Dále náš projekt obměny pokračuje stylem jeden krok vpřed, ale už namísto dvou hned tři kroky zpět. Kdybych chtěla být optimistická, řekla bych, že tam došlo k posunům poněkud mírnějším a snad i očekávaným.
Povedlo se mi za poslední dobu přijít domů dvakrát pěkně vytočená, takže já už optimistické odhady odhazuji stranou. Docházejí mi síly. A každý si tu dělá, co chce.
Kateřina Janulová
Autorka se mezi počítači pohybuje už několik let, z toho tři roky v prostředích bankovních IT. Psaní jí pomáhá odpočinout si od pracovního života pro korporace.
V rámci standardizace tu máme z cirkusu na kolečkách sice pořád ten cirkus, ale už bez koleček, zato tažen mrtvými koňmi. Moje frustrace se prohloubila, jelikož na mrtvém koni na rozdíl od duhového jednorožce jezdit neumím a všechny ty snahy o rozběhnutí mrtvého koně jdou jaksi mimo mě. Až na tu část „bereme si přesčas a mrtvého koně nosíme sami“.
Tak to s tou standardizací holt někdy bývá. Protože je v našem odboru snaha co nejvíce od sebe oddělit jednotlivá oddělení a činnosti nejlépe tak, že za ně bude zodpovídat někdo úplně jiný, než je vykonává, je vlastně výsledek předem jasný. Proč se například věnovat projektům jako celku, vždyť každé oddělení to může dělat zvlášť. Takže máme například tři verze mailového klienta a CRM a namísto sjednocení začínáme uvažovat, že to celé hodíme do stoupy a přejdeme na systém jiný s úplně jinou serverovou infrastrukturou a uživatelským ovládáním, to celé v ceně jednoho menšího nekonečna. Nebo se nasazuje nová aplikace, aniž by někdo řešil, že to se stávajícím hardwarem není zcela kompatibilní. Vždyť se to přece týká jiného oddělení. Už se nedivím tomu způsobu, jakým se u nás vítají změny, ale aspoň vím, že mě to už trápit nemusí.
A nejhorší je, že když se porozhlédnu ve svém okolí, vidím, že je to vlastně všude stejné a že si tak nějak nemám na co stěžovat. Co víc, chtěla jsem přece vždycky dělat ve velké firmě a na velkých projektech, nebo ne? Z naivity o korporaci a zaměstnáních celkově jsem nikdy nevyrostla. Stejně jako z role nevybouřené punkerské revoltářky.
Ale asi bych tou problematikou jízdy na mrtvém koni měla přece jen trošku zaobírat. V den, kdy jsem přišla opravdu hodně naštvaná domů, jsem našla ve schránce dopis s červeným pruhem, ve které mi oznamovali, že takhle rychle se z práce domů prostě nejezdí. A pokud jo, tak to taky stojí jedno menší nekonečno.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU