Dobré bydlo mě teď momentálně nepálí, ale nedávno za mnou v práci přiběhl kolega s prosbou, že by potřeboval namalovat nějaké významné poselství pro uživatele v bance. A že prý zaslechl, že tu s tím už mám nějaké zkušenosti. Ano, těch všelijakých obrázkových návodů, manuálů, ročenek, náborových letáků, log, webových stránek a e-shopů a podobných věcí jsem namalovala už mraky. Profesionální grafik by možná zaplakal, kdyby viděl mé – zejména rané – výtvory, ale tak zas taková bída to snad nebyla. Výhodou do jisté míry bylo, že jsem pak dokázala jednodušší web i napsat. O zakázky jsem v tomhle ohledu nouzi neměla.
Kateřina Janulová
Autorka se mezi počítači pohybuje už několik let, z toho tři roky v prostředích bankovních IT. Psaní jí pomáhá odpočinout si od pracovního života pro korporace.
Nouzi jsem mívala o přesná zadání. „Udělej to jak chceš“, „Ať je to pestrobarevný, ale ne zas moc“, „nějaký hezký písmo tam dej, jedno jaký, ale ať je hezký“. To je pár útržků vět, které jsem slýchala nejčastěji. To je zadání jak stehno. U koho to po dvou hodinách intenzivního výslechu nebylo lepší, od toho jsem dala ruce pryč. Skončilo by to deseti předělávkama a pak by mi to ani nezaplatili. Ale na to si musí přijít každý sám. Kdybych se živila jen tím, obávám se, že už bych několik let bydlela pod Hlávkovým mostem a neměla ani na slanou vodu.
Občas, přestože zadání bylo, dělala jsem tolik předělávek, že jsem se až divila, že z toho není šicí stroj. Z původního vzhledu nezůstalo zhola nic, zpravidla protože „my jsme si to představovali trochu jinak“, „tohle je moc smutný“, „tady je málo zvířátek“… domyslete si sami. Po čase mi došla trpělivost, vykašlala jsem se na grafiku a focení a odešla jsem dělat něco smysluplnějšího, takže tyhle služby poskytuji jen nejbližším a dobře prolustrovaným přátelům.
Škoda to podle není. Ač na ty časy vzpomínám s nostalgickou slzou v oku, jsem ráda, že se věnuji bankovnímu provozu. Tam jsou sice uživatelé taky různí, ale rozhodně je to práce klidnější.
Lety se mění priority. Sice si tak úplně nevstávám, kdy chci, a pracuju, i když tak úplně nechci. Ale zas nebydlím pod mostem, kde bych tiše lamentovala „jak jsem si to představovala jinak“, „že to je moc smutný“ a „jak tu mám málo zvířátek“. Nebo možná moc, kdo ví?
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU