přepínačů (tzv. jumperů), je nenávratně pryč. Namísto abychom lezli na zemi po
čtyřech okolo zaprášeného počítače vybaveni baterkou a šroubovákem, můžeme dnes
většinu hardwarových nastavení sledovat v relativním pohodlí na monitoru a
změny provádět pomocí klávesnice nebo myši. I když dnes například neexistuje
žádný Setup BIOSu, jenž by se obsluhoval právě prostřednictvím myši.
V dnešní době můžete provádět většinu hardwarových nastavení pomocí příslušného
softwaru. To je bezesporu velmi pohodlné, ale bezpodmínečně ne vždy jednodušší.
Paměť alokovaná samotnému BIOSu je svou kapacitou extrémně omezená, a i proto
musí běžný uživatel u jednotlivých položek zapomenout kupříkladu na nějakou
podrobnější nápovědu.
Skutečnost, že v BIOSu je uživatel takřka ponechán svému osudu bez rady a
pomoci, s sebou přináší vysoké riziko chybná nastavení BIOSu totiž celý systém
výrazně zpomalí nebo učiní nestabilním. Popřípadě může rovněž dojít k
deaktivování některých důležitých funkcí. Nezřídka dojde k tomu, že se počítač
vůbec nespustí, přitom za to může relativně neškodné nastavení právě v BIOSu. A
právě teď je uživatel donucen provedená nastavení opravit, ovšem nezřídka je
konečným výsledkem jeho snažení poznatek, že propříště udělá nejlépe, když se
provádění změn v BIOSu raději na hony vyhne.
A co ve Windows? Zde by měla být všechna nastavení pro hardwarové komponenty
důkladně zdokumentována. Přesto se Správce zařízení, centrální bod operačního
systému pro konfiguraci hardwaru, omezuje pouze na všeobecná varovná hlášení.
Skutečné osvětlení případných vyskytnuvších se problémů jaksi není žádoucí,
neboť systém plug&play přece všechno zvládne automaticky. Změny konfigurace
prováděné uživateli žádoucí nejsou ovšem v mnoha situacích jsou prostě
nezbytné.
BIOS Setup: Základní řídicí prvek celého počítače
Pro uživatele zvyklého na grafické operační systémy je cesta do Setupu BIOSu
krokem do neznáma. Už klávesa pro vstup do BIOSu se liší počítač od počítače, a
ne každý systém vám ji ukáže při spuštění. K tomu ještě přidejte fakt, že u
rychlých počítačů máte jen velmi málo času, abyste takovou klávesu stiskli.
Při vydařeném vstupu do BIOSu se vám představí nepřívětivé textové prostředí
obsahující zpravidla změť jakýchsi anglických názvů, mezi nimiž se můžete
pohybovat pouze kurzorovými klávesami a klávesami Page Up a Page Down.
Samozřejmě je třeba zapomenout na podporu ovládání myši a českou klávesnici.
Takže pro často zadávané písmeno "Y" sloužící k potvrzování provedených změn je
třeba použít klávesu Z jedna z nejtriviálnějších překážek, na níž už ztroskotal
nejeden uživatel.
To, jak jsou pro obchodníky s počítači či pracovníky počítačové podpory
jednotlivé položky BIOSu neprůhledné, zjišťujeme opakovaně z vlastní
zkušenosti, když se počítače dostávají ke koncovým zákazníkům bez povolené
interní cache (to se skutečně děje). Tři nebo čtyři položky v menu Features
Setup (nebo podobně) týkající se nastavení cache musí nutně být nastaveny na
parametr Enabled, aby systém rozumně rychle běžel. Když pak jde o další
možnosti nastavení, jako je rozdělení prostředků či DMA kanálů, jsou často i
skuteční odborníci velmi často na pochybách před vyskytnuvšími se problémy.
Problém rozdělení tolika stejných prostředků se objevuje jak v BIOSu, tak ve
Windows. Ale kdo vlastně je v tomto případě "vrchním velitelem" BIOS, či systém
plug&play ve Windows? Dají se pomocí BIOSu přídavným kartám třeba přiřadit i
hodnoty přerušení, aniž by si následně námi nainstalovaný operační systém
udělal všechno podle sebe?
Windows: Správce zařízení, Ovládací panely a registr
Ve Windows se o nastavení parametrů jednotlivých hardwarových komponent a
celého operačního systému starají dvě instance Správce zařízení a Ovládací
panely. Teoreticky je ještě možná třetí varianta, kterou je přímá editace
registru, do něhož Windows naprostou většinu nastavení ukládají. Dialogová okna
pro nastavení vlastností obrazovky, zvuku, řízení spotřeby, myši a klávesnice v
Ovládacích panelech by si měl každý na svém počítači pečlivě prostudovat, aby
si mohl optimálně nastavit rozlišení monitoru a chování vstupních zařízení.
Tato nastavení zde nebudeme rozebírat, neboť dialogová okna jsou podle našeho
názoru dostatečně jasná, a navíc samotná Windows k nim nabízejí dostatečnou
nápovědu.
Zcela opačná je situace v případě Správce zařízení, který se co se týče své
nepřístupnosti bez problémů vyrovná BIOSu. V článku s názvem Oklamaná Windows
se vám pokusíme objasnit typické problémy, které se ovšem dají vyřešit pouze
při velmi dobrých znalostech chování technologie plug&play a osobitého chování
Správce zařízení. Obdržíte tak například návod, jak z registru odstranit
pozůstatky z používání starých přídavných karet, aby následně nové karty
pracovaly bez problémů. Dále vám prozradíme, za jakých skutečně častých
okolností je naprosto zbytečné vyslyšet požadavek Windows na vložení
instalačního CD. Jako doplněk k tomuto hardwarově zaměřenému článku naleznete
několik řešených problémů, které by vám mohly pomoci, až vám Windows zase
odmítnou dělat to, co po nich žádáte. Aktuálním problémem dneška je například
svérázné chování Windows XP týkající se naprosto nechtěného kopírování
uživatelských kont.
Všechno špatně! (I) Nejlepší triky nastavení BIOSu
Moderní BIOSy nabízejí spoustu parametrů pro nastavení počítače. Jak je ale
naladit? Která nastavení se překrývají s položkami ve Windows?
BIOS (Basic Input Output System) je základním systémem počítače. Po zapnutí
počítače se spouští jako první. Aby byl BIOS po startu bezprostředně k
dispozici je zajištěno jeho umístěním v paměti ROM, která se nachází na
základní desce. Během tzv. operace "Post" (Power On Self Test) provádí tento
program rozbor všeho nainstalovaného hardwaru, inicializuje jej a kontroluje
jeho provozuschopnost.
Následuje hledání operačního systému. To provádí rutina BIOSu, nazývaná také
Bootstrap Loader, která prohledává v předem definovaném sledu jednotlivé
diskové mechaniky a po nalezení operačního systému jej spouští. Následovně dává
BIOS operačnímu systému a běžícím aplikacím k dispozici další rutiny (například
hodnoty přerušení BIOSu), aby tyto mohly komunikovat s jednotlivými
hardwarovými komponentami. Operační systém MS-DOS, programy pro zjišťování
systémových informací či diagnostické utility používají právě tyto rutiny.
Všechna Windows od verze 95 oproti tomu používají vesměs bez výjimky ovladače,
jež přistupují k hardwarovým komponentám přímo.
Setup: Konfigurační program pro BIOS
U většiny základních desek spustíte Setup BIOSu tak, že při spuštění počítače
stisknete některou z kláves Delete, F1, F2, F10 nebo kombinaci Ctrl+Alt+Esc.
