ze života IT

Všechno má svůj konec. Každá etapa jednou skončí, aby dala vzniknout novému začátku, lepšímu, jinému, nezáleží na tom vlastně. Je to přirozený vývoj.

Můj milý deníčku, stala se mi taková zvláštní věc. Došlo mi místo na disku. Počítač asi po všech těch letech usoudil, že složek s názvem „záloha zálohy ze zálohy“ už bylo dost a že je na čase s tím něco konečně udělat.

Minule jsme se podívali na pojmenovávání programovacích jazyků. Nejen pojmenovávání je hrůza, občas je hrůza i jejich používání. Shrnula jsem pár věcí, které nesnáším na PHP, a jistě se shodneme, že nás bude víc.

Jednou z nejtěžších věcí týkajících se vývoje aplikací i aplikací samotných není kupodivu jejich vývoj, otestování nebo nasazení, ale jejich pojmenování.

Za tu dobu, co se pohybuji v IT, potkala jsem spousty uživatelů. Někteří jsou rozumní, někteří ne. Podívejte se na pět případů, na které byste si měli dát pozor.

Občas, když mě začne pálit dobré bydlo, vzpomenu si na staré dobré časy na volné noze. Vstávám si, kdy já chci, čas si plánuju, jak já chci, pracuju, kdy já chci, nebo spíš nepracuju...

Za ta léta ve funkcích externistky se mi podařilo nasbírat zkušenosti, které by se mohly hodit ostatním specialistům IT na volné noze. Tady jsou.

Jsem ne-po-u-či-tel-ná. Jak jinak si totiž vysvětlit, že po všech svých pracovních zkušenostech se pustím do něčeho tak náročného, pošetilého a marnivého zároveň, a to do rekonstrukce půlky bytu.

Často se mě nejen „neIT“ zaměstnanci při různých příležitostech ptali, proč nám ta migrace tak dlouho trvá. Vždyť prostě přece nainstalujete jen nový počítač, bývá častý argument.

Minule jsem se zmínila, že se vracím zase zpátky na začátek. První den byl jako návrat domů. Všude ty stejné obličeje mých bývalých a na nějakou dobu opět budoucích kolegů. Strašně zvláštní pocit, nikdy jsem se nikam nevracela po tak dlouhé době. Banka prošla očistným procesem, ale staré dobré jádro zůstalo.

Tak jo. Jsem v tom zase zpátky. A moc dlouho mi to ani netrvalo. Dva a půl měsíce, odhaduju. Jsem totiž zase zpátky v korporaci. Přesněji řečeno zase v bance. Ale externě, na žádné interní miliskování mě moc neužije.

Už dlouhou dobu přemýšlím nad tím, že vlastně zažívám své nejšťastnější období. A protože sdílená radost je dvojnásobná, chci se o to podělit s vámi.

Říká se, že je mnohdy lepší vyhořet, než se přestěhovat. Nikdy mi to v případě mého osobního stěhování tak hrozné nepřišlo, ale asi jsem ještě nestačila za svůj dosavadní život posbírat dost krámů.

Nedávno jsem s jedním IT kamarádem vedla takovou zvláštní debatu. Na rozdíl ode mě má stabilní práci už několik let a poslední dobou zjišťuje, že už ho to neustálé opravování a nastavování všelijakých zařízení u uživatelů nebere tolik jako na začátku.

Dříve, když jsem ještě pracovala v těch obrovských kancelářských komplexech, stávalo se nám čas od času, že nám vyhlásili cvičný poplach.

Paradoxně ne v den svých narozenin, ale s příchodem nového roku si teprve uvědomím, že jsem zase o rok starší a o rok zkušenější. Komu by se ostatně chtělo v půlce roku při letní grilovačce zaobírat se takovou podřadností, jakou změna číslovky značícího můj věk bezpochyby je.

Ačkoli jsem původně tak nějak tiše doufala, že letos si konečně udělám prosinec relaxační, nedočkala jsem se. Chtěla jsem si odpočinout a hlavně nabrat síly do nové práce a do nového roku.

Mé dny v bance byly konečně sečteny. Nemajíc životopisu, poohlížela jsem se po práci jiné a narazila jsem na zvláštní problém. Ačkoli jsem tu práci dostala, bylo na mě a stále pořád je přesto pohlíženo jaksi skepticky.

Poslední dobou mi snad skoro všichni lidé v mém dosahu začali vyčítat, že jsem málo sluníčková. Sakra, venku je zima, nemůžu být sluníčková už z principu.

Bývaly doby, kdy mi práce byla zároveň i koníčkem. Člověk poznal zajímavé lidi, uplatnil smysluplně své dovednosti a lecčemu se i přiučil. Nějak už to ale poslední dobou není ono. A pak jsou tu hlavně ti lidi.

Kdo kdy pracoval v nějaké větší firmě, ví, že pořádný meeting je základ veškerého společenského bytí.

Abych mohla na nějakou práci začít skuhrat a nadávat, potřebuji se k ní nejdříve dostat. Při prvním (a na dlouhou dobu posledním) zaměstnání jsem objevila věc pro mě zcela neznámou – pracovní pohovor. Představovala jsem si ho jako takové malé peklo.

Už nechci dneska zase skuhrat, že to v práci za moc nestojí. Nadpis minulého článku mě inspiroval k dnešnímu tématu, který ale s počítači nebude mít příliš společného. Chci se tímto přiznat k jedné své vášni.

Moribundus mám už protentokrát úspěšně za mnou a nakonec mi nezbylo nic jiného, než se zase pilně zapojit do pracovního procesu. Po týdnu mé nepřítomnosti jsem si připadala jak Alenka v říši divů, jelikož se u nás opět ledacos změnilo. Například vedení společnosti.

Byla jednou jedna malá firmička a v ní pracovalo několik spokojených zaměstnanců. Nic jim nechybělo, měli svou práci rádi, no prostě idylka. Až jednou na jednoho pilného pracovníka skočil zlý a zákeřný bacil a z doposud spokojeného zaměstnance se stal zombík.

Tak po dříve zmiňovaných nehodách s počítači musím s radostí konstatovat, že se tento týden žádná další nepřihodila, notebook tedy přežil bez úhony a kupodivu jsem přežila bez úhony i já.

S tím zákonem schválnosti to vážně funguje neuvěřitelně přesně. Já vím, že už to tu zaznělo, ale nedá mi to a musím otevřít toto téma znovu.

Když jsem dostala nabídku psát pravidelně sloupky na témata život v bankách i mimo něj, zaradovala jsem se. Snila jsem o tom celé roky! Asi tak dva. Měla jsem takový ten naivní sen o nezávislé spisovatelce, jež vzpomíná s úsměvem na uplynulá pracovní období. Něco jako když poprvé nastoupíte do mezinárodní firmy. Pak vám přidělí k sezení místo C-195, notebook a v tamní kantýně amarouny.

Určitě znáte ty chvíle, když se vám vůbec nic nechce, nejde vám nad ničím přemýšlet déle než dvě minuty, na poradě tupě zíráte do zdi a když se vás někdo zeptá, kolik je jedna a jedna, odpovíte jedna nula, neboť jste se z nějakého záhadného důvodu zasekli ve dvojkové soustavě. Tyhle okamžiky jsou předzvěstí nějaké velké, rychle se blížící katastrofy. Zákon schválnosti funguje pořád dobře.

Když jsem v minulém sloupku nakousla to leanovaní, vzpomněla jsem si na zážitek z mého prvního a posledního teambuildingu, který jsem byla nucena absolvovat.