0, Raid 1 a Raid 5. Při spojení disků do pole Raid se doporučuje spojovat stejně velké disky, neboť množství použitého místa na větším disku se řídí kapacitou menšího disku.
Raid 0: Přísně vzato se v případě Raid 0 o žádný systém nejedná, neboť se jednotlivá data neukládají vícekrát, ale všechny soubory se rozdělí do bloků po všech discích zapojených v systému Raid 0. Důsledkem je to, že přístup k datům probíhá na všech discích současně, což jednoznačně celý proces zrychluje. Nevýhodou je to, že pokud se kterýkoliv z disků poškodí, jsou všechna data na všech discích ztracena.
Raid 1: Raid 1 provádí zrcadlení všech souborů na všech připojených pevných discích (minimálně musí být připojeny dva disky). Pokud se některý z disků poškodí, funguje operační systém bez problémů dále, protože může použít data uložená na druhém disku. Data jsou nenávratně ztracena pouze v případě, kdy vypadnou všechny disky připojené do systému Raid. V případě zapojení Raid 1 určuje maximální kapacitu disku nejmenší disk připojený do systému.
Raid 5: Tento systém se dá použít pouze tehdy, pokud do pole Raid zapojíte minimálně tři pevné disky. Podobně jako u varianty Raid 0 se všechna data rovnoměrně rozprostřou na všechny disky. Nicméně se zároveň stejně rozdělí na všechny disky i paritní informace, která umožní v případě poškození disku obnovit data pomocí paritních informací uložených na zbylých dvou discích. Systém Raid 5 tedy spojuje výkonnost systému Raid 0 se zabezpečením dat, typickým pro systém Raid 1. Celkovou kapacitu takto vytvořeného logického disku spočítáte podle vztahu v * (n 1), kde v je velikost nejmenšího disku a n je celkový počet disků. Konkrétně pokud máte tři disky, každý o velikosti 400 GB, pak po dosazení do vztahu dostaneme 400 * (3 1), což dává celkovou kapacitu 800 GB.
SATA: Jedná se o zkratku slov Serial Advanced Technology Attachment a podobně jako u PATA se jedná o zásuvku pro připojení disků. Jednotlivé bity se přenáší sériově, to znamená za sebou, ale s vyšší frekvencí. První generace disků SATA je se svou rychlostí 150 MB/s jen o něco málo rychlejší než nejrychlejší připojení PATA s označením UDMA 133, nicméně už další generace SATA II je dvakrát rychlejší. Kromě toho je zásuvka SATA daleko pružnější i co se týče délky kabelů. Kabel SATA může být až šest metrů dlouhý, zatímco kabel PATA může být dlouhý maximálně 90 cm. U disků SATA se nerozlišuje Master a Slave, protože k jedné zásuvce lze připojit pouze jeden disk.
UDMA: Jedná se o přístupový protokol Ultra Direct Memory Access, který umožňuje pevným diskům posílat data do operační paměti přímo přes řadič DMA. Při této operaci tedy není nutná součinnost procesoru. Tato funkce snižuje zatížení systému. V označení jednotlivých standardů počínaje UDMA 33 a konče UDMA 133 znamenají číslice maximální přenosovou rychlost v MB/s.
USB: Jedná se o zkratku slov Universal Serial Bus a jde o zásuvku pro připojení externích zařízení. Data se posílají sériově. Přenášejí se dvěma vodiči ty přenášejí jak datový signál, tak překřížený datový signál. Příjemce pak sleduje rozdíl mezi těmito signály. V případě USB 1.0 činí přenosová rychlost 192 KB/s, u USB 1.1 a 2.0 Full-Speed to je 1,5 MB/s a u USB 2.0 Hi-Speed dosahuje přenosová rychlost 60 MB/s. Pro pevné disky je samozřejmě nejvhodnější USB 2.0 Hi-Speed.