Dávejte pozor na odpovídající informaci na monitoru. Možnosti nastavení v BIOS
Setupu sahají od těch relativně neškodných například pro nastavení režimu
paralelního portu až po ta velmi problematická. Tak například nastavení příliš
vysokého napětí pro napájení mikroprocesoru nebo změna geometrie pevných disků
může mít osudové následky.
I tak se ale v řadě počítačů ukrývají doposud netušené výkonové rezervy, jež se
dají odhalit právě správným nastavením Setupu BIOSu. Nejlepší na tom je, že
pokud víte jak, můžete si tyto změny provést v klidu doma, a to zdarma! Ukážeme
vám, jak si máte svůj BIOS Setup optimálně nakonfigurovat. S těmito nastaveními
vám pak počítač samozřejmě poběží rychle, ale především stabilně.
Tři výrobci, bezpočet variant
Tři velcí výrobci BIOSu AMI, Award a Phoenix dnes bojují o místo na trhu. To
však samozřejmě neznamená, že existují jen tři varianty BIOSu. Každý výrobce
základní desky si víceméně "vaří svoji polívčičku" zakoupí si zdrojový kód
BIOSu a ten si pak podle chuti a okamžité nálady modifikuje. To je asi ta
hlavní příčina bezpočetných variant manuálů a popisů možných nastavení BIOSu.
Abyste se přesto v tomto zmatku zorientovali, uvádíme vám v tomto článku ty
nejčastější popisy variant BIOSu. Pokud v nastavení BIOSu svého počítače žádnou
takovou položku nenaleznete, hledejte nějakou podobně znějící.
1. Pořadí bootování:Pokud možno nejdříve z pevného disku
Po spuštění počítače BIOS testuje v tzv. operaci "Post" (Power On Self Test)
základní funkce systému. Pokud celý test proběhne bez chyby, začne BIOS hledat
operační systém, jemuž následně předá řízení (v opačném případě se zobrazí
chybové hlášení).
Vy máte možnost ovlivnit, v jakém pořadí bude BIOS operační systém hledat. Tato
volba se nastavuje prostřednictvím položek First Boot Device, Second Boot
Device a Third Boot Device v menu Advanced Bios Features. Také můžete v BIOSu
narazit na položku Boot Device Priority, Boot Device Sequence, případně na
možnost Boot. Možnosti nastavení se liší podle typu základní desky, ale ve
většině případů platí, že jako bootovací médium se dá použít disketová
mechanika, pevné disky a CD-ROM, DVD-ROM či CD-R(W) mechaniky.
Zpravidla jsou k dispozici ještě možnosti pro bootování z LS-120 či ZIP
mechaniky, pro disky připojené ke řadiči SCSI-Host Adapter a pro bootování z
počítačové sítě. Pouze ty novější základní desky mají BIOS, jenž operační
systém hledá i na zařízeních připojených přes rozhraní USB, jako jsou například
externí CD-ROM mechaniky. Pokud možno si nastavte pro bootování na první místo
pevný disk. Tak probíhá spouštění počítače nejrychleji, neboť BIOS najde
operační systém prakticky okamžitě. Další výhodou je to, že pokud zapomenete v
disketové mechanice disketu, spouštění počítače se tím nezastaví jako v
případě, kdy je jako první nastaveno vyhledávání operačního systému na
disketové mechanice. Rovněž se pak z bootovací diskety nemůže počítač nakazit
žádným virem.
Pevný disk jako první bootovací zařízení nastavíte takto: U položky First Boot
Device nastavte parametr HDD-0, tedy pevný disk, který máte připojen na prvním
IDE kanálu jako Master. Položka HDD-1 pak odpovídá pevnému disku připojenému na
prvním IDE kanálu jako Slave. Pokud má váš Setup položku Boot Device Priority,
musí být na prvním místě zvolena položka Hard Disk Drive. Pořadí bootování vám
doporučujeme měnit pouze v případech, kdy je to bezpodmínečně nutné například
když musíte bootovat z CD mechaniky, jelikož instalujete operační systém, nebo
když provádíte v režimu MS-DOS update BIOSu pomocí systémové diskety.
Nezapomeňte po provedení takové akce zase vrátit nastavení BIOSu do původní
podoby.
U řady notebooků a také u některých desktopů je možno dostat se přímo do
bootovacího menu tak, že při spouštění počítače stisknete určitou klávesu
nejčastěji to bývá F2, F11 nebo F12. V tomto menu však můžete vybírat pouze
mezi disky, které aktuálně existují ve vašem počítači. Změna v pořadí bootování
je však omezena jen na aktuální spuštění počítače při dalším startu se projeví
opět nastavení napevno uložené v Setupu.
2. Rychlejší bootování: Zkraťte testy prováděné BIOSem
Pokaždé, když během dne spustíte počítač, provádí BIOS konfiguraci a testování
počítačových komponent jako jsou procesor, čipová sada a operační paměť. Tento
proces zabere jistou dobu i u dobře vybavených počítačů. To ovšem není nic pro
vaše netrpělivé kolegy, kteří musí nečinně vysedávat před vaším počítačem. Ale
přesto můžete rozumnými nastaveními v Setupu tento test zkrátit na minimum a
tak zkrátit dobu spouštění počítače. Jestliže pouštíte počítač několikrát
denně, ušetříte tak spoustu času.
Nastavte proto volbu pojmenovanou Quick Power on Self Test nebo Quick Boot na
Enabled. U všech variant BIOSu ji najdete v menu Advanced BIOS Features,
případně v menu Boot. Od tohoto okamžiku se bude například operační paměť
testovat pouze jednou, namísto standardních tří průběhů. V případě tohoto testu
můžete být bez obav odhalí totiž bez toho jen skutečně vadné paměťové moduly,
proto stačí tuto kontrolu provést pouze v případě, kdy do počítače
nainstalujete nový paměťový modul (pak výše zmíněnou volbu nastavíte na hodnotu
Disabled). Pokud test nového modulu proběhne v pořádku, pak můžete volbu
nastavit zpět na hodnotu Enabled. Nepravidelně se objevující chyby v operační
paměti, jež často jsou příčinou zatuhnutí počítače, odhalí BIOS opravdu jen
velmi zřídka. Chová-li se váš počítač stabilně, nevystavujete se tedy žádnému
riziku, pokud test zkrátíte.
Zcela bez obav můžete vypustit testování disketové mechaniky. Jinak totiž BIOS
při každém startu počítače prověřuje, zda disketová mechanika používá diskety
se 40 nebo 80 stopami. Nastavte proto v menu Advanced BIOS Features nebo v menu
Boot volbu Boot Up Floppy Seek na hodnotu Disabled. Jestliže ve svém BIOS
Setupu tuto volbu nenaleznete, je již tento test výrobcem základní desky
standardně deaktivován. Řadič disketové mechaniky, který tuto mechaniku ovládá,
je ostatně BIOSem stejně rozpoznán i bez testu. Můžete tedy bootovat z diskety
i v případě, kdy máte volbu Boot Up Floppy Seek vypnutou. Jestli-že by přesto
BIOS nemohl z nějakých důvodů řadič disketové mechaniky nalézt, objeví se
chybové hlášení typu Floppy disk(s) fail nebo Floppy disk controller error.
Na nových základních deskách od firmy Intel, jež jsou k dispozici například na
kompletních systémech firmy Dell, se dá v BIOS Setupu nalézt volba Intel Rapid
BIOS Boot. Nastavíte-li ji na Enabled, rovněž se vám urychlí start počítače.
Intel totiž v tomto případě používá optimalizovaný kód BIOSu, jenž automaticky
test paměti a disketové mechaniky vypíná.
