Důvěrně známé prostředí a důvěrně známá práce – dvě nejsilnější lákadla. Popravdě, když mi přišla tahle nabídka, neodolávala jsem vlastně ani moc dlouho. Je na čase si přiznat, že na ty malé firmy moc nejsem. A to ani na ty svoje. Inu, někdy mám pocit, že stárnu. A korporace je diagnóza.
Kateřina Janulová
Autorka se mezi počítači pohybuje už několik let, z toho tři roky v prostředích bankovních IT. Psaní jí pomáhá odpočinout si od pracovního života pro korporace.
Takže zase budu migrovat na nový operační systém, až se budou hory zelenat. Už to budeme mít snazší, jelikož se nemusí předělávat a testovat tolik bankovních aplikací. Dozajista se ale objeví jiné komplikace. Jen doufám, že už nebudou tak vážné jako minule.
Doufám, že si zas objedu pobočky a při ukazování barevných obrázkových prezentací se poptám na místní novinky. Jsem zvědavá, kolik lidí tam z původního osazenstva zůstalo. V Pardubicích bych zas mohla dostat perník. Je dobré těšit se na radosti všedního dne, jen tak se dá stereotypní práce, která z toho po čase zase stejně bude, tak nějak rozumně přežít.
A budou zase další cvičné poplachy s venkovní kávou a spousta dalších drobných rozptýlení. Když nad tím tak přemýšlím, už se na to všechno vlastně těším. Je to skoro, jako když se z dlouhé cesty vracím domů. Je až s podivem, jak úspěšně dokáže člověk potlačit nepříjemné vzpomínky a zážitky z minula.
Tím, že už to „mám nadřený“, nemám velký strach, jestli to všechno zvládnu. To je tak nějak samo sebou. Nebo to minimálně všichni ode mě očekávají. Tentokrát se to už snad obejde bez porodních bolestí a novorozeneckých kašlíků – že mají na pobočkách pokladny a vyvolávací systémy, už víme. Se zaměstnanci už snad takové boje o počítač taky nebudou. Jsou chvíle, kdy svůj optimismus zbožňuju a přála bych si ho o vagón víc, než mám.
A až to dodělám, tak si konečně postavím chatu, zryju zahrádku a budu odpočívat. Jestli si teda ještě vzpomenu, který z těch ředitelů mi před lety nabízel tu hypotéku.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU