Informace to ovšem byla veskrze tajná a to, že se jedná o nácvik, se lidé dozvídali až při východu z budovy. Nějakou nevysvětlitelnou záhadou, zpravidla přečtením oznámení na nástěnce správy budovy, se mi vždycky podařilo se o cvičném poplachu dozvědět předem a mohla jsem tedy vykonat určité kroky k pohodlnému přežití této nedobrovolné, hodinu dlouhé pauzy.
Kateřina Janulová
Autorka se mezi počítači pohybuje už několik let, z toho tři roky v prostředích bankovních IT. Psaní jí pomáhá odpočinout si od pracovního života pro korporace.
Tyto se zpravidla sestávaly z objednání velké kávy s sebou v přilehlé kantýně na čas vyhlášení poplachu, sbalení kabelky půl hodiny předem a rozplánování úkolů tak, abych neodcházela od rozdělané práce. Jednou jsem měla tak slabou chvilku, že jsem si dokonce na čas poplachu domluvila schůzku s kolegou, kterou jsem už dlouho odkládala, protože se mi na ni nechtělo. Netřeba dodávat, že z takové schůzky samozřejmě sešlo.
Následný šrumec jsem si pak vyloženě užívala. Lety trénovaným chvatem jsem pár vteřin po vyhlášení poplachu obratně zaklapla notebook, strčila ho do trezoru, vzala kabelku a odešla ven na shromaždiště. Napřed ještě do kantýny pro kafe, samozřejmě.
Bylo veselé pozorovat styčné důstojníky, kterak se snaží zorientovat se v seznamech zaměstnanců a spolupracovníků a odškrtnout si, kdo je na místě a kdo chybí. Stalo se jednou, že měl onen důstojník k dispozici pouze nějaký postarší seznam pracovníků, takže se jal s kolegou hledat jednu nepřítomnou kolegyni, o které za čtvrt hodiny zjistili, že je na mateřské.
O mě se, jakožto externistu, při poplachu nikdo moc nezajímal. Do seznamů jsem se nikdy nedostala. Moji přítomnost si většinou odškrtli pokývnutím hlavy.
Při cvičném poplachu však nejde jen o lidi, jde také o vypnutí výpočetní techniky v té lokalitě, potažmo vypnutí elektřiny celkově a provoz náhradním napájením nebo v záložních pracovištích.
Doposud se dá říct, že tenhle cirkus probíhal poměrně koordinovaně. Jakmile se mělo přejít na záložní pracoviště, nastala zábava ještě větší. Nešlo se například zcela logicky dostat zpět do budovy do podzemní garáže. Takže ten, kdo neodjel do pobočky rovnou, už neodjel zpravidla vůbec nebo ťapal na MHD. Informovanost ohledně postupů byla více méně všude stejně nízká.
Díky bohu se však nikdy nestalo, že bychom podobnou situaci absolvovali „doopravdy“. To bychom totiž měli mnohem horší starosti, než to, že čtyři hodiny od ukončení poplachu je síťová infrastruktura v budově stále mimo provoz.