3. Pevný disk: Nastavení parametrů v BIOSu
Aby mohl váš EIDE pevný disk v počítači správně pracovat, potřebuje BIOS znát
jeho důležité parametry. Až potom je možné na disku vytvářet oddíly, formátovat
jej a konečně ukládat soubory. Pro připojení EIDE pevných disků jsou k
dispozici dva kanály primární a sekundární. Disky se připojují pomocí
čtyřicetižilového nebo osmdesátižilového kabelu. Na jeden řadič se dají
připojit dva disky, přičemž jeden pevný disk musí být nastaven jako Master a
druhý jako Slave. Toto nastavení provedete prostřednictvím přepínačů (jumperů)
přímo na pevném disku.
Pro nastavení jednotlivých pevných disků slouží položky s názvy Primary Master,
Primary Slave, Secondary Master a Secondary Slave. Najdete je v menu Standard
CMOS Setup, Standard CMOS Features, případně Main. Nejjednodušší je nastavit
položky pro Type, a je-li k dispozici, také pro položku Mode rovněž zvanou
Access Mode, Translation Mode nebo podobně na hodnotu Auto (pokud u položky
Mode není tato možnost k dispozici, vyberte hodnotu LBA). BIOS potom načítá při
startu všechny parametry přímo z disku. Automatické nastavení funguje v
naprosté většině případů velmi spolehlivě a velmi rychle z tohoto důvodu se ani
nevyplatí hodnoty do BIOSu zadávat napevno. Pokud to v některých případech
opravdu bude trvat o něco déle, doporučujeme u všech neobsazených kanálů
nastavit parametr None -tyto kanály se pak při startu nebudou testovat.
Jestliže vám ale záleží opravdu na každé vteřině, je nutné funkci automatické
detekce pevných disků vypnout. Abyste však nemuseli parametry pevných disků
zadávat ručně, existuje prakticky u každého BIOS Setupu funkce IDE HDD Auto
Detection nebo Enter to Autodetect. Tu naleznete v menu, u kterého se nastavují
zbylé parametry pevných disků, často ale tvoří samostatné menu.
Při startu počítače pečlivě pozorujte obrazovku: Ve většině případů BIOS
zobrazí informace o pevném disku včetně jeho velikosti. Pokud zobrazená
velikost nesouhlasí se skutečnou, pak je BIOS zřejmě příliš starý. To platí
zejména tehdy, když se zobrazí velikost disku o hodnotě odpovídající známým
omezením starších BIOSů 504 MB, 8 GB, 32 GB a 128 GB. Zde většinou pomůže
update BIOSu.
Pokud máte k řadiči připojenou například EIDE vypalovačku, vyberte v položce
Type odpovídající typ mechaniky, je-li takový parametr k dispozici, jinak
nastavte parametr None.
4. Pevný disk: Výkon na hranici možností
Ze všeho nejdůležitější jsou v BIOSu položky pro mod PIO a Ultra-DMA (jedná se
například o PIO Mode a Ultra DMA Mode). Z nich zejména mod Ultra-DMA umožňuje
dosáhnout vysokých přenosových rychlostí. Tyto parametry doporučujeme nastavit
na Auto. Naleznete je většinou pro každý disk odděleně pod položkami s názvy
Primary Master, Primary Slave, Secondary Master a Secondary Slave. Ty se opět
nacházejí v menu Standard CMOS Setup, Standard CMOS Features, případně Main.
Pokud je zde nenaleznete, zkuste menu Chipset Features Setup nebo Integrated
Peripherals.
Setup BIOSu většinou nabízí položky Multi Sector Transfer, Block Mode nebo HDD
Block Mode Sectors. Zde nastavte hodnoty Maximum, Enabled, nebo HDD MAX. Po
přístupu na disk se pak bude načítat několik sektorů současně, což je podstatně
efektivnější, než přenášení dat po jednom sektoru. Ve Windows tato položka
nehraje žádnou roli, neboť Windows komunikují s pevným diskem přímo bez účasti
BIOSu. V prostředí MS-DOS a při spouštění počítače se jistého urychlení
dosáhne. Totéž platí pro položky 32 Bit Mode či 32 Bit Transfer Mode. Máte-li
tuto položku k dispozici, nastavte ji na Enabled.
Asi od roku 1996 nabízí většina disků funkci s názvem SMART (Self-Monitoring,
Analysis and Reporting Technology). Jednoduše řečeno se jedná o možnost, kdy
BIOS může zjišťovat stav pevného disku, samozřejmě pokud je tato možnost
aktivována. V Setupu pro aktivaci této funkce vyhledejte položky Smart, HDD
S.M.A.R.T. Capability, SMART Monitoring, případně S.M.A.R.T. for Hard Disks.
Naleznete je většinou v menu Standard CMOS Setup, Standard CMOS Features či
Main pod položkou týkající se odpovídajícího pevného disku (např. Primary
Master). V některých případech se tato funkce může nacházet i v menu Advanced,
Advanced BIOS Features nebo Advanced CMOS Setup.
5. Operační paměť: Stabilní a rychlá
Při nastavení parametrů operační paměti vůbec nic nezkazíte, pokud zvolíte v
BIOS Setupu položky Load BIOS Setup Default či Load Default Settings. Tyto
volby nastaví pro přístupovou dobu do paměti hodnoty ve prospěch maximální
stability počítače, ovšem za cenu znatelného zpomalení. Přitom právě BIOS Setup
je místo, v němž se dá nastavit tolik parametrů, že se určitě podaří najít
rozumnější kompromis mezi výkonem a stabilitou. Nejdůležitější položky se
nazývají DRAM Frequency, DRAM Clock, SDRAM Capability nebo SDRAM Operating
Mode, případně SDRAM Timing jakož i SDRAM Configuration. Naleznete je v menu
Advanced Chipset Features, Chipset Features Setup nebo Advanced, Chip
Configuration.
Záleží na správné taktovací frekvenci
Dávejte si pozor na to, aby vaše operační paměť pracovala na správné frekvenci.
Z tohoto důvodu zvolte položku Auto. Pokud se váš počítač začne chovat
nestabilně, nastavte ručně položky jako DRAM Frequency nebo SDRAM Operating
Mode například na parametr 100, 100 MHz nebo PC100, pokud máte paměťové moduly
typu PC100-SDRAM. Odpovídající nastavení pro moduly DDR-SDRAM je kupříkladu 266
MHz, když používáte typ PC266 či PC2100.
Mnohé čipové sady (hlavně VIA) mají rozličně taktovánu sběrnici FSB (Front Side
Bus) a operační paměť. Proto je třeba do položek CPU Frequency a DRAM Fequency
zadat odlišné hodnoty. Druhou možností je volba typu System/SDRAM Frequency
Ratio, kde můžete zadat poměr, například 100:133, když máte procesor Celeron
běžící na 100 MHz FSB s paměťovými moduly PC133-SDRAM.
Co se týká vnitřních nastavení samotné operační paměti, je nejlépe je nastavit
na automatiku. To provedete tak, že položku SDRAM Timing, SDRAM Configuration
či podobně znějící nastavíte na hodnotu SPD (Serial Presence Detect). V paměti
SPD se nacházejí údaje výrobce o přístupové době, uspořádání paměti apod. Někdy
se ale může přihodit, že položky SPD nejsou správně interpretovány, nebo že
jsou poškozené. Pak musíte výše zmíněné položky nastavit na Manual a
nejrůznější parametry jako CAS Latency, RAS Precharge jakož i RAS to CAS Delay
otestovat ručně. Velmi často můžete najít spoustu údajů na nálepce paměťového
modulu například PC133 222. Prvních šest znaků určuje typ modulu, tedy PC 133,
a poslední tři číslice informují o optimálních hodnotách pro CAS Latency, RAS
to CAS Delay a RAS Precharge.
CAS Latency je počet taktovacích cyklů, které musí při čtení proběhnout, aby
paměťový modul poskytnul kompletní adresu na výstupu z modulu. Adresa paměti je
definována pomocí řádků a sloupců. Čipová sada nejprve předá přes RAS (Row
Address Strobe) signál pro příslušný řádek. Po uplynutí času označeného jako
RAS to CAS Delay, během něhož se signál přenese, přijde přes CAS (Column
Address Strobe) signál pro příslušný sloupec. Jelikož každý přístup na buňku v
paměti smaže informace v ní, musí se tyto do ní znovu zapsat. Čas mezi výběrem
buňky a zpětným zápisem do ní se označuje jako RAS Precharge. U všech těchto
položek znamená nižší hodnota zvýšení rychlosti počítače, vyšší hodnota zase
zajistí vyšší stabilitu. Posunu v rychlosti počítače dosáhnete také v případě,
když nastavíte položku DIMM Interleave Setting nebo Bank Interleave na hodnotu
Enabled nebo 2way, případně 4way to podle počtu paměťových modulů. Paměťové
moduly jsou organizovány do řad, neboli banků. Při funkci Interleaving jsou
jednotlivé paměťové banky při každém dalším požadavku na přidělení paměti
adresovány tak, aby se informace zapisovaly na adresy v bancích, které jež
nebyly delší dobu adresovány. Interleaving se tedy vyplatí tehdy, pokud máte v
počítači alespoň dva paměťové moduly. Dnešní SDRAM moduly mají většinou dva
nebo čtyři banky, moduly s čipy DDR jeden nebo dva banky. Dávejte proto při
spouštění počítače pozor na hlášení typu SDRAM at Row(s), jež vás informují o
tom, kolik paměťových banků je obsazeno.
Mezi výkonem a stabilitou se můžete rozhodnout také pomocí volby SDRAM Cycle
Time, případně u položek, v nichž se vyskytují zkratky Tras nebo Trc. Většinou
máte na výběr mezi hodnotami 5/7 a 7/9. Tyto hodnoty udávají, kolik taktovacích
cyklů zůstává k dispozici pro na sebe navazující paměťové požadavky, případně
kolik taktů musí uběhnout mezi dvěma přístupy na stejnou paměťovou adresu vyšší
hodnota 7/9 znamená menší rychlost, a tedy vyšší stabilitu.
6. Přidělování prostředků:Věčný problém
Ten, kdo ve svém počítači nemá žádnou starou ISA kartu, se nemusí o přidělování
skromného počtu prostředků počítače vůbec starat. BIOS a operační systém tuto
operaci provedou automaticky s pomocí technologie plug&play nebo ACPI (Advanced
Configuration and Power Interface). To říká teorie. Praxe však vypadá poněkud
jinak. Přidělování prostředků patří k jednomu z věčných zdrojů problémů. Těmito
prostředky se konkrétně rozumí hodnoty přerušení (IRQ Interrupt Request), neboť
ty jsou omezené ze všeho nejvíce. Symptomy ukazující na konflikt přerušení jsou
rozmanité vykřičníky ve Správci zařízení, nefunkční nebo jen sporadicky
fungující počítačové komponenty, případně trhavý pohyb ukazatele myši.
Ačkoliv je trendem co možná největší kontrola zařízení operačním systémem a co
nejmenší vliv BIOSu, přesto se dají mnohé problémy s IRQ vyřešit právě na
úrovni BIOSu. Odpovídající nastavení naleznete většinou v menu PnP/PCI
Configuration, PnP and PCI Setup, nebo Advanced, PCI Configuration. Jestliže po
přidání nového hardwaru počítač nenastartuje, pomůže v některých případech
smazání ESCD dat (Extended System Configuration Data) v Setupu. V nastavení
ESCD totiž BIOS skrývá přidělení systémových prostředků, aby je nemusel znovu
zjišťovat při každém spuštění počítače.
Pro smazání ESCD slouží volby Clear ESCD, Clear NVRAM, Reset Configuration Data
nebo Update ESCD. U nich stačí zvolit parametr Enabled nebo Yes. BIOS tento
parametr po dalším spuštění počítače nastaví obvykle zpět. Pro jistotu byste si
měli pak zkontrolovat, zda se bootování počítače neúměrně neprodloužilo. Volby
PnP OS Installed, Plug and Play Aware OS nebo jim podobné ovlivňují rozdělení
úkolů mezi operačním systémem a BIOSem při konfigurování počítače. Zde nastavte
parametr Yes či Enabled, pokud chcete, aby BIOS řídil pouze zařízení, která
nezbytně potřebuje pro spuštění počítače. Tak dostanou například síťová a
zvuková karta přiděleny svoje prostředky od operačního systému. Když zvolíte
položku No, případně Disabled, nakonfiguruje BIOS všechny komponenty. Praxe
ukazuje, že změna tohoto parametru pomůže vyřešit celou řadu problémů. Takže
pokud se setkáte u svého počítače s nějakými problémy tohoto druhu, zkuste
změnit právě tento parametr.
Zajímavostí v tomto ohledu může být fakt, že kupříkladu u Windows XP, která
bezpochyby mají podporu technologie plug&play, doporučuje firma Microsoft právě
tento parametr nastavit na No, případně Disabled.
Jestliže máte ve svém počítači starou ISA kartu, jež nepodporuje technologii
plug&play, která se konfiguruje pomocí speciálního softwaru, případně pomocí
jumperů, musíte jí prostředky zvlášť vyhradit. K tomu slouží volba IRQ x used
by ISA, kterou nastavíte na Yes, nebo volba IRQ x assigned to, kterou nastavíte
na Reserved, ISA nebo Legacy ISA. Podle druhu Setupu musíte případně položku
Resources Controlled By nastavit na hodnotu Manual, abyste tyto položky
zviditelnili, anebo se přesunout do podmenu IRQ Resources, Resource Exclusion
nebo jim podobných.
K systémovým prostředkům patří také tzv. kanály DMA (Direct Memory Access). S
jejich pomocí si ISA karty vyměňují data s operačním pamětí, aniž by zatěžovaly
procesor. Když váš BIOS nabízí položku DMA x used by ISA nebo podobnou, pak
musíte pro svoji ISA kartu nepodporující plug&play vyhradit také tento kanál.
Pro omezení problémů s IRQ u PCI karet nabízí většina BIOS Setupů možnost
přiřadit PCI slotu určité hodnoty přerušení. Odpovědná za tuto funkci je volba
PCI Slot x nebo Slot x IRQ. Jestliže váš BIOS tuto volbu nemá, případně tato
nevede k cíli, nezbývá nic jiného, než zkoušet PCI kartu postupně zasunovat do
všech slotů ve vaší základní desce.
Windows od verze 95 OSR 2 ale dokáží požadavky na hodnoty přerušení přerozdělit
znovu, a to i když si to vy sami nepřejete. Abyste tomuto chování zabránili,
například když se vyskytnou opravdu velké problémy, můžete tuto funkci s názvem
Řízení IRQ vypnout. K tomu stačí odstranit zatržítko u položky Používat řízení
IRQ. Klepněte si na Ovládací panely, nato poklepejte na ikonu Systém a přesuňte
se na kartu Správce zařízení. Zde poklepejte na ikonu Systémová zařízení a dále
na ikonu Sběrnice PCI. V dialogovém okně se přesuňte na kartu Řízení IRQ. Ve
Windows 2000 a XP je tato karta ve Správci zařízení dostupná při postupném
poklepání na ikonu Počítač a posléze na ikonu Standardní PC, ovšem jen tehdy,
pokud jste operační systém nenainstalovali v modu ACPI. Jak se tohoto modu
zbavíte, vám poradíme v článku Oklamaná Windows
Problémy s přerušením: Co se za nimi skrývá
Stabilní a rychláPomocí signálů přerušení nějaká součást počítače sděluje
procesoru, že potřebuje jeho pozornost, čili že má svoji činnost přerušit ve
prospěch této komponenty. Od toho tedy název Interrupt Request (IRQ) neboli
česky požadavek přerušení. Abychom tato IRQ odlišili od softwarových přerušení,
což jsou vlastně rutiny operačního systému, nazýváme IRQ také hardwarovými
přerušeními.
Zprostředkovatel.
Požadavek přerušení vysílá současně mnoho komponent, ovšem procesor má pro ně
pouze jeden vstup. Proto je zde zavedena úloha jakéhosi zprostředkovatele,
kterým je PIC (Programmable Interrupt Controller). Ten je většinou integrován v
Southbridge čipové sady a mnoho přerušení také přijímat nemůže je jich právě
15. Na obyčejném počítači jsou pro PCI zařízení volná pouze čtyři (IRQ 5, 9,
10, 11). Zbytek je vyhrazen nepostradatelným systémovým zařízením jako jsou
Systémový časovač jakož i různé porty: sériový (IRQ 3, 4), paralelní (IRQ 7),
řadič disketových jednotek (IRQ 6), myš do zásuvky PS/2 (IRQ 12), primární (IRQ
14) a sekundární řadič IDE (IRQ 15). Pokud chcete získat některá volná IRQ,
můžete nepoužívané porty v BIOSu vypnout. Výjimkou jsou moderní Southbridge,
které mají tzv. APIC (Advanced PIC), jenž byl původně určen pro víceprocesorové
systémy. Tak například Southbridge od firmy Intel v čipové sadě 810 mají ve
spojení s víceprocesorovým operačním systémem (Windows 2000, XP) k dispozici až
24 hodnot přerušení.
Dělení je těžké.
Pro zmírnění nedostatku přerušení se mohou PCI komponenty o tato IRQ (alespoň
teoreticky) dělit. To, že v praxi zařízení, která se dělí o hodnoty přerušení,
nepracují, je většinou záležitostí ovladačů. Notorickými nespokojenci jsou
zvukové a televizní karty, a to zvláště tehdy, pokud se musí o IRQ dělit
navzájem nebo se síťovou kartou. Příznaky takových potíží jsou situace, kdy
jedna komponenta buď nefunguje vůbec, anebo vynechává. Také trhavý pohyb
ukazatele myši prozrazuje, že něco není v pořádku. Aby se problémy se sdílením
IRQ pokud možno ještě více zmírnily, zkouší výrobce základních desek volná IRQ
rozložit po slotech pokud možno co nejrovnoměrněji. Většina základních desek
může kvůli použitému Southbridge pracovat se čtyřmi různými IRQ pro PCI
zařízení. Teprve až nové čipové sady se Southbridge, jakou je například ALI
M1535D+ (kupříkladu čipová sada Magik1) a Intel ICH2 (např. čipová sada i845),
nabízejí možnost rozdělit mezi PCI zařízení až osm hodnot přerušení.
7. Grafická karta: Postarejte se o její stabilitu
Komu záleží hlavně na stabilním systému, tomu nepřijde zatěžko obětovat zvýšení
stability na úkor výkonu zvláště když se jedná o grafickou kartu. Pokud má váš
systém potíže při hraní 3D her, měli byste položku AGP Fast Write nastavit na
Disabled. Tuto volbu naleznete v BIOSu v menu Advanced Chipset Features nebo
pod Advanced, Chip Configuration. Tuto možnost nabízejí základní desky, jejichž
čipová sada podporuje mod AGP 4x, což je prakticky u všech základních desek
mladších jak dva roky.
Položka AGP Fast Write by vlastně měla celý systém urychlovat, protože v tomto
modu jdou data z mikroprocesoru a čipové sady přímo ke grafické kartě, aniž by
musela procházet přes operační paměť. Právě ta je u modu AGP 4x úzkým hrdlem
při přenosu dat. Pokud je tedy položka AGP Fast Write povolena, musí ovladače
čipové sady a grafické karty perfektně spolupracovat, jinak dochází k zatuhnutí
počítače. Takže pokud se položky AGP Fast Write nechcete vzdát, měli byste
podstoupit update BIOSu a ovladačů. Ten by měl eventuální těžkosti vyřešit.
Jestliže grafická karta způsobuje zatuhnutí počítače, měli byste mod AGP
otestovat. K tomu vám může do značné míry pomoci volba AGP Mode, příp. AGP
Capability, kterou můžete nastavit ze standardní hodnoty Auto na 2x. Zmíněnou
položku naleznete v menu Advanced Chipset Features nebo v Advanced, Chip
Configuration. Pak ovšem počítejte s tím, že váš počítač na výkonu bude něco
tratit.
Pouze u základních desek s čipovou sadou VIA existuje ve výše zmíněných menu
položka AGP Drive Strength, případně AGP Comp. Driving. Namísto standardní
volby Auto se zde nechá zadat volba Manual a k ní hexadecimální hodnota pro
intenzitu signálu mezi čipovou sadou a AGP. Ta správná hodnota přitom závisí na
typu základní desky, čipové sadě a druhu grafické karty. Nejsnáze ji naleznete
na internetové stránce výrobce vaší grafické karty, kde mohou být některé
doporučené hodnoty uvedeny.
Pro dosažení maximálního výkonu grafické karty slouží položka AGP Aperture
Size, příp. Graphics Window Size. Nárůst výkonu pomocí této volby je však
prakticky zanedbatelný. Tuto položku naleznete v menu Advanced Chipset
Features, nebo Advanced, Chip Configuration. V položce AGP Aperture Size
nastavujete, kolik systémové paměti se má vyhradit pro odkládání dat pro tvorbu
textur. Hodnoty 64 MB nebo 128 MB jsou v pořádku, méně jak 32 MB se
nedoporučuje, jelikož ztráty výkonu jsou v tomto případě na počítači dost znát.
8. Paralerní port: Už žádné problémy s tiskwem
Pokud vaše tiskárna nepracuje správně anebo je poněkud pomalejší, příčina bývá
často ve špatném nastavení v BIOSu. Položky důležité pro tiskárnu naleznete v
menu Integrated Peripherals, případně Advanced, I/O Device Configuration a
jejich názvy jsou Parallel Port, popř. Onboard Parallel Port a Parallel Port
Mode. Prostřednictvím položky Parallel Port se dá nastavit adresa v paměti pro
řadič paralelního portu. Za normálních okolností je nejrozumnější nastavení
Auto pak si tu správnou hodnotu určí BIOS sám. Pokud parametr Auto není ve
vašem BIOS Setupu k dispozici, zvolte hodnotu 378, 378H nebo podobnou. Pak BIOS
nastaví název tohoto portu jako LPT1. Máte-li pouze jeden paralelní port, je
tato hodnota tou správnou. Pro druhý paralelní port, pokud jej máte k
dispozici, pak nastavte hodnotu 278 nebo 278H.
Pod položkou Parallel Port Mode si vybíráte režim, s nímž bude paralelní port
komunikovat. Většina současných tiskáren zvládá bez problému práci v
nejrychlejším režimu ECP (Enhanced Capability Port). Tento režim pracuje v modu
DMA, což znamená, že dokáže přistupovat k paměti přímo, bez potřeby zatěžovat
mikroprocesor. Zdali tomu tak skutečně je, se dozvíte z toho, že se v Setupu
BIOSu zpřístupní položka s názvem DMA Channel nebo podobná, jakmile zvolíte
režim ECP. Pokud nemáte v počítači nainstalovanou ISA kartu, pak v položce DMA
Channel ponechejte standardní hodnotu. Karta ISA totiž obsazuje právě ten DMA
kanál, přes nějž paralelní port komunikuje.
Pro ostatní zařízení kromě tiskáren a skenerů je k dispozici mod EPP. Často zde
můžete najít hodnoty EPP 1.7 a EPP 1.9. Oba parametry se liší jen nevýrazně.
Může se však docela dobře přihodit, že zařízení pracuje bezchybně s verzí 1.7,
ale s verzí 1.9 už ne. V tom případě existuje jen jediná možnost vyzkoušet to.
Aby tyto rychlé mody EPP, případně ECP fungovaly, musí je podporovat řadič,
ovladače a samotné připojené zařízení.
Pokud vám výrobce nemůže podrobněji vysvětlit, proč zařízení připojené k
paralelnímu portu nefunguje, nebo se neustále při komunikaci s ním objevují
problémy například tehdy, když tiskárna vytiskne pouze polovinu stránky, nabízí
se jako alternativa parametr SPP. V Setupu BIOSu se pro toto nastavení používá
také výraz Standard nebo Normal. Pracovní režimy paralelního portu jsou ostatně
zpětně kompatibilní. Takže nová tiskárna by měla na starším počítači,
disponujícím pouze režimem SPP, fungovat bez problémů.
9. Power Management: V BIOSu se nastavuje pouze u starších počítačů
V menu Power Management Setup, případně Power se dá u počítače regulovat
spotřeba elektrického proudu. Zde uvedená nastavení se však projevují pouze u
starších počítačů. Počítače s nainstalovanými Windows 98 SE, ME, 2000 nebo XP a
s BIOSem mladším než dva roky pracují zpravidla s ACPI (Advanced Configuration
and Power Interface). A právě zde určuje operační systém, kdy se počítač nebo
jednotlivé jeho komponenty uvedou do úsporného režimu. Při instalaci nového
operačního systému si tedy musíte dávat pozor na to, abyste měli v položce ACPI
Function, případně IPCA Function parametr Enabled, protože v opačném případě
Windows nainstalují podporu pro Windows APM (Advanced Power Management).
Klepněte si na Ovládací panely, potom poklepejte na ikonu Systém a přesuňte se
na kartu Správce zařízení. Zde stiskněte přepínač Zobrazit podle připojení.
Jestliže zde uvidíte položku ACPI-PC, pak máte funkce pro úsporu elektrické
energie nainstalované. Nalezli jste zde položku Podpora vylepšeného řízení
spotřeby? Pak úsporu elektrického proudu řídí Windows společně s BIOSem. Ke
správné funkci tohoto režimu ale musíte mít v Setupu položku PM Control by APM
nastavenou na Enabled. Řídí-li úsporu elektrického proudu APM, můžete například
pomocí položky HDD Power Down nastavit, kdy se má vypnout pevný disk. Položka
PWR Button, Soft-Off by PWRBTN, Power Button Function nebo Power Button 4 Secs
nám umožňuje nastavit si, jak se bude chovat počítač po stisku vypínače. Při
volbě Soft-Off se počítač úplně vypne, při volbě Suspend se přepne do úsporného
režimu. Ovšem nastavení úsporného režimu je ve Windows přes položku Možnosti
napájení v Ovládacích panelech daleko pohodlnější než pomocí BIOSu.
Jestliže v BIOSu nenaleznete žádnou položku obsahující výrazy ACPI nebo APM,
pak mají úsporu elektrické energie na starosti nastavení skrytá v menu Power
Management. Zde můžete nechat přednastavené parametry, pokud chcete, aby se
počítač přepínal do úsporného režimu co nejčastěji tato volba se nazývá
většinou Max Savings. Opakem je nastavení Min Savings, kdy se počítač přepíná
do úsporného režimu až při delší nečinnosti. Samozřejmě je zde možnost vlastní
konfigurace.
Všechno špatně! (II) Oživení počítače
Když si v konfiguraci BIOSu něco pokazíte, je zle. Za jistých okolností se vám
ani nemusí podařit opět se do BIOS Setupu dostat. Jak počítač znovu oživit?
Jednou z prvních věcí, kterou byste měli u počítače, jenž se chová nestabilně
nebo jednoduše nepracuje, zkusit, je obnovit základní nastavení v Setupu. K
tomu účelu slouží položka Load Setup Defaults nebo Load BIOS Defaults,
popřípadě Safe Settings a podobně. Jestliže situace zašla až tak daleko, že
díky fatálním zásahům do BIOSu počítač nestartuje a vy se nemůžete dostat ani o
Setupu, vždycky ještě můžete smazat CMOS-RAM paměť, v níž jsou nastavení
uložena. Pro tento účel mají prakticky všechny základní desky jumpery nebo dvě
místa (označená například CMOS_Clear nebo Clear RTC), jež je třeba při vytažené
napájecí šňůře zastrčit na několik sekund do odpovídající pozice a pak je
vrátit zpět, případně spojit kusem drátu. Tím dojde k vymazání CMOS paměti.
Někdy je nutné jumpery nechat v pozici pro vymazání a počítač krátce zapnout to
je potřeba porovnat s instrukcemi v manuálu k vaší základní desce. Jestliže
tato cesta nevede k cíli, je možné zkusit na několik hodin vyndat baterii,
která CMOS napájí. Pokud není na základní desce jiná vada, měl by počítač po
této akci znovu nastartovat.
Co dělat v případě, když se nepovede upgrade BIOSu?
Když se vám stane, že při provádění updatu BIOSu zrovna vypnou elektrický
proud, nebo vám počítač zatuhne, je od tohoto okamžiku počítač nepoužitelný. V
této chvíli jsou v obrovské výhodě majitelé základních desek s duálním BIOSem.
Jestliže hlavní BIOS nefunguje, je možné pomocí jumperu nebo klávesové zkratky
bootovat z BIOSu záložního. Velmi dobré vyhlídky máte také v případech, když
váš BIOS obsahuje bootovací blok, který je neporušený. S jeho pomocí pak můžete
snadno BIOS obnovit ze záchranné diskety. Zdali vaše základní deska tuto funkci
podporuje, se dozvíte od výrobce. Principiálně to funguje asi takto:
AMI BIOS: Zkopírujte soubor s BIOSem na čistou, formátovanou disketu a
přejmenujte jej na AMIBOOT.ROM. Spusťte počítač a držte klávesovou zkratku
CtrlHome tak dlouho, dokud neuslyšíte zvukový signál (pípnutí) obrazovka je v
této chvíli stále černá. Po asi 15 sekundách byste měli uslyšet čtyři po sobě
následující zvukové signály, které vám oznamují, že BIOS byl znovu
naprogramován.
BIOS Award: Zkopírujte soubor BIOSu a vypalovací program (také zvaný Flash) na
disketu zformátovanou pomocí příkazu format a: /s. Vytvořte soubor AUTOEXEC.BAT
(v libovolném textovém editoru), který bude obsahovat příkaz Flash program
soubor s BIOSem (například AWFL816.EXE W6528IMS.BIN), a uložte jej na disketu.
Po restartu počítače by se měl BIOS automaticky přeprogramovat. Po asi třech
minutách by měl být celý proces určitě hotový.
BIOS Phoenix: Zde budete muset v určitých případech nastavit některé jumpery na
základní desce do pozice Recovery Mode, abyste mohli bootovat z diskety (Crisis
Recovery Disk), která BIOS obnoví. Tuto disketu, případně program, jenž ji
vytvoří, získáte od výrobce základní desky (na disketě se mimo jiné nacházejí
soubory MINIDOS.SYS a PHLASH. EXE).
Poslední cesta vede k prodejci či výrobci základní desky
Nepomůže-li žádná z výše uvedených rad, musíte zanést základní desku do
opravny. Štěstí budete mít v případě, kdy má vaše základní deska čip s BIOSem
na patici ten se dá za finanční úhradu buď vyměnit, nebo znovu přeprogramovat.
Jestliže je čip s BIOSem na základní desce pevně přiletovaný, musí na opravu
celá deska, a tady jste zcela odkázáni na ochotu prodejce.
Všechno špatně! (III) Oklamaná Windows
Windows za nás udělají mnohá rozhodnutí týkající se nastavení hardwaru. Ve
většině případů to je příjemné, přesto se někdy nevyhnete tomu, že musíte
operační systém trochu oklamat, aby vše běželo tak, jak chcete.
Možnosti nastavení počítačových komponent jsou v operačním systému Windows
velmi rozmanité a v mnoha ohledech i příkladné. Přesto se vyskytují problémy, a
to hlavně tehdy, když se Windows snaží být chytřejší než uživatel sám. Snahou
Windows totiž je spravovat hardware co možná nerušeně a proto se velmi
tvrdošíjně brání jakýmkoliv zásahům zvenčí, a to i v případech vlastního
selhání, například když nějaké zařízení kvůli špatné plug&play instalaci
nefunguje.
Na následujících stránkách naleznete doplňky k článku o optimalizaci BIOSu
týkající se zejména zásahů do konfigurace hardwaru, které přivedly Windows zpět
na správnou cestu. Kromě toho vám ukážeme řešení těch nejaktuálnějších problémů
při práci s Windows 2000 a XP.
1. Výměna hardwaru: Zbytky po ovladačích ve Windows
Problém: Vyměnili jste na svém počítači síťovou kartu. Nato zjišťujete, že jste
ztratili přístup k síti, i když jste v nastavení sítě pomocí ikony Místa v síti
uvedli všechny parametry správně.
Řešení: Vazby síťové karty na všechny síťové protokoly se bez výjimky
zaznamenávají do registru Windows. Jestliže před odstraněním staré síťové karty
neodstraníte jí příslušející položku ve Správci zařízení, zůstávají všechny
odkazy na tuto kartu nadále v registru. Nová síťová karta s nimi většinou nic
nesvede, a z toho důvodu pak spojení se sítí nefunguje.
Pro vyřešení tohoto problému byste tedy museli ve Správci zařízení odinstalovat
všechna síťová zařízení, aby se poté mohla provést síťová nastavení pro novou
síťovou kartu. A právě zde vyvstává onen problém: Stará síťová nastavení jsou v
Ovládacím panelu Windows neviditelná.
Řešení pro Windows 2000/XP: Otevřete si Ovládací panely, poklepejte na ikonu
Systém a přesuňte se na kartu Upřesnit. Zde stiskněte tlačítko Proměnné
prostředí a v poli Systémové proměnné vytvořte prostřednictvím tlačítka
Nová...proměnnou s názvem
devmgr_show_nonpresent_devices
a jako její hodnotu zadejte parametr 1. Potom otevřete Správce zařízení přes
Ovládací panely, ikonu Systém a kartu Hardware a tlačítko Správce zařízení, a v
menu Zobrazit zatrhněte nyní dostupnou položku Zobrazit skrytá zařízení. Nyní
se vám objeví veškerá nainstalovaná zařízení, která již nejsou k dispozici,
jako napůl transparentní položky, jež nyní můžete bez problémů upravovat.
Smažte zde ikonu odpovídající vaší staré síťové kartě a restartujte počítač.
Nakonec byste ještě určitě měli ve vlastnostech sítě (pomocí příkazu Vlastnosti
z kontextového menu ikony Místa v síti) všechna síťová nastavení prověřit.
Řešení pro Windows 95/98/ME je daleko jednodušší. Odkazy na všechna již
neexistující zařízení si můžete zobrazit prostřednictvím Správce zařízení,
pokud Windows spustíte v nouzovém režimu.
2. Instalace ovladačů: Zbytečné vyžadování instalačního CD disku Windows
Problém: Speciálně při nepatrných změnách v konfiguraci hardwaru vyžadují často
všechny verze Windows vložení instalačního CD disku Windows, případně
instalačního CD disku výrobce hardwaru. V případě, kdy je již ovladač daného
zařízení nainstalovaný, se jedná o zbytečnost, která může nadto být poměrně
riskantní to tehdy, když jste mezitím provedli update tohoto ovladače. Typickým
příkladem takového jednání mohou být změny v konfiguraci sítě nebo připojení
USB zařízení, které již systém zná, k jinému USB portu.
Řešení: Když víme, že se příslušný ovladač již v systému nachází, můžeme si
hledání instalačního CD disku ušetřit. Musíme ale systému Windows při hledání
ovladače prozradit, ve které složce se nachází. Většinou se jedná o složky
%windir%\System, %windir%\ Inf, a případně ještě %windir%\Help. Tímto postupem
rovněž zabráníte možným konfliktům mezi novějšími a staršími komponenty
ovladačů.
3. Zmenšený disk: Počítač se systémem PS-DOS
Problém: Koupili jste si nový počítač. Poté, co jste na něj nainstalovali
Windows, zjišťujete, že pevný disk údajně o kapacitě 30 GB hlásí kapacitu pouze
2 GB.
Řešení: Pevný disk má samozřejmě kapacitu 30 GB. Některé firmy však počítače
dodávají pouze s elementárním operačním systémem, například PC-DOS. Možná by
stálo za úvahu dodávat v tomto případě počítač zcela bez operačního systému,
ale to je věc názoru.
Operační systém DOS v libovolné verzi používá starý systém souborů FAT 16.
Tento systém má velikost disku omezenou maximálně na 2 GB. Proto musíte pevný
disk převést na systém FAT 32 nebo NTFS, případně začít úplně od začátku. Pokud
jste doposud nenainstalovali nic vyjma Windows, je zpravidla rychlejší vytvořit
oddíly a zformátovat disk pomocí utility Fdisk a příkazu format c:, a nato
operační systém nainstalovat znovu.
4. Konflikty přerušení: Řešení problémů ve Windows 2000/XP
Problém: Windows přiřazují všem nainstalovaným PCI kartám stejnou hodnotu
přerušení. Vy byste ale chtěli, aby každá z těchto karet měla svoje vlastní
IRQ, aby tak nedocházelo ke konfliktům, když například současně používáte
síťovou a zvukovou kartu.
Řešení: Windows 2000/XP se instalují jako systém ACPI, pokud základní deska
tuto funkci podporuje. ACPI (Advanced Configuration and Power Interface)
podporuje sdílení IRQ adresy, takže se o hodnotu přerušení může dělit několik
zařízení. Když je tedy tato volba v BIOSu aktivována, nastaví Windows všechna
PCI zařízení na přerušení číslo 9. Zároveň Windows blokují všechny pokusy o
samostatné přiřazení hodnoty přerušení, dokonce i když je ručně nastavíte v
BIOSu.
Ani vypnutí položky Používat řízení PCI ve Správci zařízení vám nepomůže
(nicméně dostanete se k ní tak, že poklepete nejprve na ikonu Systémová
zařízení a posléze na ikonu Sběrnice PCI. Výše uvedená položka se nachází na
kartě Řízení PCI). Pouze v operačním systému Windows 98/ME zabráníte touto
volbou tomu, aby Windows svévolně měnila BIOSem přednastavenou konfiguraci
prostředků.
Chcete-li ve Windows 2000/XP získat více možností ke konfiguraci systémových
prostředků, můžete si počítač nastavit jako Standardní PC. V tomto případě
získají všechny PCI karty ve vašem počítači svoje vlastní hodnoty přerušení, a
současně i vy můžete výše popsaným postupem prostřednictvím Správce zařízení
zabránit svévolným změnám v jejich konfiguraci. Může se však stát, že se
počítač při ukončení Windows nebude automaticky vypínat.
Otevřete si Ovládací panely, poklepejte na ikonu Systém a dále na kartě
Hardware na tlačítko Správce zařízení a zde konečně poklepejte na položku
Počítač. Poklepejte na položku Osobní počítač s rozhraním ACPI (Advanced
Configuration and Power Interface) a na kartě Ovladač stiskněte tlačítko
Aktualizovat. Spustí se vám Průvodce aktualizací hardwaru, v němž nejprve
vyberte položku Zobrazit seznam známých ovladačů tohoto zařízení a umožnit
výběr určitého ovladače. Klepněte na tlačítko Další, kterým se posunete o krok
dále k oknu, v němž označte volbu Zobrazit všechen hardware této třídy
zařízení. V okně Výrobci zvolte položku (Standardní počítače) a v okně Modely
vyberte možnost Standardní PC a restartujte počítač.
5. Klávesa Caps Lock: Varování nebo deaktivace
Problém: Také se vám často stává, že omylem při psaní stisknete klávesu Caps
Lock? Od toho okamžiku píšete text velkými písmeny. Až to zjistíte, nezbývá vám
nic jiného, než text napsaný velkými písmeny smazat a napsat znovu.
Řešení: Stisk klávesy Caps Lock se dá opatřit zvukovým signálem. Tak můžete být
akusticky varováni, když tuto klávesu nechtěně zmáčknete. Otevřete si Ovládací
panely a poklepejte na ikonu Možnosti usnadnění. Pokud ji tam nenaleznete,
můžete si ji poklepáním na ikonu Přidat nebo odebrat programy a následným
přesunutím na kartu Instalace Windows nainstalovat při poměrně skrovných
požadavcích na místo na vašem pevném disku. Při poklepání na výše zmíněnou
ikonu Možnosti usnadnění se otevře dialogové okno, obsahující několik karet.
Hned na té první s názvem Klávesnice naleznete v poli Funkce Ozvučení kláves
položku Používat funkci Ozvučení kláves. Při zatržení této položky budete od
této chvíle informováni o stisku klávesy Caps Lock, a tedy aktivování psaní
velkých písmen vysokým tónem. Pokud klávesu Caps Lock stisknete ještě jednou
(čili funkci psaní velkých písmen deaktivujete), upozorní vás Windows na tuto
skutečnost vydáním hlubšího tónu. Patřičné ozvučení probíhá přes reproduktor ve
vašem počítači, takže tato funkce pracuje i na počítačích bez zvukové karty.
Ve Windows NT/2000/XP se dá klávesa Caps Lock podobně jako kterákoliv jiná
klávesa překonfigurovat, případně úplně deaktivovat, pomocí tzv. Scan kódů. To
se provádí v registru Windows pomocí binární hodnoty Scancode Map v klíči
Hkey_Local_Machine\System\CurrentControlSet\Control\ Keyboard Layout. Pro
deaktivaci klávesy Caps Lock je třeba výše zmíněnou binární hodnotu vytvořit a
jako její údaj zadat:
00000000000000000200000000003A0000000000
Změna se projeví po restartu počítače.
6. Reproduktor šumí: Odstranění zpětné vazby
Problém: Zkusili jste propojit stereofonní soustavu se zvukovou kartou
počítače. Vše je v pořádku, pouze vždy, když přehráváte na počítači CD nebo DVD
disk, je slyšet poměrně hlučné šumění.
Řešení: Vznik šumu je velmi pravděpodobný v situaci, kdy od zvukové karty
dočasně odpojíte všechna zařízení, která máte jindy obvykle připojená. Pokud
necháte všechny zvukové zdroje odpovídající odpojeným zařízením aktivované,
může docházet ke vzniku zpětné vazby. Proto poklepejte v pravé části Hlavního
panelu na ikonu reproduktoru. Pokud ji tam nenaleznete, otevřete si Ovládací
panely a poklepejte na ikonu Zvuky a multimédia. Na kartě Zvuky zatrhněte
položku Zobrazit ovládání hlasitosti na hlavním panelu (názvy položek se v
tomto případě mohou lišit podle verze Windows).
Při poklepání na ikonku reproduktoru se vám otevře okno Play Control,
obsahující zdroje zvuku. Standardně se ale zde nezobrazují všechny zvukové
zdroje. Pro jejich úplné zobrazení klepněte v menu Možnosti a zde na položku
Vlastnosti. V poli Zobrazit tyto ovladače hlasitosti zatrhněte všechny
existující položky. Nyní se již stačí jenom přesvědčit, že u všech ovladačů
hlasitosti, jež právě nepotřebujete, máte aktivovanou položku Ztlumit.
7. Hudební CD disky: Digitální přehrávání přes druhou CD mechaniku
Problém: Zvukové karty obvykle mívají pro přehrávání hudebních CD disků
analogový vstup. K CD-ROM mechanice se přikládá šedý kabel, jehož
prostřednictvím se mechanika spojuje se zvukovou kartou. Pokud si ale do
systému nainstalujete druhou CD-ROM mechaniku, případně si ji připojíte přes
rozhraní USB, nemůžete tuto již se zvukovou kartou propojit a tedy ani
poslouchat hudební CD disky.
Řešení: Otevřete si Ovládací panely, poklepejte na ikonu Systém a zde se
přesuňte na kartu Správce zařízení. Pod ikonou CD-ROM se skrývají všechny v
systému nainstalované CD-ROM mechaniky. Pokud na některou z nich klepnete
pravým tlačítkem myši, z kontextového menu zvolíte příkaz Vlastnosti a v
dialogovém okně, které se nyní objeví, se přesunete na kartu s názvem
Vlastnosti uvidíte, že máte možnost nastavení digitálního přehrávání CD disků.
Když tuto volbu aktivujete, jdou zvuková data do zvukové karty přes sběrnici
počítače a převádějí se z analogových na digitální a obráceně. To všechno za
běžného provozu Windows a bez potřeby restartování počítače. Takže i když má
vaše zvuková karta pouze jeden analogový výstup, můžete teoreticky poslouchat
hudbu z hudebních CD disků prakticky na libovolném počtu CD-ROM mechanik.
Slovo "teoreticky" znamená, že bohužel ne všechny CD-ROM mechaniky podporují
digitální přehrávání. Při rozhodování, zda volit digitální či analogové
přehrávání, je také třeba rozvážit fakt, že v případě, kdy konkrétní CD-ROM
mechanika digitální přehrávání podporuje, se při digitálním přehrávání
spotřebovává více systémových prostředků, ale vzhledem k tomu, že se data čtou
v blocích, je zase šetrnější k laseru mechaniky.
8. Duální bootování: Jsou Windows 2000/XP po instalaci Windows 9x mrtvá?
Problém: Máte na svém počítači nainstalovaná Windows 2000/XP. Od té doby, co
jste na tento počítač nainstalovali starší verzi Windows (95/98/ME), však
můžete spouštět pouze Windows 9x. Windows 2000/XP někam zmizela.
Řešení: Při instalaci Windows 9x/ME dochází k přepsání bootovacího sektoru MBR
(Master Boot Record), a tím také k přepisu bootovacího manažeru Windows
2000/XP. Samotná Windows 2000/XP jsou na počítači nedotčena, nedají se však
spustit. Abyste mohli tento dříve nainstalovaný systém zpřístupnit, potřebujete
konzolu pro zotavení systému Windows 2000/XP.
Spusťte počítač pomocí instalačního CD disku Windows 2000 nebo XP. Poté, co
program Setup nahraje všechny potřebné ovladače, můžete si v uvítací obrazovce
zvolit buď instalaci systému Windows (klávesou Enter), či opravu poškozené
instalace (klávesou R). Zvolíte-li opravu poškozené instalace, máte na výběr
dvě možnosti opravu pomocí konzoly pro zotavení systému (pomocí klávesy C),
nebo prostřednictvím procesu záchranné opravy (pomocí klávesy R). Po stisku
klávesy C se objeví přehled všech instalací Windows 2000 nebo XP, pokud jich
existuje více. Zde si vyberete č
